České počiny

Sloní srdce

05 / 05 / 2019

Před devíti lety našel svou lásku – Afriku a její zvířata, zejména slony. Od té doby se Arthur Sniegon na kontinent vrací, většinu času tam žije a pracuje. Rozjel několik projektů na ochranu největších suchozemských savců před pytláky, kteří je vraždí kvůli slonovině. Nyní získal štědrý grant Expedice Neuron na velkou vědecko-ochranářskou výpravu do džungle.

Před devíti lety našel svou lásku – Afriku a její zvířata, zejména slony. Od té doby se Arthur Sniegon na kontinent vrací, většinu času tam žije a pracuje. Rozjel několik projektů na ochranu největších suchozemských savců před pytláky, kteří je vraždí kvůli slonovině. Nyní získal štědrý grant Expedice Neuron na velkou vědecko-ochranářskou výpravu do džungle.

Pár hodin před tím, než jsem se s Arthurem Sniegonem spojila po telefonu, pozoroval tlupu goril. „Pak si mě samec všiml, zařval a začal se spouštět ze stromu dolů. Za ním samice s miminkem na zádech. A tři mladší gorily. Jedna to vzala skokem, z dvanácti metrů, kaskadérka. Bylo to moje nejhezčí pozorování goril přímo v lese,“ odpověděl český vědec na mou původně jen konverzačně míněnou otázku, jak se dneska měl.

Třicetiletý Arthur Sniegon Afriku miluje. Na kontinent se dostal před devíti lety coby student – cestoval po Gabonu, Středoafrické republice a Kamerunu. Za rok byl na rovníku znovu. Na kole projel Kongo-Brazzaville a jih Kamerunu, kde se připojil k výzkumu šimpanzů a projektu ochrany horského mlžného lesa. Zamířil do Čadu, až na okraj Sahary. A za rok zase Kamerun. Mezitím dostudoval ekologickou a evoluční biologii na Přírodovědecké fakultě UK v Praze, bakalářský cyklus zakončil prací o primátech.

Ukázalo se, že vztah s rovníkovou Afrikou není jen vzplanutí, ale hluboká láska. Během několika návratů si ho připoutala k sobě – a ze všech svých zvířat nejvíce ke slonům.

 

Masové vraždění slonů

Z Arthura se stal aktivní ochránce těchto velkých savců. Pytláci zabíjející pro slonovinu mají ročně na kontě až třicet tisíc životů slonů. „V naší oblasti je situace nejhorší. Mají na svědomí devět z deseti sloních mršin. Rozhodl jsem se, že přeruším školu a zkusím být užitečný,“ řekl mi. Pytlák je podle něj nejnebezpečnější africký predátor, schopný vylovit i dříve bohatá loviště, navíc se soustředí na biologicky nejcennější kusy: na dospělé a zdravé jedince s mohutnými kly.

Arthur je aktivní na více frontách. Založil organizaci Save-Elephants. Některé dílčí projekty už fungují a nesou plody, na další zatím hledá finance. Snaží se zapojit co nejvíc místních lidí, zaměstnancům národních parků pomáhá shánět peníze na výstroj, ve spolupráci s českou organizací Kola pro Afriku jim sehnal bicykly pro snadný, rychlý, levný a tichý pohyb. A pokouší se zajistit financování dalších projektů – například vývoje speciálního obojku, který by měl na sobě mít alespoň jeden slon ze stáda, aby vysílal signál o poloze, ale zároveň přenášel i zvuk případné střelby, takže by se na místo včas dostali ozbrojení ochránci nebo drony.

Občas se mu povede pro tuto práci nadchnout nějakého dobrovolníka z Evropy. Hledá ale také nadšence asijského původu. Právě lidé pocházející ze zemí východní a jihovýchodní Asie jsou největšími odběrateli slonoviny: ve východní Asii na černém trhu se za ni platí nehorázné sumy. Sniegonovi asijští spolupracovníci by se tak měli stát volavkami, předstírat ve středoafrických metropolích zájem o slonovinu a pomáhat mapovat černý trh.

Arthurův bílý obličej je profláklý, pašerácké gangy nemají velké zábrany a mohlo by mu jít o krk. „Ale asi to zní víc nebezpečně, než to je. V naší oblasti to není tak zlé, když se to dělá s rozmyslem a s dobrým krytím,“ uvedl Arthur.

 

Expedice do Pralesa zítřka

V posledních letech se mu už podařilo několik pytláckých sítí rozkrýt a usvědčit. Díky utajenému vyšetřování a také speciálně cvičeným psům, jimž se mladý biolog a ochranář věnuje v poslední době nejintenzivněji. Právě kvůli tomuto programu ho zaměstnává národní park Odzala-Kokoua v severní části Konga-Brazzaville. Základ „smečky“, která zde působí, tvoří štěňata české fenky Camy a izraelského psa Shona. Arthur dohlíží na výcvik psů i školení místních psovodů, v mezičase vyřizuje administrativu, plánování, veterinární záležitosti. „V poledním vedru, když psi moc nepracují, nebo později k večeru se vydávám na místa podél hlavní cesty i podél stezek zvířat a pytláků, instaluju a kontroluju fotopasti. Přes internet komunikuju s dobrovolníky a domlouvám detaily Expedice Neuron,“ sdělil biolog z Konga.

Čech Arthur Sniegon totiž získal velkorysý grant od českého Nadačního fondu Neuron na projekt Dzamba Ya Lobi (což v konžském jazyce lingala znamená Prales zítřka). Jde o výzkumnou výpravu se skupinou dalších českých biologů, která se má uskutečnit letos v srpnu.

Jejím cílem je systematicky prozkoumat jednu z posledních výsep africké divočiny – pralesů v konžské pánvi na pomezí západoafrických států Konga a Gabonu. Zaměří se na zjištění stavu populací suchozemských savců, nejen slonů, ale i kriticky ohrožených goril nížinných.

Členové týmu zahájí dlouhodobé vědecké sledování komunity pralesních zvířat – na chráněných územích i mimo ně budou zkoumat míru dopadu lidských aktivit, legálních i ilegálních. „Pro přesuny do nitra pralesa budeme využívat sloní stezky, které nám postup v často husté vegetaci usnadní. Část týmu se do vzdálené oblasti dostane i po vodě na nafukovacích člunech. A tam, kde ani jedna z možností nebude připadat v úvahu, chopí se slova stará dobrá mačeta,“ popsal Arthur plánovaný pochod napříč džunglí.

Pomáhat budou místní lidé. „Ti budou v tu chvíli rádi, že se jim dostane byť krátkodobé, ale přesto slušně placené práce. Největším nebezpečím mohou být teoreticky blízká setkání s pralesními slony či buvoly, ale v tak velké skupině nás nejspíš včas zaregistrují. S pytláky to bude asi podobné.“ V oblasti jsou podle Arthura sice aktivní nejen malí pytláci zvěře na maso, ale i pytláci se samopaly specializovaní na lov slonů, cílem expedice však není konfrontace. „Pokud se potkáme, proběhne, doufám, tiché setkání. Místní průvodci a pytláci se vzájemně poznají a půjde se dál. Ani k tomu ale pravděpodobně nedojde.“

Nejnebezpečnější chvíle ostatně Arthur Sniegon neprožil v Africe ani s divokými zvířaty, ani s pytláky, ale při dopravě na cestách. „Při nehodách mi doslova v náručí zemřeli dva kamarádi… Vzhledem k zdejšímu provozu, stavu cest a vozidel i způsobu řízení je to tady zdaleka největší nebezpečí. A jednou mne v noci se stanem skoro spláchla divoká voda.“

 

Nomád v džungli

Jako novinářka ze střední Evropy, zvyklá být téměř nonstop online, jsem při domlouvání rozhovoru s českým Afričanem musela zvolnit.

Spojit se s ochráncem slonů uprostřed konžské džungle, tak aby byl zrovna „na signálu“, nebylo zcela snadné. Poté, co se nám stěží povedlo vyměnit si pár mailů, jsme konečně navázali i přímý kontakt přes aplikaci WhatsApp. „Jsem v pralesní základně v národním parku Odzala-Kokoua. Baterku pro wi-fi tady dobíjíme přes solární panel, dnešní den ale moc nesvítilo slunce, takže kdybych se odmlčel, tak to kleklo,“ zahájil Arthur konverzaci. A pak vyprávěl o svém nomádském životě.

Má jen to, co nacpe do stařičkého ruského batohu. Působí na několika místech zároveň, nikde nemá domek ani pokoj. „Někdy spávám v lese nebo na silničním zátarasu ve stanu, často různě v hostinských pokojích nebo na zemi v zasedačce, tu a tam po hotelích. A když cestuju napříč fláky země po nocích, tak je problém se spaním vyřešen. Ale tady v parku v Odzala-Kokoua bych měl mít už brzy svůj stan.“

Na ten se těší. Fyzické nepohodlí mu nevadí. Ani jednotvárné jídlo, ani spaní na špatných matracích. Trápí ho ovšem trvalý nedostatek soukromí. „Kdybych měl lépe řešený osobní život a vlastní dům, základnu, mohl bych se zavřít před světem aspoň někdy, na část dne. Takhle jsem čtyřiadvacet hodin denně lidem na očích. Vidí, jak si dělám čaj, kdy jdu na malou, kdy na velkou. A komentují to. Místní jsou zvědaví a komunikativnější než běžný Středoevropan, nemyslí to zle, často jsou to kolegové, kamarádi, ale leze mi to na mozek.“

S místními lidmi nikdy neměl problém navázat kontakt. „Lidé jsou tu otevření, nezatížení extrémními předsudky vůči bělochům. Většinou necítí žádnou zášť, závist. Jen zvědavost. A taky moc nechápou, co tu vlastně pohledáváme, proč tohle všechno děláme. Ale já si na nic nehraju, žiju ve stejných podmínkách jako oni, vnímají mě jako sobě rovného.“

To však mizí ve chvíli konfliktu. Arthur mi vyprávěl, jak den předtím zabavili na checkpointu s místními psovody podezřelé maso. Obávali se, že je sloní, bylo „jen“ buvolí. „Nebylo to tedy na zatčení a soud, ale na zabavení, nepříjemné papírování a případnou pokutu, dotyčný byl ovšem i tak pochopitelně naštvaný, a když chybí věcné argumenty, tasí se ty ,ad hominem‘. Jsem bílý a cizí a nebudu jim přece říkat, jak se mají chovat ve vlastní zemi! Ale to je běžná reakce, asi bych se s ní setkal i jinde na světě. Tady jsem ale hromosvod, jsem jediný cizinec široko daleko.“

„Podstatná část veřejnosti chápe, že slon je chráněný a že z jejich přítomnosti – viděno dlouhodobě – mohou mít i užitek. Jejich zabíjení kvůli klům už obhajují asi jen ti, kteří na tom profitují. Ale v některých venkovských oblastech, kde sloni významně ničí úrodu a někdy ohrožují i obyvatele, to lidé vidí jinak. A jak přibývá lidí a zmenšuje se životní prostor pro slony, přibývá konfliktů, stane se, že slona i zabijí. Tomu se snažíme předcházet.“

V Čadu například začali stavět bariéry z včelích úlů. „Sloni mají ze včel panickou hrůzu, takže jejich přítomnost může nápor slonů, přicházejících se nasytit na pole rolníků, odradit.“ Arthur také inicioval projekty na stavbu sloních napajedel, která je i v období sucha udržují dál od vesnic, od úrody.

 

Naše romantické představy

Kdykoliv Arthurovi zbyde čas a energie, vydává se na obhlídku míst, kam občas vycházejí gorily, antilopy a sloni. „Po nocích se obden toulám s kamerou, svítilnou a mačetou stezkami v pralese, narážím na noční poloopice, při troše štěstí i na slony, levharta, menší šelmy a spoustu mého oblíbeného hmyzu.“

Není to vlastně romantický, možná naivní kluk s mesiášským komplexem, který chce spasit Afriku? Když se s ním dáte do řeči, dojde vám, že to má v hlavě srovnané. Nečeká zázraky do tří dnů, ani okamžitý pocit uspokojení z vlastní práce. „V tomto světě s touto prací to přichází zřídka. Zatčení překupníka se slonovinou je skvělý pocit, vypuštění živého zabaveného zvířete také, blízké setkání tváří v tvář v lese se slonem či levhartem je nádhera, ale zadostiučinění to není. Pořád je toho mnohem víc přede mnou než za mnou.“

„Co mě frustruje, je pramalý vývoj systémových zlepšení k ochraně. Třeba naše psí jednotka už funguje mnoho let, ale pořád se nedaří nastolit systém, pro který už léta lobbuju. Výsledky by byly mnohonásobně vyšší. Chybí dodržování často i jednoduchých pravidel. Středoevropan si ani neumí představit, jak se tady věci vlečou,“ posteskl si.

Místní Afričané se o ochranu přírody většinou nezajímají. Není to pro ně priorita. Logicky. Ze dne na den řeší často základní existenční problémy. „A ti, kteří by se tomu ale věnovat mohli a měli, jsou úplně zavalení. Ochrana přírody ve střední Africe je kapacitně, finančně i materiálně nedostatečná. I dobrá myšlenka zapadne v agendě jiných, třeba taky důležitých záležitostí. Ale frustrující je, že na oficiálních místech v ochraně přírody často sedí buď lidé přímo napojení na černý obchod (se slonovinou, se zvířaty, se dřevem), lidé zkorumpovaní, bez zájmu či absolutní amatéři. Na druhou stranu potkávám i odhodlané a kvalifikované lidi. Takže tak černě to nevidím. Ale bude to ještě dlouhá cesta.“

Světově uznávaná kapacita v oboru tropické biologie Vojtěch Novotný, který dvacet let působí na Papui-Nové Guineji, tvrdí, že každá džungle potřebuje svoji „pražskou kavárnu“, tedy nějakou vzdělanou střední třídu, která má zájem o její ochranu. A podobně mluví i Arthur Sniegon. „Na venkově je samozřejmě přístup lidí k přírodě kořistnický, jako téměř ve všech kulturách a komunitách světa. Ulovit a sníst. Nebo prodat. Všechno. Hned. Romantická představa o jakýchsi přírodních lidech žijících v souladu s prostředím, která přežívá bůhvíproč v našich hlavách, je falešná. To, že místy lidé ještě divočinu nezničili, je dáno jen tím, že jich je tam zatím relativně málo. Takoví jsme.“

 

Zapálený. Do běla!

O „záležitostech srdce“, jak říká, mluvit veřejně nechce, ale když líčí svůj nomádský život, dá se mezi řádky číst, že to se vztahy bude komplikované. Měl a dosud má velkou oporu ve svých rodičích. Právě s tátou viděl poprvé v životě slona, když spolu byli na cestách po Africe. Rodiče ho od mala vedli k lásce a k úctě k přírodě, k níž mají sami vřelý vztah, a Arthura ve všem podporovali. I finančně. Rád by časem pokračoval ve studiu, alespoň dálkově, ale až v případě, že to nepoloží jeho rozběhnuté projekty.

Současná smlouva s parkem mu koncem roku skončí. Vychovává zde svého nástupce. „Rád bych si nechal jen třeba konzultační funkci. A nechci řešit každý psí průjem,“ napsal mi. Pak už ve wi-fi došla baterka. •

 

Autorka je novinářka, pracuje v Deníku N.

 

Veřejná debata Expedice Neuron – na cestě k objevům, které se zúčastní i Arthur Sniegon, se koná v úterý 14. května 2019 v 18 hodin v pražském centru CAMP v Emauzském klášteře.

 

 

Čistá duše, dobrodruh
Co říká o Arthuru Sniegonovi jedna z dobrovolnic
 
Práce Save-Elephants je založená na dobrovolnících, ani Arthur Sniegon není placený. Zatím jich měl v africkém terénu tucet (mnohé opakovaně), potřeboval by jich prý alespoň třikrát víc.
Jednou z dobrovolnic byla taky Vendula Doudová. O Africe a pomoci při ochraně zvířat snila dlouho. „Když jsem se o Arthurovi dozvěděla, trochu jsem se mu vnutila,“ směje se mladá žena. Strávili spolu čtyři dny na cestě z letiště na její působiště v kamerunské rezervaci Kalfou. „Bez něj bych byla ztracená. Působil na mě jako čistá duše, co si ale nenechá nic líbit a jde si za svým. Dobrodruh. Přemýšlí o problémech v souvislostech. Je statečný, nebojí se oponovat vojenským či policejním nesmyslným požadavkům, o pytlácích nemluvím… Obdivuji ho, že to nevzdává.“
Galerie (3) Diskuze Sdílet

Autor také napsal

Mohlo by Vás zajímat