Úspěšnou vědkyní komunistům navzdory

Lidé

Její maminka musela za války utéct před gestapem do Londýna, otce nacisté šest let věznili. Když se v padesátých letech chtěla hlásit na medicínu, komunistický režim jí to – „z důvodu rodinného původu“ – nedovolil. Heleně Kopecké se přesto podařilo externě vystudovat mikrobiologii a v pozdějším exilu se uplatnit ve špičkových vědeckých pracovištích – mimo jiné v souvislosti s vymýcením dětské obrny.

Za první republiky její rodiče studovali na amerických univerzitách v Coloradu a Massachusetts. Tatínek se po návratu stal mimo jiné průkopníkem a trenérem basketbalu. Maminka – absolventka pražské Minervy, prvního dívčího gymnázia ve střední Evropě – začala pracovat pro britské Timesy. „Měla jsem krásné dětství, bohužel trvalo jen krátce,“ zavzpomínala jejich dcera Helena pro žáky České školy v Paříži v rámci projektu Příběhy našich sousedů.

V létě 1939 vtrhlo do domácnosti Markových gestapo. „Hledali maminku, která naštěstí dostala avízo, ať se ukryje,“ vypráví na audionahrávce Helena, která tou dobou byla jako osmiletá školačka se starší sestrou na prázdninách u jihočeské Bechyně. „Najednou přiletěli vesnický kluci a volali: Vaše maminka přijela!“ Za volantem vozu, který přivezl Milenu Markovou, seděl pracovník britské ambasády Ralph Parker. „Objala nás a políbila, potom jsme ji už nikdy neviděly,“ říká Helena.

 

 

Rozpad rodiny

Helenin otec František Marek se v průběhu války zapojil do domácího odboje. Po odhalení skupiny byl zatčen a přes Terezín se dostal do Drážďan, kde si vyslechl rozsudek smrti. Ten nacisté nakonec nevykonali, závěr války jej tak zastihl ve vězení v Lipsku. „Otec byl pro mne obrovský vzor, sportovec a chlap, který vždy říká pravdu. Když se ale v květnu 1945 vrátil ze zajetí, byl to úplně jiný člověk – zlomený na těle i na duchu, zuby vymlácené, nohy zpřerážené...“

Helena a její sestra prožily válku u babičky v pražských Jinonicích. „Při každém zazvonění jsme se třásli, pro koho si asi jdou. A babičku jednou opravdu odvedli, protože ji podezřívali, že má styky se svou dcerou čili s naší maminkou,“ popisuje Helena válečné šílenství.

V roce 1943 dorazila z Londýna tragická zpráva: Milena Marková, která se mezitím nechala na dálku rozvést a vzala si zmíněného Brita Ralpha Parkera, zemřela při porodu. „Jsem přesvědčena, že jinak by se po skončení války vrátila – ať už za námi, nebo pro nás,“ domnívá se dcera Helena, která na zesnulou vzpomíná jako na milující matku, která by tu své dcery nenechala, kdyby se neocitla v tak mezní situaci. „Byla to velice vzdělaná, krásná a statečná žena,“ dodává.

Také Helenin otec navázal nový vztah a oženil se s výrazně mladší ženou, se kterou měli další dvě dcery: „Cítily jsme, že v téhle nové rodině pro nás není místo,“ říká Helena. Když jí bylo patnáct (a její sestře sedmnáct), odstěhovaly se opět k jinonické babičce.

 

Tady žít nebudeme

Komunistický převrat v únoru 1948 přinesl rodině další rány. František Marek přišel o práci v Americkém informačním centru, až do své smrti v roce 1961 pak dělal nočního hlídače na strahovském stadionu. Helena se po maturitě hlásila na studium medicíny. „V příjímací komisi seděla nějaká domovnice, která jen ucedila: Aha, to je to děvčátko z francouzského gymnázia! A bylo po zkouškách.“ Na vysokou školu se nedostala ani při dalších třech pokusech, v papírech měla vždy napsáno: „Nedoporučuje se z důvodu rodinného původu.“

Začala pracovat jako laborantka ve sbírce plísní Ústředního ústavu biologického, v roce 1954 mohla začít studovat alespoň externě mikrobiologii na Karlově univerzitě. V té době jí bylo třiadvacet a byla čerstvě vdaná, v roce 1956 se jí narodil první syn a v roce 1962 druhý. V roce 1967 ji úřady pustily do Francie na měsíční kurz molekulární biologie, během něhož shromáždila podklady pro doktorandskou práci. Cestou domů navštívila ve Štrasburku profesora Giorgia Bernardiho, který jí nabídl odbornou stáž.

Její manželství nevydrželo. „Muž snášel moji kariéru těžce,“ poznamenává k tomu.

Při sovětské invazi v srpnu 1968 trávila léto s dětmi na chalupě. „Vrátili jsme se do Prahy, všude vojáci a tanky. Když jsem vyšla před dům, stál tam Rus a mířil na nás. Otočila jsem se, ale tam stál další voják a taky na nás mířil. Tehdy jsem si řekla: Tady žít nebudeme!“ vzpomíná. Brzy nato odjela s oběma syny – dvanáctiletým a šestiletým – v naloženém trabantu na Západ. Využila nabídky profesora Bernardiho a nastoupila do jeho institutu.

„Jako žena, navíc cizinka jsem věděla, že musím dřít dvojnásobně. A podařilo se mi izolovat restrikční enzymy (štěpí DNA – pozn. red.), což byla tehdy novinka. Naši laboratoř to proslavilo,“ zní z nahrávky pro Paměť národa. Po třech letech ve Štrasburku odjela Helena s oběma syny do Paříže, kde nastoupila do ústavu vedeného nobelistou Jacquesem Monodem. Zároveň začala navštěvovat pobočku Sokola, kterou zde založili emigranti – později se stala její náčelnicí a spoluorganizátorkou zahraničních sletů.

 

 

Stanford, Pasteur, WHO

Po dalších sedmi letech dostala Helena Kopecká nabídku od profesora Henryho Kaplana ze Stanfordovy univerzity v Kalifornii, aby spolu pracovali na virech spojených se vznikem nádorových onemocnění. „Měla jsem svoji hypotézu, která ho zaujala,“ říká vědkyně, která v Americe prožila dva roky na konci sedmdesátých let.

Po návratu do Paříže nastoupila do Pasteurova ústavu, kde pracovala až do důchodového věku, podle francouzských regulí musela zaměstnanecké místo opustit v šestašedesáti letech. Poté ještě působila deset let ve Světové zdravotnické organizaci, kde bylo jejím hlavním tématem vymýcení dětské obrny. „Nakonec se nám to až na jednu pákistánskou oblast podařilo,“ říká.

Hned na konci roku 1989 se vypravila do vlasti. Jela sama, chtěla si návrat vychutnat. Jejím prastrýcem byl nobelista Jaroslav Heyrovský, ze stejné rodové větve pochází i podnikatel a textař Michal Horáček. A právě za touto částí rodiny zamířila. „Ubytovala mě maminčina sestřenice paní Horáčková – Michalova maminka,“ vzpomíná na návrat do Prahy.

Dalších dvacet let žila ještě v Paříži a do Prahy se vracela jen příležitostně. V roce 2019 se však rozhodla do svého rodiště přestěhovat. „Kvůli rodinným kořenům,“ vysvětluje do telefonu. Její starší syn před několika lety zahynul, mladší Daniel pracuje jako vojenský přidělenec při francouzském velvyslanectví v Praze.

 

Příběh Heleny Markové zpracovali žáci České školy bez hranic v Paříži (Matteo Leon Amselem, Veanna Castaignede, Marie Dutrey, Léontine Donizeau, Sarah El Zahabi, Claire Fargeas, Ema Fũrthová, Felix Gelpi, Antonia Gresillon, David Mlateček, Nicole Ratsito, Paul Alexandre Samy, Wenger Ema, Théodore Zanos a Marie Zimmermannová) pod vedením Michaely Martel.

 

MONETA byla antickou bohyní paměti. Ztratí-li národ paměť, ztratí identitu. Proto MONETA podporuje Paměť národa.

 

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement