Proč odcházím do Globusu

Tomáš Poláček

30. prosince 2021

Reportér 12/2021 · Číslo 88

20 minut

K následujícímu textu autora inspirovala nová píseň Xaviera Baumaxy: „Půjdu do Globusu,“ zpívá písničkář v refrénu, „tam je svět ještě v pořádku...“ Kolega Tomáš Poláček se zamýšlí nad tím, proč tolik na první pohled úspěšných (nejen) čtyřicátníků rezignovaně hledá svá klidná místa, která jsou „ještě v pořádku“, a nabízí tak vlastní odpověď na otázku: Co je problémem naší doby a společnosti? „Příliš mnoho Čechů středního věku zastává neadekvátně radikální, agresivní, až nenávistné pozice, což vytváří toxickou atmosféru.“

V našem století se přihodí jen výjimečně, aby píseň vzbudila společenskou diskusi, ale letos jedna taková vznikla.

Poprvé v historii internetové DVTV se stalo, že moderátor Martin Veselovský věnoval drtivou většinu pořadu rozboru textu – o skladbě Půjdu do Globusu hovořil s autorem, svým sedmačtyřicetiletým vrstevníkem Xavierem Baumaxou, celou čtvrthodinu.

Slogan „Půjdu do Globusu, tam je svět ještě v pořádku“ začíná lidovět, což se nám potvrdilo před měsícem v Reportérovi. V rámci ankety psal herec Marek Taclík (vrstevník Baumaxy a Veselovského) o tom, jak by nejraději založil hnutí All Lives Matter, které by se vymezilo proti všem novým radikálním hnutím, jenže na závěr svou odpověď shodil. Ano, asi by mohl založit hnutí, ale „… spíš půjdu do Globusu, protože tam je svět ještě v pořádku“.

Co je problémem naší doby

Lidé různých názorů z pravé i z levé části politického spektra, s nimiž ne každý nutně souhlasí – takoví jsou autoři seriálu esejí odpovídajících na otázku: Co je největším problémem naší doby a současné společnosti?

Taclík necítil potřebu hlášku vysvětlovat, protože žije v kruzích, které píseň často slyšely, ale pro netaclíkovskou bublinu si o ní přece jen něco řekněme: na koncertech se lidé od prvního slova smějí, jednotlivé sloky jsou vyhrocené do karikatur. Baumaxa v písni někdy hovoří podle všeho sám o sobě, jindy se vžívá do jiných, uveďme dva příklady – na samém začátku slyšíme: „Jsem bílý heterák středního věku, mám tři děti, vysokou školu, hypotéku, přítelkyni s dítětem, piju pivo, žeru maso. A nechám se uzurpovat transgenderovou osobou, která neví, čí je, týral ji otčím, a než byla uznána, chtěla si házet laso?“

O chvíli později se přenáší do současných Spojených států: „Jsem hollywoodský režisér, co touží získat Oscara, mám hluchého zvukaře, slepého kameramana, armádní muženu, šviháka Asiata a šeptají mi do ouška: Ještě obsaď tři bílé tlusťochy, co týrají barevné, teplého producenta a lesbickou kostymérku, která k nominaci nalíčí invalidního černouška!“