Veselé léto

Kultura

„Kolo za padesát tisíc?!?“ křikla rozčileně manželka. „Ty ses normálně zbláznil!“ Než jí stačil vysvětlit, že si chce koupit kolo jenom za čtyřicet a že si snad pěknou silničku za všechnu celoživotní dřinu zaslouží – měl v plánu pořídit si nové kolo k odchodu do důchodu –, manželka křičela dál. „Já s tím nesouhlasím! Nesouhlasím!“ Chtělo se mu taky křičet, ale řekl klidně a pevně, aby ženě ukázal svou morální převahu: „Proč? Řekni mi jeden jedinej pádnej důvod.“ Vyhrkla: „Protože nemáš hrob!“

Audio
verze

Před brdským hostincem U Zrzavého paviána se vždycky srazí nějací cyklisté, a když náhodou sedí u jednoho stolu… „Ale máte pěknou silničku,“ řekla jsem vypravěči manželské diskuse, „takže už asi máte i hrob, ne?“ „Jo. A musím si ho chodit udržovat, sekat. Někdy už mi to tak leze krkem, že bych v něm radši ležel.“

„Já bych chtěl ležet ve Svatým Janu pod Skalou,“ řekl zasněně kamarád silničkáře, který však přesedlal na elektrokolo. „Já už jsem v Jánu dokonce málem ležel, když mě tam u hřbitovní zdi srazilo auto. Hlava na maděru; helmu jsem měl doma na skříni. Byl jsem v bezvědomí, krvácel do mozku, zachraňoval mě vrtulník, a já o tom neměl ani páru! Letět vrtulníkem, to byl vždycky můj sen. Proč jsem si to nemohl aspoň trochu užít? To je fakt smůla.“

„Jste živej…“ řekla jsem. „A tlustej, protože jezdím na elektrice,“ pokračoval muž v hovoru nad segedínem se šesti. „Když teď jedu přes Svatej Jan, u hřbitova se zastavím a zaklepu si na helmu, jo, už ji mám na hlavě pokaždý, manželka na to dohlíží – a má recht. Moc by se mi líbilo bejt tam pochovanej.“

 

 

„A nebylo by vám to už jedno?“ zeptala jsem se. „Ne, ne, mně na hrobě záleží. Já chci vědět, že je to kolem krásný – a tam to krásný je.“ Můj cyklista, starosta ze Svatého Jana, se tiše tetelil blahem. O svém postavení nejdřív skromně mlčel. „Musím zjistit,“ pokračoval elektrokolař, „jak by se to dalo zařídit.“

To už můj cyklista nevydržel: „Kupte si u nás hrob.“ A hned začal vyprávět o cestovateli Mílovi Urbanovi, autorovi báječné knížky Nesmrtelných 12 HP, která popisuje jeho dobrodružnou cestu Praha – New York – Aljaška. V roce 1978 si cestu doslova vyvzdoroval na komunistickém režimu a uskutečnil automobilem Tatra z roku 1930! Tenhle Míla měl v Jánu chatu a koupil si tam i hrob. Dal do něj lahev fernetu a každý rok, který tam lahev přečkala, aniž by musela uvolnit místo urně, ji s kamarády vesele vypil a nahradil novou. Až jednou…

 

•••

„Nevím, jak ten váš, ale můj baští… No, jak bych to řekla slušně… Prostě mu chutnají hovínka!“ „To je hrozný.“ „To tedy je. A nedá se s tím nic dělat. Víte, co se mi stalo ve Stromovce?“ „Nevím.“ „Můj pes (ano, řeč není o manželích, ale o pejscích) tam jedné holčičce hovínko ukradl. Byla v parku s babičkou, nemohla to vydržet, a tak tam u křovíčka… Než babička našla papírové kapesníčky, Tobík přiběhl a… Chlamst. Byla jsem šíleně rozčilená, honila jsem ho, křičela na něho, že ho zmydlím a že mě to nebaví, ty čuně čuňácký, nadávala jsem a babička holčičky se na mě dotčeně obořila: My jíme zdravě! Vyváženě! Bio! Hovínko od nás je to nejlepší, co váš pes kdy sežral!“

Jo, když se v pražské Kinského zahradě sejdou pejskařky se štěňátky, taky si mají co vyprávět. „Bála jsem se, co se Tobíkovi stane,“ pokračovala majitelka desetiměsíčního pejska, „a nestalo se nic. Nic mu nebylo, a dokonce se mi zdálo, že mu ty… enzymy… prospěly, že nějak líp trávil.“ „No jo, ale jsou enzymy a enzymy,“ podotkla jsem a obě jsme se podívaly ke vzdálenému křoví, kam odkládají své enzymy různá, často zdrogovaná individua.

Pak jsme, paní Tobíková i já, zamilovaně koukaly, jak si naši pejsci vesele hrají, jak běhají, dělají kličky, kotrmelce a málem i přemety, jak se hrůzostrašně kousají do krku a pak se totálně vyšťavení nahnou přes okraj fontány a chlemtají vodu. Štěňátka a psi vůbec mají v Praze šťastný život – a ne že ne! Denně se potkávají, učí se spolu vycházet, učí se psí hierarchii. Někdy je v parku deset jedenáct psů různých ras, velikostí i různého stáří a je to (až na výjimky) v pohodě.

Kdo má štěně, ví, že ho musí socializovat nejen ve smečce. Kromě chození po (rušné) ulici a ježdění tramvají a metrem je dobré vzít pejska i do vlaku. A tak jsem s naším štěnětem vyrazila vláčkem z Prahy do Vráže u Berouna. V e-shopu jsem koupila jízdenky sobě i psovi a jedno hezké srpnové dopoledne jsme do motoráčku směr Beroun (přes Rudnou) nastoupili.

Štěně za pět měsíců svého života narostlo do skoro dvaceti kil, a tak muselo mít na mordě košík; i na to si musí zvyknout. Nebylo to poprvé, co jsme jeli vlakem, ale tentokrát štěně z košíku celou dobu vyšilovalo. Když se blížila Vráž a ono vycítilo, že budeme vystupovat, táhlo mě ke dveřím přímo zběsile. Byli jsme ve čtvrtém vagonu; pár stanic předtím nás kontrolovala průvodčí.

Když vlak zastavil a já otevřela automatické dveře a chtěli jsme se hnát ven, před námi nebylo nové betonové nástupiště, které tu Správa železnic, původně patřící pod České dráhy, celkem nedávno postavila mimo nádraží, protože toho se zbavila. Před námi byla třičtvrtěmetrová propast!

Pes se skoku naštěstí bál, zlomil by mu vaz, ale pořád zoufale táhl ven, já ho táhla zpět, volala na průvodčí, co stála u prvního vagonu, že nemůžu vystoupit, ať vlak neodjíždí! Neslyšela mě; motorák vrčel a ona byla přilepená k mobilu, zády k vlaku.

Na protějším nástupišti se objevil můj cyklista, co mi přijel naproti s kolem, to honem odložil a běžel k nám přes koleje. Zrovna tam přijížděl vlak z protisměru; naštěstí taky stavěl. Když byl muž u nás, zoufalců, vesele se rozesmál. Vzal štěně do náruče a odnesl do bezpečí. Já musela seskočit sama a vesele přeběhnout koleje před protějším vlakem.

Státní organizace Správa železnic ve Vráži zrušila staré nádraží s malebnou budovou a dlouhým pískovým nástupištěm a udělala kus dál nástupiště vysoké, betonové, obehnané zábradlím – a krátké. Když jede vagonů víc, vlak se k němu nevejde. Až cestující sám zjistí, že nemůže vystoupit – přece ho průvodčí předem neupozorní?! –, ať se s tím nějak vypořádá. Ať skočí, spadne, přežije, nepřežije, amen!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama