Atomovka

Kultura

Hudebním glosátorem Reportéra pro rok 2019 je Márdi, člen Vypsané fiXy, nejslavnější skupiny ze San Piega (rozuměj z Pardubic). V březnovém vydání píše o jaru a klubové scéně.

Minule jsem se tady rozplýval nad jarem a nad skvělou náladou a atmosférou, která doprovází v naší kapele tohle období. Bylo to fakt skoro až romantický. 

Zakřiknul jsem to. Hehe. 

Přiznám se, že jsem nečekal, že to přijde tak rychle… Ale přišlo. Romantiku vystřídalo v programu drama.

Přišel víkend a naše parta vyrazila na Slovensko. Krátce nato dopadla atomovka v plný parádě. Původně jsme začali řešit nahrávání nový desky. Pak se to zvrtlo. Přišel řev a potom už bylo ticho. Ticho je nejhorší. V tom tichu jsem přemejšlel o tom, že kapela je křehkej organismus, kterýmu furt hrozí nějaký ohrožení. 

„Tak co bys tam napsal?“ ptá se jízlivě vnitřní hlas.

Je toho za ty roky moc, odpovídám mu. Členové kapely skončí se školou, nastupují do práce, mění bydliště, pak jsou zde přítelkyně, posléze manželky, rodina a děti. Je opravdu náročný to „férově“ skloubit. Další zdroje hádek – psychika, ponorka, pařby nebo rozdílnej pohled na hudbu, politiku nebo světonázor. Ještě něco? Zdaleka jsem asi nevyjmenoval všechno. Něco mě třeba nenapadlo a něco ani vyjmenovávat nechci, protože to „něco“ v podstatě nejde úplně pochopit.

„Prostě jsi to tam nechtěl napsat,“ dodává jízlivě vnitřní hlas a já se tomu směju.

Jo, máš pravdu, vnitřní hlase – některý důvody se jeví tak příšerně trapně, že jejich zveřejnění vzbudí jenom hlasitý posměšný hlahol v jinejch dodávkách, ve kterejch seděj stejný podivíni jako my, a někdy mají ještě trapnější důvody hádek, větší ega, a některý z nich – na rozdíl od naší party – hrajou tužku.

Howgh. Indiánská tečka. 

Ale bolí to. To mi věřte.

Systém naší party je náročnej. Všichni rozhodujou o všem a všichni se ke všemu vyjadřujou. Výsledkem je kompromis, kterej vede občas k vítězství a občas do slepý uličky. Osvícený, férový a přirozeně charismatický diktátor s aurou dalajlamy, kterej by mohl šéfovat naší partě, neexistuje.

Tak to bylo, je a bude. Proto občas musíme projít výbuchem atomovky. Vždycky, když Hirošima zase stojí, tak si říkám, že už třeba nikdy žádná nevybuchne. 

Ale to je blbost. Furt bude něco.

Zásadní pravda je podle mě jinde a přebíjí všechno.

„Myslíš tím prachy?“ posmívá se mi v myšlenkách vnitřní hlas.

Ne, ještě je něco za tím.

Každej má v sobě kousek hudební magnetový hory, kterej ho skoro vždy přitáhne zpátky. Nejde jen tak odplout. Vzniklo to na začátku. Tam někde, kdy jsem poprvé slyšel Boys don’t cry nebo Where is my mind? a zjistil jsem, že je z toho někdo stejně nadšenej jako já. 

Myslím si, že je mnohem těžší ten magnet ze sebe vyrvat než přežít výbuch atomovky.

Stokrát se v kapele pohádáš – stokrát se sebereš a hraješ dál. Protože když to tam pak společně nasolíš, tak je to bomba.

Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama