V dvanáct se jde do hajá!

Začátek ledna roku 1923, městečko Lipnice nad Sázavou na Vysočině. Mrzlo, jen praštilo, a na lipnickém vidrholci obzvlášť profukovalo. V malém domku pod hradem umíral na matraci natažené na podlahu spisovatel Jaroslav Hašek. Nebylo mu ani čtyřicet let. Ještě plánoval, že až obdrží pas, o který před nedávnem požádal, vyrazí do „teplých krajů“, do španělské Barcelony za švagrem Bejčkem, aby se tam rozehřál s doufáním, že „mírné klíma dovolí, abych se před uplynutím 3 měsíců pozdraven vrátil“. To mu však již dopřáno nebylo, dodýchal ve středu 3. ledna. Mezi jeho poslední texty patří vedle závěti dva dopisy, které adresoval svému židovskému sousedovi a příteli Vítězslavu Bondymu, lipnickému obchodníkovi, výrobci lihoviny, vydavateli pohlednic a zasloužilému požárníkovi.

Partie hry, mariáš. Bondy patřil k Haškovým nejbližším lipnickým přátelům, vedle nadlesního Huberta Böhma, hostinského Alexandra Invalda, učitelů Oldřicha Šikýře a Josefa Jakla, osobního písaře Klimenta Štěpánka, továrníka a majitele Malého mlýnku Josefa Koláře, starosty a pekaře Jana Rajdla, provozovatele kamenolomu Dominika Charamzy či starosty místního Sokola Jaroslava Štolce. Dne 21. prosince 1922 Hašek poslal (pravděpodobně po služebné Terezii Špinarové) příteli Bondymu veršovaný vzkaz-pozvánku: „Milý Bondy!/ Jako ondy!/ Partie hry, mariáš,/ vždyť to znáš!/ Pan lesmistr, ty a já,/ v dvanáct se jde do hajá!/ Tvůj Jaroslav Hašek.“ Záměr byl jasný – zahnat chmury, tělesná trápení a nebýt sám.

Bondy byl dobrý kumpán. Vtipný společník trefných hlášek. Energický, který se uměl za pultem i v palírně hbitě otáčet. Na fotografickém portrétu z té doby připomíná hustými, odstátými vlasy pichlavého ježka. Suchá kůže pokrývá útlý obličej plný jemných vrásek, pod nosem huňatý knír, mírně zvednuté obočí a odstávající uši. Na další dochované fotografii je zachycen s koněm – v saku a s bílým motýlkem na krku. Venkovský elegán.

Fireman. Další dopis poslal Hašek Bondymu po služce o pár dní později: „Milý příteli Bondy! Přijď ke mně. Je zde Dominik Charamza, starosta Rajdl a já. Vezmi s sebou lahev čajové esence. Nemůžeš-li, pošli ji po Rézi. Tuším však, že přijdeš osobně. Lahev můžeš eventuelně poslat předem, nebo ještě lépe pošli i lahev Trčkova likéru. Tvůj Jar. Hašek.“ Byla to pravděpodobně příprava na poslední pitku, protože Haškovi očividně docházely síly. Stále opakoval: „Jakmile se jednou položím – více nevstanu.“ Přivolaný lékař dr. Novák mu poté zakázal alkohol. Hašek tedy poslední týden života pil pouze mléko s čajem a klel: „Hrom měl zabít onu krávu, která první začala dojit mléko.“

Pohřebního průvodu, který proběhl na Tři krále a vyprovázel Haškovu rakev na lipnický hřbitov, se vedle houfu přátel účastnil právě také Vítězslav Bondy. Měl hasičskou uniformu, Bondy byl zasloužilý lipnický požárník. Jako pětiletý zažil v září 1869 obrovský požár městečka. Popelem tehdy padla většina domů; radnice, kostel, škola a hrad, který kompletně vyhořel. Bondy si pamatoval, jak prudký vichr roznášel oheň po doškových střechách. A také jak hrad, viditelná dominanta celého kraje, plál několik nocí jako obrovská pochodeň, která osvětlovala tváře vyděšených lidí. Rád prý vyprávěl, jak poté ještě dlouho Lipnice doutnala a jak přijížděli z okolních vsí a měst lidé s povozy a přiváželi chleba pro obyvatele, kteří ztratili střechy nad hlavou. O pár let později bylo na Lipnici založeno hasičské družstvo, do kterého byl jako člen přizván i soused Bondy, a v roce 1906 byl tehdejším starostou obce Antonínem Vejsadou a dalšími radními zvolen za náměstka velitele hasičů.