Příběh

Martin Fenin. Fotbalista, který propil hvězdnou budoucnost

07 / 08 / 2019

Uprostřed léta před dvanácti roky se v Kanadě odehrál sportovní zázrak: čeští fotbalisté se probojovali do finále mistrovství světa do 20 let proti Argentině. Dali dokonce úvodní gól, oním slavným střelcem byl Martin Fenin. I o něm pojednává kniha Dvě minuty mistrem světa, ze které při této příležitosti vybíráme právě jeho příběh (mírně zkrácený). Autorem publikace, která osvětluje kariéry všech tehdejších hrdinů, je spolupracovník Reportéra Luboš Beniak.

Uprostřed léta před dvanácti roky se v Kanadě odehrál sportovní zázrak: čeští fotbalisté se probojovali do finále mistrovství světa do 20 let proti Argentině. Dali dokonce úvodní gól, oním slavným střelcem byl Martin Fenin. I o něm pojednává kniha Dvě minuty mistrem světa, ze které při této příležitosti vybíráme právě jeho příběh (mírně zkrácený). Autorem publikace, která osvětluje kariéry všech tehdejších hrdinů, je spolupracovník Reportéra Luboš Beniak.

„Proti Feninovi jsem hrával v dorostu i v lize a nikdy mi to nechutnalo,“ říká obránce Jan Šimůnek, kapitán národního týmu do 20 let, který nakonec v Kanadě vybojoval stříbro. „Pořád se vás snažil vyvést z míry a něčím překvapit. Byl to takový vyčuraný hajzlík, ochotný udělat cokoli, jen aby dal gól a vyhrál. Dokázal třeba upadnout v souboji, na zemi si zakryl tvář rukama, rychle se nehtem škrábnul v nosu a pak rozhodčímu ukazoval krev, jakože dostal loktem. Měl velké sebevědomí, byl to vůdčí typ. A byla s ním sranda, pořád se kolem něj něco dělo, vymýšlel jednu kravinu za druhou: na poslední trénink před finále si vzal ampulku s umělou krví a pak se ,jakoʻ srazil s Ondrou Mazuchem. Svalil se, zařval a tu krev si rozmazal po hlavě, vypadalo to hrůzostrašně – trenéři se vyděsili, my se mohli potrhat smíchy.“

 

V šestnácti do ligy

Nejstarší fotbalové vzpomínky Martina Fenina jsou spojené se škvárovým hřištěm v Újezdečku, vísce na okraji Teplic, a s Jakubem Marešem. Brzy z nich bylo obávané útočné duo a zároveň konkurenti v soubojích o krále střelců na žákovských turnajích. Trávili spolu spoustu času i na reprezentačních srazech, kam oba jezdili od nejmladší kategorie do šestnácti let. Sotva dospěli do dorostu, dostali oba první smlouvu a začali za fotbal brát peníze – pár tisíc, ale peníze.

První, kdo je fotbalově rozdělil, byl trenér teplického áčka František Straka. Vytáhl v roce 2003 teprve šestnáctiletého Fenina do svého kádru, zatímco Mareš zůstal v dorostu. V prvoligové kabině tak byl Fenin absolutním bažantem, málokomu tam bylo pod pětadvacet. „Nejdřív mi dávali čočku, ale nakonec mě staří mazáci přijali a brali s sebou na kafe nebo pivo,“ vzpomíná Martin Fenin. „Pomohli mi i na hřišti. Když staří mladého nechtějí, nemá šanci. Nepřihrajou mu, a když něco zkazí, sjedou ho přede všema. Žádný mladý kluk nemůže mít takové sebevědomí, aby tohle přežil.“

5d2b3677e4b01824c2f8a6f3 MEDIA_ITEM image
V první lize debutoval jako šestnáctiletý.

Martin Fenin je inteligentní, empatický člověk – když je ve formě, rychle si vás svýma tmavýma očima naskenuje a okamžitě vycítí, co chcete slyšet. Nahlas to nepřizná, ale evidentně mu velmi záleží na tom, co si o něm lidé myslí, asi proto je dodnes vstřícný k novinářům. Má charisma, dokáže si lidi získat. Možná jste měli ve třídě takového kluka: učitelé o něm říkali, že je rošťák, ale přitom se trochu usmívali. Dostával od nich poznámky, ale vlastně ho měli rádi.

Jeho mimořádná sociální inteligence by mu v době jeho začátků ovšem nebyla nic platná, kdyby ho starší hráči a trenéři neuznávali jako fotbalistu. Dodnes je v kronikách FK Teplice veden jako nejmladší hráč, který kdy nastoupil v prvoligovém zápase: František Straka ho poslal na hřiště v listopadu 2003, když mu bylo 16 let, 7 měsíců a 6 dní. V reprezentačních výběrech se brzy posunul o rok výš, než kam věkem patřil, ale když šlo do tuhého, jako opora a hvězda svého ročníku 1987 se ke svým vrstevníkům vrátil.

 

Nesmí být nuda

V květnu 2006 odletěla reprezentace jeho věkové kategorie na kvalifikační turnaj do Doněcku, kde si to měla s domácí Ukrajinou, Švýcarskem a Dánskem rozdat o jediné postupové místo na Mistrovství Evropy U19. Letělo se přes Mnichov a při čekání na přestup Fenin - až chorobně nesnášející nudu - dostal další ze svých mnoha bláznivých nápadů: domluvil se se dvěma spoluhráči, že schovají pas velkému a trochu těžkopádnému náhradnímu stoperovi Jiřímu Pimparovi. A že bude sranda.

Nejdřív opravdu byla. Hráči jeden za druhým procházeli kontrolou před nástupem do letadla a každý prohodil něco vtipného směrem k bledému Pimparovi, který se pořád dokola šacoval, až zůstal před německým pasovákem sám s naštvaným vedoucím výpravy Nevrlým. Ostatní už museli nastoupit do autobusu, který je odvezl k letadlu, a trenéru Horákovi bylo z odposlechnutých narážek a vtípků jasné, že Pimparův pas nezmizel sám od sebe: „Kluci, jestli to je nějakej fór, je nejvyšší čas to skončit, teď se to dá ještě zachránit.“

Fenin a spol. ale cítili, že fór už nabral grády, na které nebyli připraveni, a v tiché panice mlčeli. Pas tudíž odletěl s nimi, zatímco Nevrlý s Pimparou uvízli v Mnichově – museli přes fotbalový svaz vyřídit pro Pimparu náhradní doklad, se kterým ho Němci pustí do letadla a Ukrajinci do své země, obstarat si nové letenky na další den, sehnat hotel...

Mezitím výprava přistála v Doněcku a v hotelu trenér Horák pozval vedení týmu do svého pokoje. Po krátké debatě jim oznámil, že ten, kdo Pimparovi schoval pas, bude vyřazen z kádru a zůstane sice v Doněcku, ale nenastoupí do žádného zápasu. Hráč a vedoucí výpravy nemohli včas přicestovat na důležitý turnaj vinou některého dalšího hráče nebo hráčů – to je tak monstrózní porušení kázně, že nemůže viníkům projít bez exemplárního trestu.

Potom Horák svolal hráče a začal vyšetřovat. Nejdříve se mu pokusili namluvit nějaké složité historky, ze kterých mělo vyplynout, že za to vlastně nikdo konkrétní nemůže, ale nakonec je Horák přiměl k odpovědi na jednoduchou otázku: Kdo ten pas pronesl přes kontrolu před odletem? Aleš Hanzlík, Feninův kamarád z Teplic – právě tam, v doněckém hotelu, tehdy zhasla jeho reprezentační kariéra.

Fenin dal gól v prvním zápase Dánům i ve druhém Ukrajincům. Ve třetím nám se Švýcarskem stačilo prohrát 0:1 a postoupili jsme na mistrovství Evropy, které se hrálo za dva měsíce v Polsku. „Kdyby ten pas měl u sebe Fenin, co byste udělal?“ ptám se o dvanáct let později trenéra Jaroslava Horáka. – „Nehrál by,“ odsekne. Možná se Feninova kariéra mohla vyvinout jinak, kdyby dokázal přiznat, že to byl jeho blbý nápad, a trenér Horák by mu dal pocítit, že žádný strom neroste do nebe, a že každý je nahraditelný, nota bene v devatenácti.

Spíš by to ale dlouhodobě nesehrálo žádnou roli. Fenin z toho průšvihu nebyl ani v nejmenším schlíplý, přestože ho nakonec za něj odskákal jeho kamarád. Když bylo jasné, že postup mají v kapse, přesvědčil spoluhráče, že se to přece musí oslavit. Celé mužstvo se přes podzemní garáž vytratilo do hospody. Trenéři a vedoucí to zjistili, usadili se v hotelové hale a čekali. Potom odchytili hráče, kteří se lehce připití vraceli do svých pokojů a už se neunavovali s tím, aby se konspirativně plížili podzemím.

Za dva měsíce stejný tým došel do semifinále evropského šampionátu U19 a tím se kvalifikoval na mistrovství světa U20. Martin Fenin byl znovu jedním z klíčových hráčů. Když se tehdy autobusem kodrcali domů z Polska, mohl si být jistý, že pokud se nezraní, do Kanady za rok odletí a zahraje si před desetitisícovými návštěvami a milióny televizních diváků. Přestože se předtím v poznaňském hotelu ještě řešil právě jím vystříkaný hasicí přístroj a další nevábné následky prudké žaludeční nevolnosti, způsobené alkoholem.

 

Od maturity do repre

Na šampionát v Kanadě se Fenin pochopitelně těšil. Nejen, že to znamenalo výlet do fotbalově exotické destinace, ale hlavně šlo o šanci ukázat se celému světu. Otevřít si dveře ke kariéře, jakou měli Čech, Nedvěd, Rosický, Baroš, Koller, Poborský, Šmicer, Grygera...

Martinu Feninovi turnaj v Kanadě vyšel. Na turnaji patřil k nejnebezpečnějším útočníkům, přičemž ti další se jmenují Agüero, Cavani, Luis Suaréz, „Chicharito“ Hernández, Di Mária, Piqué, Vidal, Alexis Sánchez – všechno pozdější superhvězdy. A dal tři góly, z toho jeden ve finále proti Argentině, který z mladých Čechů v tu chvíli dělal mistry světa (soupeř ovšem za dvě minuty vyrovnal).

„Sedlo mi to tam, měl jsem ze své hry dobrý pocit,“ říká Martin. „Mě vždycky nakopne, když cítím, že mi trenér věří a mužstvo na mě spoléhá.“ Je pravda, že spoluhráči k němu tak trochu vzhlíželi. Zatímco oni většinou teprve začínali bojovat o místo v prvoligových kádrech, on už měl v lize odehraných 62 zápasů a bral úplně jiné peníze než oni.

Ostatní kluci byli po přistání v Ruzyni napůl ohromení tím, kdo všechno je přijel přivítat v čele s předsedou vlády Topolánkem, a napůl se vyděsili z hordy novinářů, kteří se na ně vrhli. Zato Fenin byl jako ryba ve vodě. Šel na tiskovku s trenérem Soukupem a kapitánem Janem Šimůnkem a k velké úlevě ostýchavého spoluhráče to odmluvil i za něj. Následovala rovněž audience u prezidenta Václava Klause na Pražském hradě.

5d2c221ce4b01824c2f8c8af MEDIA_ITEM image
Vicemistři světa na Pražském hradě. Červenec 2007.

Stejně jako ostatní dostal Fenin v klubu před startem ligy jen pár dní volna, v Teplicích na něj čekal nový trenér Petr Rada. „On je stará škola, neměl rád, když se člověk nepřipravoval s týmem,“ vzpomíná Martin Fenin. „A najednou moc nevěděl, co si se mnou počít. Nakonec mě ale pustil hned v prvním kole do základní sestavy, já na Kladně dal dva góly a vyhráli jsme 2:0. Na další zápas se ohlásili skauti z Brém, Feyenoordu Rotterdam a bůhví odkud ještě a on z toho zase byl na nervy. Vzal si stranou starší mazáky a řešil s nimi, že nepostavit mě nemůže, ale když mě postaví, budu určitě frajeřit. Kluci mu řekli, ať se nebojí, že mě srovnají a bude to v pohodě. A já zase dal gól, vyhráli jsme s Jabloncem 1:0.“

Teplice vyhrály pět zápasů v řadě, nastřílely v nich deset gólů a polovinu z nich Fenin. Skauti se mohli přetrhnout a v agentuře Sport Invest měli rozžhavené telefony. Zkušený teplický šéf František Hrdlička ale Martinovi radil, ať nikam nespěchá, že nejlepší nabídky teprve přijdou. Fenin mu důvěřoval jako málokomu a ostatně musel odklidit z cesty také jednu drobnou patálii: maturitu na gymnáziu.

„Já potřeboval individuální studijní plán už od prvního ročníku, protože jsem jezdil na soustředění, na reprezentační srazy, na zápasy, trénoval jsem dopoledne. Bylo to složité.“

„Neměl jste cukání školy nechat, když už někdy ve třetím ročníku pravidelně hrával ligu a bral za to slušné peníze?“

„To by hlavně máma nedopustila – ona mi tam chodila i domlouvat zkoušky a pak už jsem se z toho nemohl vykroutit. Kdyby to bylo jen na mně, tak bych toho sice nechtěl nechat, ale všechno bych asi pořád odkládal a bůhví, jak by to dopadlo. Takže studium mi organizovala máma a ta moje maturita je možná víc její než moje.“

5d2b3678e4b01824c2f8a704 MEDIA_ITEM image
Čerstvý maturant. Teplice, září 2007.

V regulérním termínu, který vycházel někam mezi konec ligového ročníku a reprezentační soustředění před Kanadou, se maturitou nechtěl rozptylovat (a máma to uznala), tak si ji odložil na září s tím, že pak na ni bude mít větší klid. No... Na jaře Feninovi nemohli vědět, s čím se Martin vrátí z Kanady. Výsledkem bylo, že na nejzářivější mladou hvězdu českého fotbalu ve škole kromě maturitní komise čekaly i televizní štáby, takže o klidu se mluvit nedalo.

Ale dobře to dopadlo. A hned po maturitě skočil do auta a pádil na pražský Strahov na sraz dospělé reprezentace, kam ho jako prvního z úspěšné „dvacítky“ povolal legendární Karel Brückner, který po rychlém vyřazení ze světového šampionátu v Německu v roce 2006 potřeboval přebudovat národní tým.

 

Snový start v Bundeslize

První šanci v áčkové reprezentaci dostal Martin Fenin už měsíc po finále v Kanadě. Česko hrálo ve Vídni přátelský zápas s Rakouskem a on do druhého poločasu vystřídal Jana Kollera. V zákulisí se mezitím sešli zástupci agentury Sport Invest, teplický ředitel Hrdlička a ředitel Werderu Brémy Klaus Alofs, aby jednali o případném Feninově přestupu – do konce přestupního termínu se to ještě dalo stihnout. Ani jedna strana však neměla nějaký silný důvod ustoupit té druhé. Alofs nabídl za Fenina maximálně čtyři milióny eur, Hrdlička opáčil, že pro něj je minimum šest - prostě to zkusil.

Pavel Zíka ze Sport Investu jen pozoroval ten rituální taneček a ani nehnul brvou. Měl totiž v rukávu nabídku Espanyolu Barcelona a ohlásil se mu i sportovní ředitel Eintrachtu Frankfurt, jeho dobrý známý Heribert Bruchhagen.

„O Espanyolu jsem Martinovi radši ani neřekl,“ vypráví s odstupem. „Šel jsem za Hrdličkou a řekl mu, že Španělé sice nabízejí jen dva a půl miliónu, ale že bychom to podle mého názoru měli vzít. Espanyol je totiž známý tím, jak dovede pracovat s mladými hráči. Martin se tam herně mohl dostat ještě o úroveň výš a oni by ho za nějaké dva roky prodali dál, možná ne rovnou Realu Madrid, ale někomu, jako je Sevilla, Valencie, Atlético Madrid... A za pořádný ranec, určitě přes deset miliónů. Kdybychom měli pro Teplice s Espanyolem vyjednaných třeba třicet procent z dalšího přestupu, byl by z toho skvělý obchod. Plus obrovská prestiž, protože čeští hráči se do španělské ligy dostanou jen zcela výjimečně a útočníci už vůbec ne - nemají na to techniku.“

Zíka dlouho žil v Argentině a je známý jako znalec a milovník všeho hispánského, takže i to možná ovlivnilo jeho úsudek. Střízlivý Hrdlička ale preferoval něco přímočařejšího, ne sázku na procenta z něčeho, co se možná stane za několik let.

Eintracht Frankfurt, průměrný bundesligový klub z bohatého města, na rozdíl od Brém velmi potřeboval mladého kanonýra. Takže když v září do Prahy přiletěl ředitel Bruchhagen, hladce se s Hrdličkou a Zíkou domluvili: pokud se nestane něco neočekávaného, v zimě Frankfurt koupí Fenina za 4,7 miliónu eur a dá mu smlouvu na čtyři a půl roku. Za nikoho do té doby ještě tolik nezaplatil.

Martin Fenin byl na podzim 2007 v sedmém nebi: vicemistr světa, pravidelně povolávaný do reprezentace, považovaný za nástupce Kollera a Baroše... A teď si ještě měl vybrat, jestli podepíše Frankfurtu nebo Juventusu Turín, který se o něj nakonec také přihlásil a myslel to vážně.

„Italové by mě ale nejspíš rovnou poslali na hostování do nějakého menšího klubu a kdoví, jak by to dopadlo. Já chtěl někam, kde budu hrát, ne vysedávat na lavičce. Pak jsem se podíval na YouTube na pár zápasů Frankfurtu a to definitivně rozhodlo. Stadión pro padesát tisíc lidí a na každém zápase plno, úžasná atmosféra! Odmalička jsem toužil hrát před velkým, vyprodaným hledištěm...“

Proč bylo právě tohle pro vás tak důležité? „Před plným stadiónem to je úplně jiný fotbal. Když hraju v Teplicích a na stadiónu pro osmnáct tisíc lidí jsou jich čtyři tisíce, dostanu ze sebe padesát procent toho, co ve Frankfurtu před padesáti tisíci. I v Teplicích jde o body a peníze a titul, ale ten výkon ze sebe prostě nevymáčknete.“

Němčinu se sice učil na gymnáziu, ale sám přiznává, že prakticky nic neuměl: „Pomohlo mi, že ve Frankfurtu nebyl žádný Čech nebo Slovák, ani přítelkyni jsem s sebou neměl. Zároveň jsem vždycky chtěl patřit do party, kamarádit se, zažít srandu a to bez jazyku nešlo. A tím, že jsem tam přišel jako největší přestup v historii Frankfurtu, tak lidi z klubu i spoluhráči se mě pořád ptali, jestli něco nepotřebuju, pořád na mě někdo mluvil, takže mi němčina rychle naskákala do hlavy.“

Ligu po zimní přestávce Eintracht zahájil v Berlíně s Herthou. Večer před zápasem si mužstvo vyšlo z hotelu na procházku a trenér Friedhelm Funkel si vzal Martina stranou. Co nejjednoduššími slovy mu vysvětlil, že si je vědom toho, že celý život nastupuje jako střední útočník. Oni ale hrají na tři forvardy a uprostřed má stabilní místo kapitán mužstva Ioannis Amanatidis. V budoucnu systém změní na dva hroty, ale teď Martin nastoupí na křídle.

Takový debut ještě Bundesliga nezažila, nota bene v podání dvacetiletého cizince: Fenin nastřílel hattrick! A ani jeden z jeho gólů nebyla náhodná šmudla, šlo o akce vyzrálého střelce. Navíc nešlo o kanonádu na branku zhrouceného soupeře – Eintracht zvítězil „jen“ 3:0 a hlavní rozdíl mezi ním a Herthou představovala právě Feninova efektivita.

Na další zápas doma přišlo v mrazivém únorovém večeru 44 tisíc diváků zvědavých na ten zázračný kauf. A odešli spokojeni. Eintracht Frakfurt porazil Arminii Bielefeld 2:1 a vítěznou branku vstřelil zase Martin Fenin.

„V těch letech byla česká liga hodně fyzická, soubojová,“ říká. „V tréninku jsme běhali strašné dávky. Bundesligový fotbal byl sice ještě rychlejší a hlavně agresivnější, ale já se tomu úplně přirozeně přizpůsobil, protože jsem na to měl fyzicky. Mohl jsem zařadit vyšší kvalt, o kterém jsem v Teplicích ani nevěděl, že ho v sobě mám.“

Nikdo soudný nečekal, že dvacetiletý Fenin může podobným tempem střílet celou sezónu a on se opravdu znovu trefil (byť hned dvakrát) až v posledním kole. Hrával nicméně pravidelně a do týmu se zařadil hladce. Navíc Frankfurt skončil v tabulce devátý, což po dvou čtrnáctých místech v předchozích sezonách fanoušci přijali s povděkem.

„Ten fantastický úvod mi ale v klubu paradoxně i ublížil. Trenér totiž přestal řešit změnu systému, dál mě stavěl na kraj a odtud se do šancí dostáváte přece jen o něco hůř.“

 

Nějak se to zadrhlo

Trenér reprezentace Karel Brückner vzal Martina Fenina v červnu 2008 na mistrovství Evropy. Už to samo o sobě bylo potvrzením jeho vzestupu. Ve Švýcarsku se sice na hřiště nedostal, ale aspoň si mohl říct, že na něm v očích fanoušků neulpěla vina za neúspěch – skončili jsme v základní skupině za Portugalskem a Tureckem a dál nepostoupili.

Veleúspěšná sezóna nicméně dostala nepříjemnou tečku: bulvární média si vychutnala rvačku, do které se nad ránem před barem Kozička v centru Prahy dostalo několik reprezentantů. Očití svědci tvrdili, že právě Fenin se nejvíce činil při pití i v bitce.

V dalším bundesligovém ročníku Fenin nastřílel sice jen pět gólů, ale na osm přihrál a celkově se stal platným hráčem. On sám o této sezóně mluví jako o své nejlepší: spadly z něj poslední stopy nejistoty, protože teď už nemusel dokazovat, že Bruchhagen s Funkelem nezešíleli, když za něj zaplatili takovou částku, a ještě z něj udělali jednoho z nejlépe placených hráčů Frankfurtu. Pořád ještě rostl z hvězdičky v opravdovou hvězdu. A osobně byl víc než spokojený i proto, že už kolem sebe neměl jazykovou bariéru a našel si mezi spoluhráči kamarády.

Třeba Markuse Steinhöfera, který se později mihnul i pražskou Spartou. Když tam přestoupil, čeští novináři připomněli, že to je jeden z dvojice hráčů (tím druhým byl právě Fenin), kterým se vymklo grilování masa na terase frankfurtského bytu z rukou tak úplně, že založili požár, před kterým museli utéct, a dům zachránili až přivolaní hasiči. Oba pak mluvili o smůle, ale každý, kdo někdy griloval, si jen těžko dokáže představit, jak dva střízliví kluci kuchtí a mají při tom takovou smůlu, že skoro zapálí dům.

V Německu pak místními plátky proletěla i zpráva o Feninově autohavárii: velmi pozdě v noci či velmi brzy ráno skončil s autem v příkopu, přežil to ve zdraví. Omluvil se za porušení disciplíny a skandálek rychle vyšuměl, nicméně byl dalším z řady.

5d2b366fe4b01824c2f8a6b9 MEDIA_ITEM image
V dresu bundesligového Eintrachtu Frankfurt.

Eintracht se v sezóně 2008/09 opět propadl na 13. místo a trenér Friedhelm Funkel v klubu po pěti sezónách skončil. Nastoupil Michael Skibbe a začal Feninův pád, který jako pád zprvu nevypadal. To až po letech, když si člověk položí otázku: „Kde se ta kariéra otočila k horšímu?“, si najednou uvědomí, že to, co v danou chvíli vypadalo jako drobný zádrhel, byl ve skutečnosti bod zvratu.

Přitom to nezačalo špatně: v prvním kole jel Frankfurt do Brém, nový trenér přešel ze tří na dva útočníky, ale postavil Amanatidise s mohutným, téměř dvoumetrovým Alexandrem Meierem, do té doby Funkelem víceméně přehlíženým. Oba dali po gólu, ale do druhé půle šel z lavičky místo zraněného Řeka právě Fenin a vstřelil vítěznou branku na 3:2.

Střídal i v dalším zápase, ale potom musel na operaci s bolavým tříslem. Slibovali mu, že za týden bude zase na hřišti, ale bolest ve slabinách neustupovala. Vrátil se za měsíc, hrál (vlastně jen střídal) s prášky proti bolesti a v listopadu šel znovu na operaci. Až pak se ukázalo, že třísla jsou v pořádku, ale to, co ho trápí, je zánět stydké kosti, na který zabírá jediný lék: klid.

Trenéru Skibbemu byl k dispozici až v březnu 2010, ale ten ho zase pouštěl do zápasů jen po minutách. Martinův hvězdný moment sezóny přišel doma proti Bayernu Mnichov: trenér ho poslal na trávník po střechu narvané arény v 74. minutě, Fenin si minutu před koncem za stavu 1:1 hluboko na pravé straně pokutového území Bayernu zpracoval dlouhatánský pas Halila Altintopa, povodil si levého beka Davida Alabu a nečekaně vystřelil. Míč se od zadní tyče odrazil do sítě a Frankfurt pyšné Bavoráky porazil!

Ani tohle Skibbeho neobměkčilo, v příštím kole dal Feninovi jen čtyřiadvacet minut. Do základu ho postavil až v posledním zápase, kdy už o nic nešlo. Frankfurt skončil desátý a jeho nejlepším střelcem se stal Meier. Fenin vstřelil za celou sezónu jen dva góly a nepřihrál ani na jeden.

Nejen že ho na dlouhou dobu skolilo zranění – podstatnější bylo, že v klubu nově vládl trenér, kterému se více zamlouvali jiní hráči.

Martin Fenin se tak ve svých třiadvaceti letech poprvé v životě ocitl nikoliv ve středu dění a každodenního obdivu, ale téměř na periferii. Samozřejmě měl pořád pevné místo v kádru a skvělý plat a platnou smlouvu a lidé chtěli autogram a společnou fotku, ale už se všechno netočilo jen kolem něj – a to byl pro něj dosud nepoznaný pocit.

Podobná patálie někdy potká snad každého hráče, pokud se zrovna nejmenuje Lionel Messi nebo Cristiano Ronaldo. Jediná správná reakce v takové situaci je zdravit první, nedávat najevo špatnou náladu, dřít na každém tréninku a čekat, až trenér změní názor nebo klub trenéra. Vzpurností totiž hráč nad trenérem nemůže vyhrát – trenér je šéf.

Fenin se však neudržel a německým novinářům vysvětlil, že trenér dělá chybu, když mu nedává víc příležitostí. Skibbeho tím pochopitelně naštval.

V začátku bundesligového ročníku 2010/11 léčil Fenin zranění a Eintrachtu se navíc začalo dařit. Do zimní přestávky šel na 7. místě a ve městě zavládlo nadšení, mluvilo se o útoku na evropské poháry. Na jaře však tým naprosto zkolaboval: v prvních osmi kolech ani jednou neskóroval a jen dvakrát remizoval 0:0. Vedení nejdříve nevěřícně přihlíželo a pak propadlo panice: propustilo Skibbeho a najalo Christopha Dauma. Ten už ale volný pád nestihl zastavit, Eintracht Frankfurt sestoupil a Daum skončil.

 

Pád z hotelového okna

Po Feninově senzačním vstupu do Bundesligy v roce 2008 volali jeho agentovi zástupci velkých klubů, že jestli bude český útočník pokračovat tímto stylem, brzy za něj rádi nabídnou třeba 12 miliónů eur. Když potom za Skibbeho vypadl ze sestavy a dával najevo svou nespokojenost, ještě se ozval například mnohem menší a chudší, ale pořád ještě prvoligový Freiburg – ten ale Martin odmítl, protože věřil, že se ve Frankfurtu znovu prosadí. Kromě toho by si ve Freiburgu zřejmě pohoršil finančně.

5d2b3674e4b01824c2f8a6e0 MEDIA_ITEM image
Se stříbrnou medailí z mistrovství světa. Léto 2007.

Teď představenstvo Frankfurtu, které nepřipouštělo jiný scénář než okamžitý návrat do elitní německé soutěže, přivedlo úspěšného a respektovaného trenéra Armina Veha. „Pro mě bylo opravdu důležité, abych pravidelně hrával,“ říká Martin Fenin. „Veh mi ale řekl, že všechno hrát nebudu. Já si tehdy myslel, že když je to takhle, můžu se na to vykašlat. A dával jsem mu to najevo.“

V poslední den přestupového termínu v létě 2011 Fenina koupila Energie Cottbus, konkurent Eintrachtu Frankfurtu ve 2. Bundeslize. Zaplatila za něj 200 tisíc eur – méně než pět procent toho, co za něj dal Eintracht před třemi a půl lety Teplicím. Zatímco Frankfurt měl stadión pro více než 50 tisíc diváků, Cottbus hrál na mnohem skromnějším stadiónu pro 22 tisíc diváků. A občas spadl do třetí ligy.

Martin z prvních deseti kol odehrál čtyři, a ne moc dobře. Potom vypadl v noci z okna hotelového pokoje. Naštěstí nebydlel v nejvyšším patře, ale jen ve druhém, takže v nemocnici skončil sice s hematomem na mozku, ale ne v ohrožení života.

S pádem či skokem z okna se automaticky pojí hrozné slovo: sebevražda. Navíc se hned objevily zprávy, že měl v krvi alkohol a sedativa.

Pár dnů po propuštění z nemocnice Martin požádal klub, aby vše mohl vysvětlit na tiskové konferenci. Veřejně prohlásil, že trpí depresí, kterou si coby onemocnění dlouho neuvědomoval, a svůj psychický stav amatérsky řešil pitím a prášky. Teď ale chápe, že sám to nezvládne, že potřebuje odbornou pomoc. A bude se léčit. Pokus o sebevraždu kategoricky popřel.

Klub vydal prohlášení plné soucitu: Jsme si vědomi složitosti celé situace a Martinovi poskytneme veškerou podporu a jakýkoli čas, aby se zotavil a vrátil na hřiště.

Celé Německo zalapalo po dechu, protože když v jedné větě zaznělo „fotbal“ a „deprese“, nejen fotbaloví fanoušci si okamžitě vzpomněli na loňskou smrt Roberta Enkeho. Enke chytal za Hannover 96 a měl prakticky jisté místo v brance německého národního týmu.

Sedm měsíců před mistrovstvím světa v roce 2010 skočil pod vlak a nebylo pochyb, že spáchal sebevraždu - zanechal dopis na rozloučenou. Potom vyšlo najevo, že už šest let chodil k psychiatrovi. Média, sponzoři, funkcionáři i fanoušci začali zpytovat svědomí, jestli všechno to šílenství kolem fotbalu neženou příliš daleko, jestli z těch skvěle placených, rozmazlovaných a slavných mladíků nedělají štvanou zvěř.

Pokud se trenéři a funkcionáři něčeho opravdu báli, pak toho, že by se něco podobného mohlo přihodit i u nich.

V pozdějších letech Martin Fenin několikrát popřel, že by trpěl depresí, ale pro okolnosti svého pádu z okna nenabídl jiné opravdu logické, věrohodné vysvětlení. Pokaždé tvrdil něco jiného, mlžil. Tím, že o své depresi v roce 2011 promluvil, si nicméně v Cottbusu zajistil imunitu proti tomu, aby někdo rozmazával jeho životosprávu nebo špatnou formu. Naopak, stal se předmětem lítosti a účasti.

Nakonec ještě od března 2012 několik ligových zápasů odehrál, na podzim pak už ale nastoupil jen ve třech. A za rok a půl nedal ani jeden gól. Vsadil bych se, že se vedení Energie Cottbus velmi ulevilo, když ho v lednu 2013 mohli zadarmo pustit do Slavie Praha.

Shodou okolností se tam sešel se svými „stříbrnými“ spoluhráči z Kanady 2007 Tomášem Mičolou a Marcelem Gecovem. Všichni tři se přes Slavii vraceli do Česka po nepovedených angažmá v zahraničí, ve špatné formě či s pošramoceným sebevědomím. Potřebovali stabilní režim, čas na zotavenou a také něco jako porozumění pro své trable (každý pro jiné), aby se zase vzpamatovali. To jim ale klub v totálním rozvratu, kterým tehdy Slavia byla, nemohl poskytnout.

„Martin dlouho nemusel překonávat žádné překážky,“ říká Jindřich Šťastný z agentury Sport Invest. „V Teplicích nad ním držel deštník pan Hrdlička, průšvihy v mládežnických reprezentacích se přehlížely, protože to byl přece Féňa, náš rozdílový hráč... Takže narazil až v Německu, kde se trenéři s nikým nemažou. A Martin si s tou situací nevěděl rady, nedokázal si přiznat, že by se mu mohlo nedařit i jeho vinou, pořád hledal chyby u někoho jiného. Navíc ty průšvihy s alkoholem... I klukům, co se s ním potkávali na reprezentačních srazech, to pak už bylo nepříjemné. Oni taky třeba nebyli žádní andělé a občas provedli něco, na co potom nebyli pyšní, ale znali svou míru, zatímco Martin jak jednou začal, neuměl přestat.“

Když Fenina jednou nad ránem v Pařížské ulici vyfotil spolupracovník bulváru, skončilo to potyčkou, při níž Fenin dotyčnému roztřískal mobil a incident se řešil u soudu. Pro Sport Invest to bylo překročení červené čáry: vypověděl hráči smlouvu, což agentury opravdu nedělávají.

„Odmítal připustit, že něco dělá špatně,“ říká dnes Šťastný. „Neuměl se otevřít, mluvit opravdu upřímně, i před námi hrál divadlo. Už si ani nevzpomínám, kolik různých verzí té historky z Pařížské nám postupně dal. Jednou jsme do agentury pozvali renomovaného psychologa, který mu vysvětlil, že dokud sám sobě nepřizná, že má s alkoholem problém, nezbaví se toho. Ale Martin trval na svém, že to tak není.“

Po roce, v němž nastoupil do dvanácti ligových zápasů a jen v jednom vydržel na hřišti celých devadesát minut (a nedal ani jeden gól nebo gólovou přihrávku), mu v lednu 2014 vypověděla smlouvu také Slavia. I pro klub byl konflikt v Pařížské poslední z řady kapek. (Smlouvu však vypověděl i Fenin, protože mu klub prý přestal platit.)

 

Vansdorf a poslední gól

V dubnu 2014 se nad ním slitoval jeho „fotbalový táta“, teplický šéf František Hrdlička. Martin se vrátil domů, zase trénoval v Teplicích.

Trenéru Zdeňkovi Ščasnému to ale nepřipadalo jako dobrý nápad: „Mohl to dotáhnout opravdu daleko, protože hráčů, kteří se dovedou dostat do šancí a proměnit je, nemá nikdo dost. A na něm bylo vidět i na tréninku, že neztratil výjimečnou schopnost najít si ve vápně míč a zakončit. Ale mimo hřiště už asi nedokázal přestat a to se na člověku, na jeho fyzických i mentálních schopnostech, nakonec nemůže neprojevit. Jednou jsme se vraceli autobusem přes Prahu z ligového zápasu, Fenin vystoupil u Hlavního nádraží. Další den měli kluci volno a on přijel na trénink ve stejných teplácích, jaké měl na sobě včera. Vypadal příšerně a táhnul z něj chlast.“

5d2b367ae4b01824c2f8a715 MEDIA_ITEM image
Martin Fenin v roce 2013.

Kamarádi v kabině ho pořád měli rádi a uznávali jeho talent. Střídavě mu domlouvali a nadávali, ale taky se mu už smáli do očí, když jim zase vykládal, že v Německu je pořád legenda.

Možná teplický ředitel Hrdlička věřil, že dokáže Martina zase srovnat a pak ho ještě jednou dobře prodá. Nebo že ho přivede aspoň k tomu, aby byl užitečný Teplicím, kde vyrostl. Nebo že ho přinejmenším zachrání před sebou samým. V srpnu 2014 ale náhle zemřel.

Fenin zpanikařil – přišel o jediného vlivného člověka ve fotbale, který se ho ještě byl ochoten zastat. A narychlo přestoupil do týmu 3. francouzské ligy FC Istres, odkud mu zavolal jeho bývalý spoluhráč Mario Lička. Odehrál jeden zápas, za další týden ještě poločas... a víckrát nenastoupil. Za pár měsíců byl zase v Česku, prý mu neplatili.

V létě 2015 to s ním ještě zkusili v Chemnitzer FC ve 3. německé lize, odehrál jen 78 minut ve dvou utkáních. Brzy ho propustili a zase následoval spor o to, kolik mu ještě mají vyplatit ze smlouvy.

Začal trénovat v Ústí nad Labem, kde byl ředitelem klubu Petr Heidenreich, za Hrdličky obchodní ředitel FK Teplice. Pak to zkusil s brněnskou juniorkou, kde zase pracoval Svatopluk Habanec, bývalý hráč a trenér Teplic.

Poslední gól v soutěžním zápase dal Martin Fenin v dresu druholigového Varnsdorfu, kde od srpna do října 2017 nastoupil do pěti zápasů – tým vedl Zdeno Frťala, také bývalý hráč a asistent trenéra Teplic, když tam Fenin v dorosteneckém věku vtrhl do A-týmu a každému hned bylo jasné, že tenhle kluk udělá díru do světa.

 

Chlapec z dobré rodiny

Martin Fenin není samozřejmě jediný, jehož kariéru ovlivnila nestřídmost, špatná životospráva, alkohol a neschopnost podívat se do očí pravdě o sobě samém. Proto zázemí svých svěřenců dnes věnují takovou pozornost fotbaloví skauti, agenti hráčů, kluboví manažeři.

Většina problémových hráčů vyrůstá v prostředí často neúplných rodin, kde je každodenní realitou alkohol, domácí násilí, nevzdělanost a neinformovanost. Když se takovým klukům přihodí, že jsou slavní a relativně bohatí, najednou se ukáže, že nemají dost sebekázně a normálního zdravého rozumu.

Jenomže Martin Fenin, střelec gólu ve finále mistrovství světa, vyrostl v naprosto bezproblémové, kultivované, spořádané rodině: jeho tatínek je stavař, maminka dětská lékařka, sestra manažerka v mezinárodní korporaci. Nikdo, s kým jsem o tom mluvil, nechápe, jak se to mohlo stát.

 

Momentka na okraj
V červnu 2018 se v Brně hrál exhibiční zápas „kanadského“ týmu U20 s brněnskými legendami. Přijeli skoro všichni; v šatně měli připravené dresy se stejnými čísly, se kterými nastupovali v Kanadě, a protože Fenin nosil 9 a Mareš 10, seděli vedle sebe. Už se dlouho neviděli, ale beztak bylo zvláštní pozorovat, jak si neměli moc co říct a ani se o to nepokoušeli – přece jen, znali se už jako předškoláci a valnou část dětství strávili spolu. Je ale pravda, že i další kluci mluvili s Martinem Feninem poněkud rozpačitě. Zatímco spolu se bavili rozjuchaně jako na třídním srazu deset let po maturitě, kolem Fenina jako by se vznášel jakýsi oblak, který jsem si dlouho nedokázal pojmenovat. Pak mi to došlo: oni na něj hleděli jako na vážně nemocného vzdáleného příbuzného, s nímž se potkali po dlouhé době a jehož choroba je příliš viditelná, než aby ji bylo možné ignorovat, ale člověk neví, jak na ni reagovat.

 

 

Příběhy dalších hráčů, kteří 24. července 2007 nastoupili ve finále mistrovství světa proti Argentině, přináší kniha Dvě minuty mistrem světa.

 

 

Stříbrní hoši
 
Radek Petr, brankář
Hned po mistrovství světa v roce 2007 ho z Baníku Ostrava koupila italská Parma, ale neprosadil se – tam, ani v dalších klubech včetně Brna. Od 29 let hraje krajský přebor.
 
Ondřej Kúdela, obránce
Kariéru strávil v české lize: Slovácko, Kladno, Sparta, Mladá Boleslav, Liberec... Letos vyhrál se Slavií ligu i pohár a postoupil do čtvrtfinále Evropské ligy.
 
Ondřej Mazuch, obránce
V 18 letech přestoupil z Brna do italské Fiorentiny, ale neprosadil se. Úspěšně hrál v Anderlechtu Brusel a Dněpru Dněpropetrovsk, pak si přetrhl vaz v koleni. Potom Sparta a anglický druholigový Hull. Teď si hledá angažmá.
 
Jan Šimůnek, obránce
Hned po MS ho od Sparty koupil německý Wolfsburg a za rok vyhrál Bundesligu. Přestoupil do Kaiserslauternu a Bochumi, ale od 23 let ho trápila série vážných zranění. Po devíti letech v Německu se vrátil do Dukly Praha, po roce šel do Vasasu Budapešť a letos ze zdravotních důvodů skončil.
 
Lukáš Kubáň, obránce
Nejvíce let strávil ve Slovácku, od osmadvaceti hraje v malých polských klubech.
 
Jakub Mareš, záložník/útočník
Dlouho hrál v Teplicích, následovaly Sparta, Mladá Boleslav, Dukla, Slovensko, Polsko a letos návrat do Teplic.
 
Tomáš Mičola, záložník
Odchovanec Baníku ve 21 letech odešel do francouzského Brestu, za dva roky se vrátil do Slavie, potom zpět do Baníku. Od 24 let toho kvůli opakujícím se zraněním kolena moc nenahrál, ve třiceti skončil.
 
Marcel Gecov, záložník
Odchovanec Slavie, zazářil v Liberci a koupil ho londýnský Fulham. Po roce odešel do belgického Genku, vrátil se do Slavie v jejím nejhorším období a po krátkých angažmá v Rapidu Bukurešť a Wroclavi ukončil v osmadvaceti kariéru.
 
Luboš Kalouda, záložník
Po MS ho Brno prodalo za 130 miliónů do CSKA Moskva, ačkoliv on sám chtěl do Juventusu. V Rusku se neuplatnil, putoval po hostováních, vrátil se do Dukly a v 29 letech ukončil kariéru kvůli chronickým problémům.
 
Marek Suchý, obránce/záložník
Odchovanec Slavie. Po úspěšném angažmá ve Spartaku Moskva strávil dlouhá léta ve švýcarské Basileji, v létě přestoupil do bundesligového Augsburgu. Kapitán reprezentace.
 
Tomáš Okleštěk, záložník
V Brně se příliš neprosadil, většinu kariéry strávil v nižších soutěžích: Znojmo, Karviná, Kroměříž...
 
Petr Janda, záložník
Měl několik výborných sezón ve Slavii, ale srazil ho přetržený vaz v koleni. Pak obešel pár průměrných tureckých klubů a v 27 letech přestal hrát kvůli chronickým problémům s kyčlí.
 
Marek Střeštík, útočník/záložník
Zazářil v Brně, ale nepodařilo se mu včas přestoupit do zahraničí. Nedařilo se mu ve Spartě, s Györem vyhrál maďarskou ligu a pak vystřídal několik maďarských klubů. Teď přestoupil do druholigového Prostějova.
 
Tomáš Pekhart, útočník
V 17 letech přestoupil ze slávistického dorostu do akademie londýnského Tottenhamu, ale do A-týmu se neprosadil. Měl několik dobrých sezón v Norimberku, pak odešel do Ingolstadtu, kde příliš neuspěl. Potom AEK Atény, izraelský Hapoel Beer Ševa a teď druhá španělská liga v Las Palmas.
Galerie (6) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat