Dobře pomáhat je nejtěžší věc na světě

Lidé

Před jednadvaceti lety odletěli na Kubu a v tamní léčebně pomáhali ukrajinským dětem zasaženým radiací z havárie v Černobylu. Tato zkušenost dovedla Denisu Augustínovou a Martina Bandžáka k založení neziskové organizace Magna. Dnes žijí se dvěma dcerami na různých místech světa; Magna se zaměřuje na zdravotnickou pomoc dětem a rodinám v krizových oblastech a také je dokumentuje – Martin Bandžák je cenami ověnčený fotograf.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Psal se rok 2000, když se mladý pár, tehdy dvaadvacetiletá Denisa Augustínová a čtyřiadvacetiletý Martin Bandžák, vydal na Kubu. „Zahlédli jsme v nějaké knížce fotografii nemocnice na Kubě, kde se léčily děti, oběti černobylské katastrofy. Pod fotkou byl nápis Tarara, nic víc,“ vzpomíná Martin. Místo zachycené na fotografii se rozhodli najít – a právě to byl počátek jejich společných aktivit, v jejichž rámci dnes pomáhají lidem po světě.

Trvalo jim měsíc, než léčebnu pro ukrajinské děti zasažené radiací – kterým měl pomoci pobyt u moře v tropickém klimatu Karibiku – našli. „Tehdy byl na Kubě nedostatek nafty, autobusy moc nejezdily, a tak jsme museli dost chodit pěšky,“ dodává Denisa. Kubánská diktatura sice projekt zahájený v devadesátých letech využívala v propagandě, avšak dvěma mladým cizincům hned tak neřekli, kde místo leží. „Hrálo nám ale asi trochu do karet, že jsme mladí. Nevyvolávali jsme u úřadů velké obavy. A taky možná pomohlo, že jsme z bývalého Československa a naše země tam měla pozitivní obraz,“ vzpomíná Denisa.

Místo, po němž pátrali, leželo na východ od hlavního města Havana. Během dvou měsíců, které v léčebném komplexu strávili, pomáhali dětem. „Dostávaly podpůrnou léčbu a své poslední měsíce trávily na překrásném místě u pláže, ale tisíce kilometrů od svých rodin,“ vzpomíná Martin. „Byl to pro nás impulz,“ popisuje Denisa příběh vzniku neziskové organizace Magna. „Začali jsme uvažovat o osudech lidí po celém světě a taky o tom, že dva lidé nemohou úplně dobře jen tak nekoncepčně pomáhat a že bude lepší, když to bude mít nějakou hlavu a patu.“

 

 

Hospic u moře

Náznaky toho, že se bude chtít Denisa Augustínová věnovat humanitární práci, najdeme už v jejím raném mládí. Když byla malá, její máma si coby sociální pracovnice nad rámec svých pracovních povinností občas brala opuštěné děti domů. Když pak Denisa na vysoké škole studovala sociální práci a psychologii, kromě studia ještě různě dobrovolničila, pomáhala drogově závislým či HIV pozitivním. Nějaký čas strávila v uprchlických táborech bývalé Jugoslávie. Kvůli svým dobročinným aktivitám dokonce vynechala i svou promoci – v den, kdy se konala, totiž už byla v již zmíněné nemocnici na Kubě.

Martin Bandžák – dnes nejen humanitární pracovník, ale také oceňovaný fotograf, jenž získal i hlavní ceny v soutěži Czech Press Photo – se narodil do lékařské rodiny. „Trávil jsem dost času u mámy v nemocnici anebo u babky v lékárně,“ říká. Když bylo Martinovi pět, odletěl společně s rodiči do Afriky; státy sovětského bloku totiž posílaly své odborníky do spojeneckých rozvojových zemí. „Už tehdy jsem asi přestal vnímat hranice. Od té doby se dívám na svět jako na jeden. Vnímám, že se má pomáhat tam, kde je problém,“ říká.

Možná tak vlastně není náhodou, že spolu rodáci z Bratislavy Denisa a Martin začali chodit – a že v roce 2000 odcestovali na Kubu. S mnoha ukrajinskými dětmi bojujícími s následky ozáření se tam spřátelili, takže je Martin mohl fotit. „Bylo pro nás důležité to dokumentovat a přinést svědectví sem k nám, což se nám povedlo,“ říká Denisa. Šlo přitom o dobu, kdy zprávy z různých koutů světa nebyly přístupné v takovém rozsahu jako dnes, v době všeobecně rozšířeného internetu. „Chtěli jsme přinášet tato témata, aby měli lidé větší pochopení a větší empatii s lidmi, kteří potřebují pomoct,“ vysvětluje Martin a popisuje tak jeden z důležitých rysů jejich práce. Nezisková organizace Magna, kterou založili následující rok po návratu do Bratislavy, totiž stojí na dvou pilířích. Kromě poskytování humanitární pomoci, zejména pak zdravotnické a sociální pomoci dětem a rodinám, jde zároveň o dokumentování toho, co se v rizikových oblastech světa děje.

Magna aktuálně působí v sedmi zemích světa, kde má desítky různých projektů a kolem pěti set pracovníků. Příznačně – rozhovor s jejími zakladateli Denisou Augustínovou a Martinem Bandžákem jsem stihla udělat v listopadu, když byli zrovna oba na skok v Bratislavě. Ona se zrovna chystala do Demokratické republiky Kongo, on zase před pár dny přijel z Iráku.

 

Mise Kambodža

Vraťme se ale ještě na chvíli k samotným začátkům neziskové organizace. První projekt Magny odstartoval krátce po jejím založení – v Kambodži. „Zjistili jsme, že v zemi zuří pandemie HIV/AIDS a že na její následky umírají desetitisíce lidí, někteří přímo na ulicích,“ vysvětluje Denisa. V té době byla Kambodža v Asii nejpostiženější zemí virem HIV v přepočtu na obyvatele. Zároveň se stále vzpamatovávala z následků nechvalně známé genocidy organizované Rudými Khmery a léta trvající občanské války.

„V Kambodži tehdy bylo mnoho HIV pozitivních dětí. Přitom léčba, tehdy už levná generika, existovala, jen ji tam dětem nikdo neposkytoval,“ vysvětluje Martin. Rozhodli se proto otevřít svoji první kliniku, kde děti s HIV dostávaly léky, jež potlačují rozvinutí nemoci. Později začali léčit i pozitivní matky, aby se nepřenášela nemoc na jejich nenarozené děti.

V Kambodži působila Magna jako jedna z prvních humanitárních organizací, nyní je naopak jednou z posledních, která stále zůstává a pomáhá v zemi, jejíž ekonomika se v posledních letech až do pandemie prudce rozvíjela. „Důvěra mezi námi a tamním ministerstvem zdravotnictví je za ty roky velká. Uvědomují si, že jsme jim v pravý čas podali pomocnou ruku,“ vysvětluje Denisa. „Byl to velký projekt. V jednu chvíli jsme tam měli 600 pracovníků na patnácti klinikách po celé zemi a v nich tři tisíce dětských pacientů s HIV,“ dodává Martin.

V Kambodži dodnes tráví Denisa Augustínová a Martin Bandžák nejvíce času: nachází se tam asijská pobočka jejich neziskové organizace. A jejich dvě dcery chodí v zemi do školy, zároveň ale společně s rodiči cestují po světě, pokud nejde zrovna o nebezpečné oblasti. Martin to mimochodem přirovnává k dobám, kdy on sám vyrůstal v lékařské rodině, v níž se pořád řešilo, koho jaký rodič daný den v nemocnici operoval. „Obě naše dcery jsou součástí toho, co děláme.“ Jak se jim ovšem takový život zamlouvá? „Ta starší je v pubertě a má na to jasný názor: že jsme se úplně zbláznili. Mladší, té je sedm, žije ve svém světě, který je ideální a pozitivní,“ směje se Denisa.

 

Bez velké kanceláře

Posléze spustila v Kambodži Magna i další projekty, které se zaměřovaly na dětskou podvýživu či očkování; tyto aktivity pak začala přenášet i do jiných zemí s podobnými problémy jako třeba Jižní Súdán, Keňa, Demokratická republika Kongo či Vietnam. Zároveň působila i na místech katastrof, pomáhali například v jihovýchodní Asii, postižené tsunami v roce 2004, anebo na Haiti po ničivém zemětřesení v roce 2010.

Po pěti letech od vzniku Magny v Bratislavě založili Denisa s Martinem pobočku v Praze. Nyní mají ještě další v Los Angeles – jejím úkolem je však čistě fundraising. Peníze získávají zejména od privátních subjektů a zásadně dbají na transparentnost, na to, aby finance darované přímo na pomoc skončily ze sta procent právě tam a nemíchaly se s penězi, z nichž se platí provoz. Nikde také nenajdete žádnou obří „magna office“. Všichni pracovníci tráví co nejvíc času v zemích, kde projekty běží. „Od stolu v Evropě se rozhoduje špatně,“ vysvětluje Martin.

Jak se ovšem řídí velká organizace, když jste stále v terénu? – ptám se obou zakladatelů křižujících napříč několika kontinenty. „Kancelář můžete mít v Demokratické republice Kongo, na syrské hranici anebo v Kambodži. Dneska je výhodou, že už je internetové připojení prakticky všude, třeba i v Yumbi, zapomenutém místě kdesi uprostřed Konga,“ říká Denisa. „Neříkáme ale, že to není náročné. Sami mezi sebou si často říkáme, že deset problémů za den vyřešíme a patnáct se jich objeví.“

 

Bída i naděje

Dvojice se snaží dlouhodobě upozorňovat na stále se snižující bezpečnost humanitárních pracovníků. „Velmi mnoho organizací a neziskovek se za poslední roky z různých rizikových oblastí stáhlo, protože nedokážou zajistit bezpečnost svých pracovníků v terénu,“ upozorňuje Denisa. Důvodem je fakt, že se přestávají dodržovat mezinárodní úmluvy, což se nejvýrazněji projevilo ve válčící Sýrii; nyní už je to běžné i jinde, v Jižním Súdánu, Jemenu či Kongu. „Když dříve jela sanitka, mohla bez problému a bezpečně projet každým územím. V současné době je těch míst, kde byste mohli projet bez rizika újmy, mnohem méně,“ přidává se Martin.

Zároveň ohromné množství lidí stále potřebuje pomoc. Potýká se s bídou, čelí konfliktům či přírodním katastrofám – dnes žijeme ve světě, po němž se pohybuje nejvíce uprchlíků a lidí vyhnaných ze svých domovů v novodobých dějinách. Jejich počty narůstají, což hodně občanů rozvinutých zemí vnímá negativně. Situaci nepomáhá ani pandemie, kdy má mnoho lidí pocit, že mají svých starostí více než dost.

Kvůli koronaviru navíc státní kasy přicházejí o velké peníze, což pak vede ke škrtům v částkách vydávaných na humanitární pomoc ve světě. Podle Denisy se na pouhou čtvrtinu snížily peníze, z nichž se platí rutinní očkování, například proti spalničkám. V Demokratické republice Kongo přitom bylo na přelomu let 2019 a 2020 celkem sedm set tisíc nakažených dětí. Nyní navíc přišla druhá vlna epidemie. „Nerozdávaly se taky sítě na malárii, protože byl omezený pohyb a lockdowny, a i to se projeví,“ vysvětluje Denisa Augustínová a dodává, že na malárii hodně umírají děti do pěti let věku.

„Jste naštvaní?“ ptám se. „Nejsme. Snažíme se dívat na ty pozitivní věci. Dnes dokážeme mnohem efektivněji a lépe poskytovat pomoc než před deseti dvaceti lety. Samozřejmě si říkáme, že bychom byli nejšťastnější, kdyby Magna nemusela existovat, ale to je naivní,“ odpovídá mi Martin Bandžák. A pak začne mluvit o místech, kde je patrná změna k lepšímu. Šest let například jezdí Magna do Iráku a místo obrovské humanitární katastrofy se za ty roky povedlo stabilizovat. „Stále jsme tam potřební, ale stále méně,“ konstatuje Martin.

To samé platí i pro již zmiňovanou Kambodžu. Země se nakonec stala po všech letech snahy a náročné práce vzorem pro boj s HIV. Model léčby a prevence, který tam nastavila mimo jiné i Magna, se začal využívat jinde ve světě. A prognózy dokonce nyní říkají, že by se v roce 2030 mohla Kambodža stát zemí, kde se HIV nebude vyskytovat vůbec, což by byl neuvěřitelný úspěch, podle Denisy je to však reálné.

Známky naděje lze alespoň v určitých oblastech vidět i v Demokratické republice Kongo. Nestabilní stát známý občanskými válkami a epidemiemi; země s téměř stovkou milionů lidí, z nichž většina žije pod hranicí chudoby, se kromě jiného potýká s problémem sexuálního násilí, s únosy dětí a žen organizovanými různými bojůvkami a gangy. „Konflikt je tam každodenní součástí života po mnoho let, a přesto se povedlo změnit jejich přístup,“ říká Denisa. Mnoho obětí sexuálních útoků se už nyní dostává do sedmdesáti dvou hodin do nemocnice, což je kritická doba, kdy lze nejvíce pomoci. A místní chlapci začali hlídat spolužačky, když jdou do školy nebo se z ní vrací.

 

Na troskách domů

Podle Denisy Augustínové je umění dobře pomáhat asi ta nejtěžší věc na světě. „Nestačí mít jen dobrý záměr, dobrý nápad, dobré srdce. Člověk musí vědět i to, proč to dělá, a taky odbourat svoje ego, záchranářský komplex a pocit, že je nejlepší, protože tu pomáhá a nic jiného na světě už není důležité.“

Klíčové také je mít oči otevřené a nepreferovat jednoho člověka před jiným. „Podívejte se třeba na Ukrajinu, mají tam velké problémy, není to tak daleko, a tady to nepovažujeme za nijak velkou prioritu. Uzavíráme se stále více do sebe a do našich končin a je to někdy tak nenávistné. Nemáme cit a pochopení, nevidíme reálné osudy lidí, kteří utíkají před válkami. Nevidíme rodiče, kteří zachraňují svoje děti před bombami,“ říká Denisa a začne mluvit o syrských uprchlících na libanonské hranici, kde Magna působí. „Každý uprchlík vám řekne, že chce žít doma, že nechce být v uprchlickém táboře. Vyrůstají tam děti, které si nepamatují, kde se narodily. Vyrůstá tam celá generace lidí ve stanech, aniž by poznala něco jiného,“ vysvětluje s tím, že by se mělo mnohem víc mluvit o tom, proč lidé nemohou žít tam, odkud pocházejí. „V uprchlických táborech je to nebezpečné, děti musejí chodit pracovat, dochází tam k únosům. Není normální takhle žít,“ dodává Denisa.

Možná by podle ní stálo za to zkusit si alespoň na chvíli představit, že jsme to my, kdo se narodil na méně šťastných místech. „Zůstali bychom v rozbombardované Sýrii? Je přece jasné, že se zvednete a chcete pryč, když tam není naděje, když tam není z čeho žít,“ vysvětluje Denisa Augustínová. Organizace Magna řadu let působila v syrském městě Homs, které léta války zničila tak, že jsou z něj ruiny. A nezdá se, že by se tam situace měla zlepšit a že by se mělo postavit nové město. „Sama mám dvě děti a nedovedu si představit, že bych tam s nimi zůstala a čekala na zázrak.“

 

Autorka je stálou spolupracovnicí magazínu Reportér.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama