Zvedl jsem fotoaparát a instinktivně to zmáčkl

Lidé

Za snímek kočího odhánějícího žebrající děti dostal v roce 1972 medaili v prestižní soutěži World Press Photo. Přestože podobným oceněním se může pochlubit jen několik českých fotografů, o Bedřichu Kockovi v knihách mnoho zmínek nenajdete. Nyní čtyřiadevadesátiletý muž pořídil i další slavné fotky – je též autorem naivních maleb, maluje třeba české prezidenty.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Sídlištní byt na pražském Jižním Městě prosvěcují paprsky odpoledního slunce. Dopadají i na prosklenou vitrínu s několika starými fotoaparáty; nic jiného však nenaznačuje, že jste se ocitli v bytě člověka, jenž fotografoval celý svůj aktivní život. 

Na bílých stěnách visí především obrazy všech možných velikostí – fotky žádné.

„Jestli ještě fotím? Ne, přestal jsem víceméně ve chvíli, kdy jsem skončil ve Světě v obrazech a šel do penze. To bylo asi v roce 1988, pokud si dobře pamatuji. Pak jsem ještě doma občas něco fotil, ale proč to dělat do šuplíku. Úplně jsem s tím sekl, když se přešlo na digitál,“ říká fotograf Bedřich Kocek. V červnu mu bude 95 let, přesto má o fotografické technice stále dobrý přehled: dodává, že digitální fotografie by ho bavila, hlavně kvůli jednoduššímu zpracování fotek.

„Když to srovnám s tím, jak jsem si musel na služebních cestách dělat improvizovanou fotokomoru v hotelových pokojích, je digitál neskutečný pokrok,“ říká. „Vzpomínám si, jak se mi jednou dokonce stalo, že jsem vyvolal negativy a pak si je polil kořalkou. Ale zachránil jsem je,“ směje se.

 

Příběh obchodního příručího

Kariéra fotografa začala pro Bedřicha Kocka podobně jako u řady jeho tehdejších vrstevníků – zájmem o focení. Ještě před druhou světovou válkou se vyučil číšníkem, obchodním příručím a výrobcem sodové vody, aby měl – slovy rodičů – nějaké solidní zaměstnání. Už tehdy se však hodně zabýval fotografií, kupoval všechny možné fotografické knížky a chodil na výstavy.

„Za války toho ale prakticky moc nebylo, foťáky, filmy, prostě nic. Navíc jsem byl totálně nasazený v Nové Pace a na konci války mě poslali kopat zákopy k Mělníku,“ vzpomíná Bedřich Kocek na dobu, kdy jej nacisté povolali, jako spousty dalších mladých českých mužů, na nucené práce.

Ve čtyřicátých letech fotil na levný bakelitový fotoaparát, ale hned jak mohl, pořídil si svůj první lepší přístroj –  Etaretu. „Když jsem si poprvé vyvolal sám filmy, tak jsem byl mistr světa. Ale na živobytí to ještě nebylo,“ dodává Kocek. Dalších několik let po válce proto strávil v různých profesích, pracoval například jako klempíř, měl zaměstnání ve filmových ateliérech na Barrandově – a absolvoval také povinnou vojenskou službou.

K fotografii ho to ale stále táhlo a začal se ještě víc scházet s lidmi, kteří už fotili do novin a časopisů. Svou první fotografii do novin – konkrétně do deníku Sport – pořídil v roce 1955. Stalo se to víceméně náhodou. 

 

„Bydlel jsem tehdy na Vinohradech v pronájmu v domě, kde bydlel i fotograf Ota Hůrka, který pro Sport fotil. Spolu jsme vyvolávali filmy, bavili se jen o fotografování, prostě focením jsme žili. A on mi jednou řekl, že má rande, a poslal mě, abych místo něj fotil za Prahou závod (šlo o Velkou cenu Čelákovic v běhu hodinovém – pozn. red.), kde běžel i Emil Zátopek. Neměl jsem s fotografováním sportu zkušenosti, tak jsem si na místo, kudy měl běžet, postavil foťák, zaostřil na jeden bod a čekal,“ líčí Kocek.

„Nakonec jsem udělal jen jeden použitelný snímek. Ale vzhledem k tomu, že Zátopek ten závod vyhrál a zároveň udělal dva světové rekordy, moje fotka nakonec ve Sportu vyšla. Protože tam měl být Ota, tak ta fotka nebyla ani podepsaná,“ směje se Kocek.

Svému sousedovi Hůrkovi je vděčný i za jinou věc. Právě od něj dostal v polovině padesátých let tip, že tehdejší fotografické eso Karel Hájek (časopis Reportér o něm psal v dubnu 2017 v souvislosti s jeho do té doby nezmapovanou spoluprací s StB) hledá laboranta. Hájek, který tehdy fotil pro Svět v obrazech, mu prý strčil několik negativů a poslal ho rovnou do fotokomory, aby ukázal, co umí.

Jako laborant pak Bedřich Kocek pracoval následující dva roky, než ho začala redakce posílat víc do terénu. V roce 1959 dostal vlastní novinářský průkaz a pro Svět v obrazech začal fotografovat naplno.

 

K volbám

Časopisu, který navazoval na úspěšný předválečný a válečný magazín Pestrý týden a zaměřoval se především na fotoreportáže, zůstal Kocek věrný celý svůj život. 

Vzpomíná, že během čtyř desítek let, kdy pro Svět v obrazech fotografoval, projel snad celé Česko. Do zahraničí se však pracovně, s výjimkou několika cest do „spřátelených zemí“ sovětského bloku, příliš nedostal.

„Měli jsme relativní volnost v tom, co se smělo fotografovat. Ještě v padesátých letech ale všechny fotky musely procházet cenzurou. Od šedesátých let se to zmírňovalo a za publikované snímky zodpovídal šéfredaktor. A přišly první průšvihy,“ vzpomíná Kocek.

„Jel jsem třeba před volbami fotit reportáž do JZD, jenže tam nikdo nebyl a nakonec jsme našli v kravíně jen jednu zaměstnankyni. Přemluvili jsme ji, aby vedla za sebou po silnici krávu. Jenže náš grafik tam dal zarážku ,K volbám‘ a hned se strhlo peklo,“ směje se Kocek. Další průšvih souvisel s portrétem známé krasobruslařky Hany Maškové. Kocek ji měl nafotit na jednom z hradů poblíž Olomouce. Na akci se přišlo podívat několik místních potentátů a Kocek potřeboval, aby mu někteří z nich zapózovali v pozadí portrétu. Jeden z nich byl ale příslušníkem tajné policie, což si při fotografování nikdo neuvědomil.

„Až když už byl časopis v tiskárně, někdo se ozval a začal nás nutit, abychom tisk úplně stopli. To už ale nebylo možné. Na poslední chvíli tiskaři zvládli jen upravit tiskovou předlohu, aby ten dotyčný nebyl poznat. Člověk se občas prostě dostal do podobných situací,“ dodává Kocek.

Oproti jiným fotografům a novinářům se Kockovi podařilo vyhnout členství v komunistické straně. Přesněji řečeno byl, jak vypráví, jen asi dvě hodiny kandidátem na vstup. 

Souviselo to s cestou prezidenta Antonína Novotného do Polska v druhé polovině šedesátých let: na návštěvě sousedního státu ho pochopitelně doprovázeli i novináři a za Svět v obrazech, který tehdy vydávala Československá tisková kancelář, poslali právě Kocka. „Tehdejší šéfredaktor Světa v obrazech si prosadil, abych jel já – nováček. Dodnes netuším, proč se tak rozhodl. Cesta normálně proběhla, po návratu ale za mnou přišli ze stranické buňky, která fungovala u nás v redakci. A říkali, že musím vstoupit do strany, jinak bude kvůli té cestě ještě problém,“ vzpomíná Kocek.

Šéfredaktor časopisu, který byl také členem oné buňky komunistické strany, totiž ještě před cestou do Polska na ústřední výbor napsal, že Kocek je čekatelem na vstup do KSČ – což ale nebyla pravda. „Hučeli do mě a žádost jsem nakonec zpětně podepsal. Pak ale řekli, že musí posoudit, zda splňuji patřičné předpoklady, abych se mohl členem strany stát. A za dvě hodiny se vrátili s tím, že je nesplňuji,“ vysvětluje fotograf.

 

Štěnice u Václava Havla

S fotoaparátem se pohyboval v pražských ulicích i při invazi armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968, některé jeho snímky se objevily v médiích i kolem loňského kulatého výročí. Sám ale říká, že do Prahy přijel až den po začátku okupace, protože byl tehdy na dovolené. Navíc prý neměl kvůli tomu, co se v ulicích děje, na fotografování náladu. 

„Rusové byli nejdřív takoví přiblblí. Jezdili zmateně, nevěděli, co se děje. Lidi jim pomalu lezli na tank a vysvětlovali jim, co dělají,“ vzpomíná Kocek.

Z doby po okupaci, konkrétně z října 1968, je i Kockova známá fotografie, na které mladá dívka líbá Alexandra Dubčeka. V roce 2007 o snímku natočila Česká televize dokument, tvůrcům se podařilo najít i ženu, která politika políbila. A mluvili i s Kockem, který v dokumentu popisoval, jak snímek vznikl. „Nejdřív jsem si ale tu fotku nemohl ani vybavit. Fotografoval jsem na hodně akcích, kde byli i politici,“ doplňuje.

Na konci roku 1968 nicméně vznikl také celkem známý portrét Václava Havla s hrnkem v ruce. Kocek ho fotografoval během rozhovoru v činžovním domě na pražském nábřeží u Vltavy, který postavil v roce 1904 Havlův dědeček. „Během té návštěvy vznikl rozsáhlý rozhovor. Byl z toho velký průšvih, když jsme ho otiskli (vyšel 

14. prosince 1968 s titulkem O čem přemýšlí. Seznámení s dramatikem Václavem Havlem – pozn. red.). Ne proto, že to vyšlo, ale kvůli tomu, že během toho rozhovoru našel Havel ve svém bytě nějaké štěnice, které mu tam umístila Státní bezpečnost,“ doplňuje Kocek.

Mimochodem – časopis Svět v obrazech byl po roce 1968 zralý na uzavření, protože se málo prodával. Kocek dodává, že rozhodnutí zvrátil nápad, aby na jednu stránku časopisu otiskovali anglický slovníček. A protože se tehdy vysílal v rozhlase pořad zaměřený na výuku angličtiny, začal se rychle zvedat i náklad Světa v obrazech. Magazín nakonec zanikl až po roce 1990. Před pěti roky se značku pokusilo oživit vydavatelství Sanoma Media, ale časopis rychle znovu skončil.

 

Dvě nejslavnější fotografie

Za své dvě nejlepší fotografie Kocek považuje ty, za které obdržel i dvě velké ceny. První je z února 1972 ze soutěže World Press Photo (WPP) a druhá z května 1975 z klání Interpressfoto. Z obou soutěží si Kocek odnesl zlatou medaili, byť v případě WPP tehdy tak odměňovali třetí místo v hlavní kategorii. I tak je to velmi významné ocenění, českých fotografů, kteří se mohou pochlubit diplomem z tohoto mezinárodního klání, je jen několik.

Každý z obou oceněných snímků je úplně jiný. Do World Press Photo poslal Kocek fotku, která vznikla náhodou během jeho dovolené v Egyptě, kam se dostal v roce 1971 s Čedokem. „Jeli jsme na výlet do Luxoru a kolem našeho povozu se v jednu chvíli shlukly děti a žebraly. Kočího to rozčílilo a chtěl je odehnat. Měl jsem fotoaparát na krku, takže když jsem tu scénu viděl, instinktivně jsem ho zvedl a zmáčkl to,“ líčí vznik snímku Kocek.

Po návratu domů váhal, jestli snímek vůbec do soutěže pošle. Nakonec ho ale kolegové přesvědčili. A vyplatilo se. „Kolegyně, která dělala v redakci asistentku, se pak šéfredaktora ptala, jestli alespoň snímek neotiskneme, když získal ocenění. On jí ale řekl, že jsem teď přece placený valutami ze zahraničí, a nepotřebuji tudíž pochvalu,“ směje se Kocek a dodává, že ve skutečnosti za výhru žádná finanční odměna nebyla. Malá fotografie nakonec v časopise s informacemi o soutěži vyšla.

V případě Interpressfota, kam posílali své snímky hlavně fotografové z východního bloku, naopak cenu dostal – a to tranzistorové rádio. Na rozdíl od fotografie z WPP získal Kocek ocenění za snímek, který si dopředu vymyslel a počkal si na něj. Záběr zachycující zpěvačku a dirigenta, kteří stojí proti sobě a mají otevřená ústa, vznikl na jednom z koncertů Pražského jara v pražském Rudolfinu a Kocek přesně věděl, kde musí stát a že potřebuje objektiv s delší ohniskovou vzdáleností.

„I tak ale bylo komplikované ten snímek pořídit. V sále byla hrozná tma, v kombinaci s tím dlouhým objektivem to byla téměř neřešitelná situace. Ale povedlo se, byť jen jednou. Když jsem se o něco podobného pokoušel při dalších koncertech, už to nikdy nebylo ono.“ 

 

A pak ty obrazy

Již během kariéry fotografa začal Bedřich Kocek malovat. Jeho nevelký byt je tak plný obrazů, na stěnách mu visí hlavně ty z poslední doby. Částečně jeho styl připomíná některé naivní malby herce Josefa Hlinomaze, s nímž se Kocek znal a jehož dílo občas fotil. Fotoreportér v malbách reaguje na aktuální události; postupně namaloval všechny české prezidenty od roku 1990. Václav Havel má podobu bílého létajícího koně, nad Hradem letí i Václav Klaus, jen má rohy a oblečení v barvách Evropské unie.

A Miloš Zeman?

„Toho jsem namaloval jako klauna, kterého veze na Hrad velká slepice,“ směje se Kocek. „Proč? To už si nepamatuji, asi mi to přišlo tehdy trefné.“ •

 

Autor je novinář a fotograf, pracuje jako ředitel médií společnosti Internet Info.

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama
Advertisement

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement