PODCAST: Psát knihy začala v padesáti. Pomohlo mi to zvládat stres, říká Simona Bohatá

Do té doby žádné velké literární ambice neměla, ačkoli talent ano – jako devatenáctiletou ji Konzervatoř Jaroslava Ježka přijala na obor text a scénář.

„Jenomže já byla ten typ, kterému když okolí odmala naznačuje, že je tak trochu k ničemu, začne si to podvědomě myslet. Namísto toho, abych se radovala, jsem ze školy po roce odešla. Permanentně mě děsilo, že je kolem mě tolik třicetiletých básníků a já, jediná holka v ročníku, mezi ně vůbec nepatřím.“

Dodnes se tedy živí úplně jinak. S rodinou se přestěhovali k Jindřichovu Hradci, kde mají originální designovou dílnu Kovaný Petr; k tomu dělá na půl úvazku asistentku mentálně postiženým dospělým pacientům.

„Pořádně psát jsem začala v době, kdy jsme s manželem měli velmi vážné podnikatelské problémy v předchozí firmě,“ vysvětluje Simona Bohatá v podcastu. „Najednou jsem cítila, že se musím nutně vztáhnout k činnosti, která mi pomůže od dennodenního stresu, a začala až horečnatě chrlit první souvislý text.“

Měla štěstí na dobrou paměť. V rozhovoru tvrdí, že si pamatuje dokonce i na historky z doby, kdy ještě neuměla chodit. „Jednou celou naši rodinu zarazilo, že vyprávím o dědovi, který umřel, když mi byly dva. Popisovala jsem výjev: Sedím na kočáře osmipéráku a před sebou vidím jenom roztažený noviny… Na což rodiče řekli: No jo – děda si s tebou venku vždycky četl i za jízdy, nevidělas mu do obličeje.“

Ve své letošní knížce Klikař Beny ale využívá i vzpomínky manželovy – například na to, jak složitě se za normalizace vyhnul povinné vojně, nebo na to, s jakou kreativitou se tehdejší děti snažily vydělat alespoň nějaké drobné peníze ve sběrných surovinách.

Hodinový rozhovor o tom, jak viděly dospívající dívčí oči Prahu osmdesátých let, si poslechněte buď přímo zde, nebo ve vašich podcastových aplikacích.