Tajemný kmen. Mileniálové

Report

Papuánci, Šošoni, Masajové nebo třeba Jakuti – tyhle všechny exotické kmeny zná střední a starší generace pouze z dobrodružné literatury. Existuje ovšem kmen, který je pro mnohé z nich stejně tajemný, a přitom za ním nemusejí pouští a pralesem. Dokonce mluví velmi podobným jazykem, ba co víc, jeho příslušníci někdy žijí v jednom bytě a jedí u jednoho stolu: lidé ve věku mezi dvaceti a pětatřiceti, takzvaní mileniálové.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Je to zajímavý test. „Vybral jsem několik absurdních jednotlivostí, které se o mileniálech říkají. A vy teď máte tři vteřiny na to, abyste uhodli, jestli je to pravda, nebo lež,“ říká před projekčním plátnem sociolog Martin Buchtík, který se zabývá mileniály.

Na své vystoupení v řadě dalších řečníků má deset minut a podle toho vypadá jeho projev: chrlí věty, rázně máchá rukama. „Jsou mileniálové šťastnější? Raz, dva, tři...“ Po pár okamžicích ticha, které protínají ojedinělé výkřiky z publika, nabízí vyluštění první tajenky: „Ano, jsou.“

Hra pokračuje: „Jsou liberálnější, víc volnomyšlenkářští? – Celkově jo, ale za chvíli je to přejde.“ Mezi jevištěm a hledištěm létají další podobná hesla a reakce: „Jsou tolerantnější, například k homosexuálům? – Ano.“

Show pokračuje otázkou, zda vidí mileniálové budoucnost pozitivněji než jejich předchůdci. „Jo, ale taky je to časem přejde,“ uzavírá čtyřiatřicetiletý Martin Buchtík pro tuto chvíli a skáče k dalšímu bodu:

„Jsou mistři komunikačních technologií? – Jasně, ale jen dokud je nepřeválcují ještě mladší lidi. Pokud je vám dneska třicet a používáte jenom Facebook, jste mrtvý.“

Dalším heslem je „rozmanitost životních stylů“. „Jako jo, ale většina se stejně chce pořád vdávat a ženit. Polyamorní svazky a podobné věci jsou zábavné mediální téma, ale v praxi se to moc nepoužívá.“

Jiný bod: Je pro nastupující generaci méně důležitá práce? „Práce není důležitá pro nikoho, pokud neděláte kariéru.“

 

Sametové děti

O mileniálech se mluví často, ale jak je vlastně definovat?

Zůstaneme-li v českých poměrech: už v první třídě jim visela na zdi fotografie prezidenta Václava – Havla, nebo Klause. Jak říká expert: „Do vzdělávacího systému vstoupili v demokratických podmínkách svobodné země.“

Dospívání, případně dětství prožili v letech, jejichž letopočet obsahuje minimálně dvě nuly, tedy v první dekádě po roce 2000 (odtud mileniálové). Je jim zhruba mezi dvaceti až pětatřiceti.

V USA vzniklo další názvosloví. Mileniálové totiž přišli na scénu po generaci X (ročníky narození 1965 až 1985), která se vymezovala proti nálepkování slovy: „Říkejte nám třeba X.“ Právě proto se pro mileniály vžilo také označení generace Y. Česky se generace X označuje jako Husákovy děti, té další bychom tedy mohli říkat třeba sametové děti.

Jak už bylo naznačeno, ročníky narození nejsou striktně vymezené, nicméně demografové uvádějí, že zanedlouho bude generace Y tvořit „převážnou část populace v produktivním věku“.

 

Jakub Musil (28), Martin Hofman (27), Tereza Závadová (21)

Sedíme v asi nejmódnější pražské kavárně pro tuto sezonu. Je ukrytá na starém smíchovském dvorku, ale kdo přijde, musí čekat na volný stůl. Jmenuje se Kavárna co hledá jméno a navštěvují ji hosté většinou dvaceti- až třicetiletí. Sedíme u stolku se třemi z nich a hned představování je zajímavé.

Jakub. Rodilý Pražák, dvacet osm let, zubař.

Pak Tereza. Pochází z Ostravy, dvacet jedna let, v Praze studuje vysokou hotelovou školu a přivydělává si jako servírka v této kavárně.

A pozor, teď Martin: „Jsem Pražák, dvacet sedm, ale s profesí je to těžší… Stručně řečeno se starám o chod téhle kavárny,“ říká, „ale zároveň jsem před třemi lety otevřel posilovnu, která mě snad jednou bude živit.“

···

Jakub: Jsme jakási sociálně asociální generace; máme hromady followerů na Instagramu, ale ve skutečnosti známe málokoho. Netrávíme spolu moc času fyzicky, spíš si píšeme přes sociální sítě. Třeba teď je na nich módní řešit psychické potíže...

Tereza: Deprese stejně nejspíš pramení z toho, že u ostatních na těch sítích vidíme všechno jenom hezké, odvrácenou tvář nikdo neukazuje.

Martin: Mně se na naší generaci líbí, že jsme se rozkročili na rozhraní dvou epoch. Jako děti jsme ještě lezli po stromech, s kámošema hráli do večera fotbal za barákem, a až potom přišel první počítač, první mobil. Tyhle vynálezy nás do jisté míry přitáhly nazpět domů, ale známe obojí. Umíme vylézt na strom, a zároveň naplno využít technologie.

Tereza: Já jsem o šest let mladší a za barákem jsem si nehrála, ale to asi proto, že jsem závodně plavala. Díky sportu jsem trávila spoustu času s kamarády, jenomže když se podívám na dvanáctiletou ségru, tak ta už je jinde; na mobilu a dalších displejích tráví osmdesát procent volného času. O její generaci mám větší obavy než o naši.

Martin: My už měli taky moderní techniku, a kdyby nám rodiče mobily nebo počítač zakazovali, tak bychom dnes byli jako mimozemšťani, přinejmenším společensky, ale často i profesně hendikepovaní. Generace těch dvanáctiletých bude potřebovat ve své dospělosti zase jiné znalosti, nevíme zatím jaké, a stejně tak nevíme, jestli je dobře, nebo špatně, že mají neustále v ruce mobil. To se dozvíme, až vyrostou.

Tereza: Pokud zůstaneme u generace naší, tak podle mě technologie ohrožují lásku, a to ze dvou důvodů. Se sbíráním lajků přibyla spousta důvodů k žárlivosti, to zaprvé. A za druhé: Když spolu dva lidi žijí, celý den na Instagramu sledují, co přesně ten druhý dělá, tak jakmile spolu mají trávit večer, nevědí, o čem se bavit.

···

Terezina slova dokresluje pohled po kavárně, kde je sice plno usměvavých mladých lidí, ale všichni mají mobil v pohotovosti. Dvě kamarádky spolu vyšly ven na cigaretu, každá má telefon v ruce, a zubař Jakub tipuje: „Potřebují ukázat ostatním kamarádům na Instagramu, že jsou spolu a tady.“

Právě Jakub je ve své generaci výjimkou – s jednou a toutéž dívkou chodí už deset let (podle ostatních za tím může vězet fakt, že Kubova přítelkyně nevyužívá sociální sítě).

···

Martin: Vztahy jsou ohroženější než dřív, protože partneři mají často nutkání kontrolovat soukromý život toho druhého. I já měl dlouhý vztah, trval sedm let. Po rozchodu jsem zjistil, že ta holka měla celou dobu pod kontrolou můj mobil, všechno se ukazovalo i na jejím.

Tereza: Podle mě logicky přibylo žárlivosti, protože je najednou strašně jednoduché navazovat kontakty.

Martin: „Buď někoho na Facebooku šťouchneš, nebo mu na Instagramu olajkuješ dvacet fotek rychle po sobě, a je to jasný, seznámíš se na pár kliknutí. K tomu platí, že radši začínáme něco znovu, než abychom se to pokoušeli opravit, a to se týká jak vztahů, tak třeba elektroniky. Dřív prý lednička vydržela v rodině třicet let, dnes se za tři roky rozbije a kupujeme novou.“

···

Tereza sní od puberty o rodinném životě a věří, že se do třiceti dočká svatby a prvního dítěte – ale nepředpokládá, že by jí manželství vydrželo navždy.

Jakub sice v partnerství na celý život věří, ale ve svých osmadvaceti letech o svatbě ani o dětech nepřemýšlí. „Nic z toho nepotřebuju coby potvrzení kvality našeho vztahu.“

Martin žije se svou partnerkou tři roky, je spokojený a pomalu začíná uvažovat o zakoupení snubních prstenů. „Zakládání rodiny intuitivně směřuju někam ke třicítce.“

V představách o podobě budoucího rodinného života se úplně neshodnou, zato po následující otázce kroutí hlavou všichni stejně. Měli někdy vážnější generační spory se svými rodiči? „Ani ne.“

···

Jakub: Podle mě je škoda, že se většina dnešních pětapadesátníků nezorientovala v nástupu nových technologií, a proto čas od času působí jako neandrtálci, kteří nevědí, jak zadat adresu do navigace.

Martin: Oba mí rodiče mají slušný telefon, ale využijou deset procent jeho možností: volají, posílají zprávy, fotí. Obecně mi generace rodičů připadá zbytečně nedůvěřivá k novým a neznámým věcem. Neříkám například, že jsou to rasisti, ale když někdo vypadá jinak, dávají si na něj pozor.

Jakub: Různorodost se pro ně stala něčím normálním až v dospělosti...

Martin: My jsme se s rodiči hádali málokdy, ale dnešní pětačtyřicátníci mají se svými patnáctiletými dětmi vztahy vyhrocenější. Nechali je růst jak dříví v lese, teď se diví.

Tereza: Chtěli jim dát volnost, ale zašli příliš daleko. Ta výchovná chyba se jim začíná tvrdě vracet...

···

Všichni tři už bydlí sami; Tereza díky rodičům, kteří jí v Praze platí nájem za dvoupokojový byt.

Zubař Jakub žil u svých rodičů do pětadvaceti let. „Chodil jsem na medicínu, v té době pro mě nebylo reálné stát na vlastních nohou. Život u rodičů navíc fungoval, každý den jsme si pokecali – když si teď voláme jednou týdně, občas se mi po tom zasteskne.“

Martin bydlí od devatenácti let v městském bytě. „Nedávno jsem ho zrekonstruoval, s přítelkyní napůl platíme deset tisíc korun měsíčně.“

Martin je spokojený a dál zatím bydlení neřeší, Tereza nápodobně, jen zubař Jakub hledá s přítelkyní vlastní byt. „A zjišťuju, že v Praze nejsou, pokud se nebavíme o nesmyslných cenách. Je to téma, které nás začíná trochu stresovat...“

Například noviny v trafice by si nikdo z nich nekoupil, ale Tereza si je občas prolistuje ve vlaku a Jakub skoro denně v zubařské ordinaci. „Zásadní zprávy už znám od rána z internetu, kde jsem si je přečetl při čištění zubů, ale jednou si přeju mít tolik času, abych si mohl denně otevřít i papírové noviny u kafe.“

Martin si noviny nejspíš nikdy kupovat nebude, i on se všechno podstatné dozví ráno v koupelně: „Klidně si tam poslechnu kus rozhovoru na DVTV, to musíš. Doba je taková, že pokud nejsi multitaskovej, končíš. Už jen to, že tady spolu sedíme u stolu a hodinu se nikdo nekoukáme do telefonu, je divný. Klidně bych mohl zároveň něco vyřizovat na mobilu, a přitom pokračovat v plnohodnotné konverzaci.“

···

Tereza: Souhlasím, ale nedělal bys obě věci na sto procent.

Martin: Dělal bych obě na osmdesát.

Jakub: Mě by štvalo, kdybys se mnou mluvil a čuměl do mobilu.

Martin: Rozhlídni se po kavárně – kromě nás to dělá každej.

Jakub: Ono záleží na tom, kde pracuješ; já v práci nemůžu dělat dvě věci najednou. Je to stará profese. Vlastně řemeslo, na které se musíš opravdu soustředit.

Martin: V naší generaci už jen málokdo dělá staré profese, všichni by chtěli mít pokud možno home office, pracovat kdekoli, a to na počítači.

Tereza: Ve svých jedenadvaceti netuším, co budu dělat za pět let. Ale ideálně bych chtěla mít vlastní kavárnu.

···

Muziku si pouštějí jedině na mobilu, a například Martin nevzpomíná, kdy měl naposledy v ruce desku na nějakém nosiči. Tereza si jednou za čas koupí cédéčko, ale neposlouchá ho: „Dělám to pro pocit, že jsem podpořila oblíbeného umělce...“

Karlovi Gottovi nebo Lucii Bílé, celebritám rodičovské generace, se nevysmívají. „Když máme večírek,“ říká Tereza, „tak třeba na Trezor si každý zatančí rád.“

Mít doma televizi pro ně není důležité, Martin a Jakub žádnou nemají.

···

Jakub: Ale kdykoli mám možnost, dívám se na ni rád, a až seženeme vlastní byt, určitě si ji do něj pořídíme.

Tereza: Já doma televizi mám, ale hraje většinou v pozadí, tak, aby nebylo ticho.

Martin: Což je pro naši generace typické – moje přítelkyně kdykoli je doma, zapíná na počítači omleté seriály, které nevnímá, ale nevydrží bez té kulisy.

Jakub: Já byl taky takhle postiženej, na vysoký škole. Hrozně často, například i při jídle, jsem se musel na něco dívat, abych nemyslel na učení. Pohyblivý obrázky a zvuky pro mě byly útěkem z reál-

ného života.

Martin: Poslední dobou si dávám mírný digitální detox – z hlavní stránky na mobilu jsem si smazal Facebook i Instagram a přesunul je na stránku poslední, navíc do složky. Pomohlo to, klikám tam mnohem míň. Dokud jsem to neudělal, trávil jsem na sociálních sítích zhruba dvacet hodin týdně...

···

Zatímco písně Karla Gotta nebo Lucie Bílé jsou pro ně spíše kuriózní mejdanovou zábavou, generace rodičů nezná jména celebrit, které sledují oni – Tereza jmenuje youtouberku Shopaholic Nicol (móda), kluci pak další youtoubery Petra Máru (technologie) nebo Aleše Lamku (fitness).

Shopaholic Nicol má na Instagramu 680 tisíc sledujících, studentka Tereza necelých sedm tisíc. Což není moc, ale ani málo. Základní metou je pět tisíc, protože tehdy se můžete stát „mikroinfluencery“, a budete-li mít trochu štěstí, nějaká firma vám občas pošle dárky, které na oplátku zpropagujete fotkou. „Od deseti tisíc výš to začíná být zajímavé,“ vysvětluje Martin, „tehdy se vám už ozývají firmy samy.“

Například solidní plavkyně Tereza spolupracuje s firmou vyrábějící sportovní výživu, a jakmile překročí hranici deseti tisíc followerů, nejspíš se ozvou další. „Bylo by to fajn, ale uznávám, že nemám tak dobré nápady, hezké fotky ani takový systém v publikování fotek, abych se mohla měřit s těmi, kteří to dělají profesionálně.“

Zajímavý je přístup mladých k politice – rozhodně se kvůli ní nehádají.

···

Tereza: Moc ji neřeším, protože nemám pocit, že bych mohla něco změnit. K volbám chodím, ale zatím se nestalo, že by vyhrál můj favorit.

Martin: Já se v politice moc nevyznám, proto se o ní nehádám, ale k volbám jdu vždycky.

Jakub: Taky žijeme v prostředí, kde mají skoro všichni podobné názory.

Tereza: Jindy to neprožívám, ale po prezidentských volbách jsem nadávala.

Martin: Taky jsem to silně prožíval, ale aspoň mi došel fakt, že žijeme v bublině, která nechápe, jak můžou vyhrát Zeman nebo ANO. V něčem jsme slepí.

Tereza: Ale že bych chodila na demonstrace, to zase ne.

Jakub: Spousta lidí tam jde proto, aby mohli dát na Instagram akční fotku.

Martin: V listopadu ’89 muselo být to zvonění klíčema přirozenější.

Jakub: V naší bublině se shodneme, že komunisty rádi nemáme.

Martin: I když já všechno začal pořádně chápat až celkem nedávno – vlastně díky seriálu Vyprávěj.

Tereza: Já to cítím spíš intuitivně: Komunisti nebyli dobří lidé.

···

Terezina sestra, skvělá plavkyně Barbora Závadová, žije v Austrálii. „Kdybych neměla psa, už jsem tam za ní,“ tvrdí Tereza. „Až vymyslím, jak vyřešit podobné závazky, pojedu. Dokonce si umím představit, že kdyby se mi tam líbilo, vůbec nebudu spěchat s návratem...“

Martina drží v Česku jeho posilovna, Jakuba zubařská ordinace. „Ale na Erasmu jsem byl v Itálii a vůbec nevylučuju, že budu v šedesáti pendlovat mezi Prahou a italským pobřežím...“

···

Martin: Přál bych si, aby týden nefungovaly sociální sítě. Netuším, co by většina mladých lidí dělala; podle mě by to znamenalo vlnu sebevražd.

Jakub: Něčím je ta naše doba zvrácená.

Martin: Blíží se doba, kdy budeme sledovat olympiádu počítačových her. Dívat se celý den na cizí lidi, jak něco hrají.

Jakub: Věřím. Ale zároveň věřím i tomu, že se vývoj odehrává v cyklech, a tak se potom zase objeví generace, která bude k životu potřebovat sport – a žádnou společenskou apokalypsu zatím neočekávám.

 

Jsou línější? Ne

Když veřejnoprávní televize a rozhlas hledaly někoho, kdo by tématu dodal punc odbornosti, uměl dělat výzkum a byl zároveň dostatečně mladý, vyšel z toho vítězně právě Martin Buchtík, kterého jsme představili v úvodu. Výsledkem byl fascikl nazvaný Generation What?

V ředitelské kanceláři ústavu STEM kousek od kolejiště pražského Hlavního nádraží působí seriózně, ostatně ve funkci šéfa vystřídal Pavla Fischera, který se před rokem ucházel o post prezidenta země. Sociolog a manažer, který už předtím řídil Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM), má však i jinou tvář.

Mohli se s ní seznámit návštěvníci nedávné konference v pražském Centru architektury a městského plánování. Právě tam se odehrálo vystoupení popsané na začátku. Na chvíli se k němu ještě vraťme:

„Je pravda, že mileniálové nemají žádné životní vzory?“ objeví se na plátně další otázka. „Nemají, ani Jardu Jágra ne,“ prohlašuje Martin Buchtík.

Jsou opravdu kosmopolitní? „Nejsou. Když máte jenom učňák, nejspíš se s cizinci stejně skoro nedomluvíte a ani nebudete moc vyjíždět do světa.“

Chodí mileniálové k volbám? „To nevím. Do pětadvaceti spíš ne, pak zase docela hodně. V sociologických datech se to ukazuje jako průměr.“

Jsou víc naštvaní na politiky? „Ne, všichni jsme naštvaní na politiky.“

Je nová generace línější? „Ne.“

Martin Buchtík tím chce ukázat, jaký může být rozdíl mezi realitou a předsudky. „Typologie mileniálů obsahuje některé stereotypy: že umějí cizí jazyky, pořád někam cestují, chtějí žít ekologicky a alternativně. Jenomže jsme zjistili, že takhle se chová šedesát procent mladých lidí, ale taky skoro třicet procent padesátníků. Takže pokud bych měl radit firmám a marketérům, kteří se snaží prodat svoje zboží: Cool, zaměřte produkt na mileniály. Jen bacha, aby to nekoupil někdo, komu je šede.“

Vypadá to tedy, že mileniálem je člověk nikoliv „duší nebo tělem“, ale hlavně penězi. „Bohatý senior bude mileniálem pravděpodobně víc než ten, komu je šestadvacet a je chudý,“ shrnuje sociolog Buchtík.

A jak je to s již zmíněným štěstím? „Mladí jsou opravdu o něco šťastnější, ale mnohem větší rozdíly se týkají materiálního zajištění. Bohatší lidi jsou zkrátka častěji šťastnější než chudí.“

 

Vysoké nároky

Všichni „nemileniálové“, s nimiž jsme o mileniálech hovořili, opakovaně zdůrazňovali, že nechtějí tuto generaci škatulkovat, natož odsuzovat. Nicméně některé motivy se opakovaly.

„Ve firemní kantýně pečlivě zkoumají jídelní lístek,“ říká Tereza Průšová, která má na starosti nábor zaměstnanců ve společnosti Johnson & Johnson. „Vyžadují, aby jejich volba byla ekologická, zdravá, etická a já nevím jaká ještě. A neváhají si na oběd dojet do vzdálenější restaurace, pokud jim jídelníček nevyhovuje,“ popisuje jedenačtyřicetiletá manažerka.

Co dalšího charakterizuje její kolegy, jejichž věk se pohybuje kolem třicítky? „Jsou docela nároční. Zatímco ještě před pár lety jsme pohovory s uchazeči o práci mohli začínat větou ‚Tak co nám nabízíte?‘, dneska to bývá obráceně, ptají se hlavně oni. Zajímá je možnost práce z domova a další benefity, hodně důležité pro ně taky je, aby jim práce dávala smysl a jejich podíl na výsledku byl vidět.“

„Máme mladé zaměstnance, kteří jsou skromní a pokorní, ale také kolegy, typicky jsou to vysokoškoláci z Prahy, s určitými specifiky,“ říká Slavo Marušinec z reklamní agentury Kaspen. „Mají přehnaná očekávání – jak po finanční, tak po pracovní stránce. Chtějí třeba jeden den volna v týdnu a celkově vyžadují exkluzivní zacházení. Nedávno od nás odcházela dívka, která si při loučení postěžovala, že nedostávala pravidelný feedback od nejvýše postavených lidí ve firmě. Ti ale řeší jiné věci.“

Situace na trhu práce jde dnes podobným požadavkům na ruku – nezaměstnanost je minimální a firmy se předhánějí, jak uchazeče zaujmout. Od kulečníku přes jídelnu s bioprodukty až po příspěvky na kulturu nebo letenky.

Mileniálové skutečně rozvířili pracovní trh. „Když jsem před osmnácti lety začínala, neexistoval home office vůbec. Před deseti lety ho mělo ve dvoutisícové firmě jen pár vyvolených. Dnes patří mezi standardní benefity,“ říká Jaroslava Škopková ze společnosti Human Garden, která se věnuje headhuntingu.

„Pro nás bylo tabu mluvit o tom, že mám rodinu. Dnes dá uchazeč o práci jasně najevo: Chci se hodně věnovat dětem. Buď mi to umožníte, nebo půjdu jinam. A nebojí se zcela otevřeně mluvit o finančních požadavcích, byť přestřelených. Prostě to zkouší.“

 

Jsou mladší než my!

Tereza Průšová ze společnosti Johnson & Johnson mileniály obhajuje: „Tomu, že jsou sebevědomí, se nemůžeme divit. Chceme snad odsuzovat samozřejmost, s jakou přistupují ke všemu, co starším generacím bylo odepřeno?“ Někdy se v souvislosti s nastupující generací mluví o horší disciplíně, například o neschopnosti plnit úkoly včas: „Takových je mezi nimi stejný počet jako v jakékoli jiné generaci. Celkově mají jiný přístup k životu, chtějí nejdřív ochutnat, co se nabízí. Ale když je něco zaujme, dokážou zabrat.“

Opatrnost doporučuje při hodnocení nastupující generace i Jakub Petřina, marketingový šéf Air Bank. „Mileniálové jsou vděčné téma a pro náš obor to platí obzvlášť. Marketing má totiž úžasnou schopnost nafukovat bubliny, skočit po každé nové věci a vykřikovat: ‚Tohle je další revoluce!‘“ Skutečnost je podle třiačtyřicetiletého Jakuba Petřiny střízlivější: „Většina marketérů je stejně starých jako já. Najednou vidíme první dospělou generaci, která je mladší než my. A strašně se divíme, že se chová jinak než my. Vždyť my jsme doteď byli ti nejmladší!“

Z hlediska své profese považuje Petřina za klíčovou digitalizaci. „Mileniálové žijí od dětství online, mají nepřeberné množství snadno dostupných informací a zábavy. Takže zaujmout jejich pozornost je extrémně náročné.“ V Air Bank to se snahou zalíbit se mladým lidem nepřehánějí: „V žádném našem dokumentu nenajdete slovo mileniál. I oni se budou jednou chovat jinak než teď, navíc populace stárne, většina byznysu se už dnes odehrává v segmentu 40+. A kdo ví, co kdy zase přijde nového. Nějak zvlášť nadbíhat jedné generaci je podle mě past.“

 

A co Nová Paka?

Před zobecňováním varuje i sociolog Martin Buchtík: „Snaha definovat mileniály hodně vychází ze strany byznysu, který chce lapit movité zákazníky. Svou roli hrají i média: novináři si rádi všímají divných věcí a omílají několik dílčích vlastností, aby se  publikum mohlo divit a pohoršovat: To za nás nebylo!“

Pokud některé stereotypy ohledně generace mileniálů platí, týká se to spíše jejich kosmopolitnější části, zjednodušeně řečeno mladých vysokoškoláků, kteří se dnes vrstevníkům v západní Evropě podobají více než, namátkou, těm v okrese Plzeň-jih. „Jsou jazykově vybavení, ochotní cestovat, velmi otevření,“ říká Martin Buchtík, šéf STEMu.

Co dalšího se o této elitní části generace Y dá říci? „Když se s nimi bavíte o hospodaření s penězi, často nevědí, za co a kolik utrácejí. Na konci měsíce jim na účtu něco zůstane, takže v pohodě. Neušetří ale skoro nic, hodně investují do zážitků a značek.“ Jenže tak nežijí zdaleka všichni. Více než polovina mileniálů vede standardní život, který se nijak zvlášť neliší od předchozích generací. Půlroční Erasmus, zakládání startupu, notebook v batůžku – to se jich netýká.

Spousta mladých pracuje manuálně. Když cestují, tak se zájezdem, ne jako digitální nomádi, kteří se toulají světem, jak je zrovna napadne. A – Praho, div se! – třetina domácností nemá úspory nad deset tisíc, takže když doslouží pračka, nemůžou si hned koupit novou.

Počet vysokoškoláků výrazně stoupl: na sklonku totality bylo v populačním ročníku 12 procent absolventů, nyní je to 33 procent, což ani tak není zdaleka většina. „Máme chalupu u Nové Paky, kde mají fakt jiné starosti než ve velkých městech,“ říká Martin Buchtík. Tamní kluci řeší, jestli budou dojíždět do práce dva kilometry a pracovat za dvaadvacet tisíc hrubého, nebo jestli mají jezdit hodinu do mladoboleslavské škodovky, kde by brali třicet.“

Demokratická, vzdělaná, ekologická... i tak se někdy mluví o generaci Y neboli mileniálech. „Jenomže taková je jich zhruba třetina. Jestli je na té generaci ještě něco typického, tak různorodost – je velmi roztříštěná a hodně se individualizuje, protože má obrovské množství možností.“

Jak je to s generalizováním ošidné, může ukázat i následující věc: „Z volebních výsledků by se dalo usoudit, že mladí Češi volí Piráty. Ale stejně tak by se dalo říct, že mladí Slováci volí Kotlebu. Přitom ani jedno není pravda, zase tolik odlišné naše země nejsou. Je to stejné, jako kdybychom pořád opakovali, že důchodci jsou čtenáři slevových letáků, kteří objíždějí emhádéčkem supermarkety. To taky není pravda.“

Když už jsme u politiky... „Je tam jeden paradox. Část mileniálů volí program, který je citlivý vůči underclass, tedy k desetině nejchudších spoluobčanů. A je to pro ně velké téma, přestože do této vrstvy nepatří, dokonce se s ní ani nemají příležitost potkat. Zastávají se tak lidí, se kterými by si vlastně neměli co říct,“ říká Martin Buchtík.

 

Olga Plojhar Bursíková (27 let), Markéta Pekařová (27 let), Thom Artway (25 let)

Druhá trojice mileniálů je kosmopolitní.

Modelka a herečka Olga pochází z Prahy, ale za sebou má několik let na univerzitách v Cardiffu a Londýně.

I Markéta je Pražačka – jakmile ovšem dostudovala medicínu, odjela do Švýcarska, kde se už rok a půl věnuje ortopedii nedaleko Lausanne.

Thom je písničkář původem z valašské vesnice, který vystupuje po celé Evropě. A všichni tři o sobě hovoří jako o poměrně šťastné generaci.

···

Markéta: Klíčovým slovem je „volnost“ a s ní spojené obrovské možnosti. Například já jsem třetinu studia medicíny prožila v zahraničí a dobře si uvědomuju, že takový start do dospělého života byl třeba pro naše nepředstavitelný.

Olga: Ještě přesnější mi připadá termín „otevřenost“. Mluvím obecně, protože zrovna mí rodiče nejsou úplně typičtí (Olžiným otcem je ekolog a politik Martin Bursík, matka Ivana Bursíková vede neziskovou organizaci Agora), ale většina lidí jejich generace ne úplně snadno přijímá fakt, že například kluk chodí s klukem, nebo že je lhostejné, jakou má kdo barvu pleti. Já měla výhodu, že oba rodiče uměli jazyky, vždycky jsme cestovali, v čemž jsem pak pokračovala i sama. Přirozeně jsem se stala evropským typem člověka, a takových mám i spoustu vrstevníků.

Thom: U generace rodičů vnímám strach zkoušet nové věci, trochu experimentovat; často dokonce chybí chuť cestovat, ačkoli nikdy nebylo snadnější koupit letenku a podívat se třeba do New Yorku. Jako člověk původem z vesnice ovšem musím dodat, že to rodiče často přenášejí na děti, takže já třeba nedávno kecal se spolužákem ze základky, inženýrem, kterého láká práce v Praze, ale není ochotný zariskovat. Argumentoval například tím, že neví, jak by si „v té Praze našel ubytování“...

Olga: Dnešním dospívajícím se občas říká generace snowflakes, sněhových vloček, ale podle mě to sedí i na nás – jsme přelétaví jako vločky. Znám jenom málokoho ve svém věku, kdo by vydržel v jedné práci déle než dva roky; stačí, aby nám někdo vytkl, že něco děláme špatně, a hned dáváme výpověď, protože neumíme ani nechceme zvládat kritiku. A víme, že o nic horší práci seženeme i jinde.

···

Povídáme si o tom, jestli se přelétavost týká i vztahů, a Olga s Thomem lehce přikývnou. Nejdřív ale promluví lékařka Markéta: „Měla jsem perfektního kluka,“ říká, „Španěla. A právě proto, že máme spoustu možností, náš vztah skončil. Dva a půl roku jsme spolu chodili, jenže po studiích chtěl každý aspoň trochu začít vlastní kariéru, nedokázali jsme najít společné působiště, a nakonec náš vztah vyšuměl...“

Přejděme k Thomovi a Olze – on žije s přítelkyní, ona je dokonce vdaná, ale i tak mluví o vztazích své generace jako o křehkých. Thom z toho viní sociální sítě, na kterých vidíme výběrové štěstí všech vztahů okolo. Olga doplňuje, že tato generace má sklony k hédonistickému životu: „Za každou cenu se snažíme najít potěšení, z čehož například vyplývá, že bezstarostněji utrácíme, chceme líp jíst, častěji cestovat, a co nejvíc potěšení zkoušíme vydolovat taky ze vztahů. Ze spousty vrstevníků cítím, že hledají dokonalost, zatímco naši rodiče se často spokojili i s partnerem nedokonalým: Sice se občas pohádáme, ale stejně spolu zkusíme být navždy...“ Pro zajímavost – Olga se vdala v necelých pětadvaceti letech, protože měla pocit, že našla nejlepšího chlapa na světě, který ji zatím nepřešel.

···

Olga: Na sociální sítích trávím v průměru něco málo přes dvě hodiny denně, ale mohla bych žít i bez nich – jen bych měla méně práce. Když jsem si před pěti lety zakládala Instagram, zpočátku jsem ho chtěla využívat jako Facebook, dávat tam soukromé fotky, jenže najednou se mi začali ozývat zajímaví lidi; našli si mě tam například fotografové. Pochopila jsem, že mi mnohem víc nabídek na práci přichází přes sociální sítě než mailem, tak jsem z nich udělala částečně pracovní platformu.

Thom: Z Instagramu se vlastně stalo tvoje portfolio.

Olga: Jo. Mám smlouvu s několika sympatickými značkami, které ráda propaguju, ale to není podstatné – propagace firem mě nebude živit nikdy, protože jsem zásadová: když mi například kosmetická firma nabídne skvělé podmínky, ale testuje na zvířatech, nedohodneme se... Důležitější je fakt, že dnes si už spousta lidí nehledá ostatní googlováním, ale instagramováním, díky čemuž dostávám čím dál víc zajímavé práce jako modelka nebo herečka.

Markéta: Zmínila jsi další věc, která nás odlišuje od generace rodičů – mnohem víc myslíme na ekologii. Vzpomínám třeba, že jsme to byly my se ségrou, kdo naše kdysi donutil třídit odpad. Teprve naše generace přemýšlí nad tím, jaké zboží kupuje, a spousta z nás se snaží vybírat lokální kvalitu.

Olga: Moje máma často koupí v supermarketu nejlevnější rajčata, zatímco já v malém obchodě drahá, nejkvalitnější. Možná proto si kdysi rodiče vydělali na barák, ale mně chybí peníze; padly na lepší rajčata...

Thom: Vrátím se k sociálním sítím – i já bych se bez nich obešel, ale asi bych si moc nezahrál. Fanoušci chtějí vidět dopředu, jak vypadají koncerty, jak zákulisí, a tak jim to ukazuju, čímž si dělám PR. Nepochybuju o tom, že v Česku žijí fantastičtí muzikanti, kteří nemají sítě, a tak o nich nikdo neví. Škoda. Právě tímhle stylem promuješ každý klip, každé turné. Pro mě je důležitější, aby lidé sdíleli můj nový singl, než aby mi vyšel rozhovor v tištěném časopise.

···

V první trojici byl reprezentantem „starých řemesel“ zubař, tady je to ortopedka Markéta. „Někdy bývám v nemocnici měsíc od rána do večera,“ připouští, „domů chodím jen spát, ale pacientův vděk vnímám jako zadostiučinění a baví mě fakt, že pomáhám. Thomovi s Olgou jejich volnost nezávidím...“

Thom chvíli přemýšlí o tom, co by dělal, kdyby přestal vydělávat muzikou: „Neumím nic, takže bych nejspíš šel pracovat do kavárny. Jen nevím, jestli bych vydržel. Už je to dávno, co jsem chodíval na brigády – léta jsem se nevěnoval jediné činnosti osm hodin v kuse a kdoví, co by to se mnou udělalo.“

···

Markéta: Jestli ještě někdy budu žít v Česku? Vůbec netuším. Teď jsem spokojená ve Švýcarsku, jednou se třeba přesunu do další země. Je možné, že sem někdy přijedu na čas pracovat, ale jinak se venku cítím vítaná. V Česku je podle mě pořád znát dědictví komunismu – konkrétně mi tu chybí větší otevřenost.

Olga: Není to tvůj případ, ale občas se směju, když někdo říká: Byl jsem pět dní v Paříži a nejradši bych se tam přestěhoval! Fakt? A všiml sis, že se tam nedá najít práce, jak drahé je bydlení, jak obrovské sociální rozdíly? Já žila dlouho v zahraničí, ale každá země má svoje plusy i minusy a mně nakonec dalo smysl vrátit se domů a zkusit tady něco změnit k lepšímu. Kdyby přestávala fungovat demokracie, odejdu do jiné evropské země, ale stýskalo by se mi.

Thom: Když se neukážu dva měsíce na Moravě, začnu být nesvůj. Do zahraničí jezdívám hodně, líbí se mi, že mám tu možnost, ale natrvalo bych se odstěhoval jedině v případě, kdyby tahle možnost byla ohrožená.

 

Generace jedné krabičky

Několik věcí, které mileniály opravdu výrazně odlišují, podle sociologa Martina Buchtíka přece jen existuje: „Objevilo se něco jako nová životní fáze. Rozpouštějí se normy, které dříve říkaly: Dokonči školu, odstěhuj se z domova, pořiď si rodinu... Díky tomu si dneska, pokud je vám něco mezi čtyřiadvaceti a dvaatřiceti, můžete dovolit víc experimentovat – jak s různými obživami, tak se životními styly. A lidi, kterým je přes padesát, tohle často rozčiluje.“

Historicky je to unikátní období, předchozí generace nic takového neměly. U válečné generace jsou důvody jasné, za socialismu byl zase tlak na  nástup do zaměstnání. O prodlouženém období mládí bez závazků a spoustě času na sebe svědčí například průměrný věk prvorodiček: v roce 1990 to bylo pětadvacet let, nyní třicet.

Delší doba na rozmyšlenou nemusí být jen výhodou. „Dříve byly role jasnější. Dnes není zřejmé, v čem by člověk měl excelovat, tak se snaží být úspěšný ve všem, což může být náročné,“ říká Buchtík a přidává další úskalí: „Komunikace v kyberprostoru umožňuje mnohem snadněji vyhledávat nové a nové zájmy. Nízké transakční náklady na změnu čehokoliv – práce, hobby, vztahů – však přinášejí i jistá rizika.“

Je tahle nestálost a nezávaznost opravdu něčím generačně typickým? Nebylo to tak do značné míry vždycky? „Dřív byla odpovědnost v podstatě vynucená. U téhle generace se odkládání trvalejších rozhodnutí projevuje silněji, protože to prostě jde. Vidím to kolem sebe. Mám kamarády, kteří jeden měsíc tancují swing, pak se přihlásí na karate a třetí měsíc skáčou s padákem, mezitím střídají diety. Vždycky přijdou nadšení, a když jim připomenete, že minulý měsíc dělali něco jiného, řeknou: ‚No jo, ale objevily se tam nějaké komplikace.‘ Dokud jsou na dosah nové atrakce, karneval nekončí.“

Sociolog Martin Buchtík mileniály označuje rovněž jako „generaci jedné krabičky“. „Mají v mobilu téměř všechno, co potřebují ke každodennímu životu – budík, telefon, kamarády, spolužáky, kolegy, milence a milenky, informace, zábavu, práci, placení... Jejich digitální stopa je obrovská a často je jim dost jedno, že si na sociální sítě vyvěšují skoro celé soukromí. O to víc mě vždycky pobaví, že když po nich chceme osobnější data nebo odpovědi, odmítnou s tím, že se bojí o své soukromí.“

 

Sen o domku a zahrádce

Velká část toho, jací mileniálové jsou, vychází z celkových změn ve společnosti. „Když jste dnes mladý, musíte se neustále rozhodovat. Srozumitelné návody přitom docházejí, škola ani rodiče nedávají tak jasné pokyny jako dřív,“ říká Martin Buchtík.

Dnešní prostředí je obecně málo předvídatelné. Nevíme, jak se bude vyvíjet trh práce a podoba jednotlivých profesí. Aby se člověk uplatnil, musí si osvojit jiný typ kompetencí než dosud. Nezáleží už tolik na znalostech konkrétních věcí, důležitější je abstraktní myšlení, a hlavně schopnost umět ho použít.

Existuje vůbec něco, v čem může být mileniálům užitečná starší generace? „Určitě ano, ale nesmí vycházet z pozice: ‚My jsme ti správní a vysvětlíme vám, v čem nemáte pravdu a jak byste to měli dělat jinak a lépe,‘“ doporučuje šéf STEMu.

Zajímavé přitom je, že Češi vykazují silnou generační návaznost – žebříček hodnot se tady hodně dědí. A z výzkumu sametových dětí vyplynulo právě jedno takové dědictví, respektive přání, které je ovšem velmi obtížné naplnit.

„Je vidět značný propad mezi tím, co si mileniálové mohou dovolit ve své každodennosti, a naopak tím, jak se jim vzdaluje možnost vlastní střechy nad hlavou. Zpočátku o nákupu nemovitosti uvažují, zdědili tuhle aspiraci po rodičích. Když ale vidí nedostupnost vyššího cíle, snaží se uspokojit jiné potřeby.“

Přesto ona touha mezi mileniály stále žije. „Ukázalo se, že v hloubi duše sní o tomtéž, co pohánělo předchozí generace, a to je rodinný domek se zahrádkou.“ A s pejskem, chce se dodat. „Možná. Prostě nic nového pod sluncem.“

 

Oukej, bylo to špatný
O jedné zvláštnosti české odnože generace Y
 
Jeden ze závěrů průzkumu, zaměřeného na sametové děti, stojí za to ocitovat: „Vytrácí se nechuť ke kolektivní akci ve veřejném prostoru.“ WTF!?! – tak by asi reagoval nejeden mileniál, který by si přečetl takovou formulaci. „Jednou z tuzemských vlastností je nechuť se aktivně projevovat a manifestovat něco na veřejnosti, protože to bývalo spojené s povinnými akcemi – průvody s mávátky, brigády s krumpáči,“ objasňuje Martin Buchtík. Sametové děti prý už tuhle zátěž nemají, považují to za mindrák starší generace. „Stačí letmý pohled na sociální sítě: každou chvíli svolávají nějakou demonstraci a jiné sešlosti, klidně i tu brigádu.“ A jak vlastně mileniálové vnímají totalitní režim? „Vědí, že vy starší o tom vždycky kolem 21. srpna nebo 17. listopadu hodně mluvíte, ale reagují spíš takhle: Oukej, bylo to špatný, ale co s tím teď, to jsou dějiny a nic moc novýho už nám k tomu stejně nemáte co říct.“
Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama