Když hudba duní, je to jako jíst chipsy při sexu

Kultura

Mám milou sousedku, se kterou se dá hodiny povídat například o fotbale – vyrůstala v Německu a fandí Borussii Dortmund. Shodou okolností jsme si oba pořídili australského ovčáka, dokonce ze stejné chovné stanice, ale sousedka má navrch například koně. No a hlavně je výbornou zpěvačkou: říká si Debbi.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Klepeme na dveře stoleté vily stojící na kopci v pražských Vysočanech.

Chvíli je zmatek.

Otevře paní, hovořící ukrajinsky, která ale pochopí, o koho nám jde, a kývne; slečnu zavolá.

Spolu s Debbi přijde i pes – australák Woody. Na krku má trychtýř, protože mu před pár dny vlčák roztrhl oční víčko, chtělo to šití. Trychtýřem i nadšeně rozkmitaným ocasem bourá všechno kolem, za ním se objevuje třínohá kočka: „Máme tady samýho lazara,“ vítá nás Debbi: „Vrátila se chudák domů, kůži z packy měla staženou na kost, zanítilo se to a doktorka řekla, že je třeba zadní nohu amputovat.“

Devětadvacetiletá Debbi je sice ještě slečnou, ale dlouho to trvat nebude. Se snoubencem si právě zařídila bydlení v přízemí téhle vily; v domě své mámy, kde sama dospívala.

Sedneme si pod ořech na překrásné, strmé zahradě, kde kdysi rostlo víno.

Woody přestává válčit s límcem a lehne k našim nohám, z vily se ozývá piano.

 

Kdo tam uvnitř hraje?

Jedna z ukrajinských holčiček, které tady teď máme... Jsme rádi, že naše malé koncertní křídlo zase někdo využívá, protože ono pamatuje jak mámu, tak i nás se ségrou, a speciálně my dvě jsme se na něj v pubertě trošku vybodly.

 

A máma hraje?

Kdysi byla výborná. Šlo by jí to dodnes, ale objektivně nenachází čas sednout si k pianu a cvičit – má dost práce.

 

 

Co ona dělá?

Hlavně interiéry. Konkrétně takové hezké a funkční látky, kterými se potahují stěny.

 

A kolika uprchlíkům letos nabídla ubytování?

Dvěma ženám, kamarádkám z Oděsy, a jejich dětem. Ženy neumějí anglicky, takže se s nimi domlouvám rukama nohama, ale jsou fajn, hodné. Všechno po sobě uklidí, občas napečou, tak jen doufám, že se u nás cítí dobře – i když ony by radši byly doma, s celými svými rodinami.

 

Rozpolcený život

Litujete toho, že jste se na piano kdysi vykašlala?

Docela jo. Několikrát jsem se k němu pak měla tendenci vracet – třeba před covidem jsme jeli turné s kapelou Jelen a já se při jedné písničce doprovázela, ale je to stres. Připadám si jako člověk, který řídí po desetileté pauze, zatímco třeba taková Lenny je krásně vyježděná, hraje s lehkostí. Trochu přece jen cvičím, na statku mám klávesy, ale na tohle piano skoro vůbec, protože by to slyšeli i sousedi a já jsem trémistka.

 

Opravdu?

Odjakživa, to se už nezmění, třeba na začátku každého koncertu mám nervy. A hodně se to projevovalo v časech covidu – když jsme třeba půl roku nehráli, cítila jsem se pak jako u maturity. Na jednu stranu jsem se strašně těšila a na druhou byla vyschízovaná.

 

Dalo by se říct, že pro vás je muzika naprostou prioritou?

Mám trochu rozpolcený život. Hudbu miluju, a že mě dokonce i živí, to vnímám jako privilegium, ale nejsem typ, který by na ni myslel od rána do večera. Třeba teď s kapelou děláme na nových písničkách, někdy s klukama sedíme ve studiu klidně devět hodin v kuse, ale po pár takových dnech se najednou dostaví pocit, že potřebuju ticho, že jsem přehlcená. Tehdy hledám kontrast – a tím jsou zvířata.

 

U těch vydržíte déle?

Vlastně taky ne. Když jsem čtyři dny na statku, začíná mi hrabat i z toho a potřebuju zpátky do civilizace – v tomhle směru jsem trošku bipolární. Zrovna teď jste mě ale opravdu zastihl v období, kdy s klukama vymýšlíme písničky, takže hudba prioritou je. Pomáhám s hudbou i texty, což jsem nikdy dřív pořádně nedělala, soustředila jsem se hlavně na zpěv, takže to je velká zkušenost.

 

Čím to, že vám po pár dnech u zvířat hrabe?

Mám dva koně a poníka, což znamená nonstop práci. Kamarád se nám o zvířata stará, když na statku nejsme, jezdívají tam i rodiče, ale spousta práce je na mně a člověk nakonec zjistí, že na koních vlastně skoro nejezdí. Nejdřív je třeba vykydat, opravit ohrady, shánět seno, pořád čistit, občas léčit, a když tohle všechno zvládnete, moc se vám nechce strávit dvě další hodinky na jízdárně.

 

Kdy vám na statku bývá nejlíp?

Když tam jsem na dva dny za krásného počasí. Depresivnější to bývá naopak v zimě, když není sníh, který letos nebyl, protože to je tam bahno a bordel, koně jsou špinaví, nedá se na nich jezdit... V zimě jsem trošku zpruzelá, teď na jaře je všechno mnohem lepší.

 

Jak statek zvládáte finančně?

To je samozřejmě další věc. Mám štěstí, že neplatím ustájení, tehdy bych se nedoplatila, ale ono se to stejně nasčítá: seno, žrádlo, kovář, veterinář, zubař pro koně...

 

Neříkala jste, že občas zvířata i léčíte?

To by bylo silné slovo, ale třeba kočky nebo koně si naočkuju sama – ono to je jednodušší, než abych platila veterináři za to, že přijede s vakcínami a bouchne jim je do zadku.

 

Nelitujete občas, že jste se nestala veterinářkou?

Nejspíš bych nezvládla tu školu, od šestnácti zpívám. Teprve nedávno jsem si po pěti letech dodělala bakaláře na mediálních studiích, byl to boj – opakovala jsem druhák i třeťák a uspěla až během covidu, kdy odpadly výmluvy na nedostatek času.

 

Ale zjevně by vás to bavilo...

To jo. Mám kamarádku veterinářku, se kterou jsem kdysi jezdívala čtrnáct dní po stájích jako pomocnice a něco málo odkoukala. Pomáhala jsem jí taky kastrovat moje kočky – jak dělá koně, byla trochu na nervy, že nemůže najít vaječníky, ale nakonec jsme je společně objevily. Rozhodně to není nic, čeho bych se bála nebo štítila.

 

Covidový pár

Jaké teď máte období?

Dobré.

 

Prý jste se nedávno zasnoubila...

Šťastná jsem i proto, že jsme si zařídili bydlení, ale máte pravdu – v létě bude svatba.

 

Co to pro vás znamená?

Úplně jsem s tím ještě nepočítala, ale nejspíš jsem typ, který k tomu směřoval – beru to jako utvrzení vztahu. Když se Tomáš zeptal, jestli si ho vezmu, měla jsem tep zhruba dvě stě, a kdybych podvědomě cítila pochybnosti, určitě to hned v tu chvíli vyhrknu.

 

Kde vás žádal?

Naštěstí doma – zastřelila bych ho, kdyby se zeptal na veřejnosti. K mé profesi sice patří jistý druh exhibicionismu, ale práci a soukromí vnímám jako dva paralelní světy...

 

Tomáš je hudebník?

Ne. Kdysi spolu se svým kamarádem, který je na vozíku, založil neziskovku Cesta za snem – organizují hlavně sportovní akce, při kterých propojují lidi handicapované se zdravými. Té neziskovce už dávno pomáhá moje nejlepší kamarádka a já roku 2019 vystupovala v pořadu Tvoje tvář má známý hlas, kde jsem si za vítězství v kole mohla vybrat, komu pošlu peníze. Kvůli kamarádce jsem je dala Cestě za snem, no a oni mě na základě toho oslovili, jestli si s deseti handicapovanými ženami nechci nazpívat písničku.

 

Co tím sledovali?

Natáčeli projekt nazvaný Lvice. Deset žen odjelo na takový desetidenní kurz přežití a jedním ze zdánlivě nejlehčích úkolů bylo právě to, aby se mnou nazpívaly píseň – nakonec se toho některé ty holky překvapivě bály víc než třeba seskoku s padákem. No a text té skladby napsal právě Tomáš.

 

Takže je textař?

Ani ne, i když vystudoval tvůrčí psaní. Ty holky se mnou pak zpívaly refrén, některé byly opravdu rozložené, brečely mi ve studiu, ale bylo to fajn, a píseň pak dokonce hrála i rádia. Díky těmhle všem událostem jsme s Tomášem už dva roky spolu.

 

Takže covidový pár!

Přesně tak: co covid spojil, nechť nic nerozpojí.

 

Co vám dva covidové roky ukázaly profesně?

Že bych bez muziky nechtěla a asi ani nemohla žít. Extrémně mě deptalo, když jsem musela být zavřená doma. Muzikantský život znamená spoustu cestování, které nemiluju, ale člověk tak má přece jen nějaký řád a smysluplný program. Při lockdownech mě zachraňovali ti mí koně...

 

... u kterých jste rozhodně nemusela nosit roušku, rozumím...

Zažila jsem i incident, kdy mě paní seřvala v lese, když jsem seděla na koni, ať si ji okamžitě nasadím – tak jsem upozornila, že se nacházím ve výšce dvou a půl metru, a jestli se o koně nehodlá v prázdném lese otírat, určitě bude v bezpečí. Jinak ale bylo fajn, že se můžu hýbat na čerstvém vzduchu, protože jsem tou dobou ještě bydlela v paneláku.

 

Hudba tehdy úplně ztichla?

Na čas jo, při lockdownech jsme nechodili do zkušebny ani do studia; pro muzikanty to bylo nejhlubší dno. Vzpomínám, že nejdřív jsme doma dost popíjeli, ale to člověka baví dva týdny, načež si řekne: Přece nemůžeme v kuse jenom lejt?! Sranda přešla, bez hudby mi bylo čím dál hůř. Když jsme si pak mohli zahrát aspoň v tý pitomý zkušebně, bylo to skvělý – hudba zase zaplnila prostor, dunělo to... Neumím to moc popsat, ale je to jako sex – a u toho jíst chipsy.

 

Zažila jste v životě i hraní, která vás nebavila?

Takové bývají některé firemní vipky, kde všichni sedí u kulatých stolů a spolu s koncertem začne i raut.

 

Ale ty zase bývají dobře placené.

Právě – složenky se samy nezaplatí a zvířata na sebe nevydělají. Podívejte tady na Woodyho a radši se neptejte, kolik jsem nechala za poslední týden na veterině.

 

Kolik?

No osm tisíc. Kdyby se pán s vlčákem zachoval normálně a neutekl, dalo se to proplatit z pojištění, ale takhle jsem dala čtyřku za šití, něco za kontroly, v sobotu jsem musela na pohotovost, protože mu víčko vyloženě hnisalo... Ale hlavně žes nepřišel o oko – viď, broučku.

 

Je to řešitelné

Překvapila mě věta o tom, jak jste doma v počátcích covidu popíjeli...

A co se tehdy dalo dělat?

 

Taky jsem popíjel, ale o vás vím, že jste v minulosti trpěla úzkostmi – a myslel jsem, že vám pomáhá právě životospráva.

Kdysi před osmi nebo deseti lety jsem žila opravdu bujarým muzikantským životem a první ligu pila skoro denně – i panáky, což je strašidelný. Mládí jsem si užila jako málokdo – taky jsem vážila o dvacet kilo víc než teď a byla dost nateklá. Dneska si dám pivo nebo víno, ale nepiju už tvrdej, po ránu se nevyprošťuju a tak dále.

 

Měla jste i období, kdy jste úplně abstinovala?

Měla, protože moje záchvaty paniky a hlavně stavy úzkosti byly poměrně vážné. Psychiatr mi někdy před sedmi lety doporučil vynechat alkohol aspoň na čtvrt roku a já kúru dobrovolně protáhla – vzpomínám, že jsem přestala pít v dubnu, teprve další rok na Vánoce si dala první skleničku červeného a byla pak úplně kantáre, i když jsem zapíjela husu... Tak snad jsem našla dobrou střední cestu.

 

Když mě svírala úzkost, rok jsem bral lehká antidepresiva, což skvěle zabralo.

Já se snažím medikaci vyhnout. Vím, že tu možnost mám, což je uklidňující – v peněžence nosím prášek, takže kdybych pocítila příznaky paniky, snad mě to zachrání z nejhoršího.

 

Nicméně v posledních letech to už není potřeba?

Občas se mírné návaly vracejí, ale vážné to bylo jen před dvěma lety v létě, když jsme jeli s Tomášem do Itálie a mě tam přepadla vyložená panika.

 

Takže hned na začátku vztahu...

Právě – a my se z té dovolené museli vrátit domů.

 

Umíte si vysvětlit, co se tam stalo?

Je za tím několik různých faktorů. První tři dny jsme například lehce popíjeli, k tomu jsem tehdy byla unavená. Další věc je, že trpím při jízdě po dálnici. Cítím fobii z nemožnosti uniknout a vidina zácpy je pro mě psycho – zblednu, potím se, chce se mi zvracet nebo omdlít. Proto taky, kdykoli můžu, jezdím po okreskách, kde se můžu otočit nebo zastavit ve vesnici a rozdýchat to.

 

Ještě nějaký další faktor?

Pak mi taky vadí, když si připadám daleko od pomoci. Čím víc jsme jeli Itálií na jih, tím míň lidí umělo anglicky, měla jsem pocit, že mi v případě nouze neporozumí – a úplně jsem tu myšlenku vyhrotila. Do Neapole jsme tím pádem nedojeli, na dálnici jsem řekla Tomášovi: „Zkusme jet na sever, vrátit se pocitově zase domů.“ Nechali jsme propadnout dvě noci v Neapoli, našli si něco v Ravenně, ale to už jsem byla rozložená a v úzkostech, ani prášek nepomohl. První noc jsem přežila, ale pak jsme už museli domů – Tomáš mě posadil do auta spálenou od sluníčka, špinavou, neschopnou pořádně se obléknout; vzbudila jsem se až u Salcburku v jeho mikině a šortkách.

 

Strašná historka...

Naštěstí to bylo naposledy a nejspíš je to řešitelné. Nedávno jsem chytla schízu z toho, že máme jet do Gdaňsku. Modlila jsem se, ať se nic nepokazí, týden dopředu jedla jen zdravě, chodila v deset spát, v Gdaňsku si pak nedala ani pivo a bylo mi dobře – na takových cestách je zjevně potřeba dodržovat duševní hygienu.

 

Zkusím to česky

Povídání jsme začali tím, že trávíte spoustu času ve studiu. Co tam vzniká?

S klukama jsme se rozhodli, že konečně zkusím nazpívat pár věcí v češtině, čemuž jsem se dlouho vyhýbala.

 

Bude to deska?

Malá – čtyři nebo pět písní. Uvidíme, co to udělá, protože dřív bylo podle mě chybou, že jsem zpívala česky jen věci, které mi někdo napsal, a autorsky do toho vlastně moc nemluvila. Většinou jsem měla pocit, že mi to pak nejde do pusy – takže tentokrát do toho mluvím.

 

Proč rovnou nevydat celé album?

To je za mě v dnešní době už tak trochu zbytečné – znám minimum lidí, kteří si koupí cédéčko... Základem je udělat jeden nebo dva singly, které zaujmou: tehdy budeme mít vyhráno. Brzy ty písně začneme posílat do světa a byla bych ráda, kdybychom se s nimi po tom chcíplém covidovém období rozjeli zase už naplno koncertně: snad to bude po třech letech další dobrá sezona.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement