Bratři lékaři Netukovi: Pacientovi neublížíš rukama, ale hlavou

Lidé

Generace nejslavnějších porevolučních lékařů pomalu odchází a nahrazuje ji generace nová. Profesoři ve věku Pirka nebo Beneše předávají pravomoci nástupcům a je celkem jisté, jaké lékařské příjmení budeme slýchat v příštích dekádách. Netuka. V Česku totiž došlo k raritě: zatímco od Jana Pirka převzal šéfování kardiochirurgické kliniky v IKEM Netuka Ivan, od Vladimíra Beneše převzal neurochirurgii ve Střešovicích mladší bratr Netuka David.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Co už dnes máte za sebou?

DAVID: Začni, jsi starší.

 

Počkejte, vy nějak pociťujete tříletý věkový rozdíl?

DAVID: Dávno ne, ale kdysi tři roky roli hrály, navíc jsme byli trochu jiní. Vzpomínám, že když byl brácha na konci základky, dlouhé hodiny debatoval s dědečkem například o vztahu Číny ke zbytku světa...

IVAN: Tím jsme s předstihem anticipovali palčivé téma.

DAVID: … zatímco já se věnoval pětkrát týdně ping-pongu nebo fotbalu a začínal jsem se zajímat o holky.

IVAN: To jo, brácha četl noviny odzadu a věčně studoval tabulky, jak si stojí Arsenal, což mě moc nebralo.

 

Vrátíme se k tomu dnešku?

IVAN: Dnes za sebou nemám operační sál, ale úředničinu.

DAVID: Představa šéfa, který jen operuje, je mylná. Samozřejmě to dělat má, hlavně nejsložitější operace, ale není placený za to, že bude od rána do večera na sále, nýbrž za vedení kliniky... Jinak já měl zajímavý den, operoval jsem dva mozkové nádory na dvou různých sálech. Ráno jsem byl mírně zmatený a dorazil na jiný sál, kde se kolega ptá – co tady děláš?, ale nakonec jsem našel správné místo a operoval. Mezitím pro mě otevírali hlavu pacientce druhé, za kterou jsem po konci první operace přešel, a teď mám radost, protože obě ženy už se probudily v naprostém pořádku, měly nezhoubný nádor a jsou vyléčeny.

IVAN: Těší mě, že nejsem jediný dezorientovaný Netuka – ty jsi netrefil na sál, já zase na tenhle rozhovor, spletl jsem si ulice Truhlářskou a Soukenickou... Co se týče třeba zítřka, tak tam mám docela složitou reoperaci pacienta, který už měl nahrazenu aortální chlopeň, poslední dobou se asi bál chodit na kontroly a teď je kolem té umělé chlopně po prodělané infekci nedomykavost, takže ji musím vyměnit. No a čerstvě jsme se rozhodli, že do programu zařadíme i mladou pacientku po prodělané rakovině a se zánětem srdečního svalu – měli jsme ji sedmnáct dnů na mimotělním oběhu, doufali, že zánět ustoupí a funkce srdce se obnoví, ale teď už bychom si na externích čerpadlech vyčekali jen komplikace, a proto jí všiju do hrudníku umělé srdíčko, mechanickou srdeční podporu. Za pár týdnů bychom pacientku mohli propustit domů, a až bude vhodný dárce na transplantaci, zavoláme ji na výkon.

 

Před čtvrtstoletím byste ji léčili úplně jinak?

IVAN: Neudělali bychom ani ten první krok, protože jsme neměli k dispozici systém srdeční podpory, na kterém teď můžeme pacienta dlouho držet... A s programem mechanických srdečních podpor jsme začínali roku 2003 – profesor Pirk mě k programu přizval jako ještě neatestovaného lékaře
3. dubna, což je datum, na které nezapomenu, protože jsme implantovali první mechanickou podporu v zemích východního bloku. Tehdy to byly pumpy, které pulzovaly před hrudní stěnou pacienta, zatímco dnes zašijeme malý, kabelem napájený stroječek do hrudníku a pacient se sice nemůže koupat, ale jinak žije kvalitně.

 

Vy, Davide, máte nějaké přelomové datum?

DAVID: Kolem roku 2007 jsme začali provádět endoskopické výkony přes dutinu nosní, což byla technologie, která nám umožnila výrazně rozšířit spektrum výkonů a znamenala úplnou změnu péče o pacienty. Dříve jsme většinu nádorů báze lební operovali přes hlavu – a dnes běžně i přes nos... Nebo když jsem nastupoval, výdutě na mozkových cévách se řešily otevřením hlavy, a to dnes v šedesáti procentech případů není třeba; řešíme to přes tříslo. Nejenže se snížil počet otevřených chirurgických výkonů, ale děláme taky daleko jemnější a menší přístupy, takže pacient třeba po operaci mozkové výdutě může jít za tři dny domů.

IVAN: Jako se u bratra spousta výkonů provádí přes nos, tak i kardiochirurgie je dnes méně invazivní – v některých indikacích už si neumím představit, že bych rozřezával hrudní kosti, protože stačí malý řez v mezižebří. Často nám teď pomáhají simulátory, takže si výkony můžeme natrénovat stejně jako piloti v letadle, i to je důležité, ale pořád jde hlavně o kvalitu chirurga – o jeho znalosti a o zkušenost, kterou nabírá léty. Čím víc zkušeností do hlavy naskládáme, tím spíš se příští situace budou podobat něčemu, co už jsme zažili. Třeba si vzpomeneme, proč předchozí řešení nevedlo k optimálnímu výsledku, a nově na té křižovatce zahneme správným směrem.

 

Rozumím: obor se rychle rozvíjí, ale pořád jde o erudici konkrétního chirurga.

IVAN: Přesně tak, třeba já se dodnes radím s profesorem Pirkem. Často nás tlačí čas, náročná operace nemůže být neúměrně dlouhá a tehdy ho rád přivolám, ať se jde podívat na sál nezatížený čtyřmi hodinami předchozí práce. Stane se, že řekne, „to už jsem několikrát řešil, zkus třeba tohle“, a to je důležité pro pacienta i pro mě, protože si rozšiřování vlastní erudice zrychluju učením od předchůdců.

DAVID: Nejhorší je, když člověk ztratí pokoru a myslí si, že může odoperovat všechno sám... Jinak neurochirurgie se za posledních dvacet let změnila v tom, že máme díky moderním vyšetřením mnohem víc pacientů bezpříznakových – chodí k nám s náhodnými nálezy různých cévních anomálií nebo nádorů, a tak se rozvinula oblast preventivní neurochirurgie. Musíme podrobně analyzovat data a výsledky, posuzovat stav pacienta, rizika operace a rozhodnout se, kdy, co a jak.

 

Jak přesně myslíte tu prevenci?

DAVID: Dnes jsem při konzultacích dvěma pacientům řekl, že zatím doporučuju kontrolní magnetickou rezonanci a pár měsíců budeme nález jenom sledovat. Třetímu pacientovi jsem vysvětlil, že bych operoval rovnou a sledování považuju za špatný postup.

 

Vy si taky občas zvete na sál Vladimíra Beneše?

DAVID: Třeba operace nezhoubného nádoru na sluchovém nervu trvá dlouhé hodiny, takže ke konci přijde profesor Beneš a buď já jemu, nebo on mně odasistuje posledních dvacet minut. Nechci být jako pilot stíhačky, který má pocit, že za každou cenu musí sám doletět do cíle a shodit tam bombu.

 

Co zásadního může být potřeba konzultovat?

DAVID: Představte si dvacetiletého kluka s tímto nezhoubným nádorem. Pokud bych mu navodil třeba poškození lícního nervu, je riziko, že bude mít do konce života asymetrii koutku a nedovře oko, takže musím balancovat. Vím, že když odstraním radikálně všechno, pacienta velmi pravděpodobně vyléčím, ale možná bude mít dalších šedesát let tenhle kosmetický a vlastně i funkční problém. Primárně se u tohoto nádoru snažíme o radikální odstranění, ale v některých případech raději necháme v lícním nervu milimetrovou vrstvičku nádoru. Dřív chtěli pacienti hlavně přežít, ale dnes mají požadavky daleko větší, zajímá je, za jak dlouho půjdou do práce, jak budou funkční, a je obtížné najít balanc – musíme jít na hranu, abychom co nejvíce odstranili nádor, ale aby pak pacient neměl trvalé poškození.

IVAN: U nás si knipl nepředáváme, za chirurgický výkon si jako hlavní operatéři ručíme od začátku do konce a zkušeného kolegu si k sobě zveme jen při komplikacích, kdy nový úhel pohledu může pomoci.

DAVID: Nemám rád slovo knipl. Když přijde profesor Beneš pomáhat, je to sice pořád pacient můj, ale hlavně naší kliniky, takže jsme tam pro něj společně.

 

Je ještě nějaká praktická disciplína, ve které jsou tihle staří chirurgové lepší než vy?

IVAN: Kdyby člověk řekl, že ne, chirurgický bůh ho vzápětí vytrestá za pýchu a rozmařilost.

DAVID: Většinu operací snad vedu stejně dobře, na některé se specializuju, tam budu dominovat, ale jsou i diagnózy, které u nás operujeme vzácně. Například cévní malformace mozku zhruba desetkrát ročně, a takovou operaci dělá jedna osoba.

 

Profesor Beneš?

DAVID: Ano, protože na tohle se ve Střešovicích specializuje od roku 1997. Bylo by známkou nedostatku mozkové aktivity, kdybych řekl, ať mi to okamžitě přenechá, že už všechno dovedu lépe.

IVAN: Totéž platí u nás například u řady složitých reoperací, v nichž je profesor Pirk excelentní a jeho mazáctví se nedá nahradit... Je taky jasné, že nikdy neodoperuju tolik pacientů po některých předchozích vrozených srdečních vadách, protože se už vyskytují jen raritně – takže u těchto vzácných diagnóz pana profesora často poprosím, aby na mě dohlížel.

 

Z obou vašich někdejších šéfů mám pocit, že jsou velmi civilní.

DAVID: Profesor Beneš je ultracivilní. Má silnou autoritu, i když u nás byla vždycky nevázaná atmosféra. Tu jsem maličko utáhl, naše hlášení a semináře vedu trochu jinak než on, ale rozhodně ne ve striktním vojenském módu.

IVAN: Profesora Pirka znám ze všemožných situací, jak stresových, tak i zábavných, třeba ve sklípku, a pro nás na klinice bylo vždy důležité, že jsme za ním mohli přijít a vyjádřit odlišný názor. Profesor si to nebral osobně a často řekl: „To mě nenapadlo, dobrej nápad, uděláme to takhle!“

 

Pánové Pirk, Beneš, ale třeba taky profesor Pafko pomalu ukončují kariéru. Myslíte, že s nimi končí i jedna etapa českého lékařství?

IVAN: Samozřejmě to jsou špičkoví lékaři, kteří zásadním způsobem buď vybudovali, nebo posunuli na novou úroveň své obory. Zároveň jsou mimořádní svým impaktem na společnost, dokážou se vyjadřovat ke spoustě témat – abychom nemluvili pořád jen o těch dvou, tak když vidím profesora Pafka, vždy silně vnímám i morální étos. Ale určitě se objeví nová jména vynikajících lékařů, jejichž hlas bude rezonovat podobně.

 

Neodchází poslední generace, která ještě nemusela ovládat moderní technologie?

DAVID: Neurochirurgie se mění postupně a jednou z nových technologií jsou digitální mikroskopy – zajímavá alternativa k mikroskopům optickým. Operuje se s nimi jinak než dřív, ale když se nám loni podařilo pořídit první přístroj, začal ho profesor Beneš používat s chutí... Ono nejde o zásadní skoky, ale o evoluci, ačkoli bych asi nemohl udělat to, co plánuje dobrý kamarád, který prodal jednu z mnoha svých firem a odplouvá na dvouletou cestu kolem světa. V medicíně by mi toho za dva roky uniklo hodně, dramaticky bych se propadl.

IVAN: Před sto lety byla chirurgie uměním a řemeslem v jednom, záleželo na zkušenosti, na citu a na manuálním fortelu chirurgů. Pamatuju, jak měl náš dědeček neurochirurg k dispozici jen rentgenový snímek – dnes by podle toho nikdo neuměl operovat. Anebo v kardiochirurgii vyklepat prsty místo, kde je výpotek na plíci, to už skoro nikdo nedovede, protože máme mnohem přesnější metody.

DAVID: Technika, šikovnost, vyoperovanost, všechno to jsou důležité faktory, ale nejdůležitější je rozvaha před výkonem, což bylo za dědy stejné. Jen teda s tím, že dědovi dal otec Fura chabé indicie, často nevěděl, co jde operovat, mnozí pacienti leželi dlouho u něj na klinice v Hradci Králové a pořád se zvažovalo, jestli už operovat, nebo co ještě zkusit dovyšetřit. Dnes k nám naprostá většina pacientů přijde na příjem a druhý den míří na operaci, ale důležitý je, jak už jsme nakousli, ten rozhodovací algoritmus. Jedna z dnešních pacientek měla maličký nezhoubný nádor u zrakového nervu, a kdybych se na to díval technicistně, je to jednoduché – máme nádor, operuju. Ale takhle uvažují techničtí lékaři, nikoli doktoři. Doktor se musí s pacientem bavit a vědět, jaká jsou jeho očekávání. Tohle byla pětašedesátiletá dáma, která nemá žádné potíže se zrakem, tak jsme se dohodli na dalším sledování. Tato společně prodiskutovaná rozhodování jsou pro mě vzrušující částí medicíny.

 

Musíte být i trochu psychologem?

DAVID: Spíš musím odlišit dvě věci. Někdy jsou indikace jednoznačné, pacient má špatný typ nádoru nebo cévní anomálie a tehdy řeknu: Potřebujeme jednat, protože jinak nebudete z dlouhodobého hlediska ve funkčním stavu. Ale pak je spousta mezních situací, které opravdu musím probrat s pacientem a vcítit se do jeho situace. Ptám se, jak to má v práci, jak doma, a pokud naplánujeme výkon, chci, aby na něj byl co nejlépe naladěn.

IVAN: Když jsem přišel do IKEM, snažil jsem se naučit hlavně chirurgickou abecedu, odebrat prsní tepnu, aniž bych ji poškodil, a tak dále. Jeden starší kolega mi ale řekl nesmírně důležitou větu: „Velmi málokdy poškodíš, nebo dokonce zabiješ pacienta rukama; vždy je to hlavou.“ Čili všechno musíme šít promyšleně na míru konkrétního pacienta. Jiným způsobem se rozhodujeme u osmdesátileté babičky a jiným u padesátiletého sportovce. A vždy musíme mít strategii A, B a pokud možno ještě C, abychom – pokud na křižovatkách půjde všechno špatně – věděli, kde je nejbližší záchytný bod. Abychom úplně neztratili kontrolu.

 

Profesoři Pirk i Beneš jsou společenští lidé, kteří kamarádí s mnoha umělci nebo sportovci. Co vy?

IVAN: Profesor Pirk vždycky sportoval, ale až postupně, když se zaběhl chod kliniky, získal prostor realizovat se naplno i společensky. Kdybyste se ho zeptal, kolik času měl na společenskou nadstavbu v devadesátých letech, kdy na klinice zečtyřnásobil počty výkonů, moc ho nebylo... A my s bratrem jsme ve fázi, kdy se snažíme vtisknout klinikám otisk náš, ale jednou času možná bude víc.

DAVID: Jenom mezi lékaři se nepohybujeme – třeba já za jednoho z nejlepších kamarádů považuju Kryštofa Muchu, výkonného ředitele karlovarského festivalu.

 

Jednou jsem se bavil s lékaři v IKEM, a jistě polovina z nich skvěle sportuje. Za to může Jan Pirk?

IVAN: Sport by k chirurgii patřit měl, aby člověk dlouhé operace vydržel fyzicky.

DAVID: Před osmi lety jsem běžel pražský půlmaraton, v půli závodu zahlédl záda profesora Pirka, ale při pohledu na jeho rychlost mě přepadla deprese, protože mi došlo, že toho tehdy pětašedesátiletého muže nikdy nedoběhnu. Ani s osobním rekordem hodina čtyřicet jsem neměl šanci.

IVAN: Ono je dobré mít nějaký ventil, aby se nehromadil stres.

DAVID: Mě poslední dobou nejvíc baví skialpy, a dokud je sníh, snažím se na ně vyrazit každý víkend.

IVAN: Na skialpy se v zimě vrhnu taky.

DAVID: Vezmu tě na noční výpravu, bude to skvělý!

 

Nebojíte se nárazu do hlavy?

DAVID: Zásadně nosím helmu, lidi bez ní považuju v lepším případě za pozéry. Ale loni v prosinci jsem udělal puberťáckou hloupost – rozhodl se skákat z nějaké boule a nalomil si pažní kost. Klasicky jsem nešel na vyšetření a lékaře vyhledal až tři týdny po úrazu, když to pořád bolelo. Hned po magnetické rezonanci se slétli kolegové z rentgenu a líčili, jak pěkně mám kost zlomenou, ať volám ortopedům, jestli se s tím dá něco dělat, ale naštěstí byla ruka tak šikovně nalomená, že sice bolela, ale na operaci jsem nemusel a sám dál operoval.

 

To je lékařská klasika, všechno přechodit?

IVAN: Neznám mezi kolegy mnoho hypochondrů, většina z nich se naopak snaží čekat, jestli bolest přejde, ale já už jsem na sebe opatrnější. Před lety jsem si zlomil zápěstí pravé ruky, když jsme byli s profesorem Pirkem v kazašské Astaně – dělali jsme tam operaci bezdrátového srdce. Bylo týden před Vánoci, minus dvacet stupňů, já vyšel z nemocnice, na nohou nejelegantnější boty v celé Astaně, samozřejmě jsem se sklouzl a pravá ruka křupla. Bolelo to ještě několik měsíců poté, co mi sundali sádru a já začal znovu operovat. Říkal jsem si: kamaráde, vzhledem k tomu, že se živíš rukama, vydržet s těmito pocity do důchodu nebude legrace. Ale pak jsem se radil s kolegou ortopedem, který řekl, že takové zlomeniny bolí rok; že to přejde. Tehdy jsem se uklidnil a o Vánocích bolest opravdu odezněla.

 

Zatímco profesor Pirk je známý běžec, Vladimír Beneš sbírá brouky – a poněkud překvapivě kouří.

DAVID: Když jsem roku 2000 začínal ve Střešovicích, občas jsem zašel na poradu k profesoru Benešovi do kanceláře, kde jsem si dal výjimečnou cigaretu. Později jsem se ale rozhodl stát úplným nekuřákem, což profesor zjistil a zavolal si mě: „Davide, to je nějaký akt odporu vůči mé osobě? Uvědomuješ si, že přijdeš o naše dýchánky? Ještě to zvaž…“ Kouřit jsem už nezačal, ale protože profesor Beneš není dogmatický, moji další kariéru to nepoškodilo.

IVAN: U mě bylo sváteční kouření naopak jednou z mála věcí, za kterou mě kdy profesor Pirk káral.

DAVID: Počkej, maminka si myslí, že jsme nikdy nekouřili!

IVAN: Nějak jí to vysvětlíme. Pamatuju, jak jsme jednou měli mejdan v zahradní restauraci pod IKEM, já si zapálil, profesor Pirk si mě vzal otcovsky stranou a říká: Vždyť jsi inteligentní kluk a tahle hloupost ti škodí, jdi si radši zaběhat... Udělalo to na mě dojem a definitivně jsem přestal, když se nám narodil první potomek.

 

Máte za úkol oznámit svým někdejším šéfům, ať raději přestanou operovat, až se jim začnou třást ruce?

IVAN: Profesor Pirk o to s naprostou vážností požádal a já slíbil, že to udělám, i když jde o strašně těžký úkol. Naštěstí vidím, jak brilantně stále operuje a že je ta chvíle neskonale daleko.

DAVID: I profesor Beneš operuje – sice míň než dřív, ale vybírá si výkony, na které se léta specializoval. Kromě něj mám jednoho ještě staršího kolegu a ten se už věnuje výhradně výuce mediků. Jednoho dne mu při operaci došlo, že si přestává být jistý, a sám prohlásil: Dál už nechci.

 

Myslíte, že se každý z vás hodí konkrétně pro ten svůj typ chirurgie?

DAVID: Podle mě každý obor přitahuje určitou mentalitu a styl přemýšlení. U nás je třeba těch operací, při kterých musíme sledovat stopky, daleko méně než u bráchy – čas bývá až sekundárním faktorem... Vím, že bych byl průměrným kardiochirurgem, ale nejde ani tak o manuální zručnost, jako spíše o věc povahovou. Mě nějak přitahoval mozek. Vždycky jsem měl pocit, že je náš obor pestřejší než třeba právě kardiochirurgie, a to mě naplňuje.

IVAN: Každý obor vyžaduje jiný koktejl vlastností – někdy je potřeba víc hloubavosti a systematičnosti, jindy zase potřebujete být údernější a okamžitě se rozhodovat. To je asi případ kardiochirurgie, ale zase se málokdy dostáváme do situace, kdy bychom pacienta těžce poškodili; v kardiochirurgii se dá řada věcí ještě opravit. Zatímco když brácha projede u mozkového kmene o milimetr dál, může nevratně poškodit různá centra; ta kombinace akčnosti a rozvážnosti je trošku jiná.

 

Co by se asi tak dělo, kdybyste vy dva skončili na stejném pracovišti?

IVAN: Nedělalo by to dobrotu, protože jsme ambiciózní, soutěživí a nastala by mezi námi rivalita.

DAVID: Třeba neurochirurgů je v republice sto osmdesát včetně mladých rezidentů a důchodců a to je příliš malý klub, ve kterém by na sebe dva vlčáci Netukové brzy narazili rozdílnými názory… V našem případě spíš hrozilo, že se neurochirurg stane z bráchy, a to až do doby, kdy byl v páťáku a já ve druháku na medicíně. Nedlouho předtím jsme sledovali seriál Chicago Hope s hlavními postavami kardiochirurgem a neurochirurgem a já proklamoval, že pokud bude brácha neurochirurg, chci dělat kardiochirurgii. Pak naštěstí přehodil výhybku.

IVAN: Mně se hodně líbilo ORL, kvůli dědečkovi jsem nejvíc uvažoval o neurochirurgii, ale rozhodla životní ruleta. Když jsem končil školu, místo na neurochirurgii ve Střešovicích nebylo, zato jsem dostal nabídku z cévní chirurgie na Homolce, což mě chytlo, a pak už jsem se logicky přesunul k profesoru Pirkovi na kardiochirurgii.

 

Váš loni zesnulý tatínek byl význačný matematik, dlouholetý děkan matfyzu. Jací matematici jste vy dva?

IVAN: Kombinatorní, analytické myšlení a představivost jsme zdědili asi oba.

DAVID: Já jezdíval na matematické olympiády, ale koncem základky jsem šel na hospitaci do matematické třídy, kam jsem se chtěl hlásit. Potkal jsem tam další studenty, kteří byli čistokrevně zaměřeni na matematiku, a tehdy jsem si řekl, že raději zkusím přijímačky na všeobecné gymnázium, protože se mi zdálo, že jsou ti kluci mentálně posunutí jinam a často nevědí, co to je míč... Na gymplu mě matematika nenaplňovala, protože se jelo podle posledního ve třídě. Hodně jsem na to hřešil, ale tatínek uměl výborně vysvětlovat. Několikrát jsem před čtvrtletkou prohlásil: Zítra píšeme, potřebuju něco vysvětlit! Táta se zeptal, jak dlouho jsem se neučil, já řekl, že čtvrt roku, ale on mi látku vysvětlil tak, že jsem písemku zvládl a často ji stihl vypracovat i pro skupinu B, v níž byl můj nejlepší kamarád, který v matematice plaval – ten potom úspěšně vystudoval filozofii.

IVAN: Tatínkovy pedagogické schopnosti byly jedinečné. Občas operuju jeho bývalé studenty a ti vzpomínají, že byl nesmírně vlídný a dobrý pedagog.

DAVID: Když jsem nastoupil na neurochirurgii a začal psát články, tatínek mi přes noc dělal korektury a já v textu ráno našel vlídné návrhy, kde opravit hrubku a co by mohlo být logičtěji formulováno...

IVAN: Byl pro nás k dispozici, kdykoli jsme ho potřebovali. Navíc nežil uzavřený jen v matematických rovnicích, neustále četl, zpaměti recitoval básně, byl moudrý a měl nadhled. Od podzimu jsem mnohokrát užuž zvedal telefon, abych se s ním o něčem poradil, a potom jsem ten telefon zase položil. Intenzivně pociťuju, jak mi chybí...

 

Na závěr ještě jedna očekávaná otázka: Jak vaše životy ovlivnil koronavirus?

DAVID: Před rokem to byla nová nemoc, nikdo nevěděl, jak to ovlivní naši praxi, a třeba já jsem 1. dubna převzal funkci přednosty narychlo v kanceláři našeho pana ředitele, kde seděl kromě nás jen profesor Beneš. Měli jsme hodinu času a z toho pětapadesát minut diskutovali o covidu – to byla veškerá sláva. Pak se ještě dlouho řešil jen covid a já jsem jenom neurochirurg, žádný epidemiolog ani virolog, nevím, jak bude vypadat svět za půl roku, ale řekl bych, že se s tou nemocí musíme naučit žít. Pro nás je člověk s covidem pacientem, kterého vyšetřujeme jako každého. Pro mě ti pacienti nejsou fatou morgánou, je to jedno z mnoha onemocnění, se kterými se setkáváme. Je závažné – ale nechci ho démonizovat a jistě to postupně zvládneme.

IVAN: Oba vidíme, že hyperdominance covidového tématu a s tím spojená opatření mají za následek řadu jiných onemocnění. Problémem byla i panika řady pacientů, která jim nedovolila vyhledat lékařskou péči, a tak dnes vidíme třeba mechanické komplikace infarktů myokardu, což je odraz toho, že pacient přišel pozdě – až tehdy, kdy mu například praskla přepážka mezi levou a pravou komorou. Obrovské nebezpečí doutná v zanedbané prevenci onkologických onemocnění, a tak si myslím, že je dobré důrazně vztyčit prst a říct: Není tu jen covid! Ano, je důležitý, ale měli bychom najít rovnováhu a dívat se na bojiště se všemi chorobami. Už rok poslouchám různé názory a rozumím oběma základním pohledům – těm, kteří to berou nesmírně vážně, i těm, kteří pandemii trochu zlehčují. Budoucnost snad rozsoudí, kde byla pravda, ale špatná je ta polarizace na losnovce proti mažňákovcům a zákopy, do kterých se různé názorové skupiny zahrabaly. Pravda leží někde mezi, a teď se názory příliš zradikalizovaly.

DAVID: My taky máme řadu pacientů, kteří ze strachu nevyhledali akutní péči. Anebo případy, jakým je třeba ta dnešní pacientka, u níž v lednu magnetická rezonance prokázala mozkový nádor s otokem, ale kvůli proticovidovým opatřením se další péče zdržovala – i tak věřím, že nakonec bude v pořádku. Pro nás je důležité, abychom mohli bezpečně poskytovat péči pro dominantní onemocnění – a to není covid. Covid je závažný, víme, kolik lidí s ním u nás zemřelo, ale víc jich zemře třeba na ta onkologická onemocnění nebo na onemocnění cévního systému… Za pár let si asi opravdu budeme moct říct, jaké chyby jsme napáchali, ale pro mě je už teď adeptem to detailní sledování případů s covidem hodinu po hodině, které bylo vytrženo z kontextu.

IVAN: Bez jisté míry tolerance excentricity dostanete průměrnost, takže já opravdu vítám i zastánce přiměřeně extrémních stanovisek, ale musíme spolu mluvit – protože jestli něco může vygenerovat rozumná řešení do budoucna, je to v první řadě dialog.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama