Já nic, já advokát. Dvojrole Stanislava Polčáka

Byl poslední den loňského astronomického léta a Lubomír Zaorálek zamířil do kina. Na ministra kultury tehdy v září čekali v novém, špičkově zařízeném sále pražské FAMU vybraní filmaři, především kameramani, zvukaři a střihači.

Starší generace kameramanů chtěla Zaorálkovi na filmu Až přijde kocour z šedesátých let ukázat, jak špatně podle nich Národní filmový archiv převedl do digitální podoby staré české filmy, když nepoužil jimi vymyšlený postup. A zástupci spolků OOA-S a OAZA, dvou kolektivních správců vybírajících autorské poplatky pro střihače a zvukaře, si zase u ministra stěžovali, že Státní fond kinematografie neuznává podíl těchto dvou profesí na filmech natočených za minulého režimu a neposílá jim peníze, které jim coby filmovým autorům podle nich náleží.

„Byla to schůzka, kterou jsem zorganizoval a kde jsem řekl, koho tam chci, aby ta debata měla smysl a k něčemu jsme se dobrali, protože to je komplikované téma,“ vzpomíná Lubomír Zaorálek na setkání, které se nakonec ukázalo jako větší drama, než očekával. Tehdy byl dosluhujícím ministrem kultury, nyní je politikem na odpočinku, protože se jeho sociální demokracie nedostala do sněmovny. Svou první profesí byl přitom Zaorálek televizní dramaturg, v osmdesátých letech chystal nové pořady pro československou televizi v Ostravě. Jeho velkým zářezem z té doby byl vznik známého seriálu Velké sedlo s hercem Pavlem Novým jako hrázným Palyzou.

Nespokojeným zvukařům, střihačům a jejich dědicům požadujícím odměny z vysílání starších filmů chtěl prý Zaorálek vysvětlit, že je nemůže paušálně prohlásit za spoluautory, kteří by měli automaticky nárok na odměny. „V některých filmech byla role zvukaře nebo střihače natolik mimořádná, že to bylo pro výsledek zvlášť významné. Ale je také řada filmů, kde to je řemeslo a rutina,“ říká Lubomír Zaorálek. A není podle něj jasné, kdo by měl u konkrétních filmů rozhodovat o tom, jestli byli autory s právem získávat peníze, nebo dobrými řemeslníky, ale bez tantiém.

Na větší diskusi mezi ministrem kultury a filmaři však nakonec nedošlo. Nejprve sice přišla podle plánu projekce filmu Až přijde kocour, ale poté přišel i europoslanec a tehdejší místopředseda STAN Stanislav Polčák. Jakmile ho Zaorálek v sále zaregistroval, podle několika účastníků začal protestovat. „Já žádám pana Polčáka, aby odešel. Jinak tady nebudu já,“ řekl. Europoslanec naopak namítl, že byl sám pozvaný, načež se Lubomír Zaorálek skutečně zvedl a ze setkání s filmaři odešel. Proč?

 

Možná přijde i advokát

Stanislav Polčák říká, že na projekci dorazil o něco později kvůli nabitému kalendáři. Pozvali ho prý filmoví akademici a dědicové po kameramanovi filmu Až přijde kocour, které jako advokát zastupuje. Tématem setkání se Zaorálkem ovšem měla být podle Polčáka „zfušovaná digitalizace“, ne autorské poplatky. Ministr podle něj vyvolal hulvátskou scénu. „Já mu řekl dobře, já jsem o tom nevěděl, že mě tady nechcete, odcházím. Ale on vyběhl pryč ještě přede mnou,“ vypráví Stanislav Polčák s tím, že se ministr možná obával, že se nespokojenost filmařů proti němu předvolebně zneužije.

Bylo skutečně krátce před volbami a tlak na ministra kultury a jemu podřízený filmový fond a archiv se v té době vystupňoval: zvlášť když se do sporů o digitalizaci a peníze zapojilo v září hned několik členů vedení Starostů a nezávislých (STAN).

Nejprve Lubomíra Zaorálka interpelovala v září poslankyně a místopředsedkyně STAN Věra Kovářová. Chtěla po něm vysvětlit, jak může dopustit „fušerskou digitalizaci zlatého fondu českých filmů“ a „diskriminaci autorských profesí“ střihačů a zvukařů. Zároveň ho varovala, že na státní fond zřejmě již dorazily předžalobní výzvy kvůli neplacení autorských poplatků a bude se to muset řešit soudně.

Předžalobní výzvy přitom posílal právě její dlouholetý stranický souputník Stanislav Polčák. Ovšem nikoli coby europoslanec a místopředseda STAN – ale jako advokát zastupující některé filmaře. A jako právník, který je celou svou kariéru těsně spojený se dvěma zmíněnými kolektivními správci OOA-S a OAZA, vybírajícími autorské poplatky od televizí, hotelů nebo hospod, a to mimo jiné právě pro kameramany, střihače a zvukaře. Těmto kolektivním správcům také léta pomáhal ve stamilionových sporech s ministerstvem kultury ve věci údajných úředních pochybení. V minulosti jim jako advokát spravoval volné peníze, které dál investoval.

Vlastní setkání s filmaři pak krátce před popsanou Zaorálkovou schůzkou uspořádal i tehdejší poslanec a místopředseda STAN Petr Gazdík. Na tiskové konferenci pak oznámil, že šéf archivu by měl kvůli digitalizaci skončit a fond začít platit zvukařům a střihačům tři až pět milionů ročně. Něco takového státní fond kinematografie, který prostřednictvím filmového archivu prodává licence k československým filmům vzniklým v období let 1965 až 1991, dlouhodobě odmítá. Podle fondu k jejich zařazení na výplatní listinu chybí právní důvod. V době vzniku těchto děl nebyly tyto profese považovány za autorské, navíc v době analogového filmu šlo často o řemeslnou, ne o tvůrčí a unikátní činnost, jak to vyžaduje autorský zákon. Ve výroční zprávě fond uvádí, že kolektivní svazy OOA-S a OAZA zastupující střihače a zvukaře požadují z výnosů z prodeje starých filmů tři miliony ročně a k tomu jednorázově devět milionů za předchozí tři roky.

Právě Polčákovou dvojjedinou rolí, totiž politika a současně advokáta spolků žádajících peníze, Lubomír Zaorálek vysvětluje, proč tehdy setkání s filmaři skončilo předčasně. „Věděl jsem, že se okolo toho (Polčák) točí. Ve STAN to věděli taky, stejně jako to, že mi nesmí na oči. Legrační na tom bylo, že jsem to nikomu ani nemusel vysvětlovat,“ říká.

Na ministerstvo kultury nastoupil Zaorálek po kontroverzním spolustraníkovi Antonínu Staňkovi a tehdy údajně pochopil, že kultura je sice jako resort podceňovaná, ale ve skutečnosti se tam točí zajímavé peníze. „Polčák byl pro mě ztělesněním toho, jak pod záminkou, že dělá politiku a má nějakou funkci, si shání kšefty. Kultura je na to dobrá,“ tvrdí Lubomír Zaorálek.

Podobně hovoří i Jiří Besser, který byl za STAN ministrem kultury v letech 2010 až 2011. „Na to je velmi jednoduchá odpověď – Polčáka věci okolo autorských práv vždy velmi zajímaly. Stejně jako ho strašně zajímaly změny zákonů, protože pak by je někomu mohl vyúčtovat,“ říká Besser. Ve funkci předčasně skončil na konci roku 2011: poté, co v majetkovém přiznání neuvedl byt na Floridě, rezignoval. Tehdy ho vystřídala starostka Vizovic Alena Hanáková, která si vzápětí přivedla na post ekonomického náměstka Martina Sankota. Tehdy nedokázala vysvětlit proč. Nyní po zhruba deseti letech policie dává toto rozhodnutí do souvislosti s e-mailem se Sankotovým životopisem, který Stanislavu Polčákovi poslal zlínský podnikatel Michal Redl, ústřední postava kauzy Dozimetr, někdejší spolupracovník gangstera Radovana Krejčíře.

Stanislav Polčák odmítá, že by pro něj jeho veřejná funkce představovala zdroj právnických příjmů: není žádný podivný lobbista a vždy striktně odděloval svoji práci politika a advokáta. „Ve veřejných funkcích jsem nepřekročil, byť nepsanou, hranici s výkonem advokacie. Advokacii dlouhodobě vykonávám, mám ji řádně hlášenou v Evropském parlamentu,“ uvedl s tím, že se profesně věnuje i autorskému právu a s kolektivními správci výtvarníků v OOA-S a zvukařů v OAZA historicky spolupracuje. S náměstkem Sankotem ani Redlem žádná autorská práva neřešil a STAN podle jeho vyjádření nikoho nenominoval do úřadu na základě Redlova doporučení.

O tom, že státní fond nevyplácí podíl z prodejů práv ke starším filmům mistrům zvuku, Stanislav Polčák věděl, ale dlouhou dobu prý vůbec netušil, že se to týká také uměleckých střihačů. Podle jeho líčení ho až před pěti lety požádali o pomoc a on to začal řešit. Jednal se Státním fondem kinematografie, zprostředkoval schůzku s ministrem Antonínem Staňkem, Zaorálkovým předchůdcem na postu ministra kultury. Podle Polčáka jde o diskriminaci těchto střihačů a zvukařů vůči jiným kolegům, kteří pracovali na stejných filmech. Fond by jim měl podle jeho názoru přiznat podíl na honorářích, stejně jako to před lety učinil u kostýmních výtvarníků. To se přitom stalo na základě soudních rozhodnutí a procesů vyvolaných právními zástupci OOA-S a kostýmních výtvarníků.

 

Tichá síla

Být v politice, být blízko změnám zákonů a s těmi pak dál pracovat jako právník, to je opakující se téma v jeho kariéře. Ve svých dvaačtyřiceti letech stihl Stanislav Polčák zastávat větší množství politických funkcí. Dvakrát byl zvolen poslancem, ale v roce 2014 dal přednost Bruselu, křeslo europoslance pak obhájil i v dalších volbách o pět let později. Podílel se na založení a vedení dvou formací. Jednak šlo o Sdružení místních samospráv ČR, lobby s více než dvěma tisíci starostů a starostek malých obcí, jednak o spřízněné politické hnutí Starostové a nezávislí, známější pod zkratkou STAN. To ze Stanislava Polčáka dělalo jednoho z vlivných hybatelů domácí politiky.

Jeho hvězda by po loňských parlamentních volbách pravděpodobně dál stoupala. Starostové se stali po hnutí ANO a jen těsně po ODS třetím nejsilnějším klubem ve sněmovně. STAN získal rekordních třiatřicet poslanců a čtyři posty v nové vládě. Jenže místo růstu přišel náraz.

Letos přišly v rychlém sledu za sebou dvě kauzy, které zasáhly právě STAN a Polčákův vliv v politice a ve straně omezily.

Kauza pojmenovaná policií Dozimetr se týká především bývalého šéfa pražských STAN a exnáměstka primátora Petra Hlubučka. S vyšetřováním klientelistické sítě okolo Hlubučka a údajné korupce se ovšem objevily nové detaily o kontaktech dvou otců zakladatelů STAN, Stanislava Polčáka a Petra Gazdíka s již zmíněným zlínským podnikatelem Michalem Redlem, v minulosti spolupracovníkem gangstera Krejčíře. Tyto kontakty zjevně nebyly až tak společensky povrchní a nahodilé, jak oba politici v předchozích letech vyprávěli.

Ani Gazdík, ani Polčák nebyli v souvislosti s kauzou Dozimetr z ničeho nekalého obviněni. Petr Gazdík však kvůli kontaktům se zlínským podnikatelem skončil ve vládě jako ministr školství. Stanislav Polčák si ze stejného důvodu mohl v hnutí STAN letos v půlce roku už jen pozastavit členství, protože o něco dříve rezignoval na post místopředsedy hnutí.

Důvodem byla jeho dvojrole v další kauze – totiž vyjednávání o odškodnění obcí z okolí vybuchlých muničních skladů ve Vrběticích na Zlínsku. Na jedné straně zde vystupoval Stanislav Polčák, vrcholný politik a šéf sdružení místních samospráv, na druhé straně doktor Polčák, advokát. Loni v dubnu, jen pár dní po zveřejnění informace o zapojení ruských špionů do výbuchu skladů, vystoupil europoslanec Polčák a poslanec Gazdík po boku starostů čtyř postižených obcí s výzvou k vládě, aby Rusko politicky pykalo a česká vláda se postarala o adekvátní odškodnění.

Tehdy však nebyla zřejmá jedna věc. Totiž že Stanislav Polčák vystupuje zároveň jako právní zástupce obcí a je finančně zainteresován na výši nově získaného odškodnění. To vyšlo najevo až o rok později, když advokát Polčák rozeslal vyúčtování za své právní služby obcím. Jak upozornily Seznam Zprávy, někteří zastupitelé byli zaskočeni, že by obce měly proplatit advokátu Polčákovi dvě a půl procenta z více než tří set milionů odškodnění, které získaly na základě nově přijatého jednorázového zákona. „Pan Polčák nám měl pomoci zajistit odškodnění. A to jsme získali formou zákona. Takže panu Polčákovi máme platit za právní služby. Nebo spíš za lobbing? Protože jestli za lobbing, tak už bychom byli někde v Turecku – úplně za hranou,“ citovaly Seznam Zprávy tehdejšího zastupitele Slavičína a zároveň advokáta Zdeňka Rumplíka. Na zastupitelstvu podle jeho svědectví i zápisu z jednání padla na začátku jediná zmínka o odměně Polčákovi jako právníkovi, a to deset tisíc jednorázově.

Stanislav Polčák již dříve uvedl, že od začátku se odškodnění obcí nevěnoval jako politik, ale poskytoval standardní advokátní službu. Na celém případu, který vedl k získání vysokých kompenzací za škody, podle svého vyjádření odvedl se svými kolegy obrovské množství práce a postupoval podle stavovských pravidel, což následně potvrdila advokátní komora. Na svém twitterovém účtu napsal, že za svou práci mohl požadovat až 25 procent z přiznaného odškodnění obcím, ale se starosty se dohodl na 2,5 procenta. Šlo o zhruba osm milionů korun. Posléze oznámil, že se své části odměny vzdal.

Navzdory odchodu z funkce místopředsedy STAN a nakonec i pozastavení členství v tomto uskupení zůstal dál europoslancem. Současně předseda STAN Vít Rakušan uvedl, že podle jeho názoru Stanislav Polčák pomohl při prosazení vysokého odškodnění pro obce hlavně jako politik, ne jako advokát a on osobně ho při případné obhajobě bruselského postu za dva roky nepodpoří.

 

Zatepla a zastudena

Už během studia na právnické fakultě se Stanislav Polčák pohyboval okolo politiky a kolektivních správců autorských práv. Nejvýraznějším a nejznámějším příkladem takového správce je OSA, zastupující autory hudby. Jde o sdružení autorů, která s posvěcením od státu vybírají pro své členy odměny za užití jejich děl. Například při vysílání v televizi, v rádiích, v obchodech a hospodách nebo prostřednictvím náhradních poplatků z přístrojů a médií, jako jsou telefony a paměťové karty.

Stanislav Polčák už zkraje tisíciletí figuroval jako zástupce jiného takového svazu – kanceláře OOA-S, kolektivního správce sdružujícího výtvarné umělce, architekty a některé filmové profese. Tento menší správce tehdy procházel krizí, protože od něj odešli filmaři vedení kameramany k autorskému svazu DILIA. Ministerstvo kultury navíc v té době vzalo výtvarníkům z OOA-S část oprávnění. Jak se následně ukázalo, protiprávně a filmaři se k OOA-S posléze vrátili. Z té doby pocházejí dva spory o 45 a 77 milionů, což je výše škody, kterou měl spolek utrpět kvůli jednání ministerstva kultury. Ve sporech s ministerstvem se Polčák jako právník od začátku angažoval. Před pěti lety vedení OOA-S prezentoval, že celková požadovaná částka po ministerstvu narostla s příslušenstvím už na více než čtvrt miliardy. Valnou hromadu spolku před šesti lety požádal o schválení mandátu k vyjednávání s ministerstvem kultury o možném smíru. „Máme signály, že stát čeká na první rozsudek, pak by šel na mimosoudní uplatnění škody,“ vysvětloval Stanislav Polčák členům spolku s tím, že takové soudní rozhodnutí ve prospěch OOA-S je na spadnutí. Jako absolutní minimum pro jednání s ministerstvem navrhl 77 milionů. Již tehdy došlo na shromáždění ke slovní přestřelce o tom, zda mají právníci přislíbeno v případě úspěchu 25 procent ze získané částky.

Stanislav Polčák dnes uvádí, že nemůže komentovat ani běžící spor, ani svou případnou odměnu. Žádné jednání o možném smíru s ministerstvem kultury údajně nevedl a žádné setkání s ministrem kultury na toto téma si nevybavuje. Spor s ministerstvem kultury z větší části oficiálně zastupoval Polčákův bývalý advokátní školitel, zlínský advokát Ivan Juřena. Soudy od té doby také postupně rozhodly, že jedna z žalob na ministerstvo přišla pozdě, zatímco druhý spor se vrátil znovu na začátek.

Ředitelka OOA-S Eva Štěpánková uvedla, že se k živému sporu nemůže vyjadřovat. Stanislav Polčák je podle ní „neuvěřitelně schopný a pracovitý advokát“ a „v drtivé většině sporů, v nichž spolek zastupoval, byl úspěšný“. Do loňského roku vedla stranu Spojení demokraté – Sdružení nezávislých, což je přejmenovaný pohrobek kdysi úspěšných Evropských demokratů bývalého pražského primátora Jana Kasla, vůbec první politické strany, v jejímž vedení Stanislav Polčák byl.

Spolek OOA-S vybíral od televizí, kabelovek nebo knihoven v posledních letech okolo padesáti milionů ročně, na vlastní provoz spotřeboval zhruba pětinu až čtvrtinu z této částky. Představy o příjmech ovšem bývaly podstatně větší. Stanislav Polčák léta tlačil svůj nápad na navýšení příjmů o výběr nových autorských odměn z počítačových programů. Výnosy OOA-S se tak měly navýšit o desítky milionů ročně.

Příběh s počítačovými programy se začal rodit před více než dvaceti lety.

Pamětníci si možná vzpomenou na prodejce výpočetní techniky Mironet, kterému policie neprávem zadržela počítače kvůli podezření, že se dopouští pirátství. Podnět k zásahu vzešel od Microsoftu, tehdy hlavní tváře sdružení velkých softwarových firem BSA, a webu zatepla.cz, kde bylo možné anonymně hlásit piráty.

Reakcí na to bylo něco, čemu se dnes říká trolling. Vzniklo sdružení zastudena.cz, které deklarovalo, že chce bránit obyčejné lidi před šikanou a chamtivostí softwarových obrů. Za spolkem na začátku stál majitel Mironetu a jeho tehdejší právnička Lucie Rambousková, dnes advokátka Tycová Rambousková. Stanislav Polčák byl v Mironetu její kolega. Spolek zastudena.cz tehdy ovšem také požádal ministerstvo kultury, aby mohl fungovat jako kolektivní správce přímo pro programátory s tím, že by pro ně – po vzoru například hudebních autorů – vybíral pravidelně odměny, třeba když je počítačový program vidět v televizi, třeba v televizním pořadu o počítačových hrách.

Pak došlo k podivuhodnému obratu. Nový výběrčí pro programátory nevznikl. Ale rozhodnutí od Soudního dvora EU v Lucemburku, kam právníci zastudena.cz spor dotáhli, pootevřelo cestu k výběru nových poplatků. Soud tehdy řekl, že jen pasivně ukazovat programy a hry v televizním vysílání na nové příjmy pro programátory nestačí. Ale pokud by grafické prostředí programu bylo unikátním dílem a divák by s obrazovkou mohl komunikovat, mohlo by to být základem pro výplatu autorských honorářů ze softwaru jako ze zobrazovaného výtvarného díla. Příkladem použití takových programů, z nichž by šly vybírat nové honoráře, by mohly být počítače v internetových kavárnách, počítačové herny nebo kasina s videoloterijními terminály.

Zastudena.cz však oprávnění k výběru nezískalo a skončilo. Soudní štafetu převzalo sdružení výtvarníků OOA-S, kam se přesunuli i někteří programátoři z původního zastudena.cz. Už ne jako programátoři, ale jako výtvarní tvůrci počítačových her a programů.

V tu dobu se totiž proti výběru nových odměn vyslovilo ministerstvo kultury a nebylo jasné, jak se k tomu v případných sporech postaví soudy v Česku. Chyběl precedent. Bývalá právnička zastudena.cz už jako právní zástupkyně OOA-S podala žalobu na vybraného provozovatele internetové kavárny kvůli neplacení licenčních poplatků z programů zobrazovaných po monitorech. Spor s kavárníkem prošel celým soudním kolečkem dvakrát až k Ústavnímu soudu.

Po prvním kolečku to vypadalo na jackpot. Stanislav Polčák mluvil před členy OOA-S o rozsudku, za který „by každá kolektivní správa zaplatila zlatem“.

Očekávaný růst příjmů a agendy okolo byl jedním z důvodů, proč se stěhovali do nových prostor v centru Prahy. Do jednoho kancelářského domu s apartmány na Národní třídě zamířil postupně celý „dělný tým“, jak tomu na poradách říkali: advokátní kancelář Lucie Tycové Rambouskové, vedení kolektivních správců výtvarných umělců OOA-S a zvukařů OAZA, prostory zde má europoslanec Polčák i Sdružení místních samospráv ČR, jemuž donedávna šéfoval.

Boom s počítačovými programy se však nakonec nekonal. V druhém kole soud výrok upřesnil a potenciál výběru nových honorářů poslal ke dnu. Ani zažalovaný internetový kavárník Pavel Felcán nemusel podle rozsudku patnáct tisíc platit. Sám si na spor moc nepamatuje, protože podle něj začal už před dlouhou dobou: skončil ovšem předloni.

Žalovaný kavárník je přitom sám spojen s prostředím těch, kdo ho žalovali. Když se soud zhruba před deseti lety rozběhl, byl tajemníkem STAN v Karlovarském kraji a následně za Starosty kandidoval v krajských volbách. Zhruba osm let je také asistentem Stanislava Polčáka v europarlamentu a na Národní měl svého času na starosti prostory pro členy sdružení místních samospráv.

 

Polčákova oáza

Ještě blíž než ke sdružení výtvarníků OOA-S má Stanislav Polčák ke spolku zvukařů OAZA. Sdružení vybírající odměny pro autory mistry zvuku vzniklo díky němu. Nikdy nefiguroval v jeho orgánech, ale od začátku se pohyboval v těsné blízkosti. Spolek zastupoval při registraci na ministerstvu kultury i ve sporech, které následovaly. Ministerstvo totiž odmítalo uznat, že jsou zvukaři autory děl. A také kvůli pochybám, zda je vznik nové výběrčí organizace vůbec ekonomicky účelný, protože by zastupovala jen omezený počet autorů. U soudu nakonec převážil názor, že zvukaři autory být mohou, a ministerstvo ustoupilo. Koncem roku 2006 oprávnění pro sdružení OAZA vydalo.

Lidé zabývající se autorskými právy a kolektivní správou označují spolek za „Polčákův projekt“. V jeho vedení se totiž objevila řada lidí jemu blízkých. Při vzniku byl v představenstvu Ondřej Rejzek, který byl už v roce 2004 při založení Starostů a nezávislých společně se Stanislavem Polčákem a Petrem Gazdíkem. Tehdy šlo o lokální politické hnutí ve Zlínském kraji s původním názvem Nezávislí starostové pro kraj. Rejzek se následně stal asistentem poslance Polčáka. Nyní jedná za společnost Proprium, které patří pozemky okolo Polčákova statku poblíž Prahy. Do něj investoval Stanislav Polčák s původně třemi osobami blízkými na začátku roku 2010. Jednou z nich byla Lucie Krejčová, která se posléze stala vedoucí hlavní kanceláře hnutí STAN a členkou představenstva spolku zvukařů OAZA.

„K působení u kolektivního správce OAZA mě opravdu přivedl před lety pan Polčák, se kterým jsem se znala už dlouho předtím, a to zcela soukromě,“ uvedla Lucie Krejčová s tím, že v polovině roku 2019 v OAZA skončila. Téměř od začátku byla v představenstvu zvukařů Ivana Šimáková, sestřenice Stanislava Polčáka, která žije na Zlínsku, v sousední obci vedle jeho rodného Vysokého Pole. Nyní je uvedena v dozorčí radě.

Loni v polovině roku se stal ředitelem kolektivního správce OAZA Karel Ulm, předtím také figuroval v dozorčí radě. Ještě dříve pracoval pro sdružení místních samospráv, byl asistentem europoslance Polčáka a jeho přítelem. Druhé volební období je zastupitelem na Praze 1, dříve za TOP 09, nyní byl do zastupitelstva této městské části zvolen jako nestraník na kandidátce s hnutím ANO. Podle svých slov přišel do sdružení OAZA někdy okolo roku 2013 nebo 2014, když reagoval na pracovní nabídku, aby se věnoval zahraničním vztahům. „Informace o vztahu s panem Polčákem šíří mí bývalí kolegové z politické strany v rámci politického boje a já je nebudu komentovat,“ reagoval dále Karel Ulm. Stanislav Polčák jen uvedl, že všechny zmíněné zná, ale doporučení do OAZA dal jen Lucii Krejčové jako schopné manažerce.

Spolek OAZA je i po patnácti letech od vzniku velmi malým kolektivním správcem. Podle výroční zprávy za loňský rok zastupoval 707 mistrů zvuku. Poslední tři roky vybírá 21 až 27 milionů ročně, 9 až 11 milionů z toho spotřebuje na provoz. Z každé vybrané koruny tak jde třicet a více haléřů na správu, což jsou v případě OAZA především mzdy a v jednom balíku vykázané náklady na IT, právní služby nebo nájem. Podle lidí pohybujících se v kolektivní správě, případně neziskovém sektoru, je v oboru považováno za dobrou praxi vejít se s provozní režií do patnácti procent vybrané částky, v případě velkých kolektivních správců ještě níž. Třicet a více procent – tedy to, co platí ve spolku OAZA – je prý extrém.

Ředitel OAZA Karel Ulm k tomu říká, že ve spolku drží náklady na nejnižší možné úrovni. V posledních letech, kdy je ředitelem, výši nákladů a příjmů ovlivnila energetická krize, válka a covid. To pak mělo vliv i na uváděná procenta, která nejsou podle něj vypovídající. „Režijní srážka je každým rokem diskutována se členy spolku a tito výši srážky odsouhlasují,“ uvedl.

Příjmům kolektivního správce OAZA mohla výrazně pomoci jedna drobná změna v letos schvalované novele autorského zákona. Věta ve smyslu „kdo už vybírá z kabelové televize, může i ze satelitní“ by pro spolek OAZA představovala rozšíření příjmů o téměř milion satelitních zásuvek. V korunách až o osm milionů ročně navíc. Zvukařům jako jediným z kolektivních správců v Česku totiž chybí oprávnění vybírat autorské odměny ze satelitního přenosu, ostatní takové oprávnění již mají.

Pozorného čtenáře asi nepřekvapí, že s pozměňovacím návrhem k vládní novele autorského zákona přišla Věra Kovářová ze STAN. Jenže to bylo na jaře. Před posledním kolem hlasování v říjnu už s touto změnou nepřišla. „Dohodli jsme se, že to nebudu navrhovat. Nebude předmětem hlasování,“ uvedla Věra Kovářová.

Podle dvou koaličních politiků její návrh narazil na radě, kde se předjednávají změny zákonů. Dohoda prý byla jasná – po Vrběticích už žádné další „polčákoviny“.