Koláček

Kultura

Matka prosazující bioprodukty a odmítající očkování se nedávno přestěhovala mimo Prahu – tak začíná povídka psaná pro zářijový Reportér.

Audio
verze

„Pojď sem, ty malá, vezmi si koláček,“ natahuje se sousedka přes plot k Róze.

„Dobrý den, paní Sedláčková,“ zavolám na ni, aby mě viděla. Tohle je příšernej zvyk, jen tak civět druhým do zahrady. Už aby ten živej plot pořádně narostl. Rychle spěchám k Róze, která si hned koláč šoupla do pusy. „Nezlobte se, ale ona koláče nesmí.“ Zatvářím se přísně, aby bylo jasné, že tohle tady trpět nebudeme.

„Jak nesmí?“ nechápe sousedka a dívá se na mě zapšklým pohledem přes šíleně tlustý a umaštěný brýle. „Vždyť je v tom všechno dobrý, dvakrát namáčený v másle.“

„No právě, a to my nejíme,“ odpovím a seberu Rozince koláček z ruky. Bohužel už ho má plnou pusu. Neumím si představit, co by nastalo, kdyby tu byl Radek. Ten by byl schopnej sousedce udělat přednášku o zdravým životním stylu a ještě se s ní o tom pohádat. Na rozdíl ode mě, která jsem na tyhle lidi hned od začátku rezignovala. Jsou to burani a my jsme pro ně jen bio-eko fanatici. Každý, kdo se necpe tunama bílýho cukru a vepřovýho, je pro ně nenormální.

Sousedka na mě civí, jak kdybych Róze nějak ubližovala. Ve skutečnosti je to přesně naopak. To ona tady páchá postupnou sebevraždu a my se na ni musíme ještě dívat. Přitom kdyby se jen trochu zamyslela – oteklý nohy, odulej obličej, oči má určitě špatný od cukrovky. Co to je za život? Zjevně jí na ničem jiným než na kusu žvance nezáleží.

„Jdeme domů,“ chytím Rózu za ruku a táhnu ji pryč, až se jí natřásají copánky. Jen co zajdeme za roh domu, nastavím jí před pusu ruku: „Fuj, tohle je špatné, vyplivni to!“

„Ne!“ odmítá vzdorovitě a dál žvýká tu hroudu jedu. Vím samozřejmě, že je to období vzdoru a že to na mě jen zkouší. Držím ale nekompromisně dlaň před její pusou, dokud koláč nevyplivne.

„Správně,“ pochválím ji. Dávám pozor, abych neříkala ty patologický fráze typu, že je šikovná holka, nebo že je chytrá. Moc dobře vím, jak pak člověka traumatizuje, když se mu něco nepovede.

 

 

Vejdeme zpátky do domu, nasypu Rozárce na mističku sušený jablíčka a nechám ji kreslit. Mám ještě chvíli času, otevřu počítač a podívám se, jestli nepřišla nějaká objednávka na můj e-shop. Zatím to moc nejede, prodám jen za pár tisíc měsíčně, ale musím být trpělivá. Ve světě je vitariánství trend a tady to dřív nebo později taky prorazí. Vlastně to byl nápad Radka, že po mateřský zůstanu doma a povedu náš obchůdek s bioprodukty, který sama vyrobím. Zkontroluju i svou facebookovou skupinu Žijeme zdravě. Už pár dní to tu stagnuje, kliknu do okýnka a po krátkém zaváhání naformuluju příspěvek: Bohužel opět špatná zkušenost ze života na vesnici – proč lidi cpou vašim dětem to šíleně nezdravý jídlo? Máte s tím zkušenosti? Jak to řešíte?

Prakticky okamžitě mi naskočí tři lajky a hned nato vidím, že někdo píše příspěvek. Jasně, Erika – nejvěrnější kámoška z Prahy. Je tu hodně aktivní a snaží se reagovat. U ní najdu podporu vždycky. Podívám se na hodiny, je skoro tři čtvrtě na devět.

„Rózi, ukliď si pastelky, pojedeme k paní doktorce,“ zvednu se od počítače a jdu chystat oblečení.

 

Jen co vyjdeme před dům, všimnu si, jak sousedka stojí u branky a klevetí s jakousi babkou. Skoro jsem si jistá, že nás pomlouvají. Zase ve mně zahlodá, jestli to byl správnej krok, že jsme s Radkem odešli sem na vesnici. A zdaleka to není jen kvůli těm lidem. Všechno se od tý doby změnilo. Hlavně Radek. Jako by se najednou úplně vypnul. A přitom to byl on, kdo na to stěhovaní k Berounu tlačil. Já bych si v bytě v centru vystačila. I když vím, že pro dítě to zdravý prostředí není. Ale každej den jsme mohli na komunitní zahrádku, cestou jsme se stavili za Radkem v práci, měla jsem tam kamarádky, Rózinka si hrála s dětma. Nikdo se na mě nedíval skrz prsty, že mý dítě dostává na svačinku domácí raw tyčinku. Tady, když jsem se zeptala v obchodě, jestli ty citrony jsou bio, tak se mi vysmáli.

Usadím Rózu do autosedačky, zapnu klimatizaci a vycouvu od garáže. Ve zpětným zrcátku zahlídnu, jak na mě sousedka s babkou nevraživě civí. Schválně se ušklíbnu, i když vím, že mě nemůžou vidět. Vyjedu na druhou stranu a zabočím na hlavní silnici.

 

V čekárně nikdo není, sestřička nás asi slyšela, protože hned otevře dveře. Zjevně tápe, kdo jsme, tak jí připomenu, že jsme noví. Předchozí doktorku, která dělá přímo u nás ve vesnici, jsme opustili po pár návštěvách. Názory jak z roku osmdesát čtyři, klidně by dítěti dávala slazenej čaj, a ty její tlaky na to, že Róza potřebuje maso! Kdyby si přečetla jedinou studii, možná by jí došlo, že děcko maso vůbec nepotřebuje. Tak snad tahle bude lepší. Na internetu měla skvělý hodnocení, sice nic moc konkrétního, jen občas zmínka, že fajn komunikuje a je otevřená moderním metodám. I tak k ní budu chodit jen na nejnutnější prohlídky, všechno ostatní si vyřešíme u homeopatičky. Róze to krásně zabírá, ještě v životě neměla antibiotika.

Doktorka je od začátku milá, taková pětačtyřicetiletá štíhlá ženská s inteligentním výrazem. Rózinku změří, zváží, prohmatá bříško, nechá ji sehnout, aby viděla, jestli nehrbí záda.

„Má trochu podváhu,“ oznámí mi a píše u toho do počítače.

„To víte, je pořád venku, vyběhá to na zahradě.“ To, že jsme vitariáni, si nechávám pro sebe.

„Tak to je dobře,“ usměje se doktorka. Potom Róze změří obvod hlavy, hrudníčku a paže.

„Dostaneš obrázek,“ sehne se do šuplíku a vyndá lísteček. Na obrázku je samozřejmě babka, co právě vytáhla z trouby kouřící pekáč buchet. Jak jinak. To jsou fakt nemyslící lidi.

Doktorka listuje očkovacím průkazem, několikrát projde výpis z dokumentace od předchozí doktorky. „Vy ji nemáte naočkovanou?“ podívá se na mě, jako bych spadla z Marsu.

„Víte, paní doktorko,“ zaváhám, abych hned nevypadala jako nějaká konfliktní matka, „my zatím očkování odkládáme...“ Tohle je formulace, se kterou jsem si dost dlouho u předchozích doktorek vystačila, abych se vyhnula stigmatu problematická matka.

Doktorka si poposune brýle. „A proč to odkládáte, holčička je v pořádku...“

„Víte, mně na to ještě nepřijde zralá...“ zkusím další osvědčenou frázi.

Doktorka se zarazí.

„A podle čeho, paní Tobiková, usuzujete, že není zralá...“

„Sama říkáte, že má podváhu...“

„Ale to není důvod neočkovat. Naopak,“ dívá se na mě otráveně.

Začíná mi docházet, co je to za typ doktorky. V pohodě, dokud člověk dělá, co mu přikazuje.

„Myslím, že mám právo o očkování dítěte rozhodovat sama,“ zdůrazním.

Doktorka se zarazí, došlo jí, že nejsem žádná informacemi nepolíbená venkovanka.

„Víte, očkování je u nás povinné...“ zkusí na mě obligátní výhrůžku, kterou jsem slyšela už tisíckrát.

Rozhodně zavrtím hlavou: „Já raději ponesu důsledky, než abych poškodila svý dítě. Četla jsem dost odborných studií...“

„A já jsem zase viděla dost ošklivých průběhů spalniček...,“ trvá si na svým a těká u toho očima k sestře. Asi se domlouvají pohledem, co se mnou.

Nejraději bych řekla, že raději ať má dítě spalničky než autismus, ale je mi jasný, že by to byla zbytečná debata. Doktorka chvíli mlčí a čeká, co já na to. Přemýšlím, kolik asi tak dostává od farmaceutických firem za to, že do děcek cpe tyhle jedy. Když mlčím, pokrčí rameny.

„Víte co, podepište mi tady papír, že jste odmítla očkování, a do příště o tom přemýšlejte,“ naťuká do počítače text, a když list vyjede z tiskárny, strčí ho přede mě na stůl. Jasně, chce si krýt záda, ale odvahu udat mě na sociálku taky nemá. Podčmrknu jí papír, a už se rozloučím jen tak na půl pusy. Tady už mě nikdo neuvidí.

„Ahoj,“ zamává na doktorku bezelstně Rózinka.

 

Teprve až jsme z polikliniky venku, uvědomím si, jak strašně ponižující to je. Člověk chrání zdraví svýho dítěte, a ještě se s ním zachází, jak kdyby dítě týral. Odemknu auto a nasoukám Rózu do sedačky.

„Tak co, Rózi, co budeme dělat?“ vzdychnu a sednu si za volant. Mám toho dost. Sousedky, pomlouvačný babky, doktorek a všech těch buranskejch lidí kolem.

„Co kdybysme zajeli za tatínkem do práce? A pak na zahradu za tetou Katkou?“ navrhnu po chvilce. Strašně se mi zasteskne po Radkovi, po všech těch lidech, kteří mají v hlavě mozek, kterým není jedno, co se děje kolem, kterým není jedno planeta, kteří fakt věří, že každej den svým malým úsilím dokážou změnit svět. Tak jako se to podařilo třeba Grétě.

„Jó, hurá,“ zajásá Róza, čímž je rozhodnuto. Rychle nastartuju a vyjedu směr Praha.

 

V Praze jsme kolem jedenáctý, než dojedeme na Smíchov, obtelefonuju pár kamarádek, jestli se nechtějí sejít na zahradě. Samozřejmě jsou nadšený, že se tak nečekaně uvidíme. „Ale až tak za hoďku a půl, stavím se ještě za Radkem v práci,“ brzdím je.

Chvíli hledám místo poblíž Radkovy kanceláře, nakonec se mi podaří zaparkovat jen pár metrů od vchodu, což je tady fakt štěstí.

Vymotám Rozárku ze sedačky a vejdeme na recepci. Jako vždycky je tam ta opečovávaná blondýna, přesně ten typ, co má každý týden nový hadry a je jí úplně jedno, jak strašně tím ubližuje přírodě.

„Dobrý den, můžete mi prosím zavolat manžela?“ zeptám se a pokusím se o úsměv. Blondýna se zatváří jak na pohřbu a oznámí mně, že Radek si bohužel odběhl na oběd, ale že je to za rohem, Barabistro. Jediný vitariánský bistro široko daleko. Vede je Radkův nejlepší kámoš Honza. A Radek se ho snaží všemožně podporovat. Několikrát týdně nám dokonce doveze v krabičce nějakou dobrotu od něj.

„Já vím, kde to je,“ zdůrazním, aby si blondýna nemyslela, že snad ví o mém manželovi něco víc než já, a s Rozárkou vyjdeme ven.

 

Všude v okolních restauracích posedávají lidi na zahrádkách, jen kolem bistra je skoro prázdno.

Slyším, jak se z otevřených dveří line hudba. Radka jsem zahlídla už přes sklo, opřenýho u baru. I v tom horku je v obleku a je strašně sexy. Sejdeme s Rózou pár schodků dolů, už už chci na Radka zavolat, jenže vtom si všimnu něčeho neuvěřitelnýho. Stojí opřenej u pultu, něco si povídá s Honzou a u toho ho drží za ruku. Drží ho za ruku úplně stejně, jako držívá mě. A směje se a vypadá šťastnej.

„Tatí,“ zakřičí nadšeně Rozárka, která ho taky zahlídla. V tý chvíli se Radek příšerně lekne a okamžitě rukou ucukne.

„Ahoj, co tady děláte?“ stihne ještě zablekotat. Chvíli na sebe civíme, Honza za barem je rudej jak rak, Radek začne blekotat, že to muselo vypadat příšerně, ale nemám za tím nic hledat.

„Nemám nic hledat? Ty se tady ošmatáváš s chlapem, a já se mám tvářit, že je to v poho? To jsou ty tvý soboty v práci?“

V tý chvíli vidím, že jsem se neomylně trefila. Popadnu Rózu do náruče, otočím se na podpatku a běžím pryč. Radek za mnou sice vyběhne na chodník, ale já se s ním odmítám bavit. Róza vůbec nechápe, co se děje, dává se do pláče, spíš teda do nesnesitelnýho řevu, kterej neustává, ani když už vyjedu ze Smíchovskýho tunelu a řítím se po Jižní spojce.

„Já chci tatínka,“ opakuje pořád dokola, ale já jí na to neodpovídám. Radek mi několikrát zvoní na mobil, chtěla bych mu něco říct, něco, co ho bude příšerně bolet, ale ne--jsem schopná ten telefon ani zvednout.

 

Než dojedu domů, Rozárka se ubrečí ke spánku. Nechci ji budit, zaparkuju auto před domem, nechám otevřený dveře a sednu si na schodky před domem. Koukám před sebe a nemůžu se vzpamatovat z toho, co jsem před chvílí viděla. A najednou, jak tam sedím, konečně i mně vytrysknou z očí slzy. Brečím úplně nahlas a kašlu na sousedy i na všechny kolem. Po chvíli zaslechnu, jak u sousedky vrzly dveře, asi se jde kráva podívat, co se tu děje, aby mohla roznášet klepy. Jenže sousedka se nezastaví u branky, jak je jejím zvykem. Houpá se tím svým kolíbavým krokem kolem auta až ke mně.

„Copak se ti stalo, holka?“ civí na mě, jak tam sedím celá ubulená. Ještěže ta Róza spí jak špalek.

Chvíli se vůbec nevzmůžu na slovo, jen si utírám oči. A pak se to najednou všechno ve mně sebere a já to ze sebe vysypu: „Když... když... on je... Ra-ra-dek... Ra-dek je teplej.“ Když to takhle nahlas vyslovím, zní to tak strašně, že mě zavalí další vlna nezastavitelnýho pláče. Teď se mi může vysmát. Teď už nejsem jen bio-eko fanatička. Teď jsem ještě ke všemu manželka teplouše.

Sousedka se ale nezačne smát, až by se za to svý panděro popadala. Přisedne si na schodek vedle mě a kouká před sebe. A potom udělá něco, co vůbec nečekám. Pohladí mě po vlasech takovým tím něžným maminkovským způsobem: „Nic si z toho nedělej. Já to říkám pořád, že ti chlapi jsou volové.“

Skoro přes slzy nevidím, zabořím hlavu do toho ramene zatučnělýho máslovejma koláčema a jen tak tam spolu sedíme a ona pořád dokola opakuje: „Však my se z toho, holka, neposerem.“

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama