Můj domov bude navždy v Praze, říká výtvarník Kirill Postovit

Kultura

Začal tvořit na sklonku sovětské éry, jeho dílo však neladilo s tehdejšími oficiálními představami o umění. Ani nový ukrajinský režim k němu nebyl vlídný. Výtvarník Kirill Postovit proto odešel do Izraele. Proslavil se tam, jenže také žil na místech, kde zuřil izraelsko-palestinský konflikt. A tak nakonec zakotvil i s rodinou v Praze. Jeho tvorbu znají sběratelé umění a galeristi po světě.

Na pražském Josefově, nedaleko starého židovského hřbitova stojí malá galerie. Pokud o ní nevíte, ani byste si jí nevšimli. Přesto skrývá poklady, které si kupují sběratelé z různých koutů světa. Vládne jí dílo jednoho umělce.

Kirill Postovit je sochař a malíř ukrajinsko-židovského původu. Se ženou a dětmi nejprve emigroval z Ukrajiny do Izraele, protože v rodné zemi nemohl svobodně tvořit. Jeho abstraktní díla nevyhovovala striktně realistickému pojetí umění v Sovětském svazu, tím pádem nevyhovoval ani Kirill.

Své štěstí v devadesátých letech zkusil v Izraeli. Podařilo se mu zde uchytit, jenže život v Tel Avivu během druhé intifády, palestinského povstání, považoval za příliš nebezpečný pro výchovu dětí. Bál se, protože raketa mohla jeho domov kdykoliv roztrhat na kusy. Odstěhoval se tedy s rodinou do České republiky. Nejdříve na sever země a odtud sestupoval na jih, až do Prahy – zde našel domov. Cesta k němu však byla dlouhá a spletitá.

 

Svobodně tvořit

„Chtěl jsem jenom svobodně tvořit. To stačilo, abych se stal nepohodlným,“ začíná náš rozhovor Kirill Postovit. Sedíme v malířově galerii Katie Feygie Art Gallery a ze zdí na mě koukají Kirillovy obrazy. Hovoříme spolu převážně v češtině, byť Postovit občas utíká do své rodné ukrajinštiny.

Postovit vystavoval ve Francii, Izraeli, Spojených státech i Mexiku. Přesto většinu života žil z ruky do úst. Mimo jiné proto, že se odmítal přizpůsobit dobovým trendům či politickým tlakům.

Narodil se v polovině šedesátých let v Kyjevě. Na univerzitě se zaměřil nejprve na studium keramiky, po návratu z vojny se ale rozhodl přejít na sochařství. Drze zavolal rektorovi akademie a zkusil štěstí. „Rektor Valentin Borisenko už o mně tehdy věděl. Dal mi svolení k přestupu na obor sochařství, ale upozornil mě, že budu od akademie muset snášet všechno, co ve vztahu k režimu bude vyžadovat. Muselo mu být jasné, že se mnou budou problémy. Navzdory tomu mi dal příležitost.“

Postovit na rektorovu dohodu přistoupil. Ačkoliv za své práce ve škole nikdy nedostal lepší známku než trojku, rektor Valentin Borisenko si ho stále držel v blízkosti: v mladém sochaři viděl talent. Navíc dal Kirillovi klíče od svého ateliéru, aby se mohl mladý umělec mimo fakultu svobodně rozvíjet.

Zde výtvarník našel zárodky svého osobitého stylu: „Nejdřív člověk musí zvládnout realistické zobrazení. Další krok je dostat se za něj, deformovat a ohýbat tvar, teprve v téhle fázi tvoření si můžeš vytvořit vlastní umělecký rukopis. Mě zajímaly jednoduché linie, forma – vizualizace myšlenky – chceš-li.“

Postovit přes rektorův pokyn nedokázal své výtvory držet pod pokličkou. Začal je vystavovat a s tím přišly první problémy: „Na fakultě po nás chtěli, abychom tvořili pouze v duchu socialistického realismu. Nedávalo mi to smysl. Moje kresby a sochy s tím proto nekorespondovaly. Chtěl jsem tvořit opravdově, čistě – podle svého svědomí. To se ve škole nelíbilo,“ popisuje, jak se stal nepohodlným pro akademickou komisi.

Vysvětlení, proč je něco v umění špatně, se v sovětské době vyrobilo vždy – a vlastně na cokoli. „Vždycky si něco našli. Byl problém vystavovat Van Goghova díla. Komise argumentovala tím, že je blázen. Leonardo da Vinci podle nich zase neexistoval, Picasso byl moc abstraktní a podobně.“

Postovit navzdory nelibosti oficiální kultury tvořil dál a horko těžko postupoval akademií. Snaha o zkrocení na akademické půdě však měla pozitivní vedlejší účinek. Čím víc se ho snažili univerzitní papaláši přimět k socialistickému realismu, tím více se pak odvazoval v ateliéru Valentina Borisenka.

V posledním ročníku studia se dostal k zakázce, která ovlivnila jeho výtvarný styl a uvažování nad uměním na celý život: „Jedna dobře postavená žena mi nabídla, abych pro ni umělecky zpracoval hieroglyfy Střední Ameriky. Ponořil jsem se do tématu a vytvořil dvaadvacet písmen. Během tvorby abecedy se mi pootevřelo tajemství, symbolika písmen a jejich tvaru. To pro mě bylo do budoucna zásadní.“

Poslední rok výtvarníkova studia byl ovšem zlomový i z dalšího hlediska. Zemřel jeho ochránce – rektor Ukrajinské výtvarné akademie Valentin Borisenko. Nicméně přes peripetie u finálních zkoušek nechala komise Postovita nakonec „prolézt“.

Úspěšným ukončením studií jeho problémy nekončily. Dostudovaný umělec potřeboval vydělávat peníze, jenže s profilem nepohodlného neměl šanci se prosadit. „Jeden profesor si mě před ukončením školy pozval do kabinetu a řekl mi, že nikdy nedostanu žádnou zakázku. To se i stalo. Ani mě to nešokovalo.“

 

Příšerně jsme pili

Ačkoli se sovětské impérium rozpadalo, situace se pro umělce Postovita, jak vypráví, nikterak nezlepšovala.

Události, které vedly k odtržení Ukrajiny od Sovětského svazu, začaly v roce 1990 vlnou demonstrací. V srpnu příštího roku se pak Ukrajina odloupla od SSSR. Navzdory nově nabyté svobodě lze podle Postovita tamní dění definovat větou: „Stejní lidé u moci v jiných kulisách.“

S pádem totalitního režimu tak Kirillovo znechucení paradoxně vzrostlo. Akademické komise si dávaly záležet, aby měl sochař, který nechtěl tesat do kamene svalnaté dělníky s krumpáčem, minimum práce. Dařilo se jim.

Postovit se proto s partou přátel stáhl do uměleckého undergroundu. „Dělali jsme na černo výstavy spojený s večírky. Trvaly třeba jen hodinu, než přišli policajti. Šlo o moje jediný výstavy. Chtěli jsme utéct z okolního marasmu.“ Další únikovou cestou byl alkohol. „Obrovsky jsme chlastali. Řada z nás se tenkrát propila do alkoholismu. Včetně mě. Nakonec jsem kvůli očistě od pití odjel v roce 1993 na půl roku do kláštera v Moldávii,“ vzpomíná.

Řada jeho kamarádů dopadla hůř. Jeden po druhém se upíjeli k smrti.

„To byl případ i mého nejlepšího kamaráda Vudona Baklického. Dělal nádherný, geniální malby, ale všude mu je odmítali vystavit. Zemřel v padesáti, chudej, opilej a sám.“ Dnes se obrazy Baklického, předního zástupce ukrajinského uměleckého undergroundu, prodávají za statisíce korun.

Atmosféra na Ukrajině trpící ekonomickou krizí a chaosem dolehla na Postovita natolik, že se rozhodl zkusit štěstí v jiné zemi. S rodinou emigroval do Izraele.

 

Každé nové ráno

Do židovského státu dorazil Kirill Postovit s rodinou jako známý i neznámý umělec v jednom. „Prostě jsme na Ukrajině naložili psa, děti a se sto dolary v kapse vyrazili,“ říká. V kapse měl Postovit od přátel adresu člověka žijícího v Tel Avivu, který jim nabídl na pár nocí ubytování a také poskytl peníze do začátku na pronájem bytu.

Ačkoliv se výtvarníkovi podařilo v Izraeli prorazit, nebyl život v této zemi pro jeho rodinu zdaleka idylický. Žili ve vesničce u města Sa-Nur na hranici Izraele a Palestiny, v místech, kde únos či vražda v rámci izraelsko-palestinského konfliktu nebyly ničím neobvyklým: „Žít tam je vysoce riskantní. Vojenské džípy jezdí ve dne v noci. Vraždí se tam. Spal jsem s nožem v ruce. Se zbraní spí v Sa-Nuru snad všichni. Odkládají ji jen večer v synagoze. Pravý peklo začalo s druhou intifádou.“

Druhou intifádou se označuje nová fáze konfliktu, která propukla v roce 2000. Situaci se snažili uklidnit domácí i zahraniční politici včetně tehdejšího prezidenta USA Billa Clintona, ale střety se nedařilo zastavit. Postovitova rodina se tak pomyslně ocitla uprostřed bojové linie mezi dvěma znepřátelenými tábory.

Přesto Kirill a jeho žena vzpomínají na období v Izraeli víceméně v dobrém. „V Izraeli žiješ na hranici života a smrti. Je to magické místo – teď nemyslím stát, ale samotná zem. Genius loci na mě působil, což vedlo k tomu, že se prohluboval obsah děl. Napadlo mě zpracovat písmena z kabaly.“ Kirill si vytyčil za cíl dostat do svých soch alespoň něco z této židovské mystiky. „Bylo v nich tajemství – stejně jako u hieroglyfů centrální Ameriky,“ říká.

Během několika let pak Postovitova díla stála ve známé galerii v Tel Avivu – umělec získal mezinárodní uznání. Na propagaci Kirillových děl měla lví podíl Sára Kishon, čelní představitelka The Kishon Gallery a manželka slavného spisovatele, autora satirických a humoristických děl Ephraima Kishona.

Směs spokojenosti s úspěchy a snaha najít pro rodinu bezpečnější místo k životu však vedla Postovita k rozhodnutí, že je třeba opět změnit zemi, které bude moci říkat domov. Tou se nakonec stala Česká republika. Pro původně ukrajinského přistěhovalce totiž skýtala řadu výhod, například kulturní a jazykovou blízkost – a nejen tu, o čemž ještě bude řeč.

 

Magická Praha

„Musíš to město cítit. Ráno, odpoledne, večer. A já cítím, že můj domov bude navždy v Praze,“ popisuje mi na první pohled nenápadný výtvarník své pocity, zatímco z hrnku usrkává černou kávu. Ačkoliv jako první rodině Postovitových útočiště poskytla severočeská víska Medvědice, trvalejší domov našli až v hlavním městě České republiky, kde žijí už dvanáct let.

V galerii na pražském Josefově prodává především své obrazy. Jeho díla spojuje podle výtvarníkových slov stále motiv tajemství, vybírá si předlohy z knih jako Alenka v říši divů či Mistr a Markétka. Objevují se i religiózní motivy.

Například jeho pětimetrová socha Pieta zdobí Národní památník v Terezíně. „Pieta je moje životní dílo. Chtěl jsem vzdát úctu obětem holokaustu. Je to symbol bolesti, již lidé na tom místě prožili.“ V současnosti pracuje na návrhu sousoší s názvem Strom smrti a strom života. Do Kirillových maleb se propsalo klidné prostředí, které pro něj Česká republika oproti Ukrajině a Izraeli představuje. „Mentalita Čechů je jiná než v Izraeli. Jsou to tolerantní, sdílní lidi. A je tu klid,“ říká umělec, který nalezl v Česku svůj třetí domov.

 

Autor vystudoval žurnalistiku na Univerzitě Karlově v Praze.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama