Když se dcera začne zahalovat

Lidé

Když se ve francouzských médiích mluví o radikalizaci mládeže a džihádistech, mezi časté hosty patří i Nadia Remadna. Sociální pracovnice, která zná život v problémových čtvrtích z první ruky, napsala knihu Jak jsem zachránila své děti s podtitulem Dříve jsme se báli, že se z dětí stanou kriminálníci, dnes se děsíme, aby se z nich nestali teroristé.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Francie teď intenzivně řeší, co s navrátilci ze Sýrie a Iráku, kteří se angažovali v řadách Islámského státu. Podle vás na ně není země dostatečně připravená. Proč?

Vždyť ani nezvládáme radikalizovanou mládež, která žije na předměstích. Nevíme si rady s tím, jak udržet děti z problémových zón v systému vzdělávání nebo s pouliční kriminalitou. Tak jak můžeme zvládnout teroristy z IS? Někteří jsou v domácím vězení, většina čeká na soudní proces za mřížemi. Ale represe nepomáhá, to už bylo mnohokrát prokázáno. Dokážete si představit, co bude, až ty mladé lidi, kteří zažili zvěrstva, zabíjení a popravy, z vězení pustí? Budou mít v sobě spoustu nenávisti a budou ji chtít ventilovat.

 

Co tedy s nimi?

Je potřeba to řešit případ od případu, nejsou všichni stejní, někteří třeba pro Islámský stát pracovali jako kuchaři. S některými z nich jsem mluvila, když jsem ve vězeních sbírala data o radikalizaci. Ale teroristé, kteří jsou nasáklí touto ideologií, ať raději zůstanou v Sýrii; představují vysoké bezpečnostní riziko, s nímž ani péče nejlepších psychologů nic neudělá.

 

Také se řeší, co s dětmi džihádistů--navrátilců. Některé se narodily na Blízkém východě, jiné tam odvezli rodiče z Francie. Co se s nimi tady teď děje, když jsou rodiče ve vězení?

Ti nejmenší jsou umisťováni do opatrovnických rodin, ale jsou s tím problémy, protože zažili spoustu těžkých traumat, jsou nezvladatelní a pěstouni na ně nestačí. Pak putují do dětských domovů. Ale ani tam nejsou ty výsledky lepší. Vezměte si bratry Kouachiovy (zodpovědné za krvavý útok na redakci Charlie Hebdo – pozn. red.), ti také strávili dětství v dětském domově.

 

Teroristům byste návrat zakázala, ale co tedy s jejich dětmi, když, jak říkáte, dobré řešení momentálně neexistuje? 

Děti jsou děti, ty musíme přijmout, riziku navzdory. Právě proto teď spouštíme program, který má mimo jiné podpořit začleňování zradikalizovaných dětí nebo dětí zradikalizovaných rodičů do jejich širší, nezradikalizované rodiny. Je potřeba, aby v ní našly „důvěrníka“, který jim pomůže najít místo ve společnosti, proti níž byly indoktrinovány. Může to být babička, sestřenice nebo strýc, oči otevřené musejí mít ale i kamarádi a spolužáci. Všímat si, když se najednou bratranec a sestřenice přestanou zdravit „po francouzsku“ polibkem na tvář, když začnou odmítat chodit na party. A ptát se proč. Chceme rodině vrátit odpovědnost, kterou za ni kdysi za pomoci státu převzaly domnělé místní autority, takzvaní „velcí bratři“.

 

V Česku pojem „velcí bratři“ neznáme. Mohla byste ho vysvětlit?

 

Je to někdo jako „kápo“, kdo se mezi mládeží ve vyloučených lokalitách těší důvěře a respektu. Od nepokojů na předměstích v devadesátých letech jsou oficiální součástí levicové komunální politiky. Měli být prostředníky mezi státem a obyvateli v místě, měli pomoci zjednat klid a mírnit revoltující mládež. Často to ale byli gauneři, kteří sami nastavovali pravidla ulice a kontrolovali kluky, jestli chodí do mešity, a dívky, jestli jsou řádně zahalené. Přesto se po nepokojích v roce 2005 radnice rozhodly, že těmto „velkým bratrům“ dají výměnou za zklidnění situace veřejné posty (do té doby pracovali jako dobrovolníci), a udělaly z nich lokální mediátory, vychovatele a referenty, přestože neměli požadovanou kvalifikaci. Postupně se zpolitizovali, chtěli na kandidátky a radnice s nimi začaly vyjednávat. To je jeden ze zásadních momentů, kdy stát ustoupil ze svých principů – a výsledkem jsou čtvrti, kde nevládne republika, ale náboženství.

 

Co tím přesně myslíte?

Jsou to lidé, kteří neustále volají: přestaňte kritizovat islám, nemáte právo kritizovat naše náboženství. A politici, obzvlášť ti komunální, kterým „velcí bratři“ pomáhají shánět voliče, tyto řeči přebírají. Ale my jsme ve Francii a máme právo kritizovat, co se nám zlíbí! To je demokracie. Život ve vyloučených lokalitách mají na starosti asociace, které organizují například doučování pro děti, sportovní aktivity, lokální slavnosti. A jejich představitelé jsou často právě oni muslimští „velcí bratři“. Takže pak radnice pořádá oslavy tak, aby nekolidovaly s ramadánem, klub, kde probíhá doučování, má místnost na modlení, rozděluje chlapce a dívky a podobně. Připomínám, že Francie je laická země a tohle je zde ze zákona nepřípustné.

 

Část zradikalizované mládeže odjela do války, většina zůstává ve Francii. Jak jejich radikalizace probíhá?

Postupně a nenápadně. A co je zajímavé, nebývá to skrze internet. Jedním z faktorů je, že dojde k přetržení rodinného pouta, dítě se rodičům odcizí a jejich místo nahradí někdo jiný: „velký bratr“ nebo třeba zradikalizovaný kamarád. K radikalizaci dochází mentální manipulací, která probíhá skrze náboženský diskurz vedený „velkými bratry“, salafisty v mešitě i jinde.

 

Jak mohou rodiče radikalizaci svého dítěte zabránit?

Především musejí rozpoznat nebezpečí, a to se často neděje, podceňují to. Muslimští rodiče se bojí, aby jejich děti neskončily špatně – nevyhodili je ze školy, nezačaly brát drogy, nešly do vězení – a jsou rádi, když vidí, že se daly na cestu náboženství, a ještě je v tom s úlevou podporují. Nemuslimští rodiče zase často netuší, do jaké pasti jejich dítě padá. Děti před nimi postupnou konverzi skrývají podobně jako třeba bulimičky zvracení. Nenápadně přestanou jíst vepřové, dívky se začnou potajmu zahalovat, pokračuje to bojkotováním Vánoc či odmítnutím účasti na svatbě v kostele. A rodiče to nezaregistrují, popřípadě si řeknou, o nic nejde, je ve věku, kdy se hledá a revoltuje, to je normální.

 

Jaká opatření tedy navrhujete?

Čtyři roky jsme sbírali informace v terénu, u profesionálů v problematických čtvrtích, ve vězeních u navrátilců z války, u rodin, které mají s radikalizací svých členů zkušenosti. Vypracovali jsme jednak materiály a program, který má pomoci rodině, aby si plíživých faktorů radikalizace všimla, a poradit jí, jak reagovat. Obsahuje doporučený postup pro odborníky, sociální pracovníky, jak do procesu „deradikalizace“ zapojit vlastní rodinu a doprovázet ji, a ne dítě z rodiny vytrhnout a dát opatrovníkům nebo do výchovného ústavu, jako se to dělá nyní, ovšem s fatálními důsledky.

 

Také chcete nabízet mladým radikálům jiné, kritické pohledy na náboženství a diskutovat o učení arabských filozofů. Proč? Není to naivní?

Naopak! Filozofie rozvíjí kritické samostatné myšlení, a navíc pracuje se stejnými pojmy jako radikálové: pravda, lež, dobro, zlo, smrt apod. A radikálové jsou zmanipulovaní, jako by všichni měli jeden mozek a z něj vycházely naprosto identické názory, o kterých nejsou schopni uvažovat. Ideologii proto musíme nahradit vlastním kritickým úsudkem. Proto při argumentaci nebudeme využívat korán a jeden verš negovat jiným, jak se to v současné diskusi s radikály dělá, ale filozofy. Nechci se s nimi přít o náboženství, ale o fakta, o dějiny, o kulturu. Ne francouzskou, tu nesnášejí, ale arabskou. 

 

Jak taková debata probíhá?

Klasický začátek je tento: Oni se vzhlédli v arabské kultuře, neustále mluví o svých arabských kořenech. Tak na to jim říkám, že oni nejsou původně Arabové, ale Berbeři (původní obyvatelé severní Afriky – pozn. red.) a že celý tento region byl před arabizací berberský. To je pro ně novinka, zarazí je to, a od toho se lze dobře odpíchnout dál.

 

Také neustále upozorňujete na rozšířený předsudek, že radikalizace hrozí jen dětem z přistěhovaleckých rodin.

Ano, to je fatální omyl. Je to jako s domácím násilím, objevit se může všude. Úzce spolupracujeme třeba s rodiči Quentina Roye. Je to dobře postavená rodina, Quentin chodil do soukromé katolické školy. Jeho matka pracuje ve firmě se zdravotnickými potřebami, otec v kosmetickém průmyslu. Quentina radikalizoval kamarád z dětství, student Sorbonny, který ho přivedl do mešity. Rodiče situaci hrubě podcenili. Quentin třeba odmítl jít do kostela na pohřeb své babičky, nechtěl slavit Vánoce, sedět u stolu s lahví vína, ale oni to brali tak, že dospívá a bouří se proti tradicím. Jednoho dne zavolal rodičům ze Sýrie, zemřel v Iráku. Bylo mu 23.

 

Vaše kniha se jmenuje Jak jsem zachránila svoje děti – myšleno před radikalizací. Jak tedy?

Miluju filozofii, kritické uvažování, francouzskou kulturu a snažila jsem se to předat i svým dětem. Takže díky bohu umějí uvažovat a argumentovat. Nenechají si jen tak něco nakukat, vymýt mozek. Sama jsem si strašně přála studovat, ale otec mě a mé tři sourozence, když mi bylo třináct, odvezl zpět do Alžírska, do hor, a bylo po studiích. Ve svých pětadvaceti jsem tajně utekla zpět do Francie. 

 

Jak se vaše děti dívají na vaši občanskou angažovanost? Podporují vás?

Ze začátku to bylo těžké. Vadilo jim, že jsou kvůli mně vidět. Říkaly mi, že jsem rasistka vůči své vlastní rase. Ale pak začaly vnímat realitu. Několik jejich známých odjelo bojovat do Sýrie, jiní skončili ve vězení, a tak si postupně uvědomily, že jejich máma má možná trochu pravdu. To mi ostatně už řeklo i pár zahalených žen. 

 

Předpokládám, že vychovávat děti v Sevranu, což je jedno z „vyhlášených“ problematických předměstí Paříže, nebylo jednoduché.

To ne, ať děláte, co děláte, tlaku a vlivu okolí, party, kamarádů se nevyhnete. Děti třeba po mně chtěly, abych posunula vánoční stromeček, že je na něj z ulice vidět a jejich muslimským kamarádům se nelíbí, že slavíme Vánoce. Stále na mé děti dotírali: Tak jste muslimové, nebo ne? A jak to, že nedržíte ramadán? Teď bydlíme v Paříži a moji dceru nejvíc baví, že může v období ramadánu jíst ovoce, aniž by se musela skrývat. 

 

Proč jste se přestěhovali, vždyť jste s tím předměstím těsně spjatá?

Už se to nedalo snášet. Salafisti mi vyhrožovali smrtí, na ulici na mě plivali, jeden mě napadl v autobuse nožem, jednou dokonce zbili i mého syna. Trpěla jsem depresemi, nebyla to legrace. Ale zase se mi dostalo spousty podpory od lidí, kteří znají moji práci sociální pracovnice, o niž jsem ale kvůli své angažovanosti a otevřenosti přišla.

 

Zmínila jste náboženské předpisy ohledně jídla. Jak se díváte na požadavky, aby ve školních jídelnách, věznicích a nemocnicích byla na výběr i halal alternativa?

Dítě, kterému škola dopřává halal, je každý den vyčleňováno, nejí s ostatními, ale u vedlejšího stolu. Přitom škola má být místo, kde se děti učí známému francouzskému principu „vivre ensemble“, žít spolu, a kde náboženství a náboženské zvyklosti nemají mít ze zákona o laicitě místo. Když budeme mít jeden stůl pro muslimy, další pro židy, třetí pro katolíky a čtvrtý pro ateisty, tak to už není ani sociální rozmanitost, ani laicita. Rodiče mají dětem pomoci objevovat zdejší kulturu a začlenit se do ní.

 

Znamená to například, že by se muslimky měly přestat zahalovat? 

Rozumím tomu, že jsou muslimky, které šátek z různých důvodů chtějí nosit. Zaráží mě to, ale nic mi po tom není. Ale když vidím zahalené tříleté holčičky, a takových vidíte na předměstích víc a víc, tak to mě pobuřuje. Kradou jim tak dětství ve jménu náboženství a patriarchátu. A když tu máme zákon zakazující nikáb (tmavý závoj zakrývající hlavu a obličej s výjimkou očí – pozn. red.), pak jsem pro řádné vymáhání tohoto zákona, jako ostatně všech zákonů republiky.

 

Na což vám spousta Evropanů řekne: šátek přece ničemu nevadí, to je jako nosit křížek nebo minisukni, každý si může nosit, co chce, do toho nemá stát co mluvit.

Muslimský šátek ale není módní záležitost. Co to znamená, když je žena zahalená? Že je jen sexuálním objektem, že nesmí v mužích vzbuzovat touhu, protože touha je nečistá a může za ni žena. A když se ženy začnou zahalovat, znamená to, že se necítí v bezpečí. Vracíme se do archaické společnosti. V Evropě by se ale žena neměla bát a stydět se za sebe. Pro mě je nepochopitelné, že v muslimských zemích bojují odvážné ženy proti povinnému zahalování, a v demokratických zemích někdo bojuje za právo se zahalovat. 

 

Říkáte, že postoj levice, která z potíží imigrantů a menšin viní nespravedlivý systém a rasismus, těmto skupinám nakonec škodí. Jak?

Když máte pro svůj neutěšený život vysvětlení, že všechno špatné přichází zvenku, nemáte důvod hledat ho u sebe a snažit se dělat něco jinak. Jenže je jednodušší neustále šermovat řečmi o rasismu, Palestině, islamofobii. A politici se svým voličům snaží zavděčit, takže přebírají a udržují tuto rétoriku. Já ale nechci, aby o mně mluvili jako o chudince, já chci, aby vymáhali dodržování zákonů. 

 

Kritizujete uzavírání přistěhovalecké populace do enkláv, nicméně Francii přece nelze upřít snahy o sociální rozmanitost. Například sociální byty vznikají i v nejbohatších čtvrtích a jejich obyvatelé jsou z různých společenských vrstev.

Ano, snahy jsou, ale vždycky ztroskotají. Jakmile někam přivedete sociálně níže postavené obyvatelstvo, ti, kteří si to budou moci dovolit, odejdou. To je normální. Když jsem pracovala jako sociální pracovnice, uvědomila jsem si, že v jedné části Sevranu žijí v sociálních bytech jen lidé ze západní části Alžírska. A zjistila jsem, že je tam mí kolegové umisťují záměrně, aby krajané byli pěkně pospolu. Tak vzniká to, čemu říkáme „uzavření“. Takže i lidé, kteří se narodí už ve Francii, zůstávají uzavřeni v rámci svých komunit, kde se udržuje kultura země původu jejich rodičů nebo prarodičů. 

 

Co si myslíte o zemích včetně České republiky, které nechtějí přijímat uprchlíky ze strachu z terorismu a problémů, o kterých jsme mluvily?

Rozumím jim. Mít strach je normální. Proto je potřeba neustále ukazovat, že ne všichni muslimové jsou stejní, ne všichni jsou radikálové, natož teroristé. Je i na samotných muslimech, aby tu jinou, lepší tvář ukázali světu. Ale jak reagují, když dojde k atentátu? V televizi dokola omílají, že je třeba se vyhnout jejich stigmatizaci a že islám je náboženství míru. A francouzští politici se toho hned chytí a šíří to dál.

 

Rozumíte těm, kteří se bojí uprchlíky přijímat, zároveň říkáte, že musíme zůstat humanisty a pomáhat. Jak to tedy skloubit?

Vyžadovat po všech, i nově příchozích, dodržování zdejších pravidel a zákonů. Máme přece právo to chtít i po lidech, které přijímáme a pomáháme jim. Doma za dveřmi si mohou udržovat svoji původní kulturu, svobodně se rozhodnout, jestli své děti povedou k víře v boha – a ve kterého, ale nemají nutit ostatní, aby se jim přizpůsobovali. A je potřeba to nastavit takto jasně a striktně hned od začátku. 

 

A co třeba v případech polygamních rodin, které jsou přijímány a akceptovány s ohledem na to, že dítě má nárok na oba své biologické rodiče, a proto není možné rodinu rozdělit?

Je mi líto, ale zákon je zákon. Člověk nemůže mít v životě všechno, musí si vybrat. Nesmíme se bát naše zákony vymáhat a požadovat rovnost před zákonem pro každého. A v Evropě jsou polygamní svazky zakázány. Polygamie je problém i ve Francii. Náboženské svatební obřady se nehlásí na matrice, děti ostatních manželek se nechávají zapsat třeba na první ženu. Ale v jakém to dítě vyrůstá prostředí, když žije ve lži a musí všude tvrdit, že jeho matka je někdo jiný? Stát to nesmí akceptovat. Nelíbí se ti to? Tak se vrať. 

 

 

Nadia Remadna
Sociální pracovnici přijal v Elysejském paláci i prezident Hollande.
Narodila se v roce 1959 v Créteil na okraji Paříže v rodině alžírských přistěhovalců jako jedno z pěti dětí. Otec ji po smrti matky odvezl do Alžírska, kde ji držel doma a chtěl provdat. Nadia v 25 letech tajně uprchla zpět do Evropy. Je rozvedená, má čtyři děti. Proslula bojem proti islamistické radikalizaci francouzských předměstí a snahou o ochranu mládeže před indoktrinací. V roce 2014 založila asociaci Brigáda matek, o dva roky později vydala knihu Jak jsem zachránila své děti, za niž obdržela cenu Prix Grand Témoin.

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama