Přijďte všichni

Koncerty začaly, jede to, ale je to boj, protože vyrazili úplně všichni. O co jde? Dřív jsme se všichni sešli v jedný lokalitě na jednom festivalu. Nyní každá kapela, vzhledem k nastaveným podmínkám, vyráží sama nebo maximálně ve dvojici. Ale naše země není nafukovací, a tak dochází ke konkurenci. Nejdřív nic a teď všechno. Z extrému do extrému.

Pořadatelé volají a chtějí po nás natočit pozvánky a pouštět je jako video na sociální sítě a internet. Natočil jsem tudíž jednu pozvánku v lese, když jsem tam byl se psem. Povedlo se mi to docela rychle. Asi tak na třetí pokus. Můj vnitřní režisér byl spokojen a neměl žádné výhrady. Řekl jsem bez chyby vše. Kde to bude, kdy to bude, proč je dobrý tam jít, jak moc se na to těšíme, co zahrajeme a že je dobrý vyrazit teď, protože podzim je nejistej a nikdo neví, jak to bude.

Nakonec jsem ještě jednou zopakoval: „Přijďte všichni do Olmiku!“

Poslal jsem pozvánku pořadateli a napsal jsem mu: „Stačí to takhle?“ Bylo to hotový. Pochválil jsem psa, kterej na mě vzorně čekal, a šel jsem dál. Za chvíli přišla odpověď.

„Hele úplně skvělý. Jen jsem to střihnul a posílám to do lidí.“

„Jak jsi to střihnul?“ ptám se překvapeně.

„Nechal jsem tam jen těch posledních deset vteřin.“

„Proč?“

„Víc nemá cenu. Lidi teď udržej pozornost maximálně deset vteřin.“

A bylo to. Přijďte všichni do Olmiku.

Dorazil jsem domů a volá manažerka. „Prosím tě, mohl bys natočit pozvánku do Broumova?“

Dal jsem mobil do stojánku, zapnul jsem start, nadechl jsem se a řekl jsem: „Přijďte všichni do Broumova!“

Pak se ve mně něco zlomilo, protože jsem si řekl, že legendární výrok skupiny Ramones „Kdo se nedokáže vyjádřit do tří minut, ať drží hubu“ platí jen v hudbě.

A řekl jsem o Broumovu všechno.

Jak jsem byl v Broumově s postiženejma dětma na škole v přírodě a musel jsem se se dvěma vrátit na základnu, protože je bolely nohy, ale ujel nám vlak, a tak jsme šli na stopa.

Jak mě zachránili před vyhazovem z práce dva zaměstnanci firmy Veba Broumov, kteří si v obchodě v Hradci Králové, kde jsem seděl dva měsíce bez tržby, objednali dva tisíce metrů dlažby do obří haly.

Jak jsem do trafiky v Broumově vozil směs Cézar na vykuřování mšic, z který si tam někteří místní jedinci balej cigarety, a jak jsme kousek od toho krásného městečka v nádherným kostele natočili tři písně na naši desku.

Řekl jsem toho ještě mnohem víc, aby bylo jasný, že tam nějaká vazba je, a po necelý čtvrt hodině jsem skončil s pocitem, že jsem zrychlenému světu, ve kterém moderními technologiemi zcela ovládnutí lidé kloužou prstem po krátkých, povrchních informacích, zasadil zcela miniaturní, bezvýznamnou ránu.

Přijďte všichni!