Byt s balkonem do vnitrobloku

Kultura

Temné vyprávění o jednom domě, jeho správci a lidech, kteří už nežijí – to je druhá z povídek, která vychází v srpnovém Reportéru.

Audio
verze

I.

Moje žena řekla:

„Ten barák je prokletej.“

Jenže barák je v pořádku. Ten stín padá odjinud.

Vemte si třeba Karla, který se narodil ve sklepě během nejhoršího náletu, jaký Brno zažilo. Jeho maminka, maďarská židovka, měla štěstí, že se mohla ještě v listopadu 1944 skrývat v Černých Polích před americkými bombami. Začátkem třicátých let si ji totiž vzal brněnský Němec Walter Janoschek, pod jehož ochranou se dočkala konce války. Zbytek její rodiny rozptýlil vítr nad polskými blaty. Ale člověk svému osudu neujde: V roce 1962 se otrávila plynem v kuchyni.

V té kuchyni mi teď Karel dělá kafe, které jsem před chvílí zdvořile odmítnul. Ukazuje mi, kde stával divan, na kterém ležela, když ji našli.

 

II.

Naďa Zemanová se do baráku nastěhovala začátkem května před pěti lety.

Právě jsem nákladně zrekonstruoval podkroví, takže její byt ještě dýchal novotou. Veliká hlavní místnost s malou, ale chytře postavenou kuchyňkou, ložnice se skosenou zdí a vikýřovým oknem. Ale především: byl to jediný apartmán v celém domě, který měl balkon do krásně zeleného vnitrobloku. Kousek za plotem našeho pozemku rostl smrk, ze kterého bylo vidět až do pokoje. Pravidelně se v něm ukrývaly hrdličky, takže se zdálo, že sám strom přivolává do zahrad soumraky, jaké si pamatuju z vlastního dětství.

Gu gú gu, gu gú gu…

Nejsem typ dotěry, který musí o svých nájemnících vědět první poslední, ale člověk toho dost vidí. A co nevidí, to se dřív nebo později stejně dozví od Karla.

Naďa byla drobná ženská, měřila sotva metr šedesát. Měla ráda červenou. To, jak se oblékala, naznačovalo maloměstský původ, ale také snahu vypadat mladší, než skutečně byla. Což se jí dařilo; padesát by jí hádal málokdo. Řekla mi, že pracuje v dětské nemocnici na onkologickém oddělení, a já měl automaticky za to, že je rozvedená.

„Houby rozvedená,“ řekl mi Karel. „Její starej se oběsil tady v sedmnáctce. Je vdova.“

„Tady v sedmnáctce“ znamená o tři vchody dál, na stejné ulici.

„Tloukl ji celý ty roky, co byli spolu. Chlastal jak hovado, normální alkoholik to byl. Naďa ho nakonec vyhodila, chtěla se rozvést, ale ukecal ji, aby ho nechala bydlet u sebe, než si něco najde. No a pak se jí ten blbec houpal v koupelně… Už je to let,“ mávl rukou.

„To zní dost hrozně,“ řeknu.

„Šak taky Sylva vypadla z domu, sotva jí bylo dvacet. Našla si v Praze staršího pracháče.“

„Sylva?“

„No dcera! Byl to normálně milionář,“ má se mnou trpělivost Karel.

„A byla hezká, ta její dcera?“

„To si piš!“ kývá hlavou… a rukama vymodeluje poprsí. „Kočka. Ale potvora!“

 

 

III.

Karel se narodil za války ve sklepě, a přestože teď, pár let po svých sedmdesátinách, neváží víc než šedesát kilo, je to pořád chlapík z jednoho kusu. Jeho mysl se podobá žulovému náhrobku. Prostá a zřetelně tvarovaná. Karel chodí po ulici rád v šedém nátělníku a trepkách; možná proto, že tady Brno končilo, když byl ještě kluk. Je tady doma. Taky na mě rád mluví německy, čímž mě vždycky donutí propláchnout závity, ale chytám to, většinou to chytám.

Karel dělá správce… a nemusím říkat, že se o můj barák stará jako o vlastní. Vartuje v okně, zametá na dvorku. Když napadne sníh, Karel jde a uklidí chodník před domem. Buzeruje nájemníky, co kouří na chodbě.

„Karle,“ říkám mu, „pořádek musí bejt, ale abysme tady v tom baráku nakonec nezůstali sami.“

Karel se směje, chytí mě za rameno a důvěrně se ke mně nakloní: „Neboj, Martínku, já su hodnej… aber Ordnung muss sein, že jo?“

A tenhle Karel, představte si, se dal dohromady s Naďou Zemanovou.

Docela jsem zíral, to nepopírám, ale po detailech jsem nepátral. A pak: čím víc jsem o tom přemýšlel, tím míň jsem se divil. Naďa nepracovala, nýbrž dřela jako kůň. Přišla domů, sotva pletla nohama, uvařila si čaj. Sedla si na židli na malém balkoně, těšila se pohledem do krásného zeleného vnitrobloku; sama. Volala si s dcerou, ale byla pořád sama. Karel je číman! Má školu ulice. Umí se tvářit jako tvrďák, ale je to hodnej starej chlap. Poznal, že Naďa ocení společnost, a uměl být k ruce. Opravil, poseděl, vyslechl, poradil. Tak jsem si to aspoň maloval: je vždycky fajn, když si dva osamělí lidé můžou popovídat.

„Popovídat?“ vysmál se mi Karel.

A přidal pár vět, které odmítám citovat.

 

IV.

První dvě zimy přežila Naďa v podkrovním bytě bez potíží, pak přišel jeden opravdu chladný únor a bylo jasné, že radiátor, který jsem tam nechal nainstalovat, nestačí. Nejsilnější mrazy tenkrát povolily během dvou týdnů, ale já Nadi slíbil, že příští zima bude v pořádku, a když pak v září namontovali v podkroví nové, větší těleso, šel jsem to osobně zkontrolovat.

Neviděli jsme se dobře půl roku. Najednou jsem se – ve svém domě, ale v jejím bytě – cítil trochu nesvůj. Prohlížel jsem si zblízka uchycení radiátoru, jako kdybych tomu bůhvíjak rozuměl, a pak jsem ze samých rozpaků vsadil na jistotu:

„Jak se má Sylva?“

„Ta se má dobře!“ řekne Naďa, což znamená, že mě jako nechce zdržovat, ale zároveň doufá, že se doptám.

„Copak? Našla si novýho šohaje?“ chci být vtipný, ale hned v příští vteřině cítím, jak se ticho za mými zády slyšitelně prohloubí. Otočím hlavu a upřu na Naďu nevinný pohled.

„Jak… to víte?“

„Hauzmajstr musí mít přehled,“ zasměju se přidrzle, i když ve skutečnosti nevím nic. Střelil jsem od boku. Prostě jsem to jen tak plácl…

„No jo,“ řekne Naďa, „seznámila se s takovým šikovným Američanem.“

„No teda!“

„Žijou teď v Baltimoru… Nedávno se vzali…“

To je ovšem novinka! Užasnu bez přetvářky.

„Já myslím, že je šťastná,“ přeje si nahlas Naďa a s pohledem upřeným někam za mě pokyvuje hlavou.

Ve dveřích pohodím povzbudivě hlavou; ať to vydrží.

„Určitě to vydrží!“ usměje se Naďa.

 

V.

Ten dům jsem měl navíc. Na důchodek. Pro strýčka Příhodu.

V činžovních domech lidi přicházejí a odcházejí, velké město je pořád ve varu, ale náš sbor nájemníků byl docela stabilní. Nájem jsem nezvýšil deset let. Je lepší, když jsou lidi v pohodě, než aby každý měsíc listovali realitním katalogem a hledali, kde budou bydlet o pětistovku levněji. Odešla paní D., která ve svém bytě přijímala klienty. Mně nevadila, ale neustála tlak okolí. Čtvrtka s nápisem „Kurvu v domě nechceme“, kterou jsem vlastnoručně, i když evidentně pozdě, uklidil, k pohodě paní D. nepřispěla. Vím, kdo to psal. Vím, kdo to tam nalepil. Ale činžovní dům není mateřská škola. Nespraví to dva pohlavky a „podejte si ruce“. Pod střechou bydlela Naďa a byla zrovna šťastná. Její manželství nevyšlo, ale Sylva měla větší kliku! Další podkrovní byt si pronajali dva Korejci s milou češtinou. Bráchové. Umřel pan Kosmák z prvního patra. Zato vitální madam Kosmáková tady bude ještě dlouho, to poznám. V přízemí měla Vietnamka Diana nehtové studio, kde jsem nikdy neviděl jediného klienta. Nájem ovšem platila pravidelně a včas. A náš pan správce si koupil auto. Ojetýho hyundaie, ale tvářil se, jako by mu před barákem stálo lamborghini.

„Martínku, já měl za život dvacet motorek! A tohle je moje osmnáctý auto.“

„Ale už je poslední. Už na to seru,“ objasnil mi Karel, jak se věci mají.

 

VI.

„Bylo to hrozný, darauf kannst du Gift nehmen!“ řekl mi Karel, když se Nadina dcera zabila. Tady u nás, v tomhle baráku.

„Ten sympaťák, ten Američan, kterýho Sylva sbalila, byl normální psychopat a taky pasák. Vona pro něj byla holka z Východu, kterou si odvezl a pak ji v tom jejich Baltimoru sypal fetem a prodával. Vzpomeň si, co sem ti říkal,“ zvedl prst a upřel na mě oči. „Byla to potvora! Ale nebyla to žádná štětka! A teď musela spát s černejma, s Mexikánama, s každým.“

Zakašlal a šel si nalít.

„Dáš si taky, že jo?“

„Nedám, řídím,“ řeknu potichu, Karel mávne rukou a naleje mi do špinavé skleničky.

„Ale… jak se dostala sem?“

„Prostě mu utekla, no. Bydlela pak chvíli u kámošky v Praze, v Dejvicích, ale ten blbec za ní přiletěl. Že bez ní nemůže být, že ji musí vidět.“

„Ona mu brala telefon? Po tom všem?“

„To se mě neptej. Ale asi brala, když věděl, kde je. Dyť vona ho milovala, myslela si, jaký s ním neudělala štěstí.“

„A dál?“

„No, přišla za ním do toho hotelu, tam se dohádali jak psi – a on ju vystrčil z okna.“

„Panebože...“

„Prý z druhýho patra, ale nikdo pořádně neví, jak to bylo. Dopadla na všechny čtyři a dolámala si úplně všecko.“

„A co ten kretén?“

„Ten se včas zdekoval. Je pryč!“

 

V Brně se Sylva objevila, když ji pustili z nemocnice. Naďa dala výpověď, aby se o ni mohla starat. Taxikář ji tehdy vynesl v náručí až do podkroví v pátém patře. Náš dům nemá výtah a sama by se do toho bytu nikdy nedostala. Když šla, byla ohnutá jak stařena. Kulhala, měla bolesti... Bylo jí třicet jedna a byl z ní mrzák s malou šancí, že to bude lepší. Netajila se tím, že takhle žít nebude.

„To neříkej,“ říkala jí Naďa. „To nikdy neříkej.“

 

VII.

Nebyl jsem v Brně, když se to stalo. A stejně mám pocit, jako bych i teď slyšel skrz otevřené okno zvuk rejžáku na betonu protkaném letitými puklinami.

Neví se, kdo ji objevil, ale když dorazil Karel, byli už policajti v domě. Dvůr ovšem uklízel on, je to jeho práce.

„Kdysi jsem pracoval dva roky na pitevně,“ řekl mi. „Pitvali jsme všecko, aji malý děcka,“ říká, abych pochopil, že ho nic nerozhodí.

Akorát že žádný nebylo tvoje, pomyslím si.

Od tragédie už uplynulo několik měsíců. Skončila zima, přišlo zářivé teplé jaro.

Sedím u Karla v obýváku, piju kafe, které mi vnutil, panák stojí tam, kde ho postavil.

Není mi dobře a dobře není ani Karlovi. Stará se o Naďu, snaží se.

„Co Naďa?“ ptám se.

„Dobrý.“

„Co to znamená, dobrý?“

„Začala zas chodit do práce.“

„A co nějakej… nějaká terapie? Chodí někam?“

„Jó, chodila, ale asi to k ničemu moc nebylo. Občas vyhrožuje, že půjde za ní.“

„To nezní jako dobrý.“

„Chce to čas,“ ví Karel. „Dyť su u ní skoro pořád,“ dodá, jako bych mu něco vyčítal.

„Vůbec netuším, Karle, co se v hlavě takovýho člověka děje.“

„Co by se dělo, straší jí tam…“ A pak dodá tišeji: „Bylo to její jediný děcko.“

Slyšel jsem to. Viděl jsem, jak se mu zachvěla brada. Ale nabere dech a debatu ukončí:

„Poslóchej, Martínku, říkám ti, že to bude dobrý.“

 

VIII.

Nedělní dálnice je fajn. Pokud to stihnete, než se začnou vracet Pražáci z víkendu, pokud vám ještě klesající slunce nesvítí pod stínítkem do očí, je to fajn.

Sjíždím u exitu na Havlíčkův Brod a do Kolína pokračuju po okreskách. Chce to navigace a já nemám chuť nic vymýšlet. Pozdně odpolední světlo kreslí všechny odstíny zeleně; tenhle čas mám rád.

S novinářkou z Českého rozhlasu mám sraz v kapucínském klášteře. Chce si se mnou povídat o životě, o mém životě. Měla by vidět, jak se tady dojímám nad Edie Brickell…

I used to live in this house years ago / I used to walk down that road with the ghost / Buffalo ghost, hang around here…

Jasně; žádnej asfalt, jen stará bizoní stezka. Taková ta zaprášená krása bez nebezpečí. Minulost. Zpívám si s Edie Brickell, když zazvoní telefon. Zmáčknu tlačítko na palubní desce.

 

Karel sám nikdy nevolá. Nechce obtěžovat hauzmajstra. Vezme kýbl, rejžák a uklidí, co je třeba. Makléř už volal na policii, kdy může začít nabízet byt novým nájemníkům. Byt s balkonem a krásným výhledem. Starý smrk a spousta, spousta zeleně.

Přibrzdím na autobusové zastávce.

Hledím přes čelní sklo, zaflákané od letního hmyzu. Vpravo na obzoru se pasou čtyři srny. Pozdně odpolední světlo nabízí krajinu plastickou jak leporelo. Zvednu telefon z nabíječky a vytočím číslo paní novinářky. Svedu to na auto. Posluchači se v celostátním vysílání nedozvědí, jak to se mnou bylo a bude; možná jindy.

Odložím telefon, stáhnu obě okýnka. Vzduch proudí prostorem, kde sedím, vlahý letní podvečer mám najednou v nozdrách, na tvářích, je všude kolem mě.

Vzpomínáš, Naďo, jak tě hned nadchl, ten byt s balkonem a pěti patry dolů do dvora?

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement