Miloš Jakeš fandí cédéčkům a další historky z Loděnice

Homepage

Proč se do gramofonové desky vyrobené v Loděnici u Berouna přimíchával popel zesnulého amerického kytaristy? A jak se mohlo stát, že v továrně na zvukové nosiče nostalgicky vzpomínají na generálního tajemníka ÚV KSČ? Deset střípků z historie největšího výrobce vinylů na světě připravil autor knihy o loděnické gramofonce.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Jméno GZ Media znají většinou jen hudební fajnšmekři a odborníci na polygrafii. A to ještě mnohem více v cizině než v Česku, protože většinu své produkce firma vyváží do celého světa. O jaký podnik jde, možná pamětníkům docvakne, když se řekne Loděnice, respektive lisovny Loděnice.

Za sedmdesát let vyrobila tato továrna přes 600 milionů gramofonových desek, k tomu 1,7 miliardy CD a DVD a přes 3 miliardy polygrafických výrobků – od plakátů přes obaly na alkohol až po luxusní krabičky na telefony, kosmetiku nebo módní doplňky.

Štáb National Geographic natočil o společnosti GZ Media před pár lety jeden z dílů seriálu Secrets of the Super Factories (Tajemství super továren), kam zařadil jen nejznámější světové značky. V češtině aktuálně vychází první kniha, která podrobně celou historii české firmy mapuje.  

 

1.

Příběh samotné továrny v Loděnici u Berouna je podstatně starší než zdejší výroba desek. Pro své podnikatelské aktivity si areál vyhlédli na konci 60. let 19. století majitelé obchodní společnosti Josef Sobotka & Comp. Pražský židovský obchodník a budoucí zemský politik Josef Sobotka a jeho o mnoho let mladší bratr Friedrich koupili v květnu roku 1866 vyhořelou přádelnu bavlny. Poškozenou budovu nechali opravit a předělat na provoz mechanické tkalcovny. Původní výrobu bavlněné příze přenesli zhruba o pět set metrů severněji, výměr k výstavbě nové přádelny vydalo Okresní hejtmanství v Hořovicích v roce 1881. Dominantou Loděnice a okolí se stala nová čtyřpodlažní budova z cihlového zdiva s rovnou střechou a malou věžičkou. Interiéry tvořily výrobní sály rozdělené litinovými sloupy, které jsou součástí fabriky dodnes.

 

2.

Až do přejmenování na GZ Digital Media, k němuž došlo na přelomu tisíciletí, se továrna jmenovala Gramofonové závody – původně šlo totiž o více výroben. Jednotný národní podnik, který je pod sebou soustředil, vznikl v roce 1946. Jeho sídlem se staly kanceláře bývalé společnosti Ultraphon v Praze v Klimentské ulici čp. 36. Až do převzetí moci komunistickou stranou v únoru 1948 se pro Gramofonové závody nedařilo získat vyhovující prostory. Nakonec ministerstvo průmyslu v březnu 1948 rozhodlo o přidělení bývalé přádelny v Loděnici u Berouna, kterou bylo nejdříve potřeba uzpůsobit pro výrobu. Výběr Loděnice ovlivnila i blízkost Prahy, kde sídlila nahrávací studia. Záznamy na voskových kotoučích podléhaly tepelným změnám, otřesům a poškození prachem, převoz na vzdálenost větší než třicet kilometrů byl tudíž považován za lehkovážný.

 

3.

Nejšpinavější provoz dlouho představovala výroba šelakové hmoty pro výrobu desek. Na zaměstnancích ulpíval pach pryskyřice, která byla její hlavní součástí, takže na nich bylo hned poznat, že pracují v Gramofonových závodech. Vinylová surovina, ze které se desky začaly vyrábět v šedesátých letech, už typický zápach nemá. Základní hmota je transparentní, černou barvu získávala po dlouhá desetiletí až díky přimíchání speciálních sazí, které se v šedesátých letech musely dovážet ze zahraničí. Šlo o velice lehounký a hodně prašný materiál, zaměstnanci proto používali respirátory a kominická mýdla – jedině ta jej dokázala smýt. Saze se do hmoty v Loděnici přidávaly ještě v roce 2018, od té doby jsou nahrazeny koncentrovaným barvivem na bázi sazí, které od dodavatele putuje ve formě granulí. Desky se dnes mohou vyrábět ve více barvách.

 

4.

Ladislav Kuss v Loděnici pracuje přes padesát sem let a před čtyřmi lety oslavil osmdesátku. V podniku začínal jako vedoucí zvukový technik, dalších pětatřicet let byl vedoucím oddělení elektroakustiky. V září 1973 domlouval u západoberlínské firmy Neumann konfiguraci první lakové aparatury, se smontováním a instalací mu pomáhal kolega Josef Dostál. Mašina zabalená v jedenácti bednách se nejdříve ztratila, poté se našla v celním úložišti v Bílině. Devět beden bylo v nádražním skladu, desátá zůstala na rampě jen těsně u projíždějících vlaků, poslední bedna byla pod jabloní a čůrali na ni psi. Ke cti německých výrobců nutno dodat, že vše bylo zabalené tak, že by to přežilo snad i na dně oceánu. Když se po třech měsících montování rozjel zkušební provoz, Němci při kolaudaci konstatovali, že je vše postavené stejně, jako kdyby to dělali oni sami.

 

5.

Nejméně ze všech nosičů se v Loděnici vyrobilo ozvučených magnetofonových kazet, jejichž produkce navázala na výrobu magnetofonových pásků. Kazety se začaly vyrábět 1. července 1973, v prvním roce jich zde vyrobili 66 tisíc. Produkce audiokazet rostla až do roku 1991, kdy dosáhla vrcholu v počtu téměř šesti milionů kusů za rok. Posléze začal zájem o ozvučené kazety opadat, hlavně vlivem popularity cédéček, která měla oproti kazetám výhody ve snazší manipulaci, spolehlivosti i kvalitě. Ještě v roce 2000 se v Loděnici vyrobilo 1,9 milionu audiokazet, pak ovšem přišel pokles zájmu a konec výroby tohoto legendárního nosiče. Může se zdát, že i tak jsou počty vyrobených kazet vysoké, ale například kompaktních disků se v jejich nejlepším roce 2008 v továrně vyrobilo 154 milionů.

 

 

6.

Na konci roku 1982 se Gramofonové závody potýkaly s neplněním plánu a nesrovnalostmi v evidenci majetku. Část vedení musela odejít a tehdejší ředitel Miroslav Šik se přesunul do nadřízeného podniku Supraphon. Pro Gramofonové závody bylo potřeba najít nového šéfa. Své favority prosazoval okresní výbor komunistické strany i Supraphon. Jejich zástupci se nemohli dohodnout, spor měl rozhodnout krajský tajemník, který k překvapení ostatních navrhl dvaatřicetiletého zaměstnance kladenské Poldovky, který mu předtím pomáhal s disertační prací. Byl jím Zdeněk Pelc, kterého pro tento úkol doporučil tajemníkovi ředitel Poldi, aby si mladý inženýr nějak odpracoval svůj „nevhodný“ třídní původ – jeho dědeček byl stavební podnikatel. Aby místo ředitele Gramofonových závodů získal, musel vstoupit do strany. Dnes je hlavním majitelem společnosti.

 

7.

Když se v roce 1988 rozhodovalo, kde bude stát první výrobní hala pro výrobu cédéček ve střední Evropě, bylo ve hře například i Slovensko. Změnilo se to až rozhodnutím Miloše Jakeše, který přes svého spolupracovníka vzkázal schvalovací komisi, že si přeje, aby se cédéčka vyráběla právě v Loděnici. Ta přitom už málem vypadla ze hry, přičemž argumentem pro vyřazení byla blízkost silnice – otřesy z ní prý mohly ohrozit citlivou produkci digitálních nosičů. Těžko říct, co přesně generálního tajemníka ÚV KSČ k jeho rozhodnutí vedlo, každopádně tím výrazně přispěl k úspěchu dnešní GZ Media. Výroba kompaktních disků firmě přes dvacet let generovala velké zisky, jen díky nim mohla později investovat do nových lisů na vinyl i do polygrafické produkce.

 

8.

V letech 1995 – 1997 se akcie firmy GZ Media dostaly do rukou tunelářům napojeným na společnost Alpha Broker. Gramofonku nakonec zachránilo, že se její vedení rozhodlo založit takzvanou komanditní společnost, do které vložili jen několik málo aktiv. Finančně nebyla tato „skořápka“ významná, ale pro výrobu naopak měla klíčovou roli – reálně se bez souhlasu komanditní společnosti ve firmě nemohlo pohnout ani stéblo. Také díky tomu, že se podařilo celý příběh veřejně popsat a vysvětlit v souvislostech, byli viníci odhaleni. Další vývoj byl už mnohem veselejší a úspěšnější: do firmy vstoupili američtí akcionáři, kteří v jejím čele nechali Zdeňka Pelce, firmě se dařilo a oni mu za to později umožnili firmu postupně odkoupit. Velký úvěr, který si na to vzal, splatil v roce 2011.

 

9.

Společnost GZ si ponechala lisy na gramofonové desky i v době, kdy o ně byl minimální zájem, a kdy se zdálo, že jejich éra definitivně skončila. Krátce předtím dokonce investovala do tehdy nové technologie záznamu nazvané DMM, kterou při výrobě desek používá dodnes. A později investovala do vývoje vlastního lisu, čímž získala na řadu let náskok před konkurencí. Byla totiž dlouho jedinou firmou na světě, která lisy na gramofonové desky uměla vyrábět. Skvělé stroje jí pomohly i při jednáních o akvizicích a nových investicích. Dnes je využívá stále jen ve svých lisovnách, které má už také v USA a v Kanadě. Díky kombinaci obchodní a technologické zdatnosti se firmě podařilo získat i neprestižnější zakázky od nejznámějších světových umělců a stát se světovou jedničkou ve výrobě vinylů.

 

10.

Loděnická továrna se prosadila i v polygrafii a vyrábí pro globální značky jako je Samsung nebo Hewlett-Packard. Přitom ještě v roce 2001 si o něčem podobném mohla nechat zdát. Tehdy pronajala část tiskařského areálu zavedené polygrafické společnosti Thomson Litho, která se k Berounu přesunula ze Skotska. O devět let později ji GZ koupila a byla v polygrafii mnohem úspěšnější. Už v roce 2008 například získala velkého klienta v podobě společnosti Blackberry. Tržby z produktů pro někdejšího obřího výrobce mobilních telefonů se pohybovaly mezi 300 a 400 miliony korun ročně, což odpovídalo zhruba čtvrtinovému podílu na příjmech společnosti. Spolupráce přitom začala neobvykle rychle a GZ na jejím startu pomohlo, že firma BlackBerry potřebovala bleskové řešení.

 

 

Nejvíc mě během příprav knihy o loděnické gramofonce bavilo, když jsem mohl procházet továrnou v doprovodu lidí, kteří tam pracují desítky let, a znají nejen stroje a zařízení, ale i třeba veškerou kanalizaci pod fabrikou a chladící věže nad ní.

Fascinující je, že se v jeden moment ocitnete u stále funkčního stroje spojeného s výrobou desek z šedesátých let, zatímco o pár minut později jdete kolem nejmodernějších tiskařských zařízení za miliony eur. A za další chvilku vám chlapík v montérkách vysvětluje, že lisy na desky a některé výrobní linky si navrhovali a vyráběli sami, protože na trhu je nešlo koupit. Když už si myslíte, že vás nic nepřekvapí, začnou pamětníci s téměř neuvěřitelnými historkami. Například o speciální edici dvou stovek vinylů, kterou dělali pro menší americkou kapelu, která se svým kytaristou ještě stihla nahrát elpíčko, ten pak ale zemřel. Jeho posledním přáním bylo, aby jeho popel symbolicky přisypali přímo během výroby do desky posledního alba. Desky byly určené nejbližším přátelům a rodině zesnulého muzikanta, tedy jen pro soukromé účely. Šlo o jedinečnou kombinaci vztahů a okolností, takže nic podobného se s největší pravděpodobností už nikdy opakovat nebude.

Čas je v Loděnici vidět jako letokruhy – na zařízení i na lidech. Například vstupní brána s vrátnicí vypadá jako z minulého století. Do světa z ní ale vyjíždějí dokonalé krabičky na moderní smartphony nebo limitovaná alba nejznámějších umělců.   

 

Autor je publicista, napsal knihu Gramofonka – z Loděnice do velkého světa.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama