Trochu za exota. Tady i tam

Omlouvám se za zpoždění, my asi rodíme – vyhrkl ze sebe na začátku našeho setkání nervózně. Šlo ale ještě o planý poplach, a tak mohl začít mluvit o jiném svém novorozenci. O svém prvním celovečerním filmu, který navíc netočil v Česku, ale ve Spojených státech, kde se nacházel štáb i produkce. Být českým režisérem a přitom mít v popisu filmu coby zemi původu USA se podařilo naposledy Miloši Formanovi nebo Ivanu Passerovi.

Krejčího snímek Podivuhodná dobrodružství Paula Harkera, The True Adventures of Wolfboy, uvedený v roce 2019, vypráví o klukovi, který trpí hypertrichózou, jež způsobuje nadměrný růst ochlupení v obličeji a po těle. Třináctiletý Paul se s tím ve filmu snaží vyrovnat. Jde o žánr nazývaný anglicky „coming-of-age“ – „dospívání“: sledujeme někoho v pubertě, kdo objevuje vlastní identitu a hledá svoje místo ve světě.

„Líbilo se mi, že scénář používá symboliku, metaforu a že ten příběh byl taková divná fantasmagorie. Jenže pak jsem si uvědomil, že ten pocit osamění, v jakém se ocital hlavní hrdina, si prožíváme všichni,“ vysvětluje Martin Krejčí. Při dalším čtení viděl ve scénáři jasné sdělení. „Je úplně v pořádku, že nejsem normální. Není to o tom, že jenom jeden člověk je divný a svět okolo je nějaká jednolitá masa, která mu nerozumí.“

Ze scenáristy scenáristka

Předsudky jsou vždycky ošemetné a Martin Krejčí to zakusil v USA na vlastní kůži. Scenáristu filmu poznal jako Erica a teprve až v průběhu spolupráce na projektu zjistil, že je Olivie. Že scenárista prochází transformací pohlaví, se přitom dozvěděl na rozdíl od ostatních pozdě, teprve pár týdnů před natáčením, kdy se sešli, aby zapracovali detailní připomínky a úpravy ve scénáři. „Na konci jsme šli na oběd, kde mi Eric řekl, že mi musí něco oznámit. Měl jsem za to, že jde o můj konec, protože mu asi vadí, kam chci scénář posunout, ale vyrazil mi dech tím, jaký jsem z něj cítil strach a zároveň úlevu z toho, když mi o své transformaci řekl,“ vzpomíná Martin Krejčí. Proč byl poslední v týmu, komu to – nyní již Olivie – řekla? Mohlo za to slovo „freak“, které režisér použil při jedné z prvních debat nad scénářem a které má více významů; jedním z nich je ovšem „zrůda“.

„Řešili jsme styl pojetí scény, ve které jedna z našich postav, shodou okolností transgender zpěvačka, vystupuje v baru, a já nechtěl, aby šlo o tradiční a lehce zařaditelný queer podnik. Jenže já tenkrát netušil, čím si Erik prochází, a to slovo jsem použil jen díky svojí necitlivosti vůči americké přecitlivělosti na význam slov a myslel jsem tím jen něco jako podivín, kterými je ten náš film jinak přeplněný,“ vypráví Martin Krejčí. Eric tomu však rozuměl tak, že se tím potvrzuje, že režisér je necitlivý Východoevropan a nesnáší menšiny. „Že v problémech genderu, sexismu nebo rasismu vidím jen zbytečnou politickou korektnost, nebezpečný progresivismus a tak dál… paradoxně jsem se tak stal obětí předsudku od člověka, který napsal krásný scénář o potřebě zbavování se předsudků,“ říká Krejčí.

„Podivíni“ měli solidní ohlas. Ve filmu účinkuje například John Turturro, známý třeba ze spolupráce s bratry Coeny nebo ze seriálu HBO Jedna noc. Samotného Wolfboye pak hraje Jaeden Martell, který měl hlavní roli v dvoudílné adaptaci horroru To Stephena Kinga z roku 2017 a 2019. Krejčího snímek vznikal ve studiu, v němž se točil jiný nezávislý film, Místo u Moře, Manchester by the Sea; Casey Affleck získal za hlavní roli Oscara.

Jak se vlastně českému scenáristovi a režisérovi povedlo se prosadit za oceánem?

Reklamy jako cvičení

Martin Krejčí se narodil v roce 1977 a vyrůstal v Praze, v Babě a na Hanspaulce, na kopci vypínajícím se na levém břehu Vltavy. Vždy měl ambice natočit celovečerní film, ale katedra režie mu přišla zkostnatělá, proto nakonec vystudoval na FAMU obor dokument. Absolvoval v roce 2004 s krátkometrážním hraným filmem Fricasse, který se promítal na festivalu v Cannes. Před odchodem do zahraničí plánoval a jednal o natočení celovečerního filmu Suplent nebo projektu o slavné jazzové zpěvačce Evě Olmerové. Vždy se ale vyskytl nějaký problém, ať už šlo o nedostatek peněz, nebo nespokojenost se scénářem.

Začal tak působit v cizině. Natáčel ve Velké Británii v produkční společnosti Stink Daniela Bergmanna a uspěl tam jako tvůrce reklam. Mimochodem poslední reklama, kterou natočil pro tuzemský trh v roce 2003, byl legendární vánoční klip na kofolu, v němž malá holčička vidí v lese „zlaté prasátko“ s „velkými zahnutými zuby nahoru“.

Přestože Martinu Krejčímu reklamy šly, stále pomýšlel na celovečerní debut. A když už začal propadat skepsi, že se mu nepodaří dotáhnout do konce velký projekt s celovečerním filmem, nabídla mu v roce 2009 jeho produkční firma, aby šel pracovat do Los Angeles.

„Přijde mi lepší případně litovat něčeho, co jsem zkusil, než se trápit tím, o co jsem třeba přišel tím, že jsem to nezkusil. Do USA jsem se dostal díky reklamám a jsem za to vděčný. Ale pro mě byly reklamy vždycky jenom takové cvičení,“ vysvětluje Krejčí. Nutno ovšem dodat, že se „zacvičoval“ excelentně, a to v globálním slova smyslu. Na reklamy si ho najímaly světové značky, dělal třeba reklamu pro Apple, pro oba konkurenty Adidas i Nike, Hondu a Opel nebo pro výrobce piv Heineken. V reklamě na obchodní dům IKEA rozzářil noční les kolem dvou tisíců skutečných lampiček a lustrů. Švédská společnost tím chtěla upozornit, že budou prodávat pouze úsporné žárovky.

V průběhu let natočil Krejčí i několik znělek pro Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary. V klipu se vždy objevovala soška, kterou jsou osobnosti na festivalu oceněny. Jiřina Bohdalová se například ve znělce poněkud nešikovně pokoušela vyrobit lampičku ze své sošky za přínos české kinematografii a přitom diskutovala s Křemílkem a Vochomůrkou: Krejčí kvůli tomu musel naposlouchat stovky hodin Pohádek z mechu a kapradí. V jiné znělce se Jiří Menzel zřítil ze židle, když skrze skleněnou kouli sošky nahlédl pod oblečení mladé dívky, podobně jako v jeho filmu Ostře sledované vlaky. Ve spotech přitom nevystupovali jen Češi, ale také zahraniční osobnosti: v klipu se slavnou britskou herečkou Helen Mirrenovou navodil Krejčí atmosféru hororových filmů Alfreda Hitchcocka.

I do krátkých spotů nebo znělek umí český režisér dostat dynamiku a pointu. Často se snažil do světových reklam zakomponovat i domácí prvky, ať už jde o místo, nebo herce. Třeba v reklamě pro luxusní hotel The Londoner pronásledoval protagonistu Davida Beckhama v roli paparazziho český herec Martin Hofmann.

V roce 2011 obsadil Martin Krejčí druhé místo v žebříčku nejlepších reklamních režisérů na britském trhu, který každoročně sestavuje odborný reklamní časopis Campaign. A právě díky věhlasu z branže reklamních klipů začal být rozpoznatelný i pro Američany. Kontaktovala ho agentura The Gersh Agency, zastupující filmové režiséry, díky čemuž se setkal s šéfy velkých hollywoodských produkčních společností včetně Paramountu. Komerční a filmový svět jsou v Americe více propojené, protože film je tam ve větší míře byznys; problém ovšem byl, že reklamní režiséry berou jako ty, kdo natočí film za každou cenu: „Studia vám nabídnou zboží – scénáře. I po mně chtěli filmy jakoby na zakázku. Za chvilku se tyto nabídky vyčerpaly, protože jsem je odmítal. Zjistili, že nejsem ten takzvaný shooter, což je u reklamních režisérů neobvyklé. Zkrátka po mně ze začátku skočili, protože si opět mysleli ,kluk z východní Evropy, umí točit rychle a levně‘,“ říká Krejčí.

Po této zkušenosti přešel k agentuře UTA (United Talent Agency), která má oddělení pro nezávislé filmy. „Tam posílají scénáře buď tak špatné, že je nikdo nechce dělat, nebo nikdo neví, jak je mají dělat, protože jsou divné – a to byl případ toho Wolfboye,“ uvádí Krejčí. V agentuře UTA se setkal mimo jiné s Davidem Kramerem, jenž se o něj začal starat coby agent. „V tom divnosvětě to byl konečně normální chlapík. Zajímalo ho, co chci dělat já, než aby přemýšlel, jak budu použitelný,“ dodává.

Wolfboy jde do světa

V době, kdy Krejčímu přistál na stůl scénář Wolfboye, si se svou tehdejší manželkou procházel těžkou krizí, která je dovedla k rozvodu. „Měl jsem pocit selhání. Navíc na vás doléhá realita toho, že jste tam sami. Zároveň musíte živit rodinu. Přišel pocit nepochopení, izolace,“ popisuje režisér svoje pocity osamění. Proto mu Wolfboy připadal tematicky velmi blízký. „Film má myšlenku, může být naivní, do určité míry pohádkový, ale já mám čisté svědomí, protože to není komerční blábol. Na rozdíl od reklam mám pocit, že to smysl mělo,“ říká režisér.

Vizuálně působivý Wolfboy měl rozpočet kolem sedmi milionů dolarů, což je pro áčkový hollywoodský standard nízkorozpočtový film. Pro představu – uprostřed pomyslné škály se nacházejí filmy s rozpočtem kolem 20 milionů dolarů, ty dražší pak začínají zhruba na 40 milionech. Krejčí ovšem dodává, že s nástupem „quality TV“, kvalitní televizní tvorby, už střed zmizel, dnes už jsou projekty v zásadě buď jen velkorozpočtové, nebo nízkorozpočtové.

Wolfboye se Krejčí pokoušel uvést na známém festivalu nezávislých filmů Sundance, nakonec měl ale světovou premiéru v létě 2019 v Karlových Varech. V důsledku snahy o další Sundance a za pandemie koronaviru se film promítal v asi třiceti amerických kinech až na podzim roku 2020, jinak se k divákům šířil přes streamovací služby, „video on demand“ neboli VOD. Pozoruhodnou zápletku mělo uvedení filmu v Česku. Kvůli lockdownu se snímek, s výjimkou Ruska, vůbec nedostal do evropských kin, ale šířil se výhradně právě přes zmíněné streamovací služby.

Produkce přitom prodala práva k uvedení filmu velkým distributorům a od té chvíle nad ním ztratila kontrolu: od velkých distributorů ho pak koupili lokální distributoři pro východní Evropu. Tento postup je zautomatizovaný a pro odkup amerických filmů běžný. Jenže Wolfboye v americké produkci režíroval český režisér, který vůbec nevěděl, že by kdo v Česku práva koupil: „Asi nikoho nenapadlo, že americký film by mohl dělat český režisér. My to v Česku neznáme, ale proniknutí na evropský trh je výhradně záležitostí producentů. Mojí profesí je film natočit, ne ho prodávat nebo se o něj starat.“ Na otázku, zda pro něj není frustrující, že se snímek nepromítal v českých kinech, odpověděl: „Bizarní. Takový test ega. To, že Wolfboye tady někdo koupil a já jsem se o tom vůbec nedozvěděl, je takový smutný a trochu absurdní paradox,“ stěžuje si. (Film se nakonec objevil alespoň na HBO.)

O kulturních rozdílech

Na základě Podivuhodných dobrodružství Paula Harkera začaly Krejčímu chodit nabídky na nové projekty: jeden z nejnovějších námětů byl o klukovi, který se vyrovnává se svou sexuální identitou. Krejčí se ale nechce zacyklit v jednom žánru. Od roku 2017 spolupracuje se Štěpánem Hulíkem (jenž stál za seriály Hořící keř nebo Pustina) na anglickém scénáři inspirovaném Rasputinem, jurodivým mužikem, mystikem, opilcem a maniakem, jenž měl ohromný vliv na rodinu posledního ruského cara. „Přišlo nám, že téma dobového příběhu o člověku, který podlehne manipulaci falešného proroka slibujícího jednoduché řešení jeho složitých problémů, je paradoxně dost současné,“ říká Krejčí a dodává: „Nechceme moralizovat, a tak nám kontext umožňuje se na téma manipulace a demagogie dívat s napětím a temnotou doby na přelomu století.“

Se svou partnerkou, spisovatelkou Lucií Faulerovou, píší zase scénář o ženě, kterou odsoudili za vraždu – a ona otěhotněla. Podle práva ji pustili na rok na svobodu, protože je v zájmu ochrany dítěte důležité prožít první rok života s matkou, po roce se ovšem matka musela vrátit do výkonu trestu. „Udělá si dítě, o které nestojí, ale nepočítá s tím, jak ji přesahující zkušenost mateřství promění. Přišlo nám zajímavé sledovat, jak taková proměna může posunout její motivace, hodnoty a cíle, se kterými se původně na ten rok svobody dostala. Otázka svobody a zodpovědnosti nám v tomhle kontextu přijde napínavá a dramatická,“ popsal další námět Krejčí.

Když se teď na nějaký čas vrátil do České republiky, víc vnímá odlišnosti kultur. „Není to už jako za minulého režimu, kdy se migrací člověk úplně odříznul. Kontakt jsem díky internetu a častým návštěvám tolik neztratil. Přesto mi přijde, že vidím nějak citlivěji rozdíl ve vnímání atmosféry ve společnosti při každodenních aktivitách,“ říká Martin Krejčí. Společenskou normou v Americe podle něj je chovat se k druhému hezky, aniž by je ovšem ve skutečnosti ten druhý upřímně zajímal. „Přiznám se, že na jednu stranu tu falešnou příjemnost paradoxně vítám, protože mám pořád raději, když se na mě prodavačka usměje, než když je z ní cítit, jak ji život štve,“ vysvětlil.

Téma jeho celovečerního snímku v něm rezonovalo, a tak nebylo divu, že se při našem hovoru k vnímání odlišností hodně vracel. „Tady je jeden konec světa, tady je druhý konec světa a zkracování těch vzdáleností je v něčem strašně nebezpečné. Není to přenositelné. Když tady v Česku začnete mluvit o hnutí Black Lives Matter, sexuálním obtěžování nebo genderu, pak jste za hyperkorektního kok…, který sype moudra a dělá, jak tomu rozumí. A v Americe jsem zas za exota z východní Evropy, který žije v zemi, kde nemají v noci elektrický proud. Pořád si pak vlastně připadám, že mám ty chlupy…“ popisuje Krejčí.

To si opravdu někdo myslel, že nemáme v noci elektřinu? ptám se.

„Před příjezdem na natáčení před patnácti lety se mě jedna reklamní americká producentka ptala, jestli máme v noci elektrický proud,“ odpovídá. Režisér jí to pak oplatil tím, že jí ukázal místo, z něhož je vidět na žirafy v pražské zoo, a nakukal jí, že českou specialitou je žirafí steak. Ona si ho pak skutečně pokusila v české restauraci objednat. „Její pohled na Čechy coby podivné hobity, kteří v noci nemají proud a přes den jedí žirafy, tak nějak vystihuje absurditu všeho možného. Přitom je to vlastně docela pochopitelné. Ty kulturní kontexty, ze kterých vycházíme, nás determinují a v něčem asi dost omezují,“ říká. Rozdíly pak dokumentuje tématem rasismu, které má v USA úplně jiný rozměr, protože to není zas tak dávno, co tam fungovala úřady prosazovaná segregace. „My jsme si to tolik neprožili, tak máme tendenci tomu nerozumět. Naopak jejich vnímání komunismu v určitých liberálních kruzích coby zajímavého příslibu sociálně spravedlivé společnosti… Tam jsme poučenější zase my,“ dodává.

V každém případě však svou americkou zkušenost považuje za zásadní věc. Zjistil například, že Česko pro něj není limitující faktor. „Podle mě je důležité jít si za tím, pro co se rozhodnu. Jinak tu hrozí nebezpečí lenosti. Takový český alibismus – kdybych já býval chtěl, tak bych…“ říká Martin Krejčí.

A abych nezapomněla. Nakonec všechno dobře dopadlo. Martin Krejčí porod stihl. Na svět přišla holčička českého režiséra, který překračuje hranice mezi lidmi a kontinenty.

Autorka vystudovala historicko-literární studia na Univerzitě v Pardubicích. Působí v rodinném nakladatelství svého otce Jaroslava Kmenty.