S pašeráky íránským Kurdistánem

V horském sedle fouká a vojákovi vedle mě nejde zapálit cigareta. Sedíme na checkpointu, pod námi se rozprostírají dvě hluboká údolí. Jedním směrem máme nádhernou vyhlídku na íránské hory, na druhé straně začíná rovina okolo iráckého města Halabdža – tam je téměř padesát stupňů, tady příjemných pětatřicet. Vytáhnu foťák, abych si panorama s tankem a horami vyfotila. Voják ale významně mlaskne, tak foťák zase schovávám. Už abych odtud byla pryč, říkám si. Jenomže k mojí smůle zrovna nic nejede.

Jiná práce tu není

„Čím se živíš?“ ptám se mladíka za volantem v rozvrzaném autě, do kterého mě nakonec zamračení muži v uniformách posadili. Původně jsem chtěla stopovat, ale vojáci mi tuhle možnost odepřeli. Místo toho zastavili první projíždějící auto, prohledali vnitřek a posadili mě do něj.

„Transportem věcí,“ odpoví řidič. Zajímá mě, zda legálním nebo nelegálním. Podívá se na mě a oba se zasmějeme. Jsme v íránském Kurdistánu. A jak říkají místní, tady nikdo nic nepřeváží legálně.

Z Iráku do Íránu tudy proudí značkové oblečení a cigarety, elektronika i zakázaný alkohol. Můj šofér, říkejme mu třeba Modžtaba, je jedním z tisíců, pro které je pašeráctví hlavním příjmem. Slušná práce se v ekonomicky zaostalém regionu v zemi sužované sankcemi sehnat téměř nedá.

Můžu si vás vyfotit?

Celkem jsem během jednoho dne jízdy mezi íránskými městy Kermánšáh a Marívan stopla čtyři auta, z čehož tři byla pašerácká. Každý z těchto řidičů měl svůj vlastní způsob pašování a jiný druh zboží. A každý se obojím rád pochlubil, stejně tak Modžtaba.