Vypadat skvěle, nebo aspoň dobře

Report

„My plastičtí chirurgové životy nezachraňujeme,“ říká profesorka Markéta Dušková, hned ale dodává, že obor zlepšuje pacientům kvalitu života, k němuž patří zdraví i vzhled. „To je přitom faktor, který hraje zásadní roli v kontaktu a komunikaci s okolím. V extrémních případech lidí znetvořených vrozenými defekty, úrazy nebo nádory je plastická chirurgie zachraňuje před tím, čemu se říká sociální smrt.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nejstarší léčebný postup, který dnes můžeme klasifikovat jako plastickou chirurgii, je popsán už v sanskrtem psané knize o chirurgii ze 6. století před naším letopočtem. V knize je popsáno, jak rekonstruovat nos – dlužno dodat, že uříznutí nosu bylo tehdy v Indii častým trestem za vážné zločiny. Autorem té knihy byl Sušruta, považovaný za „otce chirurgie“, a jeho metoda v principu přežila dodnes.

Moderní plastickou chirurgii přivedly k velkému rozmachu především světové války v minulém století. Lékaři už měli k dispozici anestezii a mohli provádět operace, aniž to pacienta bolelo. Čech Jan Janský přišel s objevem krevních skupin a krevního převodu. Ve třicátých letech objevil Alexander Fleming penicilin potírající bakterie. Následovalo mnoho dalších léků, materiálů, nástrojů, přístrojů... A z front či rozbombardovaných měst proudily do nemocnic nekonečné tisíce nešťastníků, kteří potřebovali zachránit nebo obnovit funkčnost svých těl, ale také uvést je do takového stavu, aby se na ně ostatní lidé dokázali podívat, aniž by se vyděsili. Plastická chirurgie se ovšem rozvíjela dál. 

Český lékař Bohdan Pomahač, působící v americkém Bostonu, se proslavil tím, že jako jeden z prvních plastických chirurgů na světě se svým týmem dokázal transplantovat pacientovi tvář od cizího dárce. To je mimořádně složitý, a tím pádem i nákladný zákrok, který neuhradí žádná zdravotní pojišťovna a ze svého by jej žádný z dosud devíti pacientů MUDr. Pomahače nemohl zaplatit. V rozhovoru v Českém rozhlase Bohdan Pomahač vysvětlil, že takové operace, které posouvají hranice a pomáhají dalšímu výzkumu, financuje americké ministerstvo obrany.

„Armády potřebují ujistit vojáky, že když se jim něco stane, udělají i nemožné, aby jim pomohly vrátit život, jaký měli předtím,“ poznamenává k tomu profesorka Dušková.

 

Bez hranice

Profesorka Markéta Dušková pracuje na Klinice plastické chirurgie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, což je u nás absolutní špička v oboru. Specializuje se především (ale ne výlučně) na operace obličeje a nosu, učí mediky a mladé lékaře. Kromě toho dvakrát týdně dochází na soukromou kliniku v centru Prahy, kde se věnuje estetické medicíně – zejména opravám tvaru nosu, odstraňování známek stárnutí obličeje, úpravám tvaru prsou a břicha...

„Nestaly se už z plastické chirurgie dva samostatné obory?“ ptám se. Na jedné straně je zde přece pomoc zraněným lidem, rekonstrukční chirurgie, kde se řeší ty nejvážnější případy jako replantace prstů, které si někdo uřízl na cirkulárce. A na straně druhé je estetická medicína, kde jde jen o vylepšení vzhledu.

Podle profesorky Duškové však hranice mezi těmito typy zákroků ve skutečnosti neexistuje, vždy najdeme souvislost s vnějším tvarem těla, vzhledem a jeho vlivem na psychiku. „Kam byste zařadil rekonstrukci prsů u ženy, která o ně přišla kvůli rakovině? Je to kosmetický, nebo rekonstrukční výkon? My neobnovíme funkci prsu, ona už kojit nikdy nebude, protože mléčná žláza je pryč, ale dosáhneme toho, že se zase cítí dobře. Třeba se neostýchá obléci si plavky a jít na pláž, nebudí svým vzhledem nežádoucí pozornost.“

A co jiná hranice. Třeba mezi tím, když – například – dělají plastičtí chirurgové nový nos člověku, kterému jej ukousl pes; pacient se tedy na operačním stole neocitl ze své vůle a jde o zákrok vynucený okolnostmi. Není to rozdíl oproti tomu, když na soukromé klinice někomu tvarujete nos, protože ho chce mít úhlednější a je to jeho svobodné rozhodnutí?

Pro chirurga to rozdíl není. „Asi každý má pochopení pro to, že žena, které kvůli rakovině museli odstranit prsy, si je nechá zrekonstruovat. Ale je dost takových, které si to udělat nedají. A když už jste zmínil operace nosu: často se jedná o deformaci po úrazu nebo vrozené vadě, spojenou s poruchou dýchání, kdy po souhlasu revizního lékaře operaci zaplatí zdravotní pojišťovna. Podobný případ ale můžu mít i na soukromé klinice, kam člověk přijde, protože chce mít nos menší a rovný, a když se mu po operaci zahojí, zjistí, že se mu i lépe dýchá. V tomto případě převažuje primárně otázka vzhledu, na což se zdravotní pojištění nevztahuje, a tak si to musí zaplatit sám,“ říká profesorka Dušková. Určitou hranici v plastické chirurgii tak podle ní vytyčují zdravotní pojišťovny: v nemocnici se provádějí zákroky na základě jasné medicínské indikace a hradí je pojišťovna, zatímco na soukromých klinikách platí sám pacient.

Ještě chvíli se snažím paní profesorku přimět k tomu, aby mi řekla, jak rozlišuje mezi tou „vážnou chirurgií“ a „zkrášlováním“, ale ona nad mými otázkami jen kroutí hlavou. Plastický chirurg, vysvětluje, nemůže posuzovat podle sebe, jestli problém, který chce vyřešit jeho pacient, je dost závažný, nebo ne. Odchylka od normálu, která je pro někoho naprosto bezvýznamná, může jinému působit celoživotní trauma, srážet mu sebevědomí, omezovat jeho společenské uplatnění včetně pracovního. „A já, lékařka, to trauma můžu odstranit, když to umím. Naučila jsem se lidem jejich požadavky nerozmlouvat, ani když přicházejí s utkvělými představami a trvají na nich, protože to přece viděli v Ordinaci v růžové zahradě či v Plastické chirurgii s. r. o. Já jim vysvětlím, co je podle mě proveditelné, a co už ne. Většinou jsou ale požadavky pacientů realistické, protože si to předem nastudují na internetu. Pokud však žádají něco, co je podle mě nesmyslné, tak řeknu, že to neumím. Bohužel nakonec většinou najdou někoho, kdo jim to udělá. Operace převislých očních víček, což je dnes asi nejčastěji prováděný zákrok, se už nabízejí i na Slevomatu.“

Stane se, že pacient je s výsledkem nespokojen, přestože lékaři provedli přesně to, co chtěl?

Ošidné to může být zvlášť s nosem, protože je ve středu obličeje nepřehlédnutelný a reakce na jeho změnu je v odborné literatuře popisována jako jedna z nejkřehčích, jež v chirurgii existují. „Já jim vždy připravím vizualizaci, aby viděli, jak potom budou vypadat. A musí mi podepsat, že takhle to opravdu chtějí. Vzpomínám si na asi tři pacientky, které se s tím, že vypadají jinak, nedokázaly srovnat, přestože operace je esteticky jednoznačně vylepšily. Jedna se s tím nakonec smířila, o druhé nevím a té třetí říká manžel i všichni z jejího okolí, jak jí to sluší, ale ona je prostě nešťastná,“ říká profesorka Markéta Dušková.

Radši se už neptám na dysmorfický syndrom, což je chronická psychická porucha. Lidé, kteří jím trpí, jsou doslova posedlí nějakým svým tělesným defektem, buď úplně imaginárním, nebo opravdu nepatrným, a trvají na tom, že musí být napraven. Když je napraven, tvrdí, že napraven nebyl, nebo si najdou jiný. Tohle už ale patří na psychiatrii, ne na plastickou chirurgii.

 

Jiní pacienti

Plastická chirurgie se za posledních třicet let proměnila stejně výrazně jako jiné obory: ne že by to šlo bez pevné ruky a skalpelu, ale chirurgové mohou operovat úplně jinak, než mohli relativně nedávno, protože díky mikroskopům, počítačové tomografii a vůbec všem moderním zobrazovacím metodám nesrovnatelně lépe vidí a dokážou přesně spojit nervy a cévky s průměrem menším než jeden milimetr.

Některé lasery mohou řezat tak, jak by to ani nejšikovnější lidská ruka nedovedla, a jiné zase urychlují hojení.

Podkožní tuk se při liposukci rozbije a odsaje. Když odstranění tuku prováděl jako první na světě francouzský chirurg Yves-Gerard Illouz, vyškraboval jej chirurgickou lžící.

Po dlouhá desetiletí platilo, že když plastičtí chirurgové potřebovali při rekonstrukci nějakého defektu doplnit chybějící kost nebo kůži, neměli jinou alternativu než odebrat ji z jiného místa na těle pacienta, protože náš imunitní systém se brání přijmout cizí tkáň – dokonce i v případě transplantace tkáně z jednoho jednovaječného dvojčete na druhé, přičemž ta jsou geneticky naprosto shodná. Až moderní imunologie dokáže potlačit odmítavou reakci, a zároveň nezabít pacienta. Nicméně důsledky imunosuprese jsou stále velmi závažné.

Pokrok medicíny a oborů, které do ní zasahují, je rychlý, neoddiskutovatelný a pro odborníka stejně viditelný jako pro nás laiky třeba skok, který škodovky udělaly od Favorita po nejnovější Superb. Ale co pacienti? Změnili se za poslední dekády i oni?

„Určitě,“ říká profesorka Markéta Dušková. „Například přibylo kožních nádorů – nebývalo jich tolik a nebyly tak rozsáhlé. Teď operujeme za týden to, co jsme dřív mívali na rok. Vliv na to určitě má prodlužující se délka života, protože lidé umírali například na kardiovaskulární nemoci nebo z jiných příčin, a dnes se dožijí i toho nádoru. Ale třeba bazaliom je nejčastější zhoubný kožní nádor, skoro vždy se vyskytuje na krku nebo tváři a nějakou dobu roste, je tedy viditelný, takže nechápu, proč se k nám s tím lidé často dostávají tak pozdě...“

Plastičtí chirurgové dnes operují starší pacienty, než bylo dříve běžné. Profesorka Dušková například vzpomíná, jak ještě před dvaceti lety učili studenty medicíny, že horní hranice pro replantaci uříznutých prstů je šedesát pět let. „Ale kolegyně Klára Schwarzmannová, která se specializuje na chirurgii ruky, už úspěšně operovala pána, kterému je přes osmdesát – biologicky na tom byl dobře, ona je velice šikovná a dobře to dopadlo.“

Výrazně také přibývá vážných úrazů v oblasti obličeje, což asi souvisí s tím, že dříve lidé neměli tolik domácích mazlíčků – psů, ale i koček nebo koní. Typicky to jsou zhruba dvouleté děti: pes je pro ně živá hračka, on pro to nemusí mít pochopení a kousne.

Na druhé straně odhadem asi o osmdesát procent ubylo některých vrozených vad, jako jsou třeba rozštěpy rtu a patra. To proto, že velmi pokročila prenatální diagnostika a genetika jako taková, takže to, co lékaři dříve mohli jen tušit, dnes podle profesorky Duškové vědí s jistotou. A včas. „Já chápu, že pro řadu lidí, především pro věřící, je předčasné ukončení těhotenství velmi rozporuplné nebo naprosto nepřijatelné. Je třeba si ale uvědomit, co dítě čeká. Vada zahrnuje poruchu příjmu potravy, dýchání, tvorby řeči a v neposlední řadě vzhled obličeje. Operovat je musíme několikrát, naposledy na prahu dospělosti, kromě toho je nutné další léčení především na stomatologii a otorhinolaryngologii. To znamená, že dětství je tímto postižením silně a nenávratně poznamenané,“ vysvětluje Markéta Dušková.

 

Dalí

Před rokem 1989 se provádělo chirurgické zvětšování prsou téměř výlučně z vlastní tkáně. Silikonové implantáty se ve větší míře začaly používat až poté, kdy u nás jejich výrobci začátkem devadesátých let otevřeli svá zastoupení. Do té doby si ženy, které tady takový zákrok chtěly podstoupit, musely implantáty přivézt ze zahraničí.

Od té doby se estetická medicína u nás i ve světě změnila k nepoznání. Jednou větou: stala se něčím obvyklým, normálním. A chirurgové se kromě rutinních operací, které drtí jednu za druhou, naučili dělat i věci, nad nimiž se ani největší stoik neubrání údivu.

„Jednou mě kolega ze Španělska poprosil, abych ho předělala na Salvadora Dalího,“ vypráví profesorka Dušková o plastické operaci, jež měla vést k vytvoření obličeje podobného slavnému malíři. „Nesouhlasila jsem hned, ale nakonec ano – je plastický chirurg, ví přesně, co to obnáší, zná všechny souvislosti a rizika... Takže přijel do Prahy a já z něj udělala Dalího. Pak mi poslal výstřižky z novin, kde s ním tiskli rozhovory.“

„Počkejte – to opravdu jde? Měl třeba stejný tvar lebky?“

„Zhruba ano. Musíte změnit hlavně tvar očí, rtů a nos, to je nejdůležitější. Když zvládnete tohle, máte vyhráno.“

 

Autor je manažer a novinář.

 

 

 

 

Plastická chiruržka 

Prof. MUDr. Markéta Dušková, CSc. 

Dcera lékařů, matka lékařky a IT odborníka, studovala na Fakultě všeobecného lékařství Univerzity Karlovy. Téměř celou kariéru působí na Klinice plastické chirurgie ve Fakultní nemocnici Královské Vinohrady v Praze. Operovala, přednášela a publikovala v mnoha zemích Evropy, Afriky, Asie a Ameriky. Popis její metody operace sekundární deformace rozštěpu rtu a patra je zařazen do celosvětové učebnice plastické chirurgie. Je členkou řady zahraničních odborných společností a soudní znalkyní.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama