Kouzelná noc na Tenerife

Před několika měsíci si pětadvacetiletá Bethany Evans z města Pontypridd v jižním Walesu na sociálních sítích postěžovala, že chtěla jet povzbudit fotbalisty své země do Kataru, ale když zjistila, kolik by za to musela zaplatit peněz, udělá si raději výlet na Tenerife.

Tweet původně určený pro pobavení kamarádů se začal šířit jako požár ve vyprahlé krajině. Velšané, kteří se na mistrovství světa probojovali teprve podruhé v historii a po dlouhých šedesáti čtyřech letech, začali ve velkém nakupovat letenky. Španělský ostrov Tenerife leží kousek od západoafrických břehů a je pro Brity tradičním dovolenkářským rájem. Kromě celoročního slunečného počasí je sem lákají nízké ceny, všestranné pohodlí, možnost chovat se po svém.

Tentokrát se přidal další důvod: možnost sledovat v místních barech a restauracích katarský šampionát. Střídat polehávání na plážích či u bazénu s vysedáváním u fotbalových přenosů a levným pivem po ruce – co víc si na přelomu listopadu a prosince přát…

 

Wales není Anglie

Pro většinu Britů fotbal hodně znamená, ale pro Velšany je ještě něčím víc. Třímilionový národ v něm spatřuje příležitost, jak ukázat světu, že Wales není Anglie, a připomenout, že to se svým sousedem v minulosti neměl jednoduché. Něco podobného se dá říct také o ragby, ale co se týče globálního dosahu, nemá fotbal konkurenci. Walesu se navíc v poslední době začalo fotbalově nebývale dařit.

Ještě v roce 2011 se v žebříčku FIFA krčil na 117. místě mezi Haiti a Grenadou. Před šesti lety překvapil postupem do semifinále evropského šampionátu a od té doby se pohybuje v první světové dvacítce.

Výjezdy Velšanů na venkovní utkání své reprezentace se i díky těmto úspěchům staly manifestací národní hrdosti a pospolitosti. A také odlišnosti od anglické fotbalové kultury, která je v lecčem obdivuhodná, ale i prošpikovaná násilnostmi. Na stadionech už je v důsledku bezpečnostních opatření obvykle klid, ale potkat skupinku z tvrdého fanouškovského jádra na ulici v den zápasu nechcete.

 

Nás se nebojte!

Předposlední listopadový den panuje na jihozápadním pobřeží Tenerife ideální počasí. Teplota šplhá maximálně k pětadvaceti stupňům čili žádná výheň. Letovisko roztažené podél oceánu žije v očekávání večerního zápasu mezi Anglií a Walesem. Od rána potkáváme muže i ženy všeho věku v dresech obou reprezentací, případně jejich oblíbených klubů z nejvyšší ostrovní soutěže, Premier League.

Až do minulého zápasu Walesu proti Íránu byl hlavním shromaždištěm velšských fanoušků bar Jumping Jacks v divočejší čtvrti Playa de las Americas. O pár hodin později tady ale došlo k bitce mezi hrstkou opilců z obou táborů, při níž nebyla nouze o údery pěstí, kopance a házení židlemi. Očekáváme tedy, že dnes se víc Velšanů sejde v jejich další základně, která leží tři kilometry odtud v klidnější oblasti Costa Adeje.

K podniku jménem Wigan Pier přicházíme čtyři hodiny před úvodním hvizdem. A nestačíme se divit, jak je tady už natřískáno. Na několika obrazovkách zatím běží dva odpolední zápasy Nizozemsko–Katar a Ekvádor–Senegal. Větší pozornost je věnována druhému utkání, neboť uprostřed záplavy červených dresů trůní divák monumentální postavy v zeleno-bílém dresu – Senegalec, který tu zároveň pracuje jako vyhazovač.

První vítězná euforie proto díky němu zavládne kousek před pátou, když rozhodčí odpíská konec a Senegal díky výhře 2:1 postoupí do osmifinále. Zmíněný hromotluk triumfálně kyne s rukama nad hlavou aplaudujícím Velšanům, kterých je tady už několik stovek a neustále přicházejí další. Všechna místa k sezení jsou dávno obsazená, zaplněný je také chodník a zídka lemující Wigan Pier a sesterský podnik La Flaca.

Dav přetéká do kruhového objezdu, auta troubí na pozdrav, nikdo se na Velšany nezlobí. Pověst, jakou si tady krajané básníka Dylana Thomase či zpěvačky Bonnie Tyler stačili za uplynulý týden udělat, je úctyhodná. Co se týče alkoholu, umějí za to Velšané vzít také pořádně, ale člověk se nemusí bát, že by ho chtěli děsit sveřepými výrazy a obnaženými svaly jako určitý druh anglických fanoušků.

 

Dovolená s fotbalem

Hodinu před výkopem se ulice naplní uhrančivými chorály, které je těžké si za chvíli nepobrukovat taky. Obsluha vyvolává tlampačem ty, kdo si objednali pizzu, byť dopravit ji skrz narůstající mumraj k zájemcům je neméně náročný úkol. Ozvučení se navíc každou chvíli chopí některý z Velšanů a použije ho k předzpěvování refrénů.

Požádám trojici kamarádů, kteří se představují jako Neil, Deri a Martin, aby mě naučili správnou výslovnost hesla, jež je k vidění na vlajkách vyvěšených na zdejších stěnách a stromech: Cymru am byth. Dozvídám se, že to znamená Wales Forever, a zkouším to říct nahlas velšsky: Kamrrri am but. Odměnou jsou mi vřelá objetí a volání, ať si i ostatní poslechnou Čecha, kterému není cizí hrdelní R.

Mašinfíra, letecký inženýr a ajťák si podobně jako ostatní přijeli na Tenerife užít dovolenou s fotbalem. „Je to ale náročné,“ smějí se a vyprávějí, jak zmožení byli už před polednem, když jeden ze zápasů jejich týmu začínal v deset dopoledne.

Není nic snazšího než dát se do řeči s kterýmkoli z Velšanů krátících si čas do zahájení ostrovního derby zpěvem spojeným s popíjením piva, cideru i různých míchanic typu vodka s tonikem. Mladý pár, který to všechno pozoruje spíš zpovzdálí, se mi snaží vysvětlit, v čem leží kořeny nesouladu s Angličany. „They are ignorant and arrogant,“ tvrdí Natalie a její přítel Daniel procedí mezi zuby: „Myslí si, že jsou nejvíc.“

Hned mě ale oba ujišťují, že to neplatí obecně. „Mám mezi Angličankami spoustu dobrých kamarádek,“ říká Natalie, která pracuje v Cardiffu jako zdravotní sestra. Pak se do konverzace vloží bohatě potetovaný chlapík svlečený do půl těla, který naléhavě vykřikuje: „Hlavně musíme dneska večer tu bandu nafoukanců konečně porazit!“

 

Rozmach velštiny

Skočíme do taxíka a přesunujeme se o několik křižovatek dál. V baru Leonardo’s, který si vybrali za své dnešní stanoviště Angličané, duní vypalovačka od kapely Blur, atmosféra je tu o poznání ostřejší než mezi Velšany.

„Odkud jsi?“ přichází muž s jmenovkou Gascoigne na zádech k jednomu z mála lidí, kteří na sobě nemají žádnou anglickou dekoraci. „Z Estonska,“ nesměle odpoví turista z Pobaltí a hned čelí další otázce: „Kdo je nejlepší estonský fotbalista?“ Když se „Gascoigne“ dozví příslušné jméno, zabručí „neznám“ a bez pozdravu odchází.

Předzápasové rozbory v podání někdejších slavných fotbalistů „Three Lions“ – tak zní přezdívka anglické reprezentace – nikdo neposlouchá. Atmosféra mezi desítkami stolků rozmístěných mezi palmami, které jsou obalené blikajícími řetězy, připomíná silvestrovskou párty těsně před půlnocí. Pivo se roznáší v podobě deseti lahví v kýblech naplněných studenou vodou, aby osazenstvo stolu vydrželo aspoň nějakou chvíli bez dalšího přísunu.

Chvíle těsně před zápasem patří písni Football’s Coming Home. Hluk ještě vzroste, když se z reproduktorů nad obrazovkami rozezní první tóny velšské hymny. Chvíli se ozývá pískot, načež převládne shoda na bučení, které vytrvá, dokud hráči soupeře nepřestanou pohybovat rty. Mám štěstí, že stojím vedle asi jediné bytosti z Walesu, která se zde právě vyskytuje. Procítěně a zplna hrdla dává průchod svému vlastenectví, a když dozpívá, řekne mi: „Jmenuju se Lisa a jsem učitelka velštiny. Věděl jsi, že je to jeden ze tří nejrychleji se rozvíjejících jazyků na zeměkouli – vedle katalánštiny a baskičtiny?“

Později zjišťuji, že rozmach velštiny je skutečně ohromující. Zatímco jedenáct let starý průzkum hovoří o devatenácti procentech populace (starší tří let) ovládající tento jazyk, letošní zpráva hlásí, že ve Walesu žije už téměř třicet procent lidí (přesně 899 500), kteří se domluví touto řečí, patřící do skupiny keltských jazyků. Napomáhá tomu zákon, který velštinu zrovnoprávnil s angličtinou, a také kampaň na její zavádění do škol – včetně mateřských.

Po prvním poločase Wales živí naději na postup. Udržel bezbrankový stav, čili by stačilo vstřelit gól a žádný nedostat a modlit se, aby souběžně hraný zápas mezi Íránem a Spojenými státy skončil remízou. Když se učitelka Lisa dozvídá, že chceme zbytek zápasu strávit opět mezi Velšany, rozhoduje se jet s námi.

Cestou míjíme policejní kordony, povolané v reakci na varování britské policie, že by na Tenerife mohli přiletět v minulosti usvědčení rváči z řad fotbalových hooligans, kteří mají zákaz vycestovat do Kataru.

 

Zase prohra

Byť nudnější fotbal na šampionátu snad ještě nebyl k vidění, ve velšském doupěti v Costa Adeje je pořád stejně veselo. Na hřišti se neděje téměř nic vzrušujícího, což ale nebrání hordě v červených dresech a trochu směšných kloboučcích – u nás tenhle typ kyblíku na hlavu proslavil Roman Skamene v roli tuzexového veksláka ve filmu Bony a klid – znovu a znovu zpívat velšské národní písně.

Chvíli po zahájení druhé půle dostal tým Walesu během dvaceti vteřin dva góly, v 68. minutě inkasoval potřetí.

Je rozhodnuto a do konce zápasu se na skóre už nic nezmění. Znamená to sedmou prohru s Anglií v řadě, přičemž celkové skóre 1:14 vypadá snad ještě strašidelněji.

Kdo ale nesledoval průběh zápasu a jen procházel kolem, mohl by si myslet, že Velšané svého souseda přejeli na celé čáře.

Od Wigan Pier znějí další a další chorály, nikdo neodchází se svěšenou hlavou, poskakování a objímání trvá do půlnoci. Hrdost na svou zemi a její účast na světovém šampionátu zvítězila nad tím, že fotbalisté Walesu skončili poslední ve skupině se ziskem jediného bodu.

 

Nelitujeme!

Ještě další den je možné potkávat na  promenádách mezi hotelovými resorty postavičky ve žluto-zeleno-červených kloboučcích. Když si nás všimne potetovaný chlapík ve slunečních brýlích, který patřil k nejhlasitějším účastníkům pařby ve Wigan Pier, zajásá: „Vy jste včera fandili s námi! Ukažte fotky!“

Spokojeně si prohlíží na displeji záběry z výsledkově nešťastné, ale po zbývajících stránkách okouzlující noci. Vyťuká nám do mobilu svoje jméno – Grawson Streeter – a zhodnotí svoji výpravu na Kanárské ostrovy: „Bylo to něco, o čem budeme vyprávět dětem. Vždyť Wales hrál předtím naposled mistrovství světa v roce 1958, takže něco takového zažije člověk jedinkrát za život.“ Nelituje, že tak slavné dny nezažíval přímo v Kataru? „Ani nápad. Vždyť bych si nemohl při zápase ani dát pivo. A ještě by mi zabavili bucket hat,“ naráží na aféru, kdy bývalé kapitánce velšské fotbalové reprezentace neumožnili pořadatelé vstup na stadion v kloboučku v duhových barvách.

Příležitost k dalším výjezdům bude mít „Red Wall“ – jak si říkají fanoušci doprovázející velšský národní tým na venkovní zápasy – v rámci kvalifikace na evropský šampionát, jenž se bude konat v létě 2024 v Německu. Takže v Chorvatsku, Lotyšsku, Arménii a Turecku se mají příští rok na co těšit...

Pokud se tedy velšskou fotbalovou oázou nestanou natrvalo bary na Tenerife.

 

Fotoreportér Michal Novotný je držitelem mnoha ocenění – mj. ze  soutěže World Press Photo a Best of Photojournalism.