PODCAST: Psát knihy začala v padesáti. Pomohlo mi to zvládat stres, říká Simona Bohatá

Lidé

Jak se žilo za časů normalizace v pražských dělnických čtvrtích typu Žižkova nebo Vysočan? Velmi plasticky to ve svých románech popisuje donedávna neznámá spisovatelka Simona Bohatá: „Jak by mě taky někdo mohl znát,“ směje se v dalším díle podcastu Host Reportéra, „když jsem knihy začala psát až po padesátce?“

Do té doby žádné velké literární ambice neměla, ačkoli talent ano – jako devatenáctiletou ji Konzervatoř Jaroslava Ježka přijala na obor text a scénář.

„Jenomže já byla ten typ, kterému když okolí odmala naznačuje, že je tak trochu k ničemu, začne si to podvědomě myslet. Namísto toho, abych se radovala, jsem ze školy po roce odešla. Permanentně mě děsilo, že je kolem mě tolik třicetiletých básníků a já, jediná holka v ročníku, mezi ně vůbec nepatřím.“

Dodnes se tedy živí úplně jinak. S rodinou se přestěhovali k Jindřichovu Hradci, kde mají originální designovou dílnu Kovaný Petr; k tomu dělá na půl úvazku asistentku mentálně postiženým dospělým pacientům.

„Pořádně psát jsem začala v době, kdy jsme s manželem měli velmi vážné podnikatelské problémy v předchozí firmě,“ vysvětluje Simona Bohatá v podcastu. „Najednou jsem cítila, že se musím nutně vztáhnout k činnosti, která mi pomůže od dennodenního stresu, a začala až horečnatě chrlit první souvislý text.“

Měla štěstí na dobrou paměť. V rozhovoru tvrdí, že si pamatuje dokonce i na historky z doby, kdy ještě neuměla chodit. „Jednou celou naši rodinu zarazilo, že vyprávím o dědovi, který umřel, když mi byly dva. Popisovala jsem výjev: Sedím na kočáře osmipéráku a před sebou vidím jenom roztažený noviny... Na což rodiče řekli: No jo – děda si s tebou venku vždycky četl i za jízdy, nevidělas mu do obličeje.“

Ve své letošní knížce Klikař Beny ale využívá i vzpomínky manželovy – například na to, jak složitě se za normalizace vyhnul povinné vojně, nebo na to, s jakou kreativitou se tehdejší děti snažily vydělat alespoň nějaké drobné peníze ve sběrných surovinách.

 

 

Hodinový rozhovor o tom, jak viděly dospívající dívčí oči Prahu osmdesátých let, si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích. Poslední pasáž je uzamčena pro nejvěrnější fanoušky, kteří podporují pořad Host Reportéra na webu www.patreon.com/hostreportera.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama