Proč odcházím do Globusu

V  našem století se přihodí jen výjimečně, aby píseň vzbudila společenskou diskusi, ale letos jedna taková vznikla.

Poprvé v historii internetové DVTV se stalo, že moderátor Martin Veselovský věnoval drtivou většinu pořadu rozboru textu – o skladbě Půjdu do Globusu hovořil s autorem, svým sedmačtyřicetiletým vrstevníkem Xavierem Baumaxou, celou čtvrthodinu.

Slogan „Půjdu do Globusu, tam je svět ještě v pořádku“ začíná lidovět, což se nám potvrdilo před měsícem v Reportérovi. V rámci ankety psal herec Marek Taclík (vrstevník Baumaxy a Veselovského) o tom, jak by nejraději založil hnutí All Lives Matter, které by se vymezilo proti všem novým radikálním hnutím, jenže na závěr svou odpověď shodil. Ano, asi by mohl založit hnutí, ale „... spíš půjdu do Globusu, protože tam je svět ještě v pořádku“.

Taclík necítil potřebu hlášku vysvětlovat, protože žije v kruzích, které píseň často slyšely, ale pro netaclíkovskou bublinu si o ní přece jen něco řekněme: na koncertech se lidé od prvního slova smějí, jednotlivé sloky jsou vyhrocené do karikatur. Baumaxa v písni někdy hovoří podle všeho sám o sobě, jindy se vžívá do jiných, uveďme dva příklady – na samém začátku slyšíme: „Jsem bílý heterák středního věku, mám tři děti, vysokou školu, hypotéku, přítelkyni s dítětem, piju pivo, žeru maso. A nechám se uzurpovat transgenderovou osobou, která neví, čí je, týral ji otčím, a než byla uznána, chtěla si házet laso?“

O chvíli později se přenáší do současných Spojených států: „Jsem hollywoodský režisér, co touží získat Oscara, mám hluchého zvukaře, slepého kameramana, armádní muženu, šviháka Asiata a šeptají mi do ouška: Ještě obsaď tři bílé tlusťochy, co týrají barevné, teplého producenta a lesbickou kostymérku, která k nominaci nalíčí invalidního černouška!“

Návštěvníci koncertů se smějí dokonce i ve chvílích, kdy Baumaxa vydechne absurdní refrén: „Půjdu do Globusu, tam je svět ještě v pořádku. Anebo do Déemka – zde nakupuji, zde jsem člověkem...“

Většina prvoposluchačů až do té chvíle předpokládala, že se vypravěč proti agresivnímu progresivismu refrénem vymezí, on ale unaveně odchází do míst, na kterých se ještě jakžtakž vyzná; kde je vše při starém. Do míst, kde jsme si rovni. Nevedeme tam kulturní ani politické války, za nic nedemonstrujeme, těšíme se na slevy – občas můžeš pořád ještě sehnat sedmičku slušného vína pod kilo!

Nelze předpokládat, že by si zrovna Baumaxovi posluchači libovali v návštěvách samoobsluhy, ale někteří z nich, například Taclík nebo já, si doma po koncertě uvědomili, že je ten refrén zasáhl.

Zaráží nás dnešní společenská atmosféra, něco se nám nelíbí, něčemu nerozumíme, z něčeho býváme smutní – příliš s tím ale nebojujeme.

Ačkoliv teď už bych měl začít mluvit za sebe, takže znovu a lépe: Já už moc nebojuju.

Jedním ze zásadních důvodů je fakt, že bych měl spoustu protivníků z řad chytrých, šikovných, úspěšných, a hlavně „svých“ lidí, které mám pořád celkem rád. Čtou podobné knížky, sledují podobné seriály, poslouchají podobnou muziku, volí podobné politické strany – a přitom jim už nerozumím.

Máme stejné kořeny i vzpomínky, vesměs jsme vděční za rok 1989, shodně tvrdíme, že je nám svoboda nade vše, ale asi to myslíme každý jinak, nebo nevím.

Těžko snáším nenávistnou náladu, kterou ventilují mnozí zkušení lidé na vrcholu sil vůči svým názorovým oponentům. Hrotí atmosféru, jenomže já už chci klid, vyštěkal jsem se ve dvaceti.

Kde je tu, prosím vás, nejbližší Globus?

 

Táhni i s fotrem!

V osmnácti letech má být člověk aspoň trochu radikálem. Vůbec nevylučuju, že kdybych maturoval, přilepím se zadkem k silnici a zablokuju ve jménu superčisté planety dopravu, proč ne? Nejspíš bych tvrdě bojoval i za to, ať si každý vybere své pohlaví dle libosti, a jezdil pomáhat migrantům na jejich výpravách do Evropy, to by mě určitě bavilo...

Před třicítkou jsem načas podlehl dojmu, že to má příroda chytře zařízené: narodí se nám děti, což otupí aktivistický vzdor, a to je dobře, protože nadhled vede k toleranci a velkorysosti. Ve středním věku by měl člověk zjistit, že většina problémů není černobílých, agresivita plodí agresivitu, pravda bývá mezi a my se beztak musíme dohodnout, nebo ne?

Takové byly tenkrát moje propočty, do kterých jsem samozřejmě zahrnul i patologickou sedlinu čili lidi hloupé, zlé a osobnostně pokřivené, s nimiž se dohodnout nedá; ale těch je naštěstí jen pár procent a nejlépe udělám, když je budu ignorovat.

Abych byl aktuální, teď mě například vůbec nepřekvapuje skupinka podivínů, kteří se vysmívají naočkovaným lidem, přemlouvají své staré rodiče, ať se vakcíně vyhnou, nebo fantazírují o čipech, díky nimž nás sleduje Bill Gates, protože takoví podivíni byli a budou, nic s tím nenadělám. Snad je jen trochu lituju, ale vlastně si jich spíš nevšímám.

Nejpozději od dob rozmachu sociálních sítí jsem si musel připustit, že k nesnášenlivosti a urážení jiných inklinuje taky spousta lidí studovaných, že hejty létají ze strany na stranu, tam a zpátky, všude, ale u koho mě to skutečně zasáhlo a mrzí, to jsou „mí lidé“.

Lidé, kteří stejně jako já vyšli z předpokladu, že pravda s láskou nakonec zvítězí nad lží a nenávistí, pokud pro to něco uděláme – a najednou jako by jim nedocházelo, že nad nenávistí se dá jen sotva zvítězit nenávistí.

Abych ještě chvíli zůstal u covidu, tak někteří „mí lidé“ poslední dobou nadávají nenaočkovaným. Případně se jim vysmívají, útočí na ně, dělají z nich sobecké hlupáky, hází je do jednoho odpudivého antivaxerského pytle...

Sám jsem vakcínu dostal a nic by mě nepotěšilo víc, než kdyby se nechali naočkovat přinejmenším všichni lidé stárnoucí anebo se zdravotními problémy, ale pokud možno empaticky je o to prosím – tuším, že většina z těch, kteří zatím k očkování nešli, má svůj vlastní důvod, který je výrazně relevantnější než čipy Billa Gatese.

Chci si ten důvod poslechnout. Chci o něm přemýšlet. Chci se o něm pobavit – přátelsky.

Vůbec si nedovedu představit, že bych slovně napadal mladého člověka ve výborné kondici – kdo jsem já, abych v takovém případě soudil? Pandemie covidu přece znamená konglomerát problémů a nejde tu zdaleka jen o fyzické zdraví, ale taky o zachování svobodné, nevystrašené, psychicky zdravé společnosti.

Zásadní hra je o totéž jako vždycky, totiž o to, aby se jednou našim dětem nežilo hůř, než se žilo (v tomto případě v dobách před pandemií) nám. Čímž jsem si právě zformuloval osobní maximu: Jednej tak, aby se tvým dětem žilo líp než tobě.

Mimochodem, s takovým vnitřním imperativem se najednou nemůžu přilepit zadkem k vozovce, protože mi praví, abych sice dbal o čistou planetu, ale zároveň se střežil radikálního boje, který může omezit svobodu a životní úroveň příští generace.

Nikam se tedy nelepím, ale nikomu ani nenadávám. Docela rád vyslechnu ekologické aktivisty i klimaskeptiky, zařadím se kamsi mezi a troufale myslím, že takhle to je ve středním věku správně.

Pravidelně chodím fandit na stadion Bohemky, kde mám dva kamarády, totiž Vaška Klause mladšího a Jirku – taktéž mladšího – Dienstbiera. Ti dva by se neshodli nejen na otázce ekologické, ale ani na většině ostatních. Jenomže z mého pohledu to jsou oba příjemní, zajímaví kluci, a tak jsem rád za každou pětiminutovku, kterou s jedním nebo druhým propovídáme. V něčem souhlasím s tímhle, v něčem s tamtím, na lecčems se neshodneme, na lásce k Bohemce vždycky.

Pro spoustu „mých lidí“ je jeden (častěji Vašek) nebo druhý (občas i Jirka) idiotem, sviní a škůdcem, z čehož se mi svírá hrudník.

Před dvěma lety 17. listopadu šel Vašek s dcerou v náručí položit květinu na Národní třídu, kde na něj dav (převážně „mých lidí“) začal pískat, bučet a řvát: „Táhni i s fotrem do prdele!“

Byl to můj poslední sedmnáctý listopad na Národní třídě, protože na tyhle žlučovité výjevy nemám.

A vlastně ani nevím, jestli jsou tihle lidé, se kterými jsem dřív míval spoustu společného, pořád ještě „mí“. U mnoha z nich mám například zvláštní pocit, že by se radovali ze smrti prezidenta Zemana, ale to je, doufám, opravdu jenom paranoia.

Není přece možné, aby vzdělaný a psychicky zdravý člověk středního věku přál smrt politikovi s jinými názory – to ne, to se omlouvám, to jsem ujel. Krutí sociopati mezi „mými lidmi“ určitě nejsou – to už bych z Globusu nikdy nevyšel ven.

 

Raději se nevyjadřuj

Představuju si společnost, která by se jednohlasně shodla: Musíme za každou cenu ochránit zemi před smrtelnou nákazou, všichni budeme striktně dodržovat všechna nařízení, všichni se půjdeme naočkovat, samozřejmě i potřetí, ale třeba taky počtvrté a tak dále...

Ta představa mě, člověka očkovaného, poněkud děsí.

Znám milé lidi, kteří své rodiny kvůli covidu na několik měsíců izolovali od zbytku společnosti, a pak znám milé lidi, jejichž rodiny se po celou dobu snažily žít tak, jako by pandemie vůbec nebyla.

A znovu – kdo jsem já, abych soudil, čí přístup je lepší? Jak bych mohl někomu z nich nadávat?

Jak mám, proboha, rozsoudit, jestli jsou horší nenaočkovaní sportovci, kteří při lockdownech pořádali zahradní párty, nebo naočkování lenoši, kteří leželi vzorně doma na gauči?

Když jsem na jaře vedl rozhovor se šéfem kardiochirurgie v pražském IKEM Ivanem Netukou, zeptal jsem se ho i na covidovou pandemii a Netuka řekl pár smířlivých vět, které jsem v duchu hned podepsal: „Už rok poslouchám různé názory a rozumím oběma základním pohledům – lidem, kteří to berou nesmírně vážně, i těm, kteří pandemii trochu zlehčují. Budoucnost snad rozsoudí, kde byla pravda, ale špatná je ta polarizace na losnovce versus mažňákovce a zákopy, do kterých se různé názorové skupiny zahrabaly. Jestli něco může vygenerovat rozumná řešení do budoucna, je to v první řadě dialog – a já si ochotně poslechnu i zastánce přiměřeně extrémních stanovisek.“

Někdejším šéfem a dnes už podřízeným Ivana Netuky je třiasedmdesátiletý profesor Jan Pirk, se kterým chodíváme každý měsíc běhat a při běhu si hodně povídáme. Honza Pirk, až do té doby oblíbenec národa, si loni na jaře naběhl na netušené vidle, když mezi každodenním operováním srdcí a sportováním vstřícně odpovídal na novinářské otázky. Honza je někdy až bezelstný, rád si povídá, nikoho neodmítne. Žije ve starém světě bez sociálních sítí, stejně by na ně nenašel čas – a proto neměl zdání, jak vyhrocené, agresivní diskuse se tam vedou nad každým výraznějším prohlášením o pandemii. Sám nikomu nenadával, netvářil se jako majitel velké pravdy, jenom trousil svoje názory:

Mladí a zdraví lidé se nemoci nemusí zbytečně bát, jen ať se klidně promoří. Přísné lockdowny jsou pro další vývoj společnosti nebezpečné, život v domácí izolaci je zdravotně škodlivý, dlouhodobé zavírání škol a dětských kroužků nepřípustné...

Nejspíš se občas v něčem zmýlil – však taky není specialistou na viry, on pouze osmačtyřicátým rokem operuje v IKEM. Pokud se ale mýlil, mnohonásobně za to zaplatil. Hned loni v březnu mu začaly chodit sprosté, nenávistné maily od evidentně gramotných (a často, předpokládám, „mých“) lidí, kteří se pandemie obávali víc než on. Brutální shitstorm se spustil na sociálních sítích a v diskusních fórech, která naštěstí Honza Pirk nečte, ale jeho manželka Blanka se oné chyby dopouštěla, a tak jsem jednoho loňského podzimního dopoledne zažil u Pirků doma scénu, na kterou nezapomenu. „Už se k tomu nikdy nikde nevyjadřuj,“ prosila uslzená paní Blanka, „vždyť nás ta nenávistná kritika drtí – po víc než padesáti letech manželství prvně hrozí, že se začneme hádat.“

Honza namítl, že si za svými názory stojí, ale paní Blanka kroutila hlavou: „Vrací se doba, kdy je některé názory lepší říkat jenom mezi nejbližšími, kterým bezpečně věříš.“

 

Pasivní rezistence

Málokdo si přeje, aby mu jiní nadávali; aby se mu smáli, aby ho titulovali hlupákem.

Poznal jsem několik bezvadných Čechoameričanů, kteří volili Donalda Trumpa, ale zmíní to jedině v soukromí po skleničce vína; rozhodně ne venku, už vůbec do novin.

Znám taky populární herečku, která se rozhodla – byť s mnoha výhradami – volit ANO, ale není natolik sebedestruktivní, aby to roztrubovala.

Znám lidi, kteří volili SPD, ale navenek se tvářili, že ODS; znám lidi, co volili Zemana, ale tvářili se, že Drahoše.

Ti všichni přestali věřit v klidnou a konstruktivní diskusi. Bojí se, že budou utlučeni dokonce i lidmi, které mají rádi, a navždy poznamenáni cejchem – takže se stáhli do svého Globusu.

Sám tam taky mířím, myslím, že už parkuju.

Do třicítky jsem měl pohodlný klid ve své pražsko-novinářsko-umělecky-kavárenské sociální bublině, ale pokazila to náhodná návštěva vypálené Jižní Osetie, kde mi došlo, že za všechno nemůže vždycky jen Rusko, protože přinejmenším polovičním viníkem jihoosetinské války byla Gruzie.

Tehdy jsem si poprvé – a proto překvapeně – vyslechl od části „svých lidí“, že jsem putinovec. Později jsem se zastal voličů Miloše Zemana, a najednou jsem byl zemanovcem. Když mě vylekala migrační vlna do Evropy v létě roku 2015, tak xenofobem. Naposledy jsem se zastal nenaočkovaných lidí a pro část „svých lidí“ jsem antivaxerem, což už je fuk, protože skutečně vcházím do Globusu, kde je svět ještě v pořádku.

Nic dalšího raději nikomu nevnucuju, ačkoliv úplně jsem se nevzdal. Dál budu rád potkávat Vaška s Jirkou, dál si budu vážit jak Vaškova táty, tak i toho druhého skvělého Vency, který už bohužel není... (Zkuste někdy napsat na sociální sítě nebo říct v nějaké lepší pražské hospodě, že máte rádi jak Klause, tak Havla – zaručuju vám velkou zábavu!)

Nikomu nezačnu nadávat za odlišné názory, nenechám se vyprovokovat k urážkám.

Třeba to stačí.

Třeba si na to vzpomenou mé děti, až se jim jednou narodí děti.