Kde jsme to zvorali

I když to teď může vypadat jako science fiction, jednou současná doba přehlcených nemocnic, dětí na domácí výuce a chaotického těkání mezi lockdowny a rozvolněními skončí. Očkovaných bude dostatek, vakcínu nejspíš dostane každý prakticky bez čekání. A diskuse o podávání koňských léků lidem nám bude připadat jako podivná historka z minulého století. Virus bude dále mutovat, ale farmaceutické firmy budou své vakcíny přizpůsobovat tak, jak to dělají u jiných virových onemocnění.

Až to nastane – a já chci být optimistou a věřit, že ta doba není nekonečně vzdálená –, bude důležité se velmi důkladně podívat zpět. Období pandemie, které už více než rok prožíváme, nám totiž ukázalo spoustu nepříjemných zjištění, která jsme možná ani nechtěli vědět – o české politice, stavu státní správy, ale také o kvalitě veřejné debaty, fungování médií a společenské (ne)soudržnosti.

Velká i menší selhání v různých oblastech nás přivedla do zbytečně rozsáhlého průšvihu, zdravotního, ekonomického i společenského. Většina těch chyb je čerstvá a jde na vrub současné vlády, jiné ale mají hlubší kořeny a nyní se teprve ukázaly.

Pokud má platit, že každá krize zároveň nabízí příležitosti k novým začátkům, pak tím naším by měla být otevřená, důkladná a hluboká debata o tom, co všechno jsme před pandemií a během ní podcenili nebo přímo „zvorali“. Ne proto, abychom hledali viníky a chtěli je hnát k odpovědnosti, to by znemožňovalo zjistit skutečný průběh událostí. Cílem podle mě nemá být zpětné stanovení trestů (samozřejmě s výjimkou situací, pokud se někdo skutečně dopouštěl závažné kriminální činnosti), ale důkladné poznání toho, čím jsme si prošli. V tomto případě to nebude ona pověstná „příprava na bitvy dávno minulé“, ale nástroj k tomu, abychom alespoň ty největší hlouposti neopakovali a byli o trochu lépe připraveni na „bitvy a krize příští“.

Anatomie podcenění

Témat, kterými bychom se měli po překonání nejhorší fáze koronavirového průšvihu zabývat, je spousta.

Nelze asi začít jinde než u (ne)fungování naší současné vlády. Nejprve pro ni najděme jednu polehčující okolnost, a tou je docela hladký průběh první jarní vlny. Za včasnou reakci si kabinet zaslouží pochválit. Rychlé uzavření škol, obchodů, restaurací a dalších sektorů života bylo sice drsné a pro řadu lidí bolestivé (nejspíš zbytečně moc, k tomu se ale dostaneme o něco později), rozhodně však přispělo k tomu, že se loni na jaře v zemi nákaza nerozšířila tak jako v řadě dalších.

Zároveň ovšem toto období založilo na dva významné problémy, které zvládání koronavirové situace v Česku zásadně zkomplikovaly.

Relativně hladký průběh jarní vlny vyvolal ve významné části populace dojem, že s covidovou pandemií nejde o nic tak strašného a že byla omezující opatření zbytečně tvrdá.

Můžeme to přirovnat k situaci, kdy řidič autobusu náhle zabrzdí před přechodem, na který vběhnou děti. Cestující uvnitř vozu popadají, řada z nich si hodně natluče, a pokud se dětem nic nestane, začnou si ťukat na čelo a brblat, proč „na to ten pitomec tak moc dupnul“.

Že se takové nálady rozšířily mezi širokou veřejností, je zcela pochopitelné a logické.

Vládní aparát by však měl být schopen důkladnější analýzy situace a predikce dalšího vývoje. I když – a to je ona zmiňovaná polehčující okolnost – Česko nebylo jedinou zemí, která dobře zvládla jarní fázi koronaviru a v těch dalších selhávala. Úspěšná první fáze souboje s virem zřejmě vedla k podcenění dalších rizik ve více státech. Naopak země, které byly na jaře 2020 těžce postiženy, například Itálie či Španělsko, další vlny pandemie rozhodně nepodceňovaly, ať na vládní úrovni, nebo pokud šlo o chování obyvatelstva.

Zde máme první velký námět k zamyšlení a k otázkám. Proč neměl stát v záloze funkční aktualizovaný pandemický plán? Podle čeho vláda rozhodovala o omezeních a rozvolněních? Jak a kdy jsme dospěli k přesvědčení, že je „vyhráno“?

Zmatek nad zmatek

Druhým vážným problémem bylo, že vláda nepřistoupila hned po prvním lockdownu k důkladným kompenzacím pro lidi v karanténě a také pro sektory nejvíce zasažené protipandemickými opatřeními. Místo toho, aby vytvořila přehledný, dlouhodobý a tím pádem také předvídatelný a důvěryhodný systém, začala se zmatečným flikováním a házením nekoncepčních nápadů.

Pětadvacítka, nejrůznější programy Covid I až Covid bůhvíkolik, přísliby, očekávání a následné zklamání, další přísliby, komplikovaný systém žádostí a zase zklamání…

Výsledkem této překotné a nekoncepční aktivity bylo, že se obrovské množství živnostníků, firem i jejich zaměstnanců ocitlo v existenční nejistotě. Nevěděli, co je čeká, zda pro ně nějakou pomoc vláda vůbec vypíše, a pokud ano, zda na ni dosáhnou a kdy dostanou reálné peníze.

Dalším nešťastným krokem bylo špatné nastavení podpory pro lidi v karanténě. Podpora ve výši šedesáti procent platu ve chvíli, kdy museli nuceně zůstat doma, znamenala pro řadu zaměstnanců s nižšími příjmy hrozbu ekonomické katastrofy. Zareagovali, jak se dalo čekat…

Pokud si totiž musíte vybrat, zda budete porušovat nařízenou karanténu (kterou navíc nikdo moc nekontroluje), nebo třeba nezaplatíte příští nájem a vystavíte se hrozbě vystěhování, je výsledek rozhodování nejspíš docela jasný.

V oblasti ekonomických opatření už se polehčující okolnost hledá hůře. I kdyby sama nebyla schopna vymyslet smysluplné kompenzace hned na začátku – což by „vláda manažerů“, jak se ráda tváří, měla zvládnout levou zadní –, mohla se podívat třeba přes hranici do Rakouska. Plná náhrada platu zaměstnanců v karanténě, kompenzace solidní části ušlých příjmů v nejvíce zasažených odvětvích a jednoduchá administrace.

Další velké téma ke zpětnému pohledu. Proč u nás takový systém pomoci nevznikl na začátku jarní vlny? A proč jsme se k němu nedopracovali ani po roce? Chtěla vláda ušetřit? Bála se zneužívání pomoci? Považuje erár obyvatele za potenciální podvodníky? Nedalo se předejít situaci, kdy pro podstatnou část populace představují pandemická opatření zároveň osobní ekonomickou likvidaci?

Nefunkční stát

U různých lapsů vlády bychom mohli zůstat ještě dlouho. Jistě bude užitečné zkusit se z nich poučit. Spousta selhání se ovšem, bohužel, našla i jinde.

Přinejmenším část státní správy je zřejmě v horším stavu, než si mnozí z nás mysleli. Lze pochopit, že práce pod zmatenou vládou řízenou chaotickým premiérem není snadná. Nicméně i pod sebedivnějšími ministry by měl být úřední aparát státu schopen připravit funkční a bezchybné varianty ekonomických a kompenzačních opatření. O plánu a realizaci očkovací strategie či systému logistiky pro distribuci vakcín ani nemluvě. To bych jako „klient“ státu považoval za samozřejmé…

Vždyť přece o tom, že už koncem roku můžou příslušné orgány schválit první vakcíny a pak vzápětí začne distribuce, věděli i laici nejpozději koncem října. Nebylo sice jisté, zda jako první projde schvalovacími procesy vakcína A, B, nebo C, zároveň se ale vědělo, v čem se budou jednotlivé vakcíny a nároky na jejich distribuci lišit. Vakcinace přitom byla a stále je zároveň hlavním bodem, ke kterému vláda i většina společnosti upírá naděje na lepší budoucnost.

Proč tedy Česko nemělo předem připravený hladce fungující očkovací systém? Jak to, že to jinde šlo? Je naše správa v rozkladu? Nebojí se úředníci rozhodovat? Nestraší je hrozba trestních stíhání po každém razítku?

Stovky dalších otazníků

K tomu, abychom mohli zkoumat, proč a jak jsme se dostali do současné situace, ovšem nebude stačit jen rozbor chybných kroků vlády a státních úřadů. Promýšlet toho musíme mnohem víc.

Třeba podobu a styl naší veřejné debaty, kde se zpravidla navzájem moc neposloucháme, a tak často, bohužel, nedojdeme ani k základnímu porozumění. Musíme se snažit, abychom se to naučili, jinak se při další těžké situaci už ani nedomluvíme.

Důležitý bude ale i zpětný pohled na roli médií, vědců nebo lékařů. Množství nesmyslů nebo přinejmenším sporných informací, jež kolem covidu zaznívají, je enormní. A na šíření některých z nich se, bohužel, podíleli novináři stejně jako „experti“.

Otazníků k prozkoumání budou ještě stovky, ne-li tisíce. Pokud se nám podaří většinu z nich objasnit, pomůže nám to možná i překonat koronavirové obtíže.

Samostatnou kapitolou naší „národní studie covidové doby“ ovšem má být i působení prezidenta republiky a jeho okolí. Proč se Miloš Zeman po dlouhých měsících faktické nečinnosti začal tak angažovat v promování ruské a čínské vakcíny? I tuto otázku bychom si měli připsat k dlouhému seznamu bodů, které bychom si v zájmu budoucnosti měli vyjasnit.