Z manažerky tkadlenou: Chtěla bych tkát z roun českých ovcí

Lidé

Vystudovala filmovou vědu a jako manažerka se v Národním filmovém archivu podílela mimo jiné na digitalizaci sbírek. Nebyla ale šťastná. Pak objevila kouzlo starého řemesla, koupila si tkalcovský stav a začala tkát šály. Už pár let se tím živí. „Začala jsem dobře spát, přestala se přejídat a zjistila, že toho k životu moc nepotřebuji,“ říká Anna Batistová, která tvoří pod značkou anniné.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Povězte mi, jak vypadal váš život, než jste usedla ke tkalcovskému stavu?

Bavily mě filmy, tak jsem vystudovala filmovou vědu. Během doktorátu jsem přednášela a pracovala na svých nebo kolektivních výzkumných projektech. Věnovala jsem se tematice filmové techniky a problematice filmového materiálu, jezdila na mezinárodní festivaly archivních filmů. Když se pak v roce 2011 měnilo v Národním filmovém archivu v Praze vedení, přišla mi nabídka na novou manažerskou pozici vedoucí filmových sbírek. Vzala jsem ji. Mimo jiné jsem měla pod sebou nové oddělení digitalizace sbírek.

 

Zní to zajímavě. Co se vám na vašem životě nelíbilo?

Seděla jsem v kanceláři, měla pod sebou sedmdesát lidí, řešila granty. To jsem dělala do roku 2015. Tehdy jsem pocítila, že sama sebe nepoznávám. Pracovala jsem šedesát či sedmdesát hodin týdně, byla jsem frustrovaná, nevyspalá, měla problémy se zažíváním, s váhou. Myslela jsem zprvu, že změním jen místo nebo že začnu znovu učit. Žádný z těchto plánů ale nedopadl. Spočítala jsem si pak, že mám úspory přibližně na rok, a rozhodla se, že zkusím dělat něco rukama a zjistím, zda se tím lze živit. Po roce se ukázalo, že to jde.

 

Jaký vztah jste tehdy měla k ručním pracím?

Už od dětství jsem se jim věnovala, krátila si tím volné chvíle. Podobně jako v jiných rodinách v tehdejším Československu se i u nás doma upravovalo oblečení, pletlo se, háčkovalo. V dobách největšího pracovního nasazení pro mě bylo vyšívání doslova terapií.

 

CHTĚLA JSEM SE ODLIŠIT

Proč jste si pro své nové živobytí vybrala zrovna tkaní?

Už od začátku jsem se snažila přemýšlet tržně, nechtěla jsem živořit. Věděla jsem, že pokud se budu věnovat řemeslu, musím za to být také adekvátně zaplacená. Některé ruční práce jsou ale tratné, třeba vyšívání, které mám ráda. Lidé ale za to nejsou ochotní dát tolik, kolik času vás ta práce stojí. Chvíli jsem pak přemýšlela, že bych šila oblečení. Nejsem ale vyučená švadlena, a když jsem se podívala na to, co se vyrábí v ČR, přišlo mi, že jsou to takové často jednoduché střihy a látky jsou stále stejné. Říkala jsem si, že bych se měla něčím odlišovat, třeba právě jinými látkami. A tehdy mě napadlo, že bych látky mohla tkát.

 

Do té doby jste tedy s tkaním neměla žádné zkušenosti?

Ne. Šla jsem na jednodenní kurz tkaní, kde mi ukázali, o co jde. A taky mi tam řekli, že tkalcovský stav stojí třicet tisíc, lepší sto tisíc. Naštěstí mě to neodradilo, byť jsem si říkala, že je nereálné, abych si ho koupila. Byla jsem tehdy registrovaná na úřadu práce, kde jsem řešila, zda bych nemohla absolvovat rekvalifikační kurz tkaní, a požádala jsem o proplacení. To nevyšlo.

 

 

Jak to?

V kraji, kam jsem příslušela, byl zrovna akutní nedostatek řidičů autobusů a všechny rekvalifikační fondy šly na ně. Navíc mi řekli, že s mým vzděláním a životopisem jsem blázen, když chci dělat tkadlenu. A že jsem schopná se o sebe postarat, tak ať nepočítám s tím, že by mi někdo něco proplácel.

 

Co bylo dál?

Zaplatila jsem si rekvalifikační kurz, respektive jen jeho část, sama. Po kurzu jsem se rozhodla koupit tkalcovský stav a koupila si úplně ten nejjednodušší, který stál pár tisíc. Zjistila jsem, že nepotřebuji kupovat hned nějaký drahý. Následně jsem jela na jeden ze svých prvních trhů, a jelikož jsem neměla moc, co s sebou vzít, vzala jsem kromě výšivek a různých šitých drobností také pár svých nově utkaných šál, aniž bych měla tušení, že dělám něco, co není úplně běžné.

 

Měly úspěch?

Ano, šly na odbyt a zákaznice za ně byly ochotny dát peníze, které odpovídaly tomu, kolik stál materiál a kolik jsem do toho dala práce. A tak se stalo, že šály dělám dodnes a že mi přinášejí můj hlavní příjem. Velmi mne baví do řemesla pronikat, studuji zahraniční knížky o tkaní, zkoumám, z čeho všeho se dá nebo nedá tkát. Zároveň chci dělat lidem radost. Chci, aby šála ode mne nebyla jejich sto padesátá osmá, kterou mají v šatníku. Chtěla bych, aby tam měli třeba jen jednu, byť dražší, ale takovou, která perfektně doplní jejich šatník a bude jim dělat radost a dobře sloužit.

 

Šály tkáte mimo jiné z vlny, což je skvělý materiál, protože je přírodní. Jak se stavíte k principu udržitelnosti?

Lidská práce je cenná a čas si nekoupíte. Když tedy věnujete svůj čas, tak věnujete to nejdůležitější, co v životě máte. A proto mi přijde logické, že budu zároveň pracovat s materiálem, který nebude zatěžovat planetu, budu vědět, že kvůli tomu nikdo netrpěl. Podle mne je nesmysl tkát třeba z akrylu, když vím, že se akrylová látka na skládce rozkládá ještě mnoho a mnoho let potom, co už tu nebudeme.

 

Co preferujete při výběru vlny?

Vyhledávám příze, které jsou lokálně, eticky a udržitelně vyráběné. Preferuji ovčí vlnu, protože je to materiál obnovitelný, ale hlavně nabízí širokou škálu kvality, vlastností a způsobů zpracování, výborně se s ním tká a dobře se barví. Moc ráda bych pracovala s vlněnou přízí vyrobenou z rouna domácích oveček v České republice, ale příze, které jsem měla možnost vyzkoušet, jsou většinou pro současné citlivé krky příliš kousavé. Teď mám doma dokonce něco málo příze vyrobené z vyčesaných psích chlupů. Ale to jsou takové specialitky, které ne každý ocení a snese.

 

Kde tedy vlnu sháníte?

Pracovala jsem s vlněnou přízí z Bulharska, Rumunska, Lotyšska, Portugalska nebo Španělska. Celkem pravidelně se mi do rukou dostávají příze z různých částí Velké Británie nebo z Irska, kde funguje tradiční výroba téměř nepřetržitě. Moc ráda také hledám a zkouším příze z jiných částí světa, třeba z Mongolska nebo Nepálu. Většina příze, se kterou tkám, ale pochází z Jižní Ameriky, kde ji nakupují evropští distributoři. Ti garantují, že pochází ze zvířat žijících v komfortu, a ne na úkor tradiční krajiny, že je rouno stříhané citlivě, zpracované a barvené udržitelně, a že lokální komunity, které se na tom podílejí, dostávají za svou práci férovou odměnu.

 

MAGICKÝ ZÁŽITEK

Loňský rok byl pro mnoho lidí komplikovaný. Jak s vaším podnikáním zacloumala pandemie?

Loni jsem stála stejně jako mnozí další před problémem, že nastavený vzorec tkaní – prodej na trzích – prodej do obchodů nebude fungovat, když všichni sedíme doma a nikam nesmíme, obchody jsou zavřené. A tak jsem se konečně dokopala k tomu udělat si e-shop a konečně jsem se taky dostala k tomu, o čem už přemýšlím dlouho.

 

A to je?

Chtěla bych toto řemeslo předávat dál. A ukázat, že k tomu nutně nepotřebujete drahý tkalcovský stav, vlastně k tomu nepotřebujete žádný stav. Když si chcete tkaní vyzkoušet, můžete tkát na papírovém kartonu třeba z krabice od bot nebo obtkávat kus polystyrenu nebo květináč. Na své webové stránky mám v plánu dát jednoduché návody, jak si zaštupovat ponožku nebo jak utkat záložku do knížky. A už je tam třeba návod na pletenou houbičku na nádobí nebo na návleky na ruce. Jednoduše bych ráda přispěla k rozšíření toho, co jsem si pro sebe pojmenovala jako textilní soběstačnost. A pak chci rozšířit nabídku kurzů vlastního tkaní. Vidím na lidech, když přijedou na kurz, jak z nich všechno opadne. V sobotu ráno usednou za stav, v neděli odjíždějí a v pondělí jdou do práce s novou šálou. Pár lidí mi napsalo, že je to magický zážitek, vyrobit si něco rukama, něco, co pak můžou nosit.

 

Na kurzy za vámi lidé jezdí ke Kutné Hoře, kde žijete. Jak jste se tam ocitla?

Jsem rodačka z Kutné Hory a můj partner odtud také pochází. Když jsem šla z filmového archivu na volnou nohu, můj přítel shodou okolností také začal pracovat z domova. Potom, co jsme oba strávili rok prací z pražského bytu, jsme si chtěli pořídit něco svého. A jako mnozí další i my jsme zjistili, že za stejné peníze, za něž si v Praze koupíte malý byt, si můžete mimo Prahu koupit dům. Našli jsme pak v obci Kluky u Kutné Hory krásný, byť trochu rozbořený venkovský dům, k němuž jsou nalepené dvě truhlářské dílny a chlévy.

 

Takže vaše budoucí tkalcovská dílna?

Do budoucna snad ano. K domu jsme museli navíc koupit i jabloňový sad, bývalý majitel to nechtěl prodávat zvlášť. A tak máme každý rok asi tunu jablek, vozíme je do moštárny, necháváme do sadu chodit sousedy, aby si nasbírali pro sebe. Snažíme se o to starat. Všude kolem nás se ze sadů udělaly parcely a na nich se postavily domečky jeden jako druhý. My bychom chtěli, aby tady sad zůstal.

 

NEJPRVE JSEM MĚLA POCIT VINY

Jak jste se cítila, když jste vyměnila kancelářskou práci za práci ruční?

Nejprve obrovský pocit viny, že se to nedělá, že má člověk chodit do práce a ne sedět doma a dělat, co ho baví. Po čase, když jsem si tím začala vydělávat, pocit viny vymizel, protože jsem začala přispívat do ekonomiky. Když jsem vypadla z pracovního kolotoče, cítila jsem i to, jak ze mne opadl stres a neúměrná odpovědnost.

 

Ale teď máte na svých bedrech to, že musíte prodat své zboží, jinak jste bez peněz.

Ano, nyní jsem sice zodpovědná za sebe, ale když nejste moc hrr a podnikáte rozumně, tak vás to nemusí ubíjet. Dělá vám to naopak radost, protože rozhodujete sama o sobě. Po roce přišly další efekty, například jsem začala dobře spát, přestala jsem se přejídat. Přestala jsem také svoji nespokojenost řešit impulzivními nákupy a zjistila, že toho k životu vlastně moc nepotřebuji. Vystačím si s málem. Musím ale dodat, že v březnu minulého roku jsem byla přesvědčená, že nemám šanci svoje podnikání udržet. Že se to prozatím podařilo, je jen díky mým zákazníkům.

 

Plánujete, že byste své podnikání rozšířila?

To nechci, čemuž se mnozí diví. Nemám v plánu zaměstnávat dvacet tkadlen a kolečkem se vrátit tam, odkud jsem utekla, tedy zase řešit papírování a sezení v kanceláři. Když tkáte, zjistíte, že vlastně potřebujete také plést, příst a přízi si barvit. Takže se ani se svým malým podnikáním určitě nudit nebudu.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama