Londýn na nohou, Británie se mění

O víkendu prošel centrem Londýna jeden z největších průvodů v dějinách Velké Británie. Jak to vypadalo v milionovém davu, popisuje Češka žijící kousek od ostrovní metropole.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Nevím jak vy, ale já jen slyším slovo demonstrace a osypu se. Coby dítěti školou povinnému v sedmdesátých letech v socialistickém Československu mi hned naskočí dvě věci: pět hodin ráno a seřadiště. Mám proto velmi smíšené pocity, když moje anglická rodina rozhodne, že se zúčastníme v Londýně obrovské demonstrace.

Před třemi lety 17, 4 milionu lidí hlasovalo pro brexit. Někteří tvrdí, že od té doby dva miliony zemřely, přesto skoro sedmdesátimilionové Velké Británii hrozí, že v důsledku jednoho idiotsky nepřipraveného a nepromyšleného referenda bude brzy malá.

Tuto sobotu někdy kolem desáté dopoledne se moje demonstracechtivá, rozespalá rodina začala trousit k snídani. Chtějí dát vládě a parlamentu vědět, že národ potřebuje druhé referendum, čili hlasování o tom, jestli zůstat v EU, nebo skočit do propasti a odhlasovat katastrofální „no deal“.

Ještě někdy před polednem udiveně pozoruji svou anglickou rodinu v pohodlí jejich viktoriánského příbytku. Protože mně se nikam nechce, držím se stranou, odpustím si své obvyklé neurotické pobíhání a nervózní popohánění. Ponecháni sami sobě – pořád ještě velmi ležerně – se všichni tři probírají víkendovými novinami.

Už chápu, proč bolševici neměli v Anglii šanci. Stalin a Lenin se v Londýně k revoluci v klidu připravovali, aby pak doma smetli stávající režim. Angličana by na barikády jen tak nedostali. Ani když jde o nejdůležitější demonstraci jeho dosavadního života, nevstane v pět ráno a nikdo ho nepřiměje, aby se vzdal svých obvyklých rituálů a oželel svůj klid.

Viděli jste někdy britský válečný film? Zatímco sovětský důstojník se s řevem vrhá do boje, anglický oficír si nejdřív v klidu pečlivě holí a masíruje tvář. Teprve pak se vrhne vpřed, ale nikoliv s řevem, nýbrž s rozvahou.

 

Koukej, těch hezkých ženských

Zatímco demonstranti z Glasgow a z Yorkshire vystupují z autobusů v centru Londýna, mnozí jiní si vůbec nelámou hlavu s vyhlášeným začátkem. Na opakovanou otázku, kdy demonstrace začíná, jen utrousí: „Někdy po obědě.“

Každý si rovněž podle své nálady vybírá, kde se k průvodu přidá. Někteří se zdrží jen půl hodiny, ale jak říká muž jménem Marc Scott, kterého jsem si troufla v davu oslovit: „Důležité je, že jsem se ukázal. A že to bylo příjemné.“ Ještě měsíce se budou všichni dohadovat, kolik milionů demonstrantů vlastně přišlo, ale nejdůležitější stejně bude, že to bylo příjemné... 

„Byla byste tak převelice laskava, potřebuju se kolem vás jenom protáhnout. Děkuji, děkuji, a velice se omlouvám za vyrušení,“ propasíruje se kolem mne příjemná žena a ohleduplně si drží batůžek před sebou, aby do žádného z demonstrantů ani neťukla.

Dorazily stovky tisíc slušných lidí, pokojně a s úsměvem, často vybaveni vtipnými, podomácku vyrobenými plakáty, kteří mají plné zuby brexitového chaosu.

„Vidíš těch hezkých ženských kolem? To jsou zahraniční manželky Angličanů,” komentuje můj manžel a dodává už vážněji: „Všichni jsme uvěřili, že všichni jsme jedna Evropa – a teď tohle.”

Chlapík s transparentem požadujícím pomocí slovní hříčky odchod ministerské předsedkyně Theresy May už před dubnem (Marching to End May Before April) tvrdí, že toto je „nejen největší demonstrace, ale taky nejklidnější“. Vysvětluje si to mimo jiné tím, že tentokrát (na rozdíl třeba od roku 2003, kdy se manifestovalo proti válce v Iráku), zůstali doma trockisti, kteří „nevěří na slušnost”.

Víkendový dav v londýnských ulicích tvořili z velké části ti, kteří popíjejí o víkendu prosecco skoro jako vodu – nikdo nespotřebuje každoročně tolik hektolitrů levných bublinek jako Angličani. Myslím, že italští vinaři by pocítili jejich odchod z EU velmi silně.

Zatímco našeho syna nadchl labrador s cedulí Brex a obrázkem hnědé hromádky (brexshit), dcera měla jiného favorita: seznam ptáků Velké Británie, přičemž jako „největší pták“ v něm figuruje David Cameron.

Kdo ví, kde se bývalý ministerský předseda zrovna nachází. Údajně si koupil karavan, ve kterém něco píše. Nicméně novináři si už škodolibě všimli, že jde o jediného britského premiéra, kterému se po odchodu z Downing Street nehrnou lukrativní nabídky.

 

Premiérko, podívejte se z okna!

Na severu Londýna speciální policejní jednotka zuřivě hledala gang, který v noci ubodal další sedmnáctileté dítě – dorostla tady generace, která považuje za běžné nosit u sebe nože.

Mezitím tisícovky policistů ostražitě hlídaly, aby sobotní velký průvod proběhl v klidu.

Demonstranti na Parlament Square zdvořile naslouchali projevům, jeden z okolostojících však zklamaně vysvětloval pubertální dceři: „Škoda, že už nemůžeš slyšet Wilsona nebo Jenkinse. To byli politici, kteří uměli mluvit k davu! Dokázali ho pobouřit a vzápětí nadchnout. Řečníci vymřeli, teď se všichni jen snaží o jedinou výstižnou větu, která se dá využít v televizi nebo na twitteru.“

Nicméně dva konzervativní politici na tribuně nebyli špatní. Michael Heseltine připomněl: „Churchill si nikdy nepřál zůstat osamocený, naopak se toho obával.“

Anna Soubry nedávno opustila konzervativní stranu na protest neodpovědného a sobeckého politikaření, které nehledí na zájmy národa. A na demonstraci promluvila, přestože jí vyhrožovali smrtí, pokud se zúčastní: „Poslanci potřebují volit v zájmu lidí, ne v zájmu partaje,“ prohlásila.

Labourista Tom Watson napsal na twitter: „Premiérka tvrdí, že mluví jménem Británie. Dobře, pani ministerská předsedkyně, podívejte se z okna! Roztáhněte závěsy, zapněte si televizi. Podívejte na ten velký zástup. Lid je tady!“

To sobotní odpoledne všechno proběhlo velmi mírumilovně a neokázale, lidé se rozcházeli spokojení.  A přece něco...

Ještě před pár lety by nikdo nevěřil, že politik bude v Británii riskovat život, když si bude stát za svým. Čtyřicetiletou matku dvou malých dětí Jo Cox zavraždili nedlouho před referendem v roce 2016, protože vedla vášnivou kampaň proti brexitu. A Laura Kuenssberg, politická komentátorka BBC, opakovaně potřebuje policejní ochranu před extrémními odpůrci členství v EU.

Malá nebo Velká, Británie a její nálada se rozhodně mění.

 

P. S.:

Večer jsem šla natrhat kapustu k večeři na komunální zahrádku. Byla jsem tam poprvé po dlouhé době a málem mi upadla čelist, kolik kurníků a fóliovníků tady za poslední dobu vyrostlo. Angličani si zřejmě nemůžou pomoct a milují své národní krize. 

 

P. S. S.:

Dosud největší parlamentní petici všech dob – Revoke article 50 and Remain in EU – podepsalo už přes pět milionů lidí. Margaretě Anne Georgiadou, která ji iniciovala, vyhrožují smrtí.

 

Součástí reportáže je i rozsáhlá fotogalerie od našeho zpravodaje, kterou si můžete prohlédnout zde.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama