Vyboxovali jsme jádro. Proč to nejde i jindy?

Byznys

Na domácí politické scéně se evropským tématům nevěnuje pozornost. Přitom zásadně ovlivňují budoucí prosperitu země. Jednání o zařazení jádra a plynu mezi preferované energetické zdroje ukazuje, že Česko dokáže obhájit v Evropě své postoje. Není to však vždy pravidlem. Častějšímu úspěchu brání nedostatek lidí, pozornosti a vůle.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

S lovem letošní zimy by se mohla stát „taxonomie“. Přestože jindy nevzbuzuje evropská politika v Česku velkou pozornost, v tomto případě téma skutečně rezonovalo. Hrálo se o to, zda Evropská komise zařadí jaderné a plynové zdroje do kategorie udržitelných ekonomických činností a odemkne jim tak přístup k výhodnějším veřejným i soukromým investicím.

Do poslední chvíle však nebylo jasné, zda Komise takový krok skutečně udělá. Zatímco jaderná energetika je velmi kritizována především kvůli nevyřešené otázce skladování vyhořelého paliva, zemní plyn produkuje nemalé množství emisí, byť méně než ekology tak odsuzované uhlí.

Země závislé na uhlí, mezi které patří i Česká republika, ovšem musí spolu s útlumem těžby přejít na náhradní zdroje. Těmi mají v našem případě být jaderné bloky a obnovitelné zdroje a zejména v případě tepláren také plyn. Česká republika proto o zelenou nálepku pro jádro a plyn usilovala a její přání bylo nakonec alespoň dočasně vyslyšeno.

Vedla k tomu dost komplikovaná cesta, na kterou se Česko pustilo až docela pozdě.

 

Ani jeden Čech

Příběh začal již v prosinci 2015. Světoví aktéři tehdy přijali Pařížskou dohodu, jejíž signatáři – včetně České republiky a Evropské unie – se ratifikací zavazují ke snížení emisí skleníkových plynů a ochraně planety před oteplováním. EU začala již tehdy plánovat, jak závazky přetavit v konkrétní akce. A evropská taxonomie udržitelných investic byla jednou z nich.

Evropská komise v prosinci 2016 sestavila tým expertů a pověřila je jasným úkolem – vymyslet, co by měla EU dělat pro to, aby finanční sektor pomohl s ochranou klimatu. Tým se skládal z dvaceti odborníků, od ředitelů investičních společností přes akademiky až po zástupce neziskového sektoru. Mezi dvaceti jmény nefiguroval ani jeden Čech.

Roční práce expertů v lednu 2018 vyústila v odbornou zprávu, na jejímž základě pak Evropská komise představila svůj akční plán pro udržitelné financování. Jeho součástí je i nařízení o taxonomii.

 

 

Rakovina v utajení

„O taxonomii jsem věděl ještě dřív, než jsem přišel do Evropského parlamentu,“ vypráví Alexandr Vondra (ODS), bývalý místopředseda vlády, který se po volbách v roce 2019 stal europoslancem.

„Považoval jsem to za hrůznou záležitost, rakovinu v systému fungování liberálního ekonomického řádu Evropské unie. Pokud administrativně začnete sortovat ekonomické činnosti, je to podobné, co předváděl v minulosti komunismus. Absolutně jsem to odmítal,“ říká.

Pro českou veřejnou i politickou debatu bylo před čtyřmi lety slovo taxonomie docela neznámé. „Připouštím, že taxonomií se tehdy zabývala jen určitá část českého intelektuálního prostředí. Většina tomu pozornost nevěnovala,“ podotýká Vondra.

To je docela typický jev pro řadu podobných situací. V době, kdy se o tématu na evropské úrovni jedná, v Česku se o něm na politické scéně nemluví. Velké diskuse se často spustí až nad hotovými návrhy či rozhodnutími. Často i se zpožděním roku, či dokonce více let od chvíle, kdy bylo možné rozhodnutí nějak ovlivnit či posunout.

Zatímco čeští politici se taxonomií po zveřejnění návrhu nijak zvlášť nezabývali, diplomaté v Bruselu se pustili do práce. „Česká pozice pravidelně zaznívala nejen v rámci expertních jednání Rady, ale i Komise,“ říká Dmitrij Černikov, mluvčí Stálého zastoupení ČR v Bruselu. „Nemyslím si, že ti, kdo to měli řešit, zaspali. Spíše lze říct, že ve veřejné a politické diskusi se toto téma objevilo až na poslední chvíli,“ přitakává Lenka Kovačovská, výkonná ředitelka Českého plynárenského svazu, která v letech 2015 až 2017 působila jako náměstkyně ministra průmyslu a obchodu pro energetiku.

Pozice k návrhu přijímají jak poslanci Evropského parlamentu, tak i členské státy. V praxi to vypadá tak, že členské státy jednají opakovaně na úrovni Rady EU, dokud nenajdou přijatelný kompromis. Přestože se evropské země tradičně staví k návrhům Evropské komise vlažněji a její ambice mnohdy musí mírnit, v případě taxonomie se tak nedělo.

„Obecně se návrh těšil podpoře členských států. Diskutovalo se i o některých alternativních konceptech jako třeba zavedení konceptu škodlivých činností nebo detailnější rozlišení udržitelnosti na několik různých úrovní. Ty nakonec neprošly,“ líčí pozadí jednání o taxonomii Černikov.

Česko chtělo, aby taxonomie motivovala k zelenému investování napříč všemi sektory. Rozdělování investic do několika kategorií dle „míry špinavosti“ naopak odmítalo. Se samotnou taxonomií neměla Česká republika problém. Pokud by ji chtěla tehdejší vláda shodit z bruselských stolů, musel by ji vetovat premiér, jímž tehdy byl Andrej Babiš. K tomu však česká vláda nikdy nesáhla.

 

Hlavní protivníci

Zatímco se členské státy dohadovaly, jaké bude jejich společné stanovisko, europoslanci připravovali vlastní pozici k návrhu. Tehdy už byl členem Evropského parlamentu i Alexandr Vondra, který se z vlastní iniciativy stal stínovým zpravodajem návrhu. Jeho soupeřem – zpravodajem legislativy – byl nizozemský europoslanec Bas Eickhout.

„V europarlamentu je to takový můj hlavní protivník,“ usmívá se Vondra. „Hodně schopný chlapík, žádné ořezávátko. Je lídrem frakce Zelených,“ dodává český politik.

Vondra podstoupil v Evropském parlamentu několik ostrých výměn názorů. „Když jsem začal mluvit na debatách o tom, že do taxonomie chceme zařadit jádro, všichni se na mě obořili, co si to dovoluji. Mají domluvu, že slovo jádro není dovoleno použít, ale že mi to jako nováčkovi odpustí,“ říká Vondra. „Nedělám si srandu.“

Nařízení o taxonomii nakonec Evropský parlament schválil v listopadu 2019. Otázku zařazení jádra, plynu a dalších technologií přitom měla dořešit Evropská komise prostřednictvím takzvaných delegovaných aktů. Od zákonodárců tak dostala možnost upravovat schválené nařízení a průběžně škatulkovat ekonomické činnosti do kategorie udržitelných či přechodně udržitelných aktivit.

Odpor vůči jaderné energetice přitom zazníval a stále zaznívá nejen na půdě Evropského parlamentu, ale i mezi evropskými diplomaty. Kromě tradičních protijaderných zemí, jako je Rakousko, Dánsko či Lucembursko, se ke kritikům jádra přidalo i Německo a Portugalsko. Na straně druhé stál jaderný klub, jehož členy jsou i Česká republika a Francie.

Europoslanci z těchto dvou zemí mezitím obíhali kolegy ze Švédska, Bulharska a dalších zemí a vytvářeli tak zvanou jadernou platformu, v jejímž vedení nechybí ani Alexandr Vondra.

 

Mr Awkward

Zatímco Vondra sváděl boj na půdě Evropského parlamentu, tehdejší premiér Andrej Babiš se pokoušel prosadit zelenou nálepku pro jádro na úrovni Evropské rady. Ta se skládá z vrcholných představitelů členských zemí a udává EU směr prostřednictvím jednomyslně přijatých závěrů. Jejich přijetí doprovází dlouhé a mnohdy i emotivní debaty za uzavřenými dveřmi. Každý stát totiž může jednání blokovat, dokud se mu do závěrů nepodaří protlačit to své.

Pro Andreje Babiše to byl v prosinci 2019 jeden z klíčových summitů v Bruselu. Lídrům EU přistála na stole Zelená dohoda pro Evropu (European Green Deal) a závazek klimatické neutrality do roku 2050. Babiš hlasitě upozorňoval, že „bez jádra to nedáme“. Jeho křik byl hlasitý a bohužel i málo srozumitelný, na což tehdy poukázala i korespondentka Financial Times Mehreen Khanová. Babiš na koberečku před zahraničními novináři totiž říkal, že pokud Evropská rada nezmíní jádro, chystá se Zelenou dohodu torpédovat. Z jeho slov však nikdo moc nechápal proč přesně. Babiš si tak od Khanové vysloužil přezdívku Mr Awkawrd, tedy pan Podivín.

Babišovi se nakonec zmínku o jádru podařilo do závěrů summitu promítnout: „Evropská rada uznává, že je třeba zajistit energetickou bezpečnost a respektovat právo členských států rozhodovat o vlastní skladbě zdrojů energie a zvolit si nejvhodnější technologie. Některé členské státy uvedly, že součástí jejich vnitrostátní skladby zdrojů energie je energie jaderná.“

Konstatování, že jádro je součástí energetického mixu, vnímal Babiš jako vítězství a rád opakoval, že Evropu přesvědčil o čistotě jádra. Podobná věta je ale již dlouho zakotvena v zakládacích Smlouvách o EU, kde je přímo uvedeno, že státy mají právo volby mezi různými energetickými zdroji. A nic o tom, jak bude jádro klasifikováno, se do závěrů jednání tehdejšímu premiérovi prosadit nepodařilo.

„Problém byl v tom, že Babiš nebyl ochoten jít na dřeň a jednání pozdržet nebo zavetovat. Neměl na to vyjednávací sílu, do Bruselu totiž jezdil s batohem svých vlastních problémů,“ připomíná Vondra Babišovy potíže spojené s dotacemi a střetem zájmů.

 

Jde se do finále

Babišova zmínka o jádru sice byla zapsána v závěrech Evropské rady, unijní exekutiva ji však ve svých návrzích pomíjela. Očekávané zařazení jádra a plynu do zelených zdrojů se nekonalo, v delegovaném aktu z jara 2021 se Evropská komise onálepkování těchto technologií záměrně vyhnula. První bitvu tak Praha prohrála. Komise však slíbila, že se k otázce vrátí do konce roku.

Mezitím se v Praze ujala moci nová vláda. Premiér Petr Fiala vzápětí napsal ve spolupráci se svou poradkyní Jolanou Mungengovou dopis adresovaný přímo předsedkyni Evropské komisi Ursule von der Leyenové a vysvětlil jí českou pozici.

Druhý takzvaný delegovaný akt zveřejnila Evropská komise prostřednictvím médií 31. prosince 2021. Jádro i plyn v něm získaly požadovanou zelenou značku, která je však podmíněna splněním přísných podmínek. Členským státům od té chvíle běžel čas, musely dát dohromady připomínky a přimět Komisi, aby je zohlednila.

„Silvestrovské zveřejnění neformálního návrhu spustilo velmi intenzivní zákulisní vyjednávání na všech úrovních,“ popisuje Černikov dění v Bruselu.

Evropská komise na základě těchto jednání zveřejnila 2. února 2022 upravený návrh. Praze udělal opatrnou radost.

„Čeští experti, diplomati a politici se aktivně zapojili i do koordinace s dalšími podobně smýšlejícími členskými státy, ať už to byla Francie, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Kypr, Finsko a další. I díky společnému tlaku se do finální podoby podařilo prosadit řadu zlepšení, včetně těch, která navrhovala česká strana. Ostatně, i samotná Komise hodnotila naše připomínky jako věcné a racionální,“ pochvaluje si mluvčí Stálého zastoupení ČR při EU.

Lenka Kovačovská upozorňuje, že vyjednat změny nebylo vůbec jednoduché. „Jsme téměř jedinou zemí, pro kterou jsou důležité obě hlavní témata, tedy jádro i plyn. Jádro je důležité pro elektroenergetiku, plyn především pro teplárenství,“ říká výkonná ředitelka plynárenského svazu.

Komplikovanost české pozice zdůrazňuje i generální ředitel elektrárenské společnosti ČEZ Daniel Beneš. „Jádro potřebujeme řešit ve spolupráci s Francií, plyn zase s Německem – a ideálně si přitom nepoštvat nikoho proti sobě,“ popisuje, jak musí Česko v různých oblastech přeskakovat do rozdílných táborů.

Vyhráno však ještě není. Pokud se totiž najde více než dvacet kritických členských států či 353 nespokojených poslanců Evropského parlamentu, mohou návrh smést ze stolu. Bruselské kuloáry však naznačují, že k tomu nedojde. Zelení europoslanci se o to sice pokouší, ale zatím nenašli dostatek kolegů z dalších politických skupin. Podobné je to i na úrovni zemí EU.

 

Co se vlastně podařilo

Nejvýznamnějším výsledkem u jaderné energetiky bylo z českého pohledu to, že neuspěli její hlasití odpůrci, a jádro tak zůstalo, byť na určitý čas, mezi oficiálně uznanými udržitelnými zdroji. Měnily se některé parametry pro jadernou energetiku. Klíčové datum pro budování nových jaderných zdrojů – rok 2045 – ovšem zůstalo stejné. Zdroje, které získají stavební povolení po tomto termínu, tak již zelenou nálepku mít nebudou.

K významným změnám došlo v části delegovaného aktu věnovaného plynu. Podle původního návrhu měly plynové zdroje v energetice do roku 2026 spalovat třicet procent bezemisních plynů, tedy zejména vodík a biometan, do roku 2030 měl tento podíl činit 55 procent a po roce 2035 sto procent. Postupné limity byly nakonec vypuštěny a zůstal až konečný cíl.

„Ty přechodné termíny na přidávání bezemisních plynů byly nerealistické, proto je dobře, že z finální podoby vypadly,“ říká Lenka Kovačovská. „I tak je ale plán na přechod k bez-emisním plynům velmi ambiciózní a může narazit na řadu úskalí,“ dodává. Česko by podle ní mělo naplno šlápnout do využití biometanu a začít si osahávat vodíkové technologie.

Podle šéfa ČEZ Beneše si česká vláda v tomto případě správně stanovila priority a dokázala posunout výsledný prováděcí akt pro Česko žádoucím směrem. Obecně však dodává, že bychom určitě mohli ve vyjednávání na evropské úrovni dosahovat lepších výsledků. Všímá si prý také toho, že například polští či maďarští úředníci v evropských orgánech mívají větší vztah k potřebám a prioritám domovské země.

 

Za plat pokladní

Lenka Kovačovská si z dob svého působení na ministerstvu dobře pamatuje, jak těžké je sehnat kvalifikované lidi pro evropská jednání. Musejí to být lidé, kteří jsou skvěle jazykově vybavení, umějí se rychle dostat k podstatě věci a zároveň dovedou obratně vyjednávat.

„Nároky jsou vysoké, ale vy je potřebujete sehnat za předepsané tarifní platy. K valorizacím platů ve státní správě je u nás dlouhodobá veřejná nevole. Když to trochu přeženu, vy pak posíláte hájit strategické zájmy České republiky lidi, kteří mají podobný plat jako pokladní v Lidlu,“ říká bývalá ministerská náměstkyně. Podle ní je to práce pro srdcaře, kteří by v soukromé sféře nepochybně vydělávali podstatně více.

Na českém systému ovšem vidí i jednu výhodu. „V některých jiných zemích úředníci kolují mezi různými obory s odůvodněním, aby příliš nesrostli s prostředím, o kterém mají rozhodovat. U nás se taková praxe nepěstuje a je to dobře, mají tak větší šanci porozumět svému oboru,“ chválí Lenka Kovačovská.

 

Počítání na prstech

Problém není jen v tom, že jsou čeští úředníci málo zaplacení, ale také, že je jich málo. „Na to, jak je evropská problematika široká a jak velké důsledky pro nás může mít, je personální zajištění příslušných odborů na ministerstvech dost slabé,“ říká Zdeněk Petzl, výkonný ředitel Sdružení automobilového průmyslu ČR, který sám dříve působil u Stálého zastoupení ČR při Evropské unii.

Přidává příklad ze svého oboru, kde se nyní také jedná o klíčových věcech, například o nové emisní normě Euro 7. „Na ministerstvu průmyslu se evropským záležitostem v oblasti čisté mobility a budování odpovídající infrastruktury věnuje jeden člověk. Na dopravě se regulaci emisí věnují asi dva. Ještě jsou možná dva lidi na životním prostředí,“ vypočítává Zdeněk Petzl. A s potěšením konstatuje, že u stálého zastoupení se počet lidí, kteří se podílejí na řešení automobilové problematiky, zvýšil z jednoho na dva.

„Systémový problém vidím v tom, že vlády se v posledních letech zabývají spíše omezováním úřednického aparátu než jeho optimální funk-čností. Bylo by dobré, kdyby si dovedly stanovit priority a přeorganizovaly personální zdroje tak, aby tyto priority byly dostatečně zajištěny,“ říká výkonný ředitel AutoSAP.

Podle Zdeňka Petzla je také podstatné, aby těch priorit nebylo padesát najednou. „Není možné zahrnout do priorit všechno, aby se na tom seznamu pokud možno každý našel. Pak se nejspíš reálně nepodaří dosáhnout téměř ničeho,“ myslí si.

 

Cíle, lidé, informace

Osobní zkušenost z působení na evropské úrovni má i dnešní prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza. Když Česká republika v roce 2004 vstupovala do EU, měl na ministerstvu financí na starost evropskou agendu, za Sobotkovy vlády pak byl státním tajemníkem pro evropské záležitosti.

Také on vidí problém v tom, že si Česko neumí stanovit jasné priority a pracovat na jejich dosažení. „To ale nemohou stanovovat úředníci a ani byznys, to musí být politické rozhodnutí, které samozřejmě má ekonomické zájmy reflektovat,“ říká Tomáš Prouza.

Evropská agenda je na ministerstvech často na druhé koleji, i když má obrovské dopady na budoucí fungování české ekonomiky, jak je ostatně vidět i na případu taxonomie. „Pro ministry je pochopitelně domácí agenda bližší. Nicméně by měli mít vedle sebe někoho, kdo jim pomůže v tom, aby se vyznali v evropském dění a také v budování vztahů napříč Evropou,“ myslí si někdejší státní tajemník. Podle něj by se k tomuto účelu dali využít zkušení diplomaté.

Další problém vidí v tom, že Česko nemá vypracovaný analytický systém, který by sledoval vývoj našich prioritních oblastí, ale i pozice a zájmy ostatních zemí, což by nám usnadňovalo vyjednávání. „V tomhle směru je například i Polsko o míle před námi,“ povzdechl si Tomáš Prouza.

Říká, že naši lidé jsou často skvělí a zapálení. „Ale pokud běhají z jednání na jednání, nemají dost času na to, aby budovali vztahy, a ještě k tomu nemají odpovídající podklady, nemůžeme čekat zázraky,“ dodává.

Mezery máme podle prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu i v práci s českými zástupci v evropských strukturách. „Když přijede rakouský ministr na jednání do Bruselu, uspořádá i neformální setkání u kávy s Rakušany v tamních strukturách. Oni mu samozřejmě nemohou dát žádné utajené informace, ale mohou si popovídat o tom, co se právě v jejich oblastech řeší. A i to může být velmi cenné,“ popisuje Prouza.

Samostatnou kapitolou pak podle něj je i skutečnost, že se Česku nedaří získávat zpět do svých služeb krajany se zkušeností z evropských struktur. „Často to spíš vypadá, že o ně vysloveně nestojíme. To je strašná škoda,“ říká.

Problémy způsobuje i nedostatek Čechů v institucích EU, zejména pak v Evropské komisi. Právě tam je přitom možné ovlivnit podobu unijních návrhů přímo při jejich vzniku. I zde přináší příběh taxonomie vzácný a pozitivní příklad. Zatímco na začátku v panelu expertů žádný Čech nebyl, na samotné taxonomii už se jeden podílel. Jedním z jejích autorů je totiž Martin Špolc, vedoucí oddělení udržitelného financování a finančních technologií v generálním ředitelství pro finanční služby Evropské komise. V Komisi ale každý oficiálně „kope“ za EU, nikoli za jednotlivé státy, Špolcovy možnosti hrát v českém dresu a také hovořit o věci otevřeně do médií jsou proto omezené. Druhým viditelným Čechem v oblasti energetiky je Jan Pánek, který se stal ředitelem klíčového oddělení Evropské komise pro jadernou energetiku.

 

Česko není Popelka

Zástupci byznysu – ať už se jedná o elektřinu, plyn, auta, nebo třeba obchod – vědí, že evropská agenda možná není na první pohled „sexy“, ale že zároveň zásadně ovlivňuje jejich obory na dlouhá desetiletí dopředu. A přinejmenším částečně to platí i pro prosperitu celé České republiky.

Čím lépe dokážeme formulovat národní zájmy a prosazovat je na evropské úrovni, tím lepší výchozí podmínky získáme.

„Vždycky je lepší být u toho než čekat, co na nás spadne,“ myslí si prezident Svazu obchodu a cestovního ruchu Tomáš Prouza a připomíná, že Česko je desátou největší zemí Unie a má mít dostatečné sebevědomí: „Pokud se budeme sami stavět do role chudinky, která nic neovlivní, tou chudinkou taky budeme.“

Alexandr Vondra popisuje chování Česka v Bruselu ostřejšími slovy. „Někdy neumíme koncentrovat síly a občas nemáme koule, respektive nemáme někoho, kdo by je uměl uplatnit,“ uzavírá europoslanec s tím, že taxonomie je i přes různé nešťastné peripetie vlastně „docela pozitivním případem“.

 

Spoluautorka textu Aneta Zachová je šéfredaktorkou odborného zpravodajského serveru Euractiv (www.euractiv.cz).

 

Projekt „České ticho v Evropě“ podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNZ).

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement