Zase jako první. „Baví mě zkoumat své limity,“ říká skialpinista a zubař Matěj Bernát

Post Image

Zase jako první. „Baví mě zkoumat své limity,“ říká skialpinista a zubař Matěj Bernát

Play icon
19 minut

foto Tomáš Binter

Poprvé si nasadil skialpy jako dítě, když se s rodiči potřeboval dostat od auta k chalupě. Ve čtrnácti už sjížděl s tátou Mont Blanc a vloni se stal prvním Čechem, který stanul na všech dvaaosmdesáti alpských čtyřtisícovkách. Většinu svých dobrodružství podniká Matěj Bernát sólo, na jeden zátah, s co nejmenší výbavou. „Míň věcí, míň problémů,“ říká sedmadvacetiletý zubař, který letos v květnu v tandemu s horolezcem Markem Holečkem zdolal himálajský Sura Peak. Na 6 764 metrů vysokou horu vystoupali severozápadní cestou vůbec jako první, cestu s místy až devadesátistupňovým sklonem zvládli za čtyři dny. Odemykáme článek z lednového Reportéra.

Zdolat osmdesát dva alpských vrcholů s nadmořskou výškou přesahující čtyři tisíce metrů mu trvalo dvanáct let. Obvykle to byly tři čtyři výjezdy ročně, nasbíral těch čtyřtisícových kót třeba deset naráz. Někdy podnikal vysokohorské výpady sám, v případě technicky náročného lezení přibíral parťáka. „V tom, jak to člověk pojme, můžou být obrovské rozdíly,“ říká Matěj Bernát.

Láká ho minimalismus. Přijet autem na parkoviště, rychle se sbalit a pustit se vzhůru. Většinou v botách na běhání, s nevelkým batůžkem na zádech. Na nohou je pak třeba čtyřiadvacet hodin v kuse. Bez spánku, často ve tmě. S jídlem si hlavu moc neláme, vodu si hledá cestou. Jednou z výhod je, že když se blíží prudší změna počasí k horšímu, většinou se stihne dostat včas do bezpečí.

„Když jsme s kamarádem zkoušeli čtyřtisícovku Weissmies, vždycky navečer chodily bouřky. Spali jsme ve stanu, kolem lítaly blesky. Kovové věci brněly od elektřiny a my vyděšeně vybíhali do lijáku a vichřice,“ popisuje Matěj, co předcházelo rozhodnutí vyrážet napříště nalehko, bez výbavy na spaní. „Díky tomu jsme pak mohli být zpátky v údolí ve tři odpoledne, teprve pak se strhla mela.“

Motivací pro metodu „single push“ nebo také „fast & light“, jak se někdy říká rychlému pohybu v horách nalehko a na jeden zátah, bylo ovšem víc. „Když jsme jezdili do hor s přítelkyní, bylo mi blbý mizet na několik dnů a nechat ji čekat,“ nastiňuje jednu z nich. Až zběsile rychlé sólovýstupy mu každopádně učarovaly: „Baví mě ta plynulost a jednoduchost.“

V něčem je ale takový přístup naopak rizikovější. „Hory ti neodpustí žádnou zbrklost. Když zdolávám těžší úseky sám, ve tmě, v nohách tisíce výškových metrů a často hladový, hlava mi nesmí ani na vteřinu uletět jinam, koncentrace musí být stoprocentní.“ Proto některé pokusy vzdal. „Ty hory tam budou i příště. Už tak se toho může zvrtnout hodně, nemá cenu to ještě víc hrotit.“

Útěky z dráhy

Podpořte Reportér sdílením článku