Hlavičkář ze mě nebude, ale maratony zvládám, říká maličký Lukáš Petrusek

Lidé

Není nejrychlejším z českých vytrvalostních běžců, ale přesto patří k těm nejoblíbenějším. Sedmadvacetiletý Lukáš Petrusek se účastní všech známějších maratonů i půlmaratonů, a se svou výškou 138 centimetrů je zvládá v úžasných časech. Celý rozhovor si poslechněte v pořadu Host Reportéra buď v tomto článku nebo ve vašich podcastových aplikacích.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co považuješ za svůj životní úspěch?

Za prvé fakt, že jsem uběhl pár maratonů nebo Jizerských padesátek. A za druhé to, že dokážu žít takzvaně na férovku s běžnými lidmi a ukazovat světu, že ve mně něco je.

 

Zamysli se. Jaká vůbec nejstarší vzpomínka se ti vybaví?

Ta úplně nejstarší je spíš takovým temným pocitem. Vidím sám sebe v nemocnici, kde jsem trávil spoustu času, bylo to trochu tísnivé a chladné. Navíc jsem nechápal, co je se mnou špatně, ale dnes to beru jinak: vím, že mě takové dětství dost zocelilo… A druhá silná vzpomínka je na Jizerské hory, kde jsme navštěvovali babičku. Začal jsem chodit po kopcích, přidával si kilometry, cítil radost z pohybu, a v temnotě se objevila jiskra. Radoval jsem se: Ono to půjde!

 

Jak se vlastně jmenuje tvá nemoc?

Achondroplázie. Laicky řečeno jde o omezený růst, měřím 138 centimetrů. Lékaři předpovídali méně, ale díky sportu jsem se o pár centimetrů přerostl.

 

Kdy jsi začal chodit?

Až v pěti a půl letech, do té doby se zdálo, že budu trvale připoután na invalidní vozík. Mou další potíží byla značná nedoslýchavost, ale dnes mám výborná naslouchadla, takže si připadám jako normální člověk. Ale nazpět k chůzi: po Jizerkách jsem chodil pořád větší túry, místo trekových holí si pomáhal větvemi, zvykal jsem si na pravidelný pohyb a díky tomu se mi začalo správně formovat tělo.

 

Mohl jsi hrát dejme tomu fotbal?

To byl vždycky velký koníček. Jako osmiletého mě vzal na hřiště u nás na Letné brácha, který tam hrával se spolužáky a dobře věděl, že si připadám odstrčený. Brzy jsem vycítil, že ze mě hlavičkář nebude, ale řekl jsem si, že tím pádem musím být dobrým atletem. Po půl hodině byla většina kluků unavených, a mně se líbilo, že je najednou dokážu přesprintovat. Kondice se pořád zlepšovala, soutěžil jsem se zdravými lidmi, špičkovali jsme se, svět už byl v pořádku.

 

Rozhovor si můžete poslechnout i ve formě podcastu zde:

 

 

 

Ty jsi hrál se samými zdravými, vysokými kluky?

Zásadně, nic jiného by mě nebavilo. Říkal jsem, ať hrají tvrdě a nenašlapují kolem mě po špičkách. Chtěl jsem hrát naplno a s maximálním adrenalinem, protože to je nejlepší antidepresivum.

 


Maraton pod čtyři

Vzpomeneš si, kdy jsme se my dva poznali?

Při půlmaratonu v Olomouci?


Přesně tak a potom jsme společně běželi i maraton v Aténách. Jak se ti vlastně líbil?

Asi jako tobě.

 

 


Takový maratonský průměr?

Přesně. Na běžce tam dýchne historie, každý, kdo může, by si měl Atény jednou vyzkoušet, ale jinak jsme běželi skoro pořád po dálnici, hodně do kopce, vyprahlou krajinou, nedaleké moře skoro nebylo vidět, a ani atmosféra není tak dobrá jako třeba v Praze. Anebo v Mnichově, což je nejhezčí z maratonů, které jsem zatím běžel.


Jaký máš osobní rekord?

V tom Mnichově jsem měl čas 3:59, ale ještě rychlejší byl Frankfurt, 3:52.


To je na člověka s maličkýma nohama neuvěřitelný čas! Máš ještě rezervu?

Snad jo. Během covidu jsem se rozhodl, že chci běhat jen pár prestižních maratonů ročně a na každý se připravit tak, abych měl šanci na takzvaně totální čas. Podle mých propočtů by to mohlo být 3:40.


Spousta běžců narazí po třicátém kilometru do pomyslné zdi, tehdy nastávají krize. Znáš to?

Ani ne. Asi mi pomáhá mentální příprava: závod beru tak, že to jsou vlastně čtyři desítky, z nichž se po každé zastavím na občerstvovačce, takže se je na co těšit. Zjišťuju si, co bude kolem trasy k vidění, a pak vyhlížím zajímavá místa. A k tomu se vždycky těším na diváky, kteří jsou mým dopingem.


Nikdy jsi běžecký závod nevzdal?

Ne. Můžu mít špatný čas, to nevadí, příště se zlepším. Hlavní je proběhnout ve zdraví cílem a zavolat rodičům, že můžou odložit infarkty na neurčito.


Bolívají tě po maratonu nohy?

Trochu. Bolely by víc, kdybych je hodil na stůl a dal si pohov, ale já jsem zvyklý co nejrychleji po závodě popadnout ještě dejme tomu koloběžku nebo nazout inlinové brusle, abych nevytuhl.


Nedivil bych se, kdybys byl nejrychlejší takhle maličký běžec na světě. Je to tréninkem, nebo máš nějaké dobré dispozice?

Zásadní je, že jsem začal sportovat, hned jak to bylo možné; tělo si zvyklo na zápřah. A pak mám asi závodnickou povahu, umím se zdravě nahecovat. Postavím se na start vedle zdravých běžců a říkám si: Ukaž jim to! A posledních čtyřicet dva kilometrů zrychluj!

 


Ahoj v Helsinkách

Litoval ses někdy?

Občas to na mě padne. Měřím se jen se zdravými a někdy mě trápí, že jim nestačím. Známí mě uklidňují, že jsem přece výborný mezi lidmi hendikepovanými, ale mně to úplně nestačí, chci být aspoň průměr mezi těmi zdravými, což se někdy nedaří. Chvíli jsem smutný, ale pak si zaběhám a je klid.

 

Lákají tě i další sporty?

Každoročně se těším na Jizerskou padesátku a letos jsem ji prvně stlačil pod pět hodin. Měl jsem radost, ale dobrý čas bych hned vyměnil za to, kdyby byl závod hromadný a s diváky podél trati, což kvůli covidu nešlo. No a příští rok se chystám na slavný Vasův běh ve Švédsku, který je pro mě ohromnou výzvou. Nemám ani tak obavy z toho, že bych těch devadesát kilometrů nedoběhl, jako spíš z toho, že překročím dvanáctihodinový časový limit.

 

Neměli by ti dát pořadatelé nějakou výjimku?

Nechci. Jen ať mě hodí do studené vody, nějak si s tím musím poradit. Mám sice kratší nohy a ruce, ale zvládnu skoro totéž co třeba ty.

 

Kdyby ses narodil dnes, byla by tvá nemoc léčitelná?

Měli bychom o ní lepší informace, lépe by komunikovali lékaři s rodinou, možná by mi trochu víc pomohli, ale já jsem hlavně rád, že jsem se nenarodil za komunismu. Protože to bych mohl skončit ve speciálním ústavu, což tehdy mnoha dětem ublížilo.

 

Mě opravdu zajímá, jestli by ti dnešní medicína dokázala přidat třeba patnáct dalších centimetrů.

Existují takové metody, ale stejně by bylo poznat, že nejsem jako ostatní, protože lidé s achondroplázií mají odlišný obličej. Vypadal bych jako přerostlý trpaslík, a tak jsem se raději smířil s tím, jaký jsem.

 

Kde pracuješ?

V pražské centrále firmy RunCzech, která mimo jiné pořádá velké vytrvalostní závody a kde můžu být denně v kontaktu s běžci.

 

Už druhým rokem se žádné závody nekonají, což musí být pro RunCzech katastrofa. Nebo není?

Je, ale my zároveň vidíme, že čím víc jsou lidi doma, tím víc se jim chce běhat, a tak se snad závody brzy vrátí a bude o ně zájem ještě větší. Možná budou zpočátku trochu jiné než dřív, ale budou.

 

Jak jiné?

Na konec května třeba chystáme takzvaný The Battle of the Teams, což bude ojedinělý maraton pro čtyři špičkové týmy, něco jako běžecká Liga mistrů v centru Prahy. Na to se strašně těším, protože mám pro Ligu mistrů slabost – před každým závodem si do sluchátek pouštím její hymnu.

 

A na jakém závodu se potkáme my dva spolu?

Na tom Vasově běhu?

 

Ani omylem!

Tak víš co? Příští rok slavíme sto let od narození manželů Zátopkových a sedmdesát let od jejich triumfu v Helsinkách. Není to skvělá příležitost? Příští rok ahoj na maratonu v Helsinkách!

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama