Pan Chaos nesnáší porážky

Ta historka se odehrála někdy v letech 2005 až 2006. Vzpomínku na ni mi vyprávěl jeden z bývalých velmi blízkých přátel Andreje Babiše.

Tento miliardář a politik, jak známo, hraje rád tenis. Také se o něm ví, že opravdu zásadně touží vyhrát. Babiš dokonce míval tenisového trenéra – právě proto, aby se zlepšoval a vítězil v amatérských turnajích nebo jen v zápasech s přáteli.

Český premiér naopak velmi nesnáší prohru; ta vlastnost ho provází celý život, a nemá proto skrupule bojovat o vítězství za každou cenu. A ani v tenise se nedokázal sžít s představou, že by ho někdo porazil.

„Andrej měl kamaráda. Jmenoval se Janko. Byl to výborný tenista. Velmi často spolu hrávali čtyřhru. Ale za nějaký čas s ním Janko už odmítal hrát. Andrej podle něho hrozně podváděl,“ řekl mi někdejší Babišův kamarád. A pokračoval: „Andrej během zápasů tvrdil, že míček byl za čarou, i když očividně nebyl. Anebo naopak, když míček nebyl v autu, Andrej ho v autu viděl. A přitom přísahal, že to viděl na milion procent. Byl schopen se o to hádat do roztrhání těla. A tak s ním za čas už nechtěl nikdo hrát.“

Zdroj – jak se mi svěřil – jednou potkal Babišova spoluhráče Janka přímo na tenisových kurtech, a tak se ho ze zdvořilosti zeptal: „Tak co, jak to dnes šlo?“

„Končím. S tím kok…m se nedá hrát,“ řekl naštvaně Janko.

„Myslíš s Andrejem? A proč? Co se stalo?“ zeptal se jejich společný známý, můj zdroj.

„Podvádí. Je to křivák,“ čertil se Janko. „Raději jsem tu hru dnes skrečoval a s ním to ukončím. Vždyť u toho byly i děti. Copak se ani trochu nestydí, že lže a podvádí, když se na to dívají děti?“

 

•••

Jisté je, že v dobách Babišova působení v politice najdeme výroky jasně dokumentující tuto jeho ohromnou touhu po vítězství – jeho odpor k porážce a jeho zarputilost. „Já, jak je obecně známo, jsem urputné hovado,“ napsal loni na Facebook. A předloni prohlásil: „Nikdy neodstoupím. Nikdy. Nech si to všichni zapamatují.“

A právě snaha za každou cenu vyhrát se projevila i na jeho jednání v čase nákazy covid-19, která zasáhla celý svět, včetně České republiky. S nadsázkou řečeno – hrozně toužil virus porazit a nechtěl připustit žádnou porážku, ani dílčí.

 

•••

Touhou po vítězství za všech okolností lze vysvětlit situace, které se v době koronavirové krize několikrát opakovaly; situace, kdy odmítal připustit, že je něco špatně, kdy trval na něčem, co nebyla pravda.

Za „vylhaný“ například označil příběh zveřejněný serverem Novinky.cz, který ukazoval, že na začátku března ještě testování na koronavirus pořádně nefunguje – přestože Babišova vláda tvrdila opak. Muž a jeho manželka, kteří pociťovali příznaky nemoci, se nedokázali probojovat k testu ve stanu pražské Ústřední vojenské nemocnice. Příběh vylhaný nebyl, šlo o kameramana a redaktora serveru Novinky.cz; Babiš se mu musel omluvit.

Ovšem opravdu typickým příkladem, kdy Babišova urputná snaha nepřipustit ani zdání porážky vedla k popírání reality, byl známý nedostatek zdravotnických ochranných pomůcek, především roušek a respirátorů v první fázi krize.

Ještě v půlce března na tiskové konferenci Babiš odmítal, že by českým nemocnicím, lékařům a sestrám chyběly respirátory a roušky. „Není pravda, že by naši zdravotníci neměli respirátory. Tak mi řekněte kde, a já jim to dnes osobně dovezu,“ odpověděl Babiš na otázku redaktora Aktuálně.cz Radka Bartoníčka.

Už večer téhož dne však mluvil jinak. „Pokud jsem se ráno nějak vyjadřoval, tak to bylo s nadsázkou,“ tvrdil večer v České televizi. A přesně o dva dny později se na tiskové konferenci za nedostatek roušek a respirátorů nakonec omluvil.

Jenže tím celá věc pro Babiše neskončila: zjevně mu leželo v hlavě, že by někdo mohl říci, že v této věci prohrál, takže prakticky ihned po omluvě následoval protiútok. „Prosím vás, já bych chtěl, abyste byli objektivní. Žádná země v Evropě nereagovala jak my. Žádná. Já nevím, kdo rozhodl, že státní hmotné rezervy budou mít v zásobě jenom deset tisíc respirátorů. No, proč tam někdo nedal dva miliony?“ řekl Babiš, který byl přitom ve vládě s krátkou přestávkou od roku 2014 a premiérem je od roku 2017, tudíž se mohl o doplnění zásob respirátorů postarat ze své pozice.

Když se zanedlouho poté pod vedením ministra vnitra a předsedy ČSSD Jana Hamáčka podařilo dostat do Česka větší množství ochranných pomůcek z Číny, vypadal Babiš, jako když vyhodnocuje soutěž, v níž sám vyhrál. „My jsme jedna z mála zemí, která ochranné pomůcky má. Podívejte se do Evropy, kdo to má. Ostatní země na nás žárlí,“ řekl v České televizi.

 

•••

Právě snaha nepřipustit porážku zjevně přispívala k tomu, že Babiš říkal jeden den něco, aby zanedlouho řekl něco úplně jiného – takže působil chaotickým dojmem.

Ještě 3. března, krátce po prvních potvrzených případech koronaviru v České republice – když už se médii začínaly šířit pro vládu nepříjemné zprávy o nedostatku roušek a respirátorů –, tvrdil premiér neobratně, že je občané vlastně nepotřebují. V podtextu se pravděpodobně skrývala úvaha: když je nevykoupí, bude jich dost pro zdravotníky a já neprohraji.

„Já bych poprosil lidi, aby (pochopili, že) skutečně ty respirátory a ty roušky potřebují lékaři. Lékaři, zubaři, nemocnice, prosím vás. Občané to nepotřebujou,“ oznámil premiér po jednáních s řediteli nemocnic, kteří právě na nedostatek zdravotnických pomůcek upozorňovali.

O zhruba čtrnáct dní později, když už vláda kvůli koronaviru nařídila omezení pohybu, se od hejtmanů či primátorů i obecně společností začaly šířit výzvy k nošení roušek. „Chtěl bych apelovat a vyzvat všechny občany, aby roušky nosili, a to všude na veřejnosti, nikoliv jen v MHD či dopravních prostředcích. To je jediná cesta, jak se můžeme ochránit,“ řekl 17. března moravskoslezský hejtman Ivo Vondrák. Ačkoli je členem vládního hnutí ANO, postup vlády ohledně rozdělování zdravotnických pomůcek kritizoval – a ve svém prohlášení uvedl důležitou věc; že lidé mohou používat i improvizované roušky.

Někdy v téže době začala k zakrývání nosu a úst vyzývat i vláda. Když ale novináři začali chodit na tiskovou konferenci vlády s rouškami, premiér nejprve řekl, že on, případně ministři je nosit nemusejí. „My jsme vás viděli v televizi, že je máte, tak protože je máte vy, my je nepotřebujeme. A také jsme v bezpečné vzdálenosti,“ řekl.

O dva dny později vláda nařídila všem občanům nošení roušek mimo bydliště. A členové kabinetu je začali nosit také – i na tiskové konference.

Za další dva týdny, 29. března 2020, se na twitterovém účtu Andreje Babiše objevil příspěvek, v němž se obrátil na amerického prezidenta Trumpa a chlubil se, jak Česká republika zvládá koronavirovou krizi – a to právě kvůli povinnosti nosit roušky. Babiš při tom pochopitelně nezmínil, že původně nošení roušek zpochybňoval, že jich byl nedostatek a že vláda musela povolit otevření textilních galanterií, kde si lidé mohli koupit potřebný materiál a pak si ušít roušky sami.

 

•••

Pro Babiše je mediální obraz prioritou a mnoho lidí říká, že právě od něj se odvíjejí jeho postoje a jeho chování v politice – a stejné to bylo i za koronavirové krize.

Andrej Babiš chce vítězit, k čemuž potřebuje, aby ho lidi volili ve volbách. Má tedy celkově jasno v tom základním, čeho chce dosáhnout. Ale jakmile se dozví, že by něco, o čem rozhoduje, mohlo uškodit jeho mediálnímu obrazu, je schopen otočit o 180 stupňů – samozřejmě aniž by uznal porážku.

„Bylo zajímavé sledovat u Andreje Babiše, kdo a co má na něj největší vliv. Z té spolupráce s ním jsem si odnesl poznání, že jeho osobnostní vývoj nebo jakákoli změna v jeho rozhodnutí přicházejí zejména pod vlivem médií,“ řekl mi jeden z bývalých ministrů vlády.

Podle něj to začíná být vážný problém. „Babiš té mediální komunikaci věří natolik, až je to pro něho samotného nebezpečné. Neuvědomuje si, že nad ním začínají mít moc dva až tři lidé z jeho bezprostředního okolí, kteří s ním manipulují, ačkoli on si to nikdy nepřipustí,“ doplnil exministr vlády, který si nepřál být jmenován.

Jeho úvaha přitom mířila k Babišovým mediálním a marketingovým poradcům. „Dnes o něco více než kdy dříve platí, že ten, kdo ovládá média, má moc. Ale já jsem přesvědčen, že Andrej Babiš to ve skutečnosti není. Jsou to ti lidé z jeho nejbližšího týmu,“ dodal exministr vlády. Nešlo mu o to, že Agrofert, který Babiš vybudoval a vložil do svěřenských fondů, má svou mediální divizi. Můj zdroj, bývalý ministr, chtěl říci, že zmínění marketingoví poradci ovlivňují média, čímž pak ovlivňují i Babišovy úvahy a rozhodnutí. Tvrdil, že poradci rozehrávají v médiích své hry a že zprávami, které do médií vypustili, pak před Babišem argumentují ve prospěch nějakého rozhodnutí, personálního i jiného.

Premiér podle mého zdroje z vlády přitom často ani netušil, že kauzu vyvolali v zákulisí jeho poradci. Důležité ale bylo, že mu ihned radili, aby to vyřešil, jak mu doporučují, jinak mu spadnou preference.

 

•••

Babišovi marketingoví poradci podle mých informací na počátku koronavirové krize sázeli na to, že lidově působící politik s útočnou rétorikou situaci zvládne. V prvních týdnech koronakrize se však ukázalo, že ani sebelepší marketing nezvládne ukočírovat občasné premiérovy změny nálad a výbuchy vzteku.

O důležitých opatřeních ke koronaviru se rozhodovalo na vládě tak rychle, že nebyl čas na přípravu před vystoupením na brífinku. Ministři a premiér chodili na tiskové konference hned po skončení jednání kabinetu a nebyli schopni domyslet řadu drobných aspektů, které měly dopad na život lidí, takže se nařízení upřesňovala v průběhu dalších hodin.

Mediální poradci proto Babišovi doporučili přestávku. Premiér vynechal nějaké tiskové konference už v druhé půli března a poslední brífink, na němž se objevil, se konal 30. března – pak už na tiskových konferencích začali vystupovat jen ministři, případně náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula.

Nešlo přitom jen o mediální obraz, ale také o pauzu pro načerpání sil, protože na premiérovi byla patrná únava a vyčerpanost – a podle mých zdrojů také mírně depresivní nálada z toho, že nad koronavirem zcela nevítězí.

Mezi novináři se též začalo spekulovat, že Babiš dostal strach z možné nákazy. Souhlasil totiž s jistou formou karantény; několik dní žil ve vládní rezidenci jen s nezbytným personálem a neviděl se ani s rodinou.

Andrej Babiš už patří věkem do rizikovější skupiny obyvatel, pokud jde o nákazu koronavirem. Letos v září mu bude 66 let. Navíc trpí hypertenzí, tedy vysokým krevním tlakem; právě u takových pacientů bývá průběh nemoci těžší. Jistá rizika plynou i z toho, že v dětství prodělal trombocytopenii, tedy poruchu srážlivosti krve, a proto mu museli vyoperovat z těla slezinu.

Premiér se později, když vyšel z izolace, na toto téma vyjádřil – a smál se. „Co se týká mě, já jsem v pohodě, já nemám žádné příznaky nebo problémy. Můj hlavní problém s koronavirem ale teď je, že jsem přestal chodit do fitka a že stále přibírám,“ řekl 9. dubna serveru iDNES.cz.

Jeden čas se ale osobně vůbec neviděl ani s ministry. A jeho odchod do izolace se časově zhruba kryje se zprávami o tom, že se koronavirem nakazil jeho britský kolega, premiér Boris Johnson. Zpráva o jeho pozitivním testu přišla 27. března a začátkem dubna Johnsona převezli do nemocnice: několik dní strávil na jednotce intenzivní péče.

„Boris Johnson, jestli jste viděl to video, když byl nakupovat v tom krámě, tam on si podával ruce s každým. I v nemocnici. S každým se tam fotil,“ komentoval to později Babiš v rozhovoru pro iDNES TV.

 

•••

Andrej Babiš dává často najevo, jak skvělým manažerem je. Avšak také jeho spolupracovníci přiznávají, že když se na delší dobu ocitá pod tlakem, i on ztrácí dech a dělá chyby.

„Pan Babiš je určitě schopen řídit velké množství lidí a dávat stovky pokynů. Často, aby to vůbec stihl, řídil své podřízené jen udílením pokynů formou SMS,“ řekl mi pod podmínkou anonymity jeden z bývalých spolupracovníků Andreje Babiše z dob jeho podnikání. „Někdy psal nebo volal i brzo ráno. Byl až posedlý a neustále žádal výsledky. Když ne hned, tak za pět minut,“ doplnil bývalý pracovník koncernu Agrofert.

Toto chování si Babiš přenesl z byznysu i do politiky, jenomže už přece jen stárne. Tempo má sice stále vražedné, ale problém je, že věk si začíná vybírat svou daň a projevuje se to i na kvalitě jeho politických výkonů. Babišův vysoký krevní tlak sám o sobě nepředstavuje žádné zásadní zdravotní problémy, jaké se objevují například u prezidenta Miloše Zemana. Jenže přemíra informací a stres, jemuž je stále vystaven – to vše se na něm už projevuje.

„Zažil jsem Andreje Babiše v době, kdy jen podnikal. Podle mě měl fotografickou paměť. Všechno důležité si pamatoval nebo zapsal. Ale teď – pod tím tlakem – se stává, že dost často zapomíná. A na jednu věc se třeba v průběhu dne zeptá i třikrát,“ řekl jeden z dalších zdrojů z blízkého okolí Andreje Babiše.

Není se čemu divit. Babiš totiž velmi nerad svěřuje rozhodování o věcech důležitých i nedůležitých někomu jinému, zahlcuje se tak informacemi, které jsou pro něj vlastně zbytečné. Jeho spolupracovníci upozornili, že premiérovi projde hlavou denně tolik zpráv a má takové množství schůzek, že pak už nedokáže rozlišit, co je průkazný údaj a co drb, případně jen operativní a nepotvrzená informace.

„Říká se, že nejlepší je sjednat si s Andrejem Babišem schůzku na pozdě odpoledne nebo ke konci pracovní doby. Ty poslední schůzky si pamatuje nejvíce. A když pak rozděluje úkoly svému týmu na další dny, mají výhodu ti, kteří přišli poslední,“ řekl mi jeden z Babišových spolupracovníků.

„Já se divím, že to ještě vůbec zvládá. Jednou to s ním praští,“ doplnil svůj názor bývalý ministr, který Babiše ve vládě zažil a jehož jsem citoval už jednou v první části textu.

 

•••

Koronavirová krize také potvrdila to, co se na Andreji Babišovi ukazovalo už dříve. Že když nejde o byznys nebo o přerozdělování peněz ze státního rozpočtu, není úplně ve své kůži. Pokud bychom to s nadsázkou hodnotili jako ve škole, měl by na vysvědčení dobré známky z matematiky, znalosti prostředí velkých firem, chemie a možná psychologie. A taky z kriminologie – tu by vzhledem ke své zálibě v policejní práci a neustálému zájmu o informace zvládl na jedničku.

Ale jakmile jde o jiná témata, tápe a hledá oporu v podkladech od svých spolupracovníků. Jinými slovy, pokud nejde o korporátní podnikání, v řešení dalších témat spojených s vládnutím – od lidskoprávních přes živnostníky až po školství a kulturu – nijak nevyniká. Shodují se na tom mnou oslovení exministři či Babišovi spolupracovníci.

Právě s tím souvisí i jistá programová prázdnost a částečně také jistá personální bída; skutečnost, že mnozí z těch, které si do vlády vybral, ve svých funkcích zrovna nevynikají. Babiš tak nemá zásadní témata a ani odborníky, kteří by kreativně přicházeli s něčím, co zemi posune dopředu. Boje proti suchu a proti kůrovci jsou sice důležité a nutné, ale udělat si z toho vládní program – to je podle mnou oslovených premiérových spolupracovníků málo. Zmíněná témata by přece měla být běžnou agendou jakékoli vlády, protože sucho a kůrovec jsou trvalou hrozbou.

Kdyby nepřišla koronakrize, neměla by Babišova vláda v podstatě žádné nové a zásadní téma.

A zřejmě bychom byli stále svědky občasných výjezdů vlády do krajů a tvoření národního investičního plánu do roku 2050.

„Program vlády? Na to se musíte dívat jinak. Nejlépe je to vidět na slavných výjezdech do regionů. Celé to bylo o tom, že si vyslechneme, co lidi chtějí… No a pak se jim to slíbí. To je všechno. Nic jiného za tím nehledejte,“ svěřil se mi bývalý ministr Babišovy vlády.

A přidal postřeh, jak to – mimochodem – probíhá v autobusech při spanilých cestách kabinetu do regionů. „Často jsme si tam připadali jako u maturity,“ řekl anonymně exministr Babišovy vlády. Premiér je totiž zkoušel a zmiňovaný exministr to popsal takto: „Jelo se třeba po nějaké dálnici a Babiš najednou vyhrkl: ,No tak, pane ministře, jak se to tady hýbe? Kdo to opravuje a kdy to bude hotové?‘ Ministr dopravy vstal a musel odpovídat na otázky jako na zkoušce.“

Když Babiše při oné cestě napadla otázka ohledně kůrovce, šel „před komisi“ pro změnu ministr životního prostředí. „Takže řešit,“ říkal pak „ministrům-studentům“ Babiš.

Zejména ministři nominovaní za ANO 2011 se přitom podle mého vládního zdroje chovají ke svému předsedovi s – mírně řečeno – naprostým respektem. Poslouchají ho téměř na slovo a souhlasí se vším, na čem jejich šéf sveřepě trvá. „Působí to dojmem, že ho buď nekriticky milují, nebo že se ho bojí,“ svěřil se mi bývalý ministr, který z vlády již odešel.

Právě proto exministra ani nezarazila dnes již slavná scéna, která se odehrála před zraky televizních diváků 7. března 2020 a jež tento vztah členů vlády za ANO k šéfovi dokumentuje. Během brífinku donutil premiér Babiš ministra zdravotnictví Adama Vojtěcha, aby zveřejnil jméno úřednice, která předala Vojtěchovi k jednomu případu nesprávnou informaci. Novináři totiž žádali ministra o vysvětlení, proč nemluvil pravdu.

Vojtěch se nejprve bránil, nechtěl jméno uvést, ale Babiš na něj v přímém přenosu naléhal, že je přehnaně slušný a aby to jméno řekl – což nakonec ministr poslušně učinil.

„Pro mne to nebylo nic nového. Takhle pan premiér se svými ministry za ANO jedná často,“ komentoval scénku již citovaný bývalý člen vlády.

 

•••

V Babišově prahnutí po vítězství a slávě lze ostatně najít i vysvětlení, proč otálel s vyhlášením nouzového stavu, což je ústavní mechanismus připravený právě pro takové krizové situace, jakou je třeba epidemie.

Premiér si zpočátku myslel, že uřídí boj proti koronaviru jako hlavní postava on sám. Po vyhlášení nouzového stavu a také při aktivaci ústředního krizového štábu by se totiž do popředí dostal ministr vnitra Jan Hamáček z ČSSD.

Babiš a jeho ministři však zjevně nechtěli, aby body za případné úspěšné vyřešení krize dostal koaliční partner. Vyhlášení nouzového stavu přišlo až za situace, kdy se ukázalo, že stát nedokázal rychle obstarat již zmíněné zdravotnické ochranné pomůcky pro lékaře a sestřičky.

Babiš totiž svěřil tento úkol ministru zdravotnictví a ten pro nákupy zřídil malý tým lidí, který se o to sice snažil, ale narážel na různé překážky. „Pokud bychom se pohybovali v režimu nouzového stavu, tak můžeme nařídit výrobcům, aby prioritně zásobovali integrovaný záchranný systém, státní hmotné rezervy, poskytovatele zdravotní péče,“ tvrdil přitom už 2. března 2020 Jan Hamáček po jednání krizového štábu ministerstva vnitra.

„Výjimečný stav by mnohé ulehčil,“ naléhal Hamáček na Babiše. „Nemůžeme tady paralyzovat celou krajinu a není na to nejmenší důvod,“ reagoval veřejně Babiš. „Vyhlašování nouzového stavu není vůbec namístě,“ přitakal ministr Vojtěch. Premiér Babiš změnil názor až o deset dní později, ve čtvrtek 12. března, kdy vláda vyhlásila nouzový stav s omezeným pohybem lidí na veřejných místech.

Stejně se zachoval premiér i v momentě, kdy se měl rozjet již zmíněný ústřední krizový štáb. Přestože po něm volali odborníci, ministři ČSSD a v parlamentu téměř celá opozice, Andrej Babiš byl zpočátku proti.

Podle zákona by totiž nebyl předsedou ústředního krizového štábu premiér, ale ministr vnitra. A když ho přece jen 16. března pod velkým tlakem politiků a veřejnosti nakonec vláda zřídila, postavil premiér do jejího čela náměstka ministra zdravotnictví Romana Prymulu.

Právě zde se opět ukázalo, kam až může nekritická loajalita k šéfovi zajít. Například ministryně financí Alena Schillerová Babiše hájila, i když bylo zřetelné a jinými členy vlády oficiálně potvrzeno, že jedna ruka neví, co dělá druhá, a že kvůli vzniklému chaosu vázne v zemi nejen přísun ochranných prostředků, ale i jejich následná distribuce do nemocnic.

„Perfektně to všechno logisticky funguje, přesvědčte se na vlastní oči. Zajeďte se tam podívat a nedejte na zprostředkované informace,“ řekla Schillerová serveru Aktuálně.cz, ačkoli se na Twitteru ministři vlády Hamáček a Vojtěch hádali, kdo za nekoordinovanou distribuci může.

A 30. března 2020 se stalo to, co mělo správně přijít už začátkem března. Vedení ústředního krizového štábu převzal ministr vnitra Jan Hamáček.

 

•••

Andrej Babiš je posedlý informacemi. To se o něm všeobecně ví. Stále ho zajímá, kdo s kým mluvil, o čem spolu jednali a co případně chystají. Tuto praxi si v sobě nese z dob, kdy se mu to hodilo v podnikaní. Z každé obchodní či zpravodajské informace, kterou získal, se snažil vždy vytěžit maximum.

„Byl jako krajta. Pořád ve střehu, aby mu nic neuniklo. Měl a podle mého názoru stále má obsesi z informací. Pamatuji si, že když v životopise viděl, že dotyčný pracoval u policie nebo na vnitru, tak ho chtěl hned vidět osobně. Chtěl informace o všem a o všech,“ zavzpomínal na Babiše jeden z někdejších manažerů jeho impéria Agrofert.

Podle něho byl Babiš svým způsobem společensky omezený. Velmi dobře si uměl prostudovat byznys a proklepnout si kdekoho, ale knihy třeba vůbec neotevřel. „Není sečtělý. Co si pamatuji, tak odebíral snad jen časopis Psychologie. To ho bavilo,“ dodal exmanažer.

Proč tohle zmiňuji a připomínám?

Je pozoruhodné, že Babiš, který je závislý na informacích, na datech od tajné služby a operativních zprávách policie, se nakonec ocitl pod vlivem silné lobby z Číny, aniž to původně chtěl.

 

•••

Andrej Babiš nikdy nebyl žádným propagátorem úzkých obchodních vztahů s Čínou, které podporuje jeho kolega miliardář, nejbohatší Čech Petr Kellner a jež veřejně prosazují prezident Miloš Zeman nebo šéf fotbalové Slavie Jaroslav Tvrdík.

Babiš měl s Čínou historicky špatné zkušenosti, když přišel o téměř jednu miliardu korun při nepovedené akvizici tamního podniku na výrobu titanové běloby. Agrofert přes svou Prechezu v roce 2007 koupil výrobní závod, avšak v roce 2016 Čínu potichu opustil.

Babiš již dříve přiznal, že na čínském trhu zaznamenal obří ztráty. Podle miliardáře je podvedl jejich čínský partner, který pro ně pracoval sedmnáct let. „Sprostě nás okradl,“ prohlásil Babiš v roce 2013. A i to byl důvod, proč byl k investicím v Číně velmi rezervovaný.

Ani jako premiér nepodporoval těsné česko-čínské vztahy, které navíc před pandemií skomíraly. Na straně Pekingu byla cítit jistá odtažitost například kvůli kritickým postojům komunálních politiků vůči Číně, třeba pražského primátora Zdeňka Hřiba z řad Pirátů.

Ale nešlo jen o to.

V roce 2018 obvinil sám Babiš čínského velvyslance v Praze ze lži. Sešel se s ním kvůli varování Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost před technologiemi čínských firem Huawei a ZTE. Velvyslanec po schůzce tvrdil, že „česká vláda slíbila úsilí o nápravu chyb“, jenže Babiš to vzápětí ostře popřel. „Tento pán je celkem svůj a to, co napsal, není přijatelné absolutně, to musíme odmítnout,“ řekl tehdy premiér.

Ještě nedávno, začátkem března 2020, tedy už v počátcích koronakrize, se Babiš postavil na stranu opoziční ODS – která volala po potrestání čínského velvyslance za jeho neadekvátní tlak na bývalého předsedu Senátu, dnes již zesnulého Jaroslava Kuberu. Politik totiž plánoval oficiální cestu na Tchaj-wan, kterou Čína považuje za svou vzbouřeneckou provincii, nikoli za samostatný stát.

ODS přišla s iniciativou, která by vedla k výměně čínského diplomata. Opozice i premiér Babiš chtěli dokonce vyzvat Peking, aby svého velvyslance Čang Ťien-mina stáhl z Česka. K tomu ale nedošlo právě kvůli krizi kolem koronaviru.

Premiér Babiš byl totiž nakonec nucen – obrazně řečeno – před čínskými politiky pokleknout a políbit prsten. Když Jan Hamáček s podporou Hradu a Petra Kellnera zařídil v Číně první velkou dodávku ochranných prostředků, dostavila se 20. března 2020 na Letiště Václava Havla vládní delegace na čele s premiérem Babišem, aby Číně poděkovala. Bylo to zvláštní, protože nešlo o humanitární pomoc, ale o byznys, za který (včetně letecké dopravy) česká strana zaplatila.

Jenže Babišova vláda se dostala do nákupní krize kolem zdravotnického materiálu, jenž začal být nedostatkovým zbožím na celém světě. A akutní nedostatek roušek a dalších pomůcek pak pomohla Babišovi vyřešit až Čína, před kterou musel – jeho jazykem řečeno – žmoulat čepici a děkovat jim na letišti s obřadnou servilitou.

Pokud bychom měli zůstat u tenisové terminologie, zde vyhrál prezident Miloš Zeman (Petr Kellner a potažmo i Jan Hamáček) nad Andrejem Babišem v tiebreaku poměrně jasně 7:0. Bez velkého reptání a hádání o „dobrý úder“ přijal Babiš prohru, a pomohl tak s restartem česko-čínských vztahů.

 

•••

Ještě předtím, než přišla krize a vláda neřešila hrozbu koronaviru, se v týmu nejbližších spolupracovníků Andreje Babiše rozhořela debata nad další strategií ANO 2011 do příštích voleb. Při brainstormingu padaly nejrůznější nápady, jak zaujmout a rozšířit počet voličů – aby se dosáhlo alespoň na 35 procent odevzdaných hlasů, tedy o pět procentních bodů lepšího výsledku než v minulých volbách.

Na této schůzce se po nějaké chvíli – jak mi prozradily dobře informované zdroje – Andrej Babiš obrátil na spolupracovníky a s vážnou tváří jim řekl: „Já to prostě nechápu, proč mě nevolí všichni?“

Nejprve se jeho kolegové domnívali, že jde o vtip, ale Babiš to v žádném případě nemyslel z legrace. Zdá se, že je upřímně přesvědčen o své výjimečnosti a o tom, že koná dobro.

Zde možná stojí za to připomenout, že Babiš má – opět bez legrace – vztah s vesmírem. Jak řekl v rozhlasovém pořadu v září 2019: „Nejsem věřící, ale věřím na vesmír. Věřím, že něco nad námi existuje a že to někdo sleduje. Snažím se věřit, že ta spravedlnost musí přijít a že ta pravda musí zvítězit. Ale jde to ztěžka.“

Když jsem se na to ptal svých zdrojů, které Babiše znají poměrně dobře a dlouho, zcela vážně mi jeden z nich řekl: „To opravdu není nadsázka. Andrej Babiš má nějaké dvě vědmy, jejichž prostřednictvím se spojuje s vesmírem. On věří, že je vyvolený.“

Znovu jsem si tedy pustil již zmíněné interview v Českém rozhlase. Babiš v něm na otázku, zda těžké životní situace konzultuje s psychologem, odpověděl: „Já to konzultuji s vesmírem. Musíte něčemu věřit, jinak bych se z toho zbláznil, co všechno na mě padá ze všech stran.“

 

•••

Je 24. dubna 2020 a Andrej Babiš se opět objevuje na tiskové konferenci a chválí se.

„Nejsem si vědom toho, že bychom udělali nějakou chybu. Myslím, že vláda udělala maximum a má jasný výsledek. Zachránili jsme tisíce mrtvých,“ prohlašuje neobratně a pak dodává: „A na vaši otázku vám odpovím citací ředitele Ústavu zdravotnických informací a statistiky. Ladislav Dušek, to není politik, který říká: Dokázali jsme nemožné. Jsme na mapě Evropy hvězdou. A to je skvělé. Konec citace.“

V posledních dubnových dnech, kdy vznikal tento článek, se počet pozitivně testovaných na koronavirus blížil v České republice k osmi tisícům a na covid-19 zemřelo přes dvě stě lidí.

Nutno říci, že z globálního pohledu, například ve srovnání s tragédií v severní Itálii nebo New Yorku, šlo v boji s nebezpečným virem o pozitivní výsledek. Ačkoli je určitě možné se ptát, do jaké míry to byl důsledek kroků vlády, nakolik k tomu přispěla i vynalézavost a aktivita občanů a jakou roli hrálo štěstí, že k nám nákaza nepřišla nepozorovaně, ale v době, kdy už v Evropě řádila.

S posledními dubnovými dny však krize kolem koronaviru rozhodně neskončila. Existuje stále nebezpečí druhé vlny. A i kdyby se snad rychle našla nějaká účinná léčba, i kdyby se brzy vyvinula vakcína – což je stále nejisté –,
stejně se bude muset vláda potýkat s následky bezprecedentního zastavení hospodářství, ekonomickou recesí a vyšší nezaměstnaností.

Tuto další část krize bude předseda vlády Andrej Babiš řešit s nezměněnou povahou. S touhou po vítězství, která mu nedovolí pořádně přiznat vlastní chyby, s touhou po mediálním obrazu, kdy se nápady mění podle toho, co mu poradci vyhodnotí jako převažující náladu na sociálních sítích.

Zkrátka jako ten tenista popsaný na začátku článku.

A toto je také konec mého pátrání do hlubin Babišovy duše v době koronakrize. Jediné, co mě v tuto chvíli napadá, je slavné zvolání amerického astronauta z vesmíru z dubna 1970: „Houstone, máme problém.“