Může za to kameraman, chutnal mu můj chleba

Lidé

„Vesnický krámek“ v Křepenicích na Sedlčansku nedaleko Slapské přehrady dosáhl takového věhlasu, že se tam sjíždějí přespolní a piknikují na návsi. Domácí chleba, dalamánek s fenyklem nebo třeba frgál s hruškovými povidly a limonáda ze sirupů z čerstvého ovoce – to vše nabízí podnik Aleny Kramešové, který je kombinací pekárny, kavárny a prodejny farmářských výrobků.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Největší zájem je o žitnopšeničný chleba. Pak následují domácí housky a různé druhy koláčů. „Velmi oblíbenými se staly moravské, to jsou koláče plněné náplní jak zevnitř, tak shora. Samozřejmostí je máslová drobenka a všechny koláče jsou po vytažení z pece lehce potírány rozpuštěným máslem s rumem,“ vysvětluje Alena Kramešová, zakladatelka podniku v Křepenicích ve středních Čechách, jemuž se neformálně říká „vesnický krámek“.

Její podnik totiž není jen pekárnou, ale i kavárnou a prodejnou farmářských výrobků. Leží mezi Benešovem a Příbramí, k hrázi slapské přehrady je to asi dvacet kilometrů autem: právě z této rekreační oblasti pochází značná část zákazníků. Když je pěkné počasí, mohou si lidé sednout na židle na terasu nebo přímo do trávy na náves. „U nás v Křepenicích jsme zvyklí piknikovat a zákazníkům rády půjčíme deky,“ říká Alena Kramešová.

Lokalita u slapské vodní nádrže sama o sobě by však patrně nestačila k zájmu, jaký o zboží jejího podniku lidé mají. Ona a její tým si totiž se sortimentem hrají. Pravidelně ho doplňují o nové výrobky, které procházejí testem, nejprve v pekárně a potom u kamarádů. „Novinky nás baví a dovolím si tvrdit, že baví i naše zákazníky. Nejnovějším kouskem je toustový chleba zadělávaný syrovátkou z farmy Biovavřinec. Hitem jsou také kvasové krekry, které sice nejsou úplná novinka, ale tím, že je po nich velká poptávka, již zatím nestíháme pokrýt, se stávají vzácnými, a tudíž dlouhodobou novinkou pro mnoho zákazníků,“ říká Alena.

Kde se naučila takhle péct?

 

Babička a kameraman

Zcela jistě ji ovlivnilo prostředí, v němž v sedmdesátých a osmdesátých letech vyrůstala. Její kořeny sahají na Valašsko, do vesničky Kateřinice u Vsetína. „V našem kraji bylo odpradávna těžké něco vypěstovat. Vždycky to byl drsný region. Možná i díky tomu mám v krvi odhodlanost se nevzdávat,“ říká Alena, která je ovšem ze své valašské rodiny taky zvyklá si doma sama vše uvařit a upéct. Důležitou roli v tom sehrála její babička. Byla starší než babičky jejích vrstevníků a stále používala staré metody přípravy jídla. „Byla spíš ve věku prababičky. Moc ráda jsem ji pozorovala, jak si roztápí pec, potom mě nechá chléb potřít vodou a vsadit ho do tak akorát rozehřáté pece. A než se chleba upekl, šly jsme stloukat máslo,“ vzpomíná.

Po gymnáziu nastoupila Alena Kramešová na jednoroční podnikatelskou školu Karla Kostky ve Vsetíně, pak si udělala druhou maturitu a hned nato v roce 1993 odjela do Londýna. Ve svých devatenácti letech byla poprvé sama ve světě, kde prý ze začátku pořádně nikomu nerozuměla. Půl roku pracovala v Anglii jako au pair a potom několik měsíců jako servírka v restauraci. Po návratu do Česka se přestěhovala do Olomouce, kde si našla první zaměstnání v malé firmě s bylinkami a přírodní kosmetikou. K tomu dále studovala: přihlásila se na dálkové studium marketingu a obchodu na Vysoké škole báňské v Ostravě, protože snila o založení vlastního byznysu. Než se tak ale stalo, vystřídala různá povolání. Pracovala jako účetní, asistentka i jako sociální pracovnice. Po přestěhování do Prahy – v roce 2002 – chvíli působila i na městském úřadě Prahy 7.

Kromě krátké práce v Londýně neměla v potravinářském oboru žádnou profesionální zkušenost. Ale pamatovala si, jak se připravovalo jídlo na Valašsku, a poctivé domácí suroviny chtěla dopřát i svým dětem. Začala se zajímat o zdravější životní styl a s bývalým manželem se po narození své druhé dcery odhodlala k pečení vlastního chleba. „Pamatuji si úplně přesně na svůj první chleba, dokonce i to, jakou jsem použila mouku. Bylo to ještě v bytě v centru Prahy a já jsem z trouby vytáhla cosi mazlavého, co sice vonělo a chutnalo jako chleba, ale rozhodně to tak nevypadalo,“ vzpomíná Alena.

 

Do malé vesnice Křepenice se Alena s rodinou přestěhovala po pěti letech v Praze. Její tehdejší manžel tam měl chalupu a chtěli vyměnit život v rušném centru Prahy za přírodu s vlastní zahradou. „Pořídili jsme si kozu, kterou jsme dojili, a vyráběli si vlastní sýr. K domácímu chlebu to byl luxus,“ říká Alena o období, které předcházelo vzniku pekárny. Měla malý e-shop s bylinkami, čaji a dalším rukodělným zbožím. K tomu začala péct také pro své přátele a sousedy a příležitostně pořádat kurzy pečení domácího chleba pro menší skupinky zájemců. „Od začátku jsem byla výrobou chleba nadšená, moc mě to bavilo. I dnes mi to připadá jako malý zázrak, že z mouky, vody a trochy soli je možné upéct něco tak skvělého, jako je kvasový chléb,“ říká Alena.

Za to, že Alena začala v pekařině přímo podnikat, však mohla náhoda. Zavolal jí štáb z televizního pořadu Sama doma, zda by jim ve vysílání předvedla, jak si maminky mohou uvázat své dítě kolem těla šátkem, který Alena v té době nabízela ve svém e-shopu. Řekla, že to není její silná parketa, leda že by chtěli předvést, jak se peče chleba v domácí pekárně. Štáb odmítl. Za chvíli ale volali znovu a Alena byla 21. února 2012 ve vysílání České televize. Tam si poprvé uvědomila, že se z její zábavy může stát profese. „Předváděla jsem pečení kvasového žitnopšeničného chleba v domácí pekárně. Před vysíláním a během něj celý televizní štáb ochutnával a chválil můj chleba, který jsem přivezla už hotový s sebou. Na konci za mnou přišel jeden z kameramanů a zcela vážně mi řekl, že vůbec nechápe, proč už nemám vlastní pekárnu,“ říká Alena. Navíc byl v té době její tehdejší manžel hodně nemocný, tak se snažila vymyslet, co bude dělat, aby byla rodině nablízku a přitom vydělávala. Řešení se nabízelo. „Tak jsem se do toho vrhla, netušíc, co mne všechno čeká,“ usmívá se.

V roce 2012 začala vyřizovat první povolení a schválení od hygieny a její manžel na internetových bazarech sháněl malou pec. Do roka otevřeli provizorní pekárničku v jedné z místností jejich křepenické chalupy. Během několika měsíců byla poptávka po chlebu tak vysoká, že malá pec nestačila. Museli koupit větší. „Naštěstí byla celkem levná, vyšla nás z bazaru pod sto tisíc s tím, že ji manžel musel repasovat,“ říká Alena. Vydržela až do letošního ledna, kdy jsem ji vyměnila za úplně novou německé výroby, bezmála za sedm set tisíc korun.

 

Holky z pekárny

Větší pece si žádaly větší prostor pro podnik. V Křepenicích se nabízel bývalý COOP, dříve Jednota, kde by prostory bez větších zásahů odpovídaly tomu, co Alena potřebovala. Tak se pekárna v roce 2016 stěhovala z chalupy do bývalé prodejny potravin v centru obce. Vzhledem k tomu, že chtěla Alena Kramešová navázat na tradici objektu coby prodejny potravin, a proto, že má ráda poctivé produkty, postupně pekárnu rozšířila také o farmářský obchod. Mnoho zákazníků si rádo k pečivu nakupuje také farmářské výrobky, pro které tak nemusí jezdit na jednotlivé farmy a které v běžném supermarketu jen tak nenajdou. Ve „vesnickém krámku“ převažují produkty od okolních statků. Velmi žádané jsou mléčné výrobky z farmy Bláhův dvůr, z farmy Krhanice a z farmy Biovavřinec.

Alena Kramešová navíc měla od začátku v hlavě ještě jednu myšlenku – kavárnu. „Když jsme se stěhovali do nových prostor, pořád jsem myslela na kombinaci: pekárna – krámek – kavárna. Kavárna měla být spíš jako taková čekárna na chleba s jedním stolem a čtyřmi židlemi,“ popisuje svůj původní záměr majitelka. I díky této trojkombinaci má nyní podnik vzhledem k místu poněkud netradiční otevírací dobu. První zákazníci mohou přijít na devátou hodinu, ale když někdo přijde o něco dříve, ani v takovém případě prý neodejde s prázdnou – i když devátá je čas, kdy je ráno napečený základní sortiment. A protože minimálně do osmi večer se peče na druhý den pro ranní rozvozy – a k tomu navíc probíhají přípravy surovin pro čtyřčlenný tým, který přijde péct na ranní směnu –, je pro zákazníky stejně tak dlouho otevřeno. To si chválí zejména ti, kdo jezdí pozdě z práce, protože si mohou odvézt domů ještě teplé pečivo.

Bývaly doby, kdy Alena Kramešová běžně pracovala až čtrnáct hodin denně, běhala od pece k počítači, obsluhovala v krámku, večer uklízela a chystala vše na další den. Dnes už je to jinak, její pracovní den trvá vcelku normální dobu, protože se opírá o zkušený tým. Odpolední směna nachystá večer vše pro ranní pečení, připraví náplně, jako je mák, tvaroh a drobenka, či namíchá zelí se škvarky na zelňáky.

Jejími spolupracovnicemi je dvanáct žen. „Není to záměrem, tým se nám za poslední dva roky zkrátka takto vyvinul. Mám pocit, že pekaři muži vymřeli a noví nerostou. Je to zvláštní, protože vnímám, i díky svým dvěma dcerám, že hodně mladých lidí dnes znovu začíná doma péct a vařit. Holky z pekárny, jak nám tady říkají, mají od pětatřiceti do padesáti let, nepočítám do toho brigádnice – studentky, které nám věkový průměr snižují,“ říká Alena. Dodává nicméně, že jeden muž pro ně přece jen pracuje. „Pan Pepík“ je v důchodu a brzy ráno rozváží pečivo do blízkého okolí.

Do Alenina „venkovského krámku“ dnes chodí hlavně ti, kterým není jedno, co jedí, a chtějí sobě a své rodině dopřát kvalitní potraviny. Časem se řada z nich stala pravidelnými zákazníky. „Máme zákazníky, kteří nás během své dovolené každoročně navštěvují ve stejný termín v létě, kdy k nám chodí každý den nakupovat na snídani nebo na odpolední kávu s koláčem,“ říká Alena.

 

Koláče z čerstvého ovoce

Jejím přáním je jednou péct výhradně z bio mouky. Nyní chleby v bio kvalitě v pekárně vyrábí jen jedenkrát týdně, většinou v úterý, velký zájem o ně zatím příliš není. Alena to přisuzuje zejména vyšší ceně. „Bio mouky jsou čistší než mouky konvenční, chtěla bych jednou péct výhradně z bio a nedělat okolo toho žádný humbuk. Byla bych ráda, aby se stalo samozřejmostí, že si do jídla nepřisypáváme chemii, když to řeknu jednoduše. V Německu jsem zažila, že jde péct kompletně v bio kvalitě, navíc jen s drobným rozdílem v ceně. Nadchlo mě to. V naší pekárně aspoň zatím používáme do všech tvarohových výrobků bio tvaroh z farmy Biovavřinec,“ říká majitelka.

Mezi další plány patří obměna pekárenských strojů a rekonstrukce budovy. Alena si – vzhledem k obrovské poptávce – pohrává i s myšlenkou na další podobné provozovny, nyní však její hlavu zaměstnávají experimenty s letním ovocem, kterého jsou plné okolní zahrady. „Myslím si, že koláčům z čerstvých jahod, borůvek či meruněk neodolá ani ten, kdo je běžně nejí,“ říká o letní nabídce, ke které se o prázdninách přidává i snídaňové menu s pomazánkami, obloženými houstičkami či dalamánky. Co by si třeba ona sama koupila ve svém podniku na piknik na návsi? Říká, že dalamánek, tvarohový frgál s jahodami, kávový nápoj flat white, bezinkový střik a pro jistotu také jeden celožitný chléb.

 

 

Autorka píše o gastronomii, je pravidelnou spolupracovnicí magazínu Reportér.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama