Skialpy jsou vítězem covidové zimy. Co radí nováčkům jejich guru

Lidé

Branislav Adamec miluje hory. Leze po nich a dolů je nejraději sjíždí na lyžích. V oblasti skialpinismu je poslední roky „národním buditelem“. Pokud chcete vědět cokoliv o lyžích, určených k volnému pohybu sněhovými pláněmi, obraťte se na něj. Bude se vám to hodit, letošní covidová zima přinesla do Česka skialpový boom.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Kolik máš letos dní na sněhu?

K padesáti skoro… Mívám až osmdesát až sto, takže je to zatím slabší. Jako malý jsem trávil až dvě stě dní v roce v horách. Ale sněhu nahoře zůstává dost, minimálně na měsíc, v severních stráních možná i déle. To je moje výhoda.

 

Řadu dní ti sebrala práce v kanceláři a s obchodem. Stálo to aspoň za to? Prodejci kol v loňském covidovém roce zaznamenali žně a vyprodali sklady.

U nás to vypadá stejně, nárůsty prodeje skialpového zboží až sto procent. V mnoha případech jsme museli konstatovat nedostupnost. Lidi ušetřili i za dovolené, kam nemohli jet, mohli utrácet. A objednávky na příští sezonu rostou o padesát až sto procent, což věřím, pokud už zima proběhne normálně, bychom měli zvládnout znovu prodat.

 

Získal jsi pro svoji vášeň i zajímavé tváře, třeba herce Jiřího Langmajera.

Loni jsme sjížděli na Jeleních loukách v Krkonoších. Seděl tam v hospodě Langmajer, měl pohory a sněžnice, a já se ho ptám: Ty vole, ty neumíš lyžovat? Dal jsem mu vizitku, on mi zavolal, chopil se šance a teď je nadšenej skialpinista. Rozlyžoval se ve volném terénu, tam měl respekt, ale fyzicky je na tom dobře. Posouvám mu hranice komfortní zóny. Letos jsme spolu byli asi šestkrát. Teď se dostala na skialpy spousta lidí, kteří prostě jinou šanci neměli. Spousta lidí nejprve chodila jen kolem sjezdovek, a pak poznala volné terény, užili si hodně prašanových dnů. Všechno to zapadlo do sebe.

 

 

Kolik lidí zůstane na skialpech a kolik se vrátí ke sjezdovkám, až se rozjedou vleky a lanovky?

Odhaduji, že třicet procent se vrátí jenom na sjezdovky. Zbytek, kteří skialpy teprve objevili a zalíbily se jim, zůstane také u nich. Ale ne všichni si je pořídí, budou si je půjčovat. Nikdy jsem nepotkal na hřebenech v Krkonoších, Jeseníkách a Beskydech tolik lidí na skialpových lyžích jako letos. Z toho usuzuji, že se jim to líbí. Ne, že jsou naštvaní, že museli vzít zavděk nějakou náhražkou.

 

Kdy ses na ně postavil poprvé ty?

V roce 1979 na Slovensku. Horská služba se občas dostala do hor na západ a jezdili tam taky závody jako Rallye Bernina. Přivezli pak domů vázání Silvretta a podle něho se i různě upravovaly součástky. Já jsem si skialpy půjčil a vyzkoušel. V těch letech jsme jinak chodili vždycky kus v pohorkách s lyžemi na ramenou, pak nahoře nasadili lyžáky a sjezdovky a sjeli kopec. Toulali jsme se takhle po horách. V Československu byste našli možná dvacet skialpových párů lyží. Mezi Tatranci na nich jezdili Gálffyovi, Beránek, ti měli konexe na Západ. Já se dostal ven až v roce 1984 a koupil jsem si svoje první v Chamonix ve Francii. Přijdu do krámu a říkám: Mám 200 franků, potřebuju lyže, vázání a pásy. Nejdřív se rozesmáli. Pak mi nabídli něco z bazaru, ale nakonec se slitovali a donesli mi starší lyže, které si nevyzvedla armáda. U nás jsem byl za totálního exota. Ufon. Až v devadesátých letech si je začali pořizovat další kluci z Krkonoš.

 

 

Věřil jsi tehdy v osmdesátkách, že může nastat takový skialpový boom, nebo jsi bral tento typ lyží spíš jako speciální vychytávku?

Tenkrát jsem nečekal, že by na nich u nás mohlo jednou jezdit tolik lidí. Až pak později někdy v půlce devadesátých let, když jsem začal dělat pro Dynafit. Řekl jsem jim, že je to sport budoucnosti i v Čechách. Tenkrát byli daleko před námi Poláci, Španělé a další, ve fabrice se jen usmívali. Letos prodala značka Dynafit v Česku víc skialpových lyží než na mnohem větším francouzském nebo španělském trhu. To je neskutečný výsledek.

 

V čem vidíš jejich výjimečnost, která ovšem dokáže zaujmout širší publikum, uživatele?

Lidi si na nich popovídají a v pohybu najdou absolutní svobodu na rozdíl od ostatních typů lyží. Nepotřebuješ vleky ani sjezdovku nebo upravenou stopu, nic. Volíš si všechno podle svého. Na jednom eventu jsme měli pár dam, už ne juniorek, lehce nadprůměrných i co se týká váhy. Co s námi uděláte, ptaly se hned první den. Oblékli jsme je, vytáhli ven a za dva dny byly tak nadšené, že našly a mohly spokojeně provozovat aktivitu. Takovou jsme ještě nepoznaly, pochvalovaly si. Může se v tom najít každý, kdo má jen trošku vztah k pohybu, lyžím a horám.

 

Na druhou stranu musíš prokázat jistou všestrannou lyžařskou gramotnost, kterou z nuly v pozdějším věku nedoluješ snadno.

Musíš nějakou schopnost projevit, to ano. A taky se podíváš do zrcadla vlastní fyzické kondice. Ale ty si pak nastavuješ tu zátěž podle svého. Na horách to uděláš příjemněji, myslím, že ještě líp než na kole. Na sjezdových lyžích kondici takhle nenabereš. A pro lidi, kteří neumějí ani na sjezdovkách, musíš jen najít vhodný terén. Na první dva dny si vezmeš instruktora, seznámíš se se základy. Pak už se můžeš postupně zlepšovat sám. Zažil jsem dost lidí, kteří i v pokročilém věku udělali na skialpech velký pokrok. Musí se chtít.

 

 

Máme tu opačnou polohu, závodní skialpinismus (který byl do roku 1948 i součástí olympijského programu, pozn. aut.), k němu ve špičkové podobě je z českých hor daleko, že?

Z našich podmínek je opravdu těžké, aby ses připravil na největší závody jako Patrouille des Glaciers, Trofeo Mezzalama, Pierra Menta a další. Délka a sklony kopců tady zkrátka nejsou. Potřeboval bys trávit hodně času v Alpách a na ledovcích. Ale čím dál tím víc hledají závodní adrenalin na skialpech party hobíků z cyklozávodů, které jim v zimě chybí. Typickým závodem pro všechny u nás je Noc tuleních pásů v Peci. Špičkoví borci ji sice proletí za chvíli, ale pro hobíka přináší slušnou výzvu a pak se všichni potkají společně se zážitky na párty. Světový závodní skialpinismus je takový high-end pro velké značky, zaměřený na velmi úzkou špičku. Jejich superlehké vybavení už se pak dál nevyužije. Ale venku se výsledky sledují víc než u nás.

 

Mírnou bariéru tvoří ještě náklady. Základní slušné vybavení se teď pořídí od třiceti tisíc korun. I když letos jsem zahlédl už i ve sportovních řetězcích dostupnější sety.

Nastoupilo do toho víc firem, dělají se víc hotové kompletní sety, o což se my snažíme už šest sedm let. Uznávám, že ta vstupní brána stojí trošku výš. Zaprvé cena, pak k tomu ještě jisté penzum technických informací. Podporujeme půjčovny a možnosti koupit si starší vybavení na začátek, na zkoušku. Taky si nepořídíš první kolo za sto tisíc, i když bys na něj třeba měl. Ale v porovnání s cenami skipasů musíš uznat, že se ti investice do skialpového materiálu lépe vrátí. Nezanedbatelná zůstává ještě psychická bariéra. Lidé, kteří nemají dostatek informací, se bojí, ve zprávách se doslechnou jen o lavinách. Proto naši aktivitu nazýváme podobně jako na Západě skitouring, zní to mírněji a přístupněji.

 

 

Kdy se tedy vyplatí výbavu koupit?

Je dobré nejprve investovat do bot, když tě to baví, potřebuješ, aby ti opravdu seděly, a pak ti nějaký čas vydrží. Lyže a pásy si můžeš zpočátku půjčovat. Jakmile začneš vyrážet častěji, zjistíš, že už to přináší trochu komplikace, rezervace, někam si pro ně dojet, zaplatit za půjčení… Říkáme, že když pojedeš na skialpy desetkrát zimu, už si kup svoje.

 

Ještě komplikovanější je sehnat materiál pro děti, když už by zvládly techniku a já nechci chodit bez nich.

Lyžáky se vyrábějí, od velikosti 22,5 nejmenší dámské už využijí i děti. Problém je tam s vypínacími silami u vázání. Dynafit už letos začal dělat dětské sety od 2 DIN, jsou sice těžší, ale dají se používat. Určitě se další firmy brzy přidají. Tři děti v naší rodině už ten materiál amortizovaly.

 

A teď české a moravské terény. Alpy to nejsou, víme, ale slušné trasy se najdou, že?

Krkonoše a Jeseníky poskytují širokou nabídku, nádherný je Králický Sněžník. Dá se i do Orliček nebo Krušných hor, máš tam lajny (trasy pro skialpový sjezd – pozn. red.) s 500 metry převýšení. Na Ještědu to taky jde. Naopak Jizerky a Vysočina se moc nehodí. Ale já chodil letos i na kopcích u nás u Tišnova. Našel jsem 150 metrů převýšení, deset minut z domu, dva dny jsem ho šlapal a byl taky spokojený.

 

Příznivci skitourových expedičních běžek někdy vyjadřují despekt a považují skialpy za přehnanou rozmařilost.

Já mám rád klasické běžky, nebo pak skialpy. Back country běžky (širší a stabilnější – pozn. aut.), to už je pro mě hybrid. Posunou tě v neprostupném terénu sice dál než běžky, ale nedostaneš se nikdy tam, co na skialpech. U nás se hodí možná právě na tu Vysočinu mimo stopy, ale hlavně do skandinávských krajin, kam na nich chodí celé rodiny na výlety i s přespáním venku. Skialpy jsou podle mého názoru podstatně efektivnější i včetně zážitků.

 

Někteří borci na skialpech nerespektují pravidla pohybu v horách a občas zcela zbytečně skončí i u nás takový přešlap tragédií. Což pak vytváří špatnou pověst.

Boom skialpů nikdo moc nečekal, proto na něj nejsme připravení. Nemáme AlpenVerein, který po generace prostřednictvím celých rodin vychovává lidi, jak se mají v horách chovat. Tady se najde mnoho lidí, kteří si půjčí skialpy a jdou, nic neřeší. Potrvá to ještě nejmíň dva tři roky, než se podchytí základna, dostanou se informace do širokého povědomí, lidi absolvují nějaké kurzy.

 

Patříš mezi hlavní propagátory skialpů, co tedy uděláš přímo ty?

Proto chystáme na příští rok velký skialpový festival, kde by se lidi potkali a dozvěděli se základy. Taková platforma tady není. Ideálně čtyřdenní, kde stihneš dvě stanoviště za den, večer další přednášky, setkání s osobnostmi. Po různých chatách v Peci s vrcholem na Noci tuleních pásů.

 

Jak zní tvoje základní rada pro začátečníka, byť fyzicky vybaveného?

Každému doporučuji, aby absolvoval správný základní lavinový kurz. Nebo aby si vzal párkrát vůdce. Když už nemám okolo sebe partu, která by mě vycvičila. I v malých horách se totiž může stát velký průšvih. Jenom naplánovat si skialpovou túru se vším všudy není úplně jednoduché. Lidi často nedokážou domyslet následky. Čím jsi vzdělanější, tím jsi taky pokornější. Mrzí mě, že se po revoluci nespojili organizovaní horolezci, turisti a další a nepostavili nějaký společný koncept pohybu v horách. Každý si tu hraje na vlastním písečku.

 

 

Určitě doporučíš postupné kroky, nejdřív si to prošlápnout v Česku, než vyrazím do blízkých velehor.

Ano. Další krůčky můžou mířit do Západních Tater, nebo do Rakouska na Stubai u Innsbrucku, na Kitzensteinhorn u Kaprunu. Ale právě tady už bys ten lavinový kurz měl mít za sebou, když se vydáš do volného terénu. A s tím pak i základní výbavu – pípák, lopatu, sondu. Mít je a umět použít.

 

S omezením cestování ses musel i ty, velezkušený skialpinista, letos spokojit s tuzemskými kopci. Dalo se to vydržet?

Spoustu kopců je příjemnější slyžovat než scházet. Někde se štracháš osm hodin dolů, nebo to za hodinu slyžuješ a zpestříš si výpravu. Mě hlavně mrzí, že jsem se nedostal do Jižního Tyrolska, které má nádherné terény, počasí a pak jídlo a pití. Chybí mi přechod Haute Route ze Chamonix, to je skialpová maturita. Chybí mi i sousední Rakousko, ale musím s tím žít, nemá cenu se rozčilovat. Objevil jsem díky tomu Králický Sněžník ze všech směrů, našel si tam okruhy 25 až 30 kilometrů s 1500metrovým převýšením. Dřív jsem je trošku míjel, teď jsem tam pečený vařený. Prostě děláš, co můžeš. Když loni na jaře zavřeli stěny na lezení, taky jsem objevil malé skalky v okolí a poradil si.

 

Předloni jsi sjel na lyžích téměř sedmitisícový himálajský Mera Peak, jaké máš ještě ambice, až se situace ve světě srovná?

Chtěl bych se ještě víc projít po Severní Americe. Doletíš do San Franciska – a odtud zvládneš Mount Whitney, vrchol Kalifornie (4 421 m), pak pokračuješ po pobřeží do Oregonu a Washingtonu – Mount Adams a Mount Baker, a skončíš nad Seattlem. Čtrnáct dní toulek Amerikou. Jen vezmeš lyže, doběhneš pod kopec a slyžuješ ho. Takhle bych to chtěl absolvovat. Ideálně v březnu, dubnu, kdy už bude sedlý sníh po normální zimě, a taky delší den a slunce.

 

Zní to až neuvěřitelně, nebo jsem špatně hledal, ale nikdy ses nedostal do skutečného nebezpečí?

Snažím se ho předvídat a včas to ukončit. Na Araratu před čtyřmi lety byla zima minus dvacet. Říkali jsme si, vyjdeme na slunce, bude krásně, zkusíme vrchol. Ale tam fučelo, slunce to přes vítr nestihlo zahřát a lidi z naší výpravy utrpěli středně těžké omrzliny. Viděl jsem bílé nosy a prsty. Měl jsem strach, tam si nezavoláte horskou službu. Slyžovali jsme to krustou dolů a byli rádi, mohlo to dopadnout špatně. Ale to k horám patří, pak bys mohl stoupat na Everest na play stationu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama