Ukradeno, vráceno a zase zcizeno

Report

Soudy různé instance hrají ping-pong, ve kterém jde o pozemky za miliardu vrácené v rámci restitucí majetku zabaveného komunisty. Řeší se, jak se stalo, že právník pozemkového fondu udělal z lidí bez jakékoli rodinné vazby k původním vlastníkům pokrevní příbuzné – zda šlo o nedbalost, nebo o úmysl, když pak tito lidé restituovali. O osudu majetku po rodině Bečvářových, který zamířil k pražským politickým podnikatelům, není stále rozhodnuto.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Příběh Bečvářova statku, největší cinklé restituce, která se kdy dostala až k trestnímu soudu, jde do velkého finále. Až v něm padne odpověď na otázku, zda se již jednou v minulosti ukradený majetek vrátí České republice, nebo ne. V kauze Bečvářova statku jde o velké jmění, které kvůli zfixlované restituci skončilo u falešných příbuzných, spolupracovníků Státní bezpečnosti a nakonec u známých pražských šíbrů.

Pod plombou, která znamená, že s ním nelze nijak nakládat, zůstává už několik let více než miliardový majetek. Skládá se především z pozemků v Praze vydaných jako náhrada za komunisty zabavené polnosti rodu Bečvářů, kdysi zámožných statkářů z pražských Strašnic. Nikdo z rodiny se však vracení rodinného majetku nedožil. Již před přijetím porevolučních restitučních zákonů, jejichž smyslem byla náprava majetkových křivd za komunismu, totiž rod Bečvářových vymřel. Po statkáři Janu Mariovi Bečvářovi, hlavě rodu, jemuž patřily na území dnešní Prahy vůbec nejrozsáhlejší polnosti, nezůstal nikdo, kdo by mohl získat jeho majetek podle restitučních pravidel zpět. Nezůstali žádní příbuzní ani závěť.

Problém s nemožností restituovat jeho velký majetek, případně žádat o odpovídající náhrady za pozemky, pokud ty původní už nebylo možné vydat, „vyřešila“ před více než deseti lety série nezákonných rozhodnutí pražského pozemkového úřadu. Tři úředníci neoprávněně přiřkli restituční nároky po dávno zesnulém Janu Marii Bečvářovi cizím lidem.

Trojice úředníků, která se podílela na těchto rozhodnutích, kvůli tomu skončila před trestními soudy. Po dvou letech se řízení dostalo do fáze, kdy se rozhodne o tom, co se s miliardovým balíkem Bečvářových pozemků stane.

 

 

Doktor Horák

Klíčovou postavou v cinknuté restituci byl doktor Jan Horák – dlouholetý právník pozemkového úřadu a po dvacet let specialista na vyřizování velkých restitučních případů v Praze. Všech osm pochybných rozhodnutí týkajících se Bečvářova statku připravoval on, a to od září 2009 do konce roku 2012. Ke kontrole a k podpisu je dostali dva s ním souzení ředitelé úřadu – Petr Chmelík a Eva Benešová. Jak vyšlo u soudů najevo, rozhodování o majetku a náhradách za pozemky kdysi sebrané Janu Marii Bečvářovi připomínalo vyjídání spižírny plné dobrot: nejprve se bere, co je hned po ruce, a až nakonec se leze na nejhůř dostupné police, z nichž se také občas padá. A přesně to se v kauze Bečvářova statku také stalo.

První rozhodnutí nachystaná doktorem Horákem se týkala pozemků, které statkář Jan Maria Bečvář spoluvlastnil. Připsal je „univerzálním dědicům“ po jeho také již dávno zesnulých sourozencích bez potomků – jména těchto dědiců, kteří nebyli pokrevními příbuznými, se objevila v závětích zanechaných mladším bratrem Josefem a sestrou Annou.

V následujících rozhodnutích „vytvořil“ právník pozemkového fondu doktor Horák z těchto dědiců bez jakékoli rodinné vazby pokrevní příbuzné bezdětného statkáře ze Strašnic. Tak bylo možné si sáhnout na další část majetku po Janu Mariovi Bečvářovi.

A ve finále pozemkový úřad v čele s novou ředitelkou Evou Benešovou začal v roce 2012 vydávat těmto údajným příbuzným pozemky, u nichž byl ovšem ten problém, že už je obvykle po revoluci koupili soukromí vlastníci ve víře, že se jich žádná restituce týkat nemůže.

V okamžiku, kdy úředníci sáhli na již soukromý majetek, se celý případ neoprávněné miliardové restituce po statkáři Bečvářovi začal rozmotávat. Klíčovou roli v tom sehráli právě soukromí majitelé realit.

 

Nevzpomínám si

Například velké stavební společnosti Metrostav hrozilo, že kvůli nově objevené restituci přijde v roce 2012 o projekt s více než stovkou hotových bytů nachystaných k prodeji. Právnička Metrostavu se tak jako první dopátrala rodného a oddacího listu hlavní restituentky po statkáři Janu Mariovi Bečvářovi, z níž se uprostřed řízení náhle stala jeho neteř.

Zjištění právničky Metrostavu bylo jako z cimrmanovské scénky Vichr z hor, v níž hlavní postava v dospělosti zjistí, že mu rodiče a příbuzní celý život lhali a ve skutečnosti je od narození sirotek.

Z dokladů totiž vyplynulo, že hlavní restituentka Emilia Bednářová se dříve jmenovala Kvasnicová, narodila se jako Emilia Blažková a nikdy nebyla v příbuzenském nebo rodinném vztahu s Bečvářovými. Znala mladšího statkářova bratra Josefa, který jí jako sousedce z domu odkázal před smrtí svůj osobní majetek. Díky tomu mohla později restituovat Josefův majetek, například dům v historickém centru Prahy. Obdobně to dopadlo s dalšími „nově objevenými“ příbuznými, údajnými synovci Jana Marii Bečváře. Ti byli ve skutečnosti pouze sousedy statkářovy mladší sestry Anny ve Všenorech u Prahy a za komunistů dědili po ní. Podle závěti, protože ani ona neměla žádné potomky.

Jak se mohlo stát, že bezdětní a dávno zesnulí sourozenci Bečvářovi měli najednou uprostřed restitučního řízení tolik pokrevních příbuzných? To nebyl doktor Horák ani jeho bývalí nadřízení z pražského pozemkového úřadu schopni vysvětlit.

„Já vám říkám, to není výmluva, já si to vážně po tolika letech nepamatuji,“ hájil se u prvního soudu Jan Horák. Za „chybami“ podle něj stál stres a to, že mu tehdy už bylo přes šedesát a necítil se zdravotně dobře. „Je možné, je to zcela zřejmé, že došlo k omylu,“ uváděl opakovaně s tím, že při přípravě rozhodnutí o největší restituční kauze v Praze měl k dispozici jen „trosky spisu“. Největší část potřebných dokumentů údajně putovala po soudech a na jednom ze soudů se nakonec ztratily...

Důkaz, že i tohle bylo ve skutečnosti jinak, pořídil v době, kdy se o vydávání pozemků po Bečvářovi rozhodovalo, zástupce dalšího developera a soukromého vlastníka pozemků.

Společnosti Vinohradská Develop-ment, stejně jako Metrostavu, hrozilo, že kvůli neočekávané restituci přijde o stavební parcely. „Věnovali jsme jeden den tomu, že jsme si pořídili kameru, šli jsme na pozemkový úřad a s kolegou celý spis natočili na kameru,“ vysvětloval zástupce developera Jiří Golda, jak vznikl několikahodinový videozáznam listování ve spisu ve vysokém rozlišení. Na záznamu jsou díky tomu dokumenty výborně čitelné. Z videa například vyplynulo, že součástí Bečvářova spisu byla i historická rozhodnutí předchůdkyně doktora Horáka. Ta již v roce 2002 zamítla stejným restituentům vydat pozemky po Janu Mariovi Bečvářovi, protože k němu neměli žádný vztah.

 

Rozhodování nazdařbůh

Městský soud v Praze, který řešil kauzu jako první, vyčíslil škodu způsobenou třemi úředníky z neoprávněně vydaných pozemků a náhrad na 1,4 miliardy korun. V první instanci, a tedy nepravomocně za to před necelými dvěma lety padly tvrdé tresty.

Za zneužití pravomoci veřejné osoby dostal právník Jan Horák sedm let a nadřízená ředitelka Eva Benešová šest let. K tomu padly několikamilionové peněžité tresty a povinnost společně zaplatit jedenáctimilionovou škodu poškozenému Metrostavu.

Předsedkyně trestního senátu Jana Miklová to v odůvodnění rozsudku vysvětlila tím, že nešlo o „chyby“ nebo „omyly“, ale svévolné rozhodování „nazdařbůh“ a úředníci věděli, že mohou státu přivodit velkou škodu, a zrcadlově přihrát obří neoprávněný prospěch restituentům. „To vedlo soud k závěru, že se obžalovaní Horák a Benešová skutků dopustili minimálně v úmyslu nepřímém,“ uvedla soudkyně. Třetí obžalovaný, Petr Chmelík, který jako ředitel podepsal první tři rozhodnutí, dostal tehdy nepravomocně roční podmínku a peněžitý trest za nedbalost.

Podle propočtů městského soudu získali restituenti před deseti lety náhradní pozemky po třech sourozencích Bečvářových v tehdejší celkové hodnotě 1,7 miliardy korun. Z toho dostali neoprávněně parcely za miliardu jako náhradu za pozemky hlavy rodu Bečvářových, statkáře Jana Marii Bečváře. (U restitucí, jak již bylo řečeno, platilo pravidlo, že pokud nebylo možné původní pozemek sebraný komunistickým režimem vrátit, vydával se pozemek náhradní.)

Restituenti podle soudu velmi dobře věděli, že na část pozemků po zesnulém statkáři bez potomků a závěti nemají žádný nárok. Věděli totiž, že v rozhodnutích pozemkového úřadu jsou nepravdivě označeni jako příbuzní. Podle odůvodnění rozsudku u nich od počátku „absentovala dobrá víra a poctivost“, podle soudu restituenti i jejich právní zástupce Daniel Honzík si museli být dobře vědomi toho, že pozemky po statkáři získali nezákonně.

 

Vývar u kmotrů

Hlavní vývar z restituce Bečvářova statku však nekončil u restituentů. Jak již dříve popsal magazín Reportér, restituenti fungovali jen jako průtokový ohřívač a velká část pozemků získaných od státu rychle mířila k nejznámějším šíbrům tehdejší pražské politiky a spolupracovníkům komunistické StB.

Pozemky z restituce Bečvářova statku byly v prvním kroku obvykle zapisovány na jednoho z „univerzálních dědiců“ a restituentů, konkrétně Zdeňka Činčeru. Ten pozemky obratem prodával, a to za ceny několikanásobně nižší než tržní.

Jedny z prvních pozemků prodal Zdeněk Činčera společnosti řízené Davidem Michalem, což byl dvorní advokát Iva Rittiga. Shodou okolností tuto transakci rozplétala stejná soudkyně na Městském soudu v Praze, a to dokonce paralelně s kauzou Bečvářova statku.

Šest hektarů stavebních parcel na okraji pražské vilové čtvrti Hodkovičky prodal Zdeněk Činčera společnosti spojované s Rittigem za 44,3 milionu korun, přičemž pozemky se pak v sérii následných převodů prodaly za několikanásobek; naposled v září 2020 většinu z těchto parcel koupila společnost bývalého tenisty Milana Šrejbera za 480 milionů, k tomu odkoupila dokumentaci k bytovému projektu „Hodkovičky nad řekou“ za dalších 173 milionů.

Důvod, proč se zrovna pozemková transakce v Hodkovičkách dostala až k trestnímu soudu, byl prostý: z prvních výnosných prodejů, které formálně proběhly na Kypru, nebyla v Česku zaplacena zhruba třicetimilionová daň z příjmů. Nyní již bývalý advokát David Michal za toto zkrácení daně dostal zkraje února pravomocně šest let. Jeho spolužák od školky po práva Ferdinand Überall, který ve firmách řízených Michalem figuroval léta jako benefiční vlastník, fungoval podle předsedkyně senátu Miklové jako bílý kůň, a za daňový únik dostal o rok méně. Podle odůvodnění rozsudku byl hlavní postavou, které advokát Michal „skládal účty“ z prodeje pozemků, Ivo Rittig.

Největší balík pozemků pocházejících z restituce po Bečvářových však zamířil k jiné skupině. Zástupce restituentů Zdeněk Činčera je prodal firmám propojeným s akciovou společností Bečvářova, a to za zlomek tržní ceny. Pětice restituentů v čele s Emilií Bednářovou a Zdeňkem Činčerou si podle výpisů z účtů rozdělila z tohoto prodeje 82 milionů korun. To přitom podle kalkulace soudu bylo zhruba osmnáctkrát méně, než v té době odpovídalo obvyklým cenám.

Majiteli akciové společnosti Bečvářova byli na počátku Zdeněk Činčera a advokát Daniel Honzík. Ten zastupoval všechny restituenty před pozemkovým úřadem i soudy. Prvním „investorem“ v této společnosti byl Petr Syrovátko, spolumajitel stavební skupiny Syner a libereckých hokejových Tygrů. Jeho vklad do firmy měl podle jeho výpovědi sloužit k vyplacení restituentů a zaplacení daní, následně se měly pozemky zhodnotit výstavbou.

Do společnosti však vstoupili další investoři a Syrovátkův podíl se snížil z šedesáti na patnáct procent. Čtyřicet procent držel dál advokát Honzík, třicet procent trojice podnikatelů a lobbistů – Roman Janoušek, Tomáš Hrdlička a Karel Pražák. Zbylých patnáct procent získal bývalý liberecký zastupitel Jaroslav Mejstřík. Podle posledních známých údajů držel největší, šestačtyřicetiprocentní podíl Daniel Honzík, advokát zastupující restituenty, a Tomáš Hrdlička dalších 27 procent.

 

Ping-pong

O pozemky z restituce Bečvářova statku se nyní vede miliardová bitva. Desítky hektarů, které zůstaly v majetku restituentů a ve společnosti Bečvářova a dalších firmách spojených s advokátem Honzíkem, policie před sedmi lety zajistila.

Výsledkem již zmíněného prvního nepravomocného verdiktu bylo mimo jiné i to, že by ony parcely měly propadnout ve prospěch České republiky jako zabraný výnos z trestné činnosti. Podle odůvodnění rozsudku totiž mělo vydání náhradních pozemků souvislost s úmyslným trestným činem úředníků pozemkového fondu a restituenti i jejich zástupce Honzík jednali o „zlé vůli“. Věděli – uvedl nalézací soud –, že majetek po statkáři Janu Mariovi Bečvářovi neměli získat a oprávněné restituční nároky po jeho sourozencích Anně a Josefovi několikanásobně přečerpali. Podle soudu by bylo zabrání pozemků také nejrychlejší cestou k zahojení škod způsobených trojicí úředníků České republice a soukromým vlastníkům neoprávněně vydaných parcel.

To, co následovalo, lze bez nadsázky přirovnat k soudnímu ping-pongu. Odvolací Vrchní soud v Praze totiž verdikt a tresty udělené u městského soudu zrušil nebo podstatně zmírnil. Na jednu stranu senát soudce Jiřího Lněničky souhlasil s tím, že úředníci na pozemkovém úřadě vydali sérii nezákonných rozhodnutí, a způsobili obrovskou škodu. Na druhou stranu však podle názoru senátu vrchního soudu nejednali úmyslně, ale šlo v jejich případě o „chybu“, a tedy nedbalostní trestný čin.

To mimo jiné znamenalo zrušení zabrání pozemků i milionových finančních postihů pro úředníky. Jako zaměstnanci, kteří podle soudu udělali neúmyslnou chybu, totiž odpovídají za případnou škodu jen do čtyřapůlnásobku průměrného měsíčního platu. Zároveň odvolací soud změnil trest ředitelce Benešové ze šesti let vězení na tříletou podmínku. Doktora Horáka, který stál za všemi osmi pomýlenými rozhodnutími o restituci Bečvářova statku, pak dokonce osvobodil. Podle soudce Lněničky totiž nebyla příprava restitučních rozhodnutí činností, která by z něj dělala „veřejného činitele“, případně podle nového názvosloví nebyl „úřední osobou“. V podstatě byl obyčejným zaměstnancem bez pravomocí a jako takový neměl být za své „chyby“ a „omyly“ trestně stíhán.

Tím mohla kauza nezákonné restituce Bečvářova statku skončit, ale nestalo se. Rozsudky vrchního soudu zrušil jemu nadřízený Nejvyšší soud. V kostce napsáno, podle Nejvyššího soudu doktor Horák úřední osobou byl a jako takový měl být souzen. Minimálně v případě bývalé ředitelky Benešové nešlo podle názoru Nejvyššího soudu o nedbalost, ale o úmyslný čin. Vrchní soud také měl znovu rozhodnout o případném zabrání Bečvářových parcel.

Podle jednoho z účastníků kauzy Bečvářova statku se na pozadí „boje o Horáka“, tedy zda byl úřední osoba, odehrává v justici debata, kdo všechno v českém právu by měl být považován za takovou osobu. Zda k nim mají patřit třeba myslivci nebo fotbaloví rozhodčí. S tím je totiž úzce propojena otázka, koho lze odposlouchávat. U úředních osob je to snazší, v trestním řízení je může policie disponující souhlasem soudu odposlouchávat třeba i kvůli podezření z pětisetkorunového úplatku, tedy bez ohledu na hodnotu nekale přesouvaného majetku.

 

Vráceno, co bylo ukradeno

Zkraje února se příběh Bečvářova statku opět vrátil k vrchnímu soudu, který zatím rozhodl jen o bývalém právníkovi pozemkového úřadu. Tentokrát doktor Horák trest dostal, neboť jej vyšší soud označil za úřední osobu: i tak šlo ovšem o výrazně mírnější tresty než u prvního rozsudku městského soudu – dostal tříletou podmínku za nedbalost a zůstal bez jakéhokoli finančního postihu. Podle předsedy senátu Jiřího Lněničky šlo v případě bývalého právníka pozemkového úřadu o „exces“ z jinak řádně odváděné práce, a jím způsobené škody by tedy měly být k tíži jeho bývalého zaměstnavatele, tedy České republiky.

Ani tento verdikt však možná nebyl poslední. „S předmětným výrokem soudu pochopitelně nesouhlasím a na základě své účasti ve veřejném zasedání jsem navrhl iniciovat podání dovolání,“ uvedl státní zástupce Jiří Pražák, který měl kauzu Bečvářova statku od začátku na starosti. Vrchní státní zastupitelství v Praze potvrdilo, že podalo nejvyššímu státnímu zástupci návrh na podání dovolání v neprospěch obviněného Horáka.

Senát soudce Lněničky z vrchního soudu měl také znovu rozhodovat o trestu pro bývalou ředitelku pražského pozemkového úřadu. A s tím rozseknout i to, co by se mělo stát se zaplombovanými pozemky z Bečvářova statku, jak to vrchnímu soudu přikázala vyšší instance. Kdy by tento verdikt mohl padnout, nebylo koncem února zřejmé.

Pokud k zabrání miliardového majetku ve prospěch státu nedojde, přesune se bitva o každý čtvereční metr k civilním soudům. Naopak v případě, že soud neoprávněně vydané pozemky označí za výnos z trestné činnosti, přejdou parcely po statkáři Janu Mariovi Bečvářovi zpátky do majetku České republiky.

Zřejmě jen nakrátko, než by boj o lukrativní parcely vypukl nanovo. Ani třicet let od zahájení restitucí, které měly zahladit aspoň část škod po komunistickém režimu, totiž není hotovo a uklizeno. Jedním z důvodů byl nedostatek vhodných náhradních pozemků pro vypořádání restitucí. Ty nejzajímavější parcely dávno zmizely, v některých případech putovaly k různým šíbrům nebo k lidem spojeným s vedením bývalého pozemkového fondu. Pozemky z kauzy Bečvářova statku, pokud by je stát někdy získal zpět, by tedy s velkou pravděpodobností obratem mířily k některým z dosud neuspokojených restituentů, případně k lidem, kteří jejich nároky skoupili. Na tom by nebylo nic problematického. Po celou dobu od začátku restitucí totiž mělo platit základní pravidlo: co bylo ukradeno, mělo být okradeným vráceno.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement