Proti té strašné Putinově agresi. Žanna Němcovová

Ve čtvrtek čtyřiadvacátého února probudil Žannu Němcovovou telefon. Volal její muž Pavel: „Žanno, vstávej. Začala válka. Musíš okamžitě pryč z Ruska.“

Žanně se udělalo špatně. Je to tady. Poslední naděje na to, že ruský prezident disponuje alespoň zbytky zdravého rozumu, se rozplynuly. Vladimir Putin zahájil válku na Ukrajině, přičemž válku plnohodnotnou, s tanky, letadly a docela jistě i mnoha oběťmi na životech.

Žanna si okamžitě sbalila tašku a vyrazila na letiště. Z Nižního Novgorodu, kam přijela navštívit svou čtyřiadevadesátiletou babičku Dinu Jakovlevnu, odletěla do Moskvy a odtamtud pak do Milána, jediné evropské destinace, která byla v tu chvíli k mání. „Chtěla jsem do Frankfurtu, ale už nebyly letenky,“ popsala o den později v rozhovoru pro Reportér.

Žanna Němcovová totiž už téměř sedm let žije v Evropě. Z Ruska odešla poté, co byl v únoru 2015 zavražděn její otec Boris Jefimovič Němcov, někdejší první vicepremiér a později lídr ruské opozice. Vrah si na Němcova, jednoho z nehlasitějších kritiků prezidenta Putina, počkal přímo v centru Moskvy, na dohled od Kremlu, a zastřelil ho.

Žanna, původním povoláním novinářka a později spoluzakladatelka nadace nesoucí otcovo jméno, si dodnes živě vybavuje rozhovor, který s Borisem Jefimovičem vedla krátce po anexi Krymu a začátku války na Donbase v roce 2014. „Tati, musíš okamžitě pryč z Ruska. Copak to nechápeš? Tady už nejsi v bezpečí!“ Boris Jefimovič, odhodlaný a dostatečně tvrdohlavý, prý mávl rukou: „Ále, nepanikař! Až bude opravdu zle, sám ti to řeknu!“

Za několik měsíců koroner nedaleko Kremlu přikryl jeho tělo plachtou.

Později začala výhrůžky smrtí dostávat i Žanna. A tak odjela.

Veliký risk

Skoro dva roky pak v Rusku vůbec nebyla. Bála se, docela obyčejně, lidsky se bála, vzpomíná. Že se jí něco stane nebo že ji prostě jen nepustí pryč, že se z ní stane rukojmí Putinova režimu. „Poprvé jsem se odvážila někdy v roce 2017. Tehdy se dost zhoršil zdravotní stav mé babičky a já za ní chtěla jet, přesvědčit ji, že musí brát léky,“ říká.

Pak už do své původní vlasti jezdila víc, v Rusku strávila i část lockdownu na začátku koronavirové pandemie na jaře 2020. Zkraje následujícího roku se dokonce zúčastnila protestů proti uvěznění Alexeje Navalného, dalšího opozičního lídra a ostrého Putinova kritika. Ale strach nezmizel, ba naopak. Poměry v Rusku se zhoršovaly, a to rapidně. Vladimir Putin (nejen) podle Žanny vstoupil do již zcela otevřené války proti novinářům, obhájcům lidských práv a obecně proti všem nesouhlasícím, kteří si dovolili svou pozici vyjádřit veřejně. Třeba i jen na Facebooku. „Například jít na protestní akci na podporu Navalného, která samozřejmě nebyla ruskými úřady povolená, byl veliký risk. Ale copak jsem mohla sedět doma?“

Proti válce

I tentokrát se Žanna obávala. Do Ruska odjížděla v momentě, kdy hrozba agrese proti Ukrajině byla zcela reálná, a Žanna si toho byla dobře vědoma. „Nejsem expertka na Ukrajinu ani na vojenské záležitosti, to zdůrazňuju. Ale když Putin shromáždil u ukrajinských hranic sto devadesát tisíc vojáků, bylo dost pravděpodobné, že válka bude,“ říká. I tak do Ruska jela. Za babičkou, kterou od dětství miluje, ale kterou už ani nestačila navštívit, protože ji ve čtvrtek čtyřiadvacátého vzbudil Pavlův telefonát.

„Byla jsem v naprostém šoku, podobném tomu z jara 2014, kdy Putin anektoval Krym a pak rozpoutal válku na Donbase,“ říká. Tehdy ještě žil Žannin otec, který se v Rusku okamžitě snažil rozdmýchat protiválečné hnutí. „On byl vždycky a za všech okolností proti válce,“ připomíná Žanna. Boris Němcov otevřeně protestoval například proti oběma válkám v Čečensku, stejně jako proti ruské invazi do Gruzie v roce 2008.

Jenže po anexi Krymu vládla v Rusku bezprecedentní euforie. „Krym naš!“ ozývalo se takřka ze všech koutů společnosti, bez ohledu na stupeň dosaženého vzdělání, sociální status či životní úroveň. Samozřejmě, i hlasy proti byly, nejen ten Němcovův. Jenže proti řevu „Krym naš“ neměly šanci. Žanna vzpomíná, že tahle všeobecná euforie pro ni tehdy byla skoro stejným šokem jako samotná anexe poloostrova. „Jako by absolutně nikdo nechápal, k čemu to všechno vede a povede,“ říká. Jak se ukázalo jen o necelý rok později, vážnost situace a hrozící nebezpečí nakonec správně nevyhodnotil ani Boris Jefimovič Němcov. Jeho vražda pochopitelně dodnes nebyla nezávisle vyšetřena.

Proti Americe

Momentálně v Rusku euforie srovnatelná s tou „krymskou“ rozhodně nepanuje. Protesty proti válce se konaly hned první den, a to v desítkách měst po celé zemi. Zdánlivě byly málo početné, nicméně v současné situaci, kdy je v Rusku jakékoli protestní shromažďování takřka nemožné, jde i tak o poměrně úctyhodný výkon. Přinejmenším osmnáct stovek lidí bylo během protestů zadrženo, z toho víc než půlka v Moskvě.

Jaká je ale skutečná podpora či odpor proti nynější válce, je velmi těžké zjistit: opravdu nezávislé sociologické průzkumy jsou skoro stejně nemožné jako protestní shromáždění. Centrum Levada, které je roky provádělo a které se o ně i nadále snaží, označil Putinův režim za „zahraničního agenta“. „Roli hraje při sociologických šetřeních i faktor strachu. A navíc v Rusku obrovským způsobem pracuje propaganda,“ připomíná Žanna. Státní televizní kanály, pro většinu obyčejných Rusů pořád hlavní zdroj informací, prezentují válku na Ukrajině jako nutnou obranu Ruska proti zlému a útočnému Západu, Severoatlantické alianci, Americe. „Práce propagandistické mašinerie je dobře patrná třeba na vývoji vztahu Rusů k Ukrajincům. Vloni v listopadu z průzkumu Levadova centra vyšlo, že špatný vztah k Ukrajincům má 43 procent Rusů. Letos v polovině února, ještě před začátkem války, už to bylo 52 procent,“ vypočítává Žanna. „Jsem si jistá, že lidí, kteří Putinovu ukrajinskou agresi podporují, je u nás víc než dost.“

Ruský prezident podle Němcovové potřebuje „demonstrovat sílu“. Ukázat, že všechny západní sankce jsou mu v podstatě ukradené. „A přesně to taky dělá. Víte, on je u moci přes dvacet let. Úplně ztratil kontakt s realitou. Což by byl mnohem menší problém, kdyby neměl jadernou zbraň. Přičemž spoléhat se na to, že ji nepoužije, není možné,“ uvažuje Žanna s tím, že ti ze západních politiků, kteří tak dlouho mluvili o „nutnosti dialogu“ s Putinem, by se teď měli stydět. „Můj otec přečetl Putina správně, a to velmi záhy. Pochopil, že ruský prezident je válečník a žádné sankce na něj neplatí,“ připomíná. „Nynější válka není důsledkem vývoje posledních týdnů či měsíců, ale mnoha let,“ uzavírá Němcovová.

„A ještě jednu věc bych chtěla říct, jestli můžu. Jsem proti té strašné Putinově agresi na Ukrajině a snažím se pomáhat, jak můžu. Oceňuju, jak Česko na celou situaci zareagovalo, a to jak vláda, tak lidé. Ale jedna věc mě trápí: rozhodnutí nevydávat Rusům česká víza. Tím způsobem jsou všichni Rusové, včetně těch, kteří s Putinem nesouhlasí, postaveni na stejnou roveň, na roveň agresora. Stávají se Putinovými rukojmími. Studenti, novináři a mnozí další. Je třeba zakázat vydávání víz činovníkům, státním zaměstnancům. Ale všem Rusům? Vždyť to je přesně to, co Putinovi vyhovuje. Nikdo mu neuteče a on si bude v klidu dál zavírat ty, kdo mu nebudou po chuti.“