Dopis do budoucnosti

Až si někdo bude za čas číst tento list, možná už bude po všem. Babišovy kauzy u soudu, v čele vlády jiný chlapík a všichni si budou říkat, jak to mohlo tolik let trvat? Proč jsme, jak napsal kdosi na internetu výborně, chodili pít vodu ze záchodu jen proto, že se pokazilo pivo ve výčepu? Jak to, že jsme věřili, že záchod je lepší než výčep? Bylo to tím, že nám zoufalství a vztek nad hlubokým úpadkem středolevých i středopravých vlád zatemnily zrak? Proto jsme si spletli vodu ze záchodu s ležákem ve výčepu, místo abychom si došlápli na hostinského a silou svého vzteku si vynutili nápravu ve sklepích?

Všechno, co Babiš se Zemanem zatím vyvedli, přesahuje zásadně to, co vyváděly vlády předešlé. Když se rozložila středopravá politika, říkali jsme si, pozor, teď přijde populismus. A přišel, ale jaký. Státu se zmocnil autoritativní velkokapitál s estébáckou minulostí a kriminální přítomností. Vláda dvou mužů.

Počítám k ní i Zemana. Sám se vzdal výsad prezidenta nadstranického a s jistým znásilněním ústavy se procpal k vládnutí, jehož kus mu Babiš přenechal. Kolik lidí jim věřilo a určitě ještě jim věří, jako by to byli proroci konající zázraky. Slovo víra je namístě. Zemanův rusko-čínský kolaps, plný chvástání, či Babišova manipulace s trestním stíháním – to jinak než s fanatismem, hodným náboženských slepců, nelze výslovně schvalovat a podporovat.

Ale neposmívejme se Babišovcům teď, když je porážka jejich boha na obzoru, jako jsme je nevelebili, když Babišova hvězda letěla vzhůru. I kdyby stokrát znásilnil spravedlnost, své soudy odkládal, zašmodrchal, zfixloval, už mu to nepomůže. Jeho konec, i když může trvat ještě dlouho, už začal, leda by dál chtěl sedět na bajonetech. Maska mu spadla z tváře i z povahy. Kdo věříme ve spravedlnost v České republice, můžeme přemýšlet, kolikrát my jsme oslepli a čemu uvěřili. Propadnout Babišovi je omyl krutý, ale pochopitelný. Kdo by mu nepropadl po té ubohosti, které nás středopravé i středolevé vlády vystavily, ptám se parafrází spisovatele Pavla Kohouta. Ten říká, kdo po hospodářské krizi třicátých let, po mnichovské zradě spojenců, po nacistické okupaci a po osvobození Rudou armádou neuvěřil v komunismus, neměl ani srdce, ani rozum. Je to relativní, můj otec, lesník, to vše jako Kohout prožil, srdce měl, i rozum, ale v komunismus neuvěřil.

Jak asi bylo lidem, kteří komunis-mus pochopili ihned po válce, když museli přihlížet masovému šílenství, sami osamělí, před únorem 1948 i po něm, s názorem, který museli tajit, jinak by je přivedl do mnohaletého kriminálu nebo na popraviště. Dnes, za babišiády, jsme na tom mnohem lépe. Třicet let demokracie naši svobodu jakž takž chrání. Lidé nemají obavu projevovat své názory. Lidé se vládní moci nebojí. Konec babišiády a změna ve vedení státu proběhnou bez násilí a krve, po demokratické koleji, o jaké se komunistům i exkomunistům nikdy nesnilo. I když, kolik je u nás asi skutečných demokratů? Velké číslo to nebude.