S pašeráky íránským Kurdistánem

Report

Co mají blízkovýchodní země Turecko, Irán, Sýrie a Irák společného? Kromě mnoha dalších věcí jsou to Kurdové. Ačkoliv je situace v každém státě v lecčem odlišná, nedůvěra mezi státem a tímto etnikem toužícím po vlastní zemi přetrvává po generace. Česká arabistka Lenka Hrabalová procestovala celý region křížem krážem a pro web magazínu Reportér napsala reportáž z íránského Kurdistánu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

V horském sedle fouká a vojákovi vedle mě nejde zapálit cigareta. Sedíme na checkpointu, pod námi se rozprostírají dvě hluboká údolí. Jedním směrem máme nádhernou vyhlídku na íránské hory, na druhé straně začíná rovina okolo iráckého města Halabdža – tam je téměř padesát stupňů, tady příjemných pětatřicet. Vytáhnu foťák, abych si panorama s tankem a horami vyfotila. Voják ale významně mlaskne, tak foťák zase schovávám. Už abych odtud byla pryč, říkám si. Jenomže k mojí smůle zrovna nic nejede.

 

Jiná práce tu není

„Čím se živíš?“ ptám se mladíka za volantem v rozvrzaném autě, do kterého mě nakonec zamračení muži v uniformách posadili. Původně jsem chtěla stopovat, ale vojáci mi tuhle možnost odepřeli. Místo toho zastavili první projíždějící auto, prohledali vnitřek a posadili mě do něj.

„Transportem věcí,“ odpoví řidič. Zajímá mě, zda legálním nebo nelegálním. Podívá se na mě a oba se zasmějeme. Jsme v íránském Kurdistánu. A jak říkají místní, tady nikdo nic nepřeváží legálně.

Z Iráku do Íránu tudy proudí značkové oblečení a cigarety, elektronika i zakázaný alkohol. Můj šofér, říkejme mu třeba Modžtaba, je jedním z tisíců, pro které je pašeráctví hlavním příjmem. Slušná práce se v ekonomicky zaostalém regionu v zemi sužované sankcemi sehnat téměř nedá.

 

Můžu si vás vyfotit?

Celkem jsem během jednoho dne jízdy mezi íránskými městy Kermánšáh a Marívan stopla čtyři auta, z čehož tři byla pašerácká. Každý z těchto řidičů měl svůj vlastní způsob pašování a jiný druh zboží. A každý se obojím rád pochlubil, stejně tak Modžtaba.

„Vozím oblečení, hlavně turecké. Bydlím tam dole,“ kývne směrem do údolí. „V noci přejdeme s osly přes hranici, naložíme je a jdeme zpátky. Je to kousek. Vidíš tam ty chlapy?“ ukáže cigaretou k okraji silnice, kde kráčí dva muži, shrbení pod váhou obrovských balíků přivázaných na zádech. „Ti jsou od nás z vesnice. Jdou pěšinami mimo cesty, aby je nikdo nechytil. Jen tady musí překročit silnici.“

Balíky jsou obrovské a vesnice je tisíc výškových metrů pod námi. Muži musí přejít horský masiv, vyhnout se armádě i policii, sestoupit do druhého údolí. Tady balíky rozeberou a naloží, pak se přepravují dál do země.

Ono překladiště je vzdáleno dvě serpentiny od nejbližšího checkpointu. Vojáci zde pečlivě kontrolují každé projíždějící auto, dolů ale nesejdou. Vláda prý mhouří oči, aby místní měli z čeho žít. Navíc řada místních úředníků i vojáků je uplacená. I přesto občas muži v uniformách ukážou svaly a na pašeráky s osly spustí střelbu. Tato ukázka síly mívá i lidské oběti.

Na dalším checkpointu se s řidičem rozloučím a dál do údolí pokračuju pěšky. Stačí seběhnout ony dvě zatáčky a stojím v pašeráckém překladišti. Dvě desítky mužů noži rozbalují balíky plné zboží, zatímco další čekají v přistavených toyotách hilux, aby převzali náklad. Někteří drží v ruce tlusté pakly peněz.

Díky obrovské inflaci klesla hodnota peněz pětinásobně. Svazky obsahují hlavně padesátitisícovky, ale hodnota jedné bankovky je necelého půl dolaru. Pro místní stále dost, pro cizince ze Západu pár babek.

Všichni muži mě pozorují, v rukou velké nože. „Dobrý den,“ pozdravím. „Mohla bych si vás vyfotit?“ – „Jasně!“ vyhrknou ti v první řadě a ochotně začnou pózovat. Oddechnu si. Íránci jsou prostě Íránci. Vyfotím první a hned přichází další, fotku by chtěli všichni. Pořídíme si spolu i pár selfíček na jejich mobily a nechávám je, aby mohli pokračovat v práci.

Když se tudy o půl dne později vracím, jsou pryč. Zbylo po nich jen několik provázků na zemi.

 

Tradice ukryté v horách

Íránský Kurdistán je rozlehlý příhraniční region u hranic s Irákem a Tureckem. Jeho metropolí je Sanandadž, kouzelné třísettisícové město s největším množstvím žlutých taxíků, jaké jsem kdy viděla, a s nejmenším množstvím hotelů.

Vyplatí se sem jet hlavně na jaře, kdy je všechno zářivě zelené, nebo si vyhlédnout některý z kurdských svátků a přijet se podívat na bujaré oslavy s hudbou a tancem.

Kurdové si zachovávají staré zvyky a sunnitské vyznání navzdory šíitské islámské republice, která vznikla v roce 1979 po islámské revoluci. Ačkoliv je státním náboženství šíitský islám, v zemi žije celá řada jinověreckých komunit a sunnitští muslimové jsou jednou z nich. Často jde o etnické skupiny žijící v hraničních regionech (například Kurdové, Arabové, Balúčové), z čehož plyne i jejich odpor vůči vládě, a naopak odpor vlády k přehnanému financování a podpoře těchto oblastí.

V porovnání s vedlejším Iráckým Kurdistánem (známým jako KRG, Kurdská regionální vláda) je v íránských kurdských oblastech spousta nádherných vesnic, ukrytých v horách. V Iráku už je nenajdete, protože je režim Saddáma Husajna srovnal se zemí. Vláda tohoto diktátora přinesla smrt sto osmdesáti tisícům Kurdů a zničila čtyři a půl tisíce obcí.

V Íránu se Kurdové mají lépe a s podobným zacházením, či přesněji genocidou, se nikdy nesetkali, ačkoliv s kurdskými aktivisty vláda slitování nemá. Je to region plný života a barev a za návštěvu stojí především oblast Hawramán. Hluboká zelená údolí s řekami a potoky jsou lemována vysokými horami, porostlými po většinu roku žlutou trávou a tisícovkami mladých stromků, které místní lidé vysázeli po irácko-íránské válce, kdy Saddámovo bombardování spálilo všechno živé na prach.

Íránský Kurdistán je opravdu nádhernou oblastí s terasovitými vesnicemi a udržovanými políčky, kde rodiny hospodaří po mnohé generace. Vyhlášený je zdejší med, ale také ořechy či sušené ovoce. Mnozí vesničané se oblékají tradičně, starci si občas oblečou farandžo – tlustou vestu s rohy na ramenou. Rádi se fotí a hrdě vypínají hruď, naopak jejich ženy fotografování odmítají. I děti většinou utíkají a pak povykují, ukryté za stromy a rohy domů.

Venkovní prostor patří hlavně mužům, ženy zůstávají strážkyněmi ohnišť. Při návštěvách parků, zahrad a kaváren je možné vidět desítky starců, jak čtou noviny, povídají si nebo hrají mlýnky či vrhcáby. K tomu popíjejí čaj a kouří cigarety. Ženy na terasách domů češou vlnu a hrají si s dětmi, na rozdíl od mužů se sdružují více mezigeneračně.

 

Vlády vs. Kurdové

V horských vesnicích nicméně bolestně chybí například nemocnice a v podstatě jakékoliv služby – jsou tu obecní lékaři i základní školy, ale za lepší péčí či vzděláním se musí cestovat. Místní lidé to mají třeba i tři hodiny autem k nejbližšímu odbornému lékaři.

Je to důsledek nedůvěry státního aparátu vůči Kurdům. Íránská vláda, stejně jako vlády Iráku, Turecka či Sýrie, kde dohromady žije asi pětatřicet milionů Kurdů, se bojí separatismu a tvrdě trestá veškeré jeho projevy. A cítí jen malou potřebu investovat do odbojného regionu. Snad jediné, čeho je tu ze strany vlády dostatek, jsou vojáci a checkpointy.

„Asi devadesát procent místních chce vlastní stát,“ vypráví mi nad čajem mladík, kterému můžeme říkat Žián. Jak na takové číslo přišel? „Odhaduju to. Jen málokdo se zapojí do reálného odboje, ale snad každý tady o tom sní.“

Sen o nezávislém Kurdistánu je zůstává živý, většina ale nechce jeden velkou zemi, ale čtyři malé – Íránský, Irácký, Syrský a Turecký Kurdistán. Ačkoliv jsou jedním národem, Kurdové zdaleka nejsou jednotní, a to ani jazykově, obyvatelé vzdálených regionů si někdy vůbec nerozumí. Všichni jsou si ale vědomi své bohaté kultury a toho, že jsou dědici generací básníků, nájezdníků i králů – vždyť i slavný Saladin byl Kurd.

Íránský režim popravuje kurdské aktivisty na šibenici a útočí i na základny separatistů, ukrývajících se na území sousedního Iráku. Loni tam Íránské revoluční gardy (IRGC) vyslaly několik střel a podle vyjádření jejich mluvčího bylo „zabito a zraněno velké množství teroristů“. Zároveň Írán varoval Irák, že útoky na jeho území se budou opakovat, dokud bude ignorovat přítomnost teroristických základen.

Podobný přístup k odbojným kurdským milicím má i Turecko, které rovněž útočí na základny PKK (Strana kurdských pracujících) na území Iráku a činí tak s děsivou nepřesností: k velkému množství usmrcených „cílů“ je třeba připočíst ještě větší množství zabitých vesničanů.

 

Je v Evropě práce?

Íránská vláda se v Kurdistánu podobně jako v jiných hraničních oblastech snaží povzbudit v lidech věrnost ke státu. Ale jak už bylo řečeno, Írán je země šíitského islámu a Kurdové, stejně jako některá jiná příhraniční etnika, jsou většinou sunnité. Kurdové sice mají své zastupitele i členy vlády, jsou v ozbrojených složkách, náboženské rozdíly nicméně hrají velkou roli.

Přinejmenším mladí Kurdové ovšem v poslední době více než o samostatném Kurdistánu sní o emigraci do liberálních zemí. S Íránem si nerozumí zejména v oblasti „islámské morálky“: podobně jako mládež všude na světě chtějí i zdejší mladí Kurdové (a nejen oni) randit, pít alkohol, svobodně se rozhodovat a žít ve stabilní, silné ekonomice. Nic z toho jim současný Írán nenabízí.

Nejčastějšími otázkami, se kterými se v kurdských oblastech setká Evropan, jsou tedy tyto: „Jak získám víza?“ a „Je v Evropě práce?“.

Každý sní o lepší budoucnosti, ať už v Íránu nebo mimo něj. Migrace je ale těžká z mnoha důvodů. Když pomineme obtížnost získání víz či azylu, hraje roli i neznalost jazyků či velká vázanost na rodiny. Kurdové žijí v širokých rodinných svazcích a jejich zpřetrhání je pro ně mnohdy nemožné. V tomto ohledu tradice v mnoha případech stojí proti jejich vlastním snům.

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement