Marta Kubišová: Než umřu, musím uklidit

Lidé

Poprvé jsme spolu dělali rozhovor před dvaceti lety, když Marta Kubišová vyhlížela šedesátiny. A některé věci se nemění: pořád dlouho tvrdí, že nemá čas, ale když si přece jen sedne, vypráví tři hodiny, a potom ještě poděkuje. Pořád je neobvykle upřímná, pořád má tendenci vysvětlovat, že není žádná hrdinka. Pořád kouří, i když jenom elektronicky. Už nezpívá, to se změnilo. A poprvé v životě říká, že by raději žila v úplně jiné zemi.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Dnes poprvé, Marto, nepotřebujeme k rozhovoru popelník.

To ne, ale možná nabíječku.

 

Budeme kouřit elektronické cigarety?

Po infarktu koncem roku 2015 mi pan profesor Neužil řekl, že už můžu cigáro jedině ke kafi, a to jsem si říkala, že radši umřu. Trochu se z toho dalo vylhat tím, že jsem si denně uvařila kávy čtyři, ale pořád to bylo málo, protože po jediném měsíci na zotavenou jsem celý další rok měla obden koncerty a připadala si jak družice, pořád v pohybu… Byl to nervák, dokud jsem při jednom natáčení pořadu Chcete mě? nezahlédla, že kameraman něco zvláštního montuje. – Vlado, co to děláš? – Kouřím, kouřím. – A co to kouříš, kouříš? Tehdy mi poprvé ukázal elektronické cigarety a od té doby zase kouřím, kolik chci.

 

Kdy jste si naposledy zazpívala?

V listopadu 2019 ke třiceti letům listopadové revoluce – to bylo v Lucerně s Vojtou Dykem.

 

A od té doby?

Nic.

 

V autě?

Tam jsem si nikdy nezpívala.

 

A doma?

Tam už vůbec ne.

 

Dagmar Pecková tvrdí, že se většině zpěvaček kolem padesátky zhoršuje hlas. Souhlasíte s ní?

Něco bych o tom mohla vědět, protože jsem byla zpěvačkou do svých devětadvaceti a potom nastartovala druhou kariéru až ve čtyřiceti osmi.

 

Právě.

A ano, neměla jsem už ten rozsah jako v šedesátých letech.

 

Tušíte, jak by se vám zpívalo dnes?

Zkoušet to nehodlám, ale kdybych si píseň posadila o tercku níž, nějak by to šlo.

 

Opravdu už žádné příště nebude?

V žádném případě. Ale možná je škoda, že teprve v posledních letech docházím k některým zjištěním.

 

Například?

Například nechápu, proč jsem se bála toho takzvaného showbyznysu a po revoluci zpívala spíš v takovém klidném zálivu, kde bohužel nebyly bůhvíjaké výdělky. Spousta lidí mi říkala, že jsem zpěvačkou pro velké sály, ale já trávila většinu času v malinkém sále Ungeltu. Což bylo hezké, ale ekonomicky nepříliš inteligentní.

 

S penězi to nedovedete?

Vůbec. Roku 1992 jsem za natáčení jednoho dílu pořadu Chcete mě? dostala devět tisíc hrubého a tentýž honorář jsem, já blbka, dostávala i po dvaceti osmi letech.

 

 

Před čtyřmi lety jste ukončila kariéru. Jak dnes vyžijete s důchodem?

Potřebovala bych něco vymyslet. Snad dopíšu vzpomínkovou knihu, která se bude dobře prodávat.

 

Neříkáte to už čtyři roky?

Říkám, ale i po konci kariéry na mě novináři pořádali hony, někdo pořád něco chtěl a zdánlivě vhodná situace nastala až s covidem.

 

Jenže?

Rozhodla jsem se začít knihu současnou situací, ale po pár týdnech covidu jsem si připadala jako omráčená, z údivu se už nevyhrabala a místo psaní jsem si skoro denně říkala: Zaplaťpánbůh, že se toho nedožila maminka! Nicméně povedená kniha by pomohla, protože u mě to bylo tak, že když jsem v šedesáti začala pobírat důchod, bylo to 8 146 korun – ta cifra mě tak překvapila, že si ji dodnes vybavuju.

 

Postupně se zvedla, ne?

Trochu, pořád je to směšný… Dokud je člověk ve fofru, vůbec nepřemýšlí, jak bude, má pocit, že je mistr světa a všechno musí zvládnout, v mém případě i tehdy, když jsem měla po operaci střeva rozkuchaný břicho a každý pohyb bránice zabolel. Kdyby se mě dnes mladá zpěvačka ptala na radu, řeknu jí, že není špatné myslet na zadní kolečka.

 

Byla jste někdy marnivá?

O šperky nebo nádherné šaty mi nešlo, ale jako pětadvacetiletá holka jsem viděla fotku Brigitte Bardot stojící v moři u svého letoviska v Saint-Tropez. U nohou jí plaval delfín a já si tehdy naivně říkala: „Jednou to budu mít taky.“

 

A máte co? Malý byt!

Jo. V Motole. Byt v cihlové zástavbě, který jsem dostala coby zaměstnankyně podniku Výstavba sídlišť. Ale od Brigitte Bardot mi aspoň přišla podepsaná fotka s věnováním, když jsem její nadaci pomáhala zjišťovat, za jakých okolností se prodávají čeští psi a kočky na francouzském trhu.

 

Byla Bardotka vaším idolem?

Nevzhlížela jsem ani tak k ní, jako spíš k těm delfínům.

 

K nikomu dvounohému jste nevzhlížela?

Na to nebyl čas. Ani nevím, jak jsem se roku dvaašedesát dostala do divadla v Pardubicích, po necelém roce do Plzně, a o další rok později už do pražského Rokoka, kde jsem zpívala čím dál častěji ve trojici s Helenou Vondráčkovou a Vaškem Neckářem… Šlo to rychle.

 

Co třeba Hana Hegerová, tu jste neobdivovala?

Carmen? Její smrti je mi tak líto! Byla o jedenáct let starší a ano, obdivovala jsem třeba to, že měla pro své šansony výborné textaře, ale na kvalitu textů jsem si dávala pozor i já, ačkoli jsem šla popovější cestou. Jen jsem se postupně musela vypořádat s jistou potíží: ono se mi krásně zpívalo „Bez tebe mám jenom chvíli dlouhou“, když mi bylo šestadvacet let a všichni mysleli, že míň, protože jsem mezi mladšími Helenou a Václavem zdánlivě omládla. Když ale zpíváte „Bez tebe mám chvíli dlouhou“ po sedmdesátce, trochu se už stydíte a musíte to uhrát na srandu.

 

Zvlášť vy, která jste na chlapy od jisté doby dost kašlala...

Konkrétně od třiceti devíti let, kdy jsem poslala do háje svého druhého manžela, Moravce. Ono nejde o to, že bych na chlapy kašlala, ale já měla opravdu vrtuli za zadkem, nebyl to úplně jednoduchej život… Dnes si zpětně říkám,
že za normálních poměrů bychom možná celý život vydrželi s prvním manželem Janem Němcem. Až
zpětně jsem ocenila, jak dobře třeba vařil, hlavně když jsme bydleli na Slapech a občas pořádali zahradní slavnosti.

 

Vy jste nevařila?

Podávala jsem nádobí, aby nevznikl ještě větší bordel, a prostírala stůl… Němec mi zakazoval nakupování v řeznictví s tím, že nerozeznám jedno maso od druhého, a měl pravdu.

 

Čím to bylo?

Maminka pro nás s bratrem až do dospělosti denně vařila a já si žila v závětří. Když jsem se jí občas zeptala, jak se co dělá, mávla rukou, že to nebudu potřebovat, protože i ona žila v naivních představách, že nejspíš budu mít soukromou kuchařku: zvlášť roku šedesát sedm, kdy jsem měla nabídku do Ameriky, a o rok později, když se zdálo, že zakotvím v pařížské Olympii… Čímž se vracíme zpátky ke Carmen.

 

K Haně Hegerové.

Ta zpívala v Paříži ještě mnohem víc než já, byla tam na dlouhém studijním pobytu…

 

K tomu se dostaneme – ale mluvila jste o manželech.

Jak říkám, při druhém manželství s Janem Moravcem jsem si začala vážit manžela prvního, Jana Němce. Náš vztah ale musel skončit, protože kdyby Němec neodešel ze země, zavřou ho, až zčerná. Zatímco já na konci šedesátých let ještě zpívala, on věděl, že si už jako filmař neškrtne. Tam u nás na Slapech si vyvěsil velký plakát s Husákem, do kterého se trefoval vzduchovkou... A v tomto případě všechno završila ztráta našeho dítěte, o něž jsem přišla v osmém měsíci a sama to málem nepřežila, což se mimochodem stalo přesně před půl stoletím.

 

S těmi muži to je těžké: Jan Němec odešel do exilu, druhý manžel, Jan Moravec vás podváděl, otec vás vydědil, mladší bratr emigroval...

Brácha Honza před rokem a půl zemřel za podivných okolností. Žil v Kanadě a údajně tam zničehonic utrpěl mozkovou příhodu, ale všechno vím jen od jeho tamních známých, párku Čechokanaďanů, u nichž z neznámého důvodu bydlel a v jejichž prospěch, jak se ukázalo, sepsal závěť. Ti mi zavolali, že bráchu nechali odpojit od přístrojů, což byl šok. Prosila jsem je aspoň o nějaké fotky a o urnu, ale je spíš zajímalo, jestli neznám heslo k jeho sejfu.

 

Zvláštní...

Hodně. Byla jsem po tom infarktu z roku 2015 zdravotně nezpůsobilá, věděla jsem, že bych cestu do Ottawy nezvládla, a tak bylo zřejmé, že se s tou podezřelou story musím smířit. Strašný. Fotky ani urna nikdy nepřišly. A znovu: zaplaťpánbůh že se toho nedožila maminka, protože ta by tam v jakémkoli věku letěla a udělala skandál. Mně došlo, že jsem slabá důchodkyně bez schopnosti bojovat. A tohle zjištění je smutným životním zlomem...

 

Proč vás vydědil ten tatínek?

Prý ho zasáhlo, že jsem mu nepřivezla ukázat malou Káťu, jenže já žila tehdy koncem sedmdesátých let bez auta na Vysočině a on ve Vlašimi, takže to bylo komplikované. Léta předtím navíc neustále kritizoval maminku, takže jsme se přestali stýkat... No a u druhého manžela, Moravce, jsem zase překvapeně zjistila, že naší roční Kátě pořídil sestřičku. Navíc jsme byli každý jiný: vstát v sedm hodin pro něj byla hrůza, zatímco já vstávala v pět, šla venčit, v půl sedmý odevzdala dítě do školky a v sedm podtrhávala docházku ve Výstavbě sídlišť. Měla jsem štěstí na bohémy: a já vlastně bohémy nesnáším.

 

Zahořkla jste?

Zahořklost vůči mužům necítím, ale nikdy jsem nenašla takového, jakým byl můj děda z Budějovic, maminčin otec, který celoživotně držel lajnu a vždy na něj byl spoleh. Ten se mi stal prvním a posledním chlapským vzorem.

 

 

Ve vykáceném lese

Ještě jednou se vrátím k té Haně Hegerové: zatím jste neřekla, jestli jste byly kamarádky.

Upřímně řečeno jsem ji spíš vnímala jako respektuhodnou kolegyni, protože jak říkám – Carmen byla starší a od sedmdesátých let jsme už žily každá jinak: já bez hudby a často mimo Prahu, buď na těch Slapech, nebo později na Vysočině.

 

Tak kdo ze slavných zpěváků byl vaším kamarádem?

Určitě Walda Matuška nebo Kája Štědrý, úžasní kolegové z Rokoka. Ale možná jsem v jejich očích byla zvláštní kamarádka: Walda nechápal, že zatímco ostatní jdou po představení na pivo ke Šroubkům, já se loučím s tím, že mám doma pudlíky a ti už určitě stepujou takovým stylem, že je ťapkání slyšet po celém domě. Když jsem pak začala chodit s Němcem, maminka prosila: Nemůžeš si je brát na rande? Byli zvyklí, že nejpozději o půl jedenácté dorazíš, a jak teď chodíš s Němcem někam na večeře, vyvádí je to z míry!

 

Co vy na to?

Chodívala jsem na rande s pudly, no… A jinak vzpomínám, že si ze mě Walda s Kájou zpočátku trochu stříleli – chtěli vědět, co vydržím. Vteřinu před vystoupením mi vzadu na šatech trhli zipem, mysleli, že mě ten špílec rozhodí, ale já si šaty šikovně podržela a během první sloky písně Loudá se půlměsíc dokonce i zapnula – připravená jsem byla na všecko.

 

Co Karel Gott?

Jako Carmen. Respektovaný kolega.

 

Václav Neckář?

Mladší bráška.

 

Takže Helenu Vondráčkovou jste vnímala jako mladší sestru?

Samozřejmě, vždyť byla o pět let mladší než já.

 

Není vám líto, že už se s Helenou dlouhé roky nebavíte?

Nemyslím na to. Když mě někdo zklame, bohužel mám v povaze pálit mosty. Konkrétně Heleně nic nevyčítám, není to zlá ženská, zpěvačka je jistě výborná, ale jako by žila někde jinde než já… Jinak ze zpěvaček byly v mládí mými opravdovými kámoškami třeba Yvonne Přenosilová nebo Eva Pilarová, která mimochodem báječně vařila. Seděli jsme na návštěvě u ní Pod Královkou pět, bylo pozdě, tak jsme naobjednali taxíky domů, ale Evu najednou napadlo: Co kdybych vám ještě připravila husí jatýrka? Taxíky jsme přenechali jiným, taková nabídka se nedala odmítnout.

 

S kým jste probírala své intimnosti a trápení?

Tak na to jsem měla výhradně maminku, ale ono vlastně žádné trápení neexistovalo – až do srpna 1968 bylo v mém životě všechno celkem fajn.

 

Pro dnešní zpěváky je jen těžko pochopitelné, že jste tou dobou úspěšně vystupovali ve zmíněné Francii.

V tom šedesátém osmém jsme s Vaškem a Helenou strávili v Olympii čtyři týdny, ačkoli ten poslední už nedobrovolně – z Paříže nic nelétalo kvůli studentským bouřím. Zatímco já ještě neměla řidičák, mnohem zkušenější Carmen nás po městě bravurně vozila vlastním autem, což na mě dělalo dojem. Řekla třeba: Hned jak dneska dozpíváte, přistavím u Olympie auto a zajedeme se podívat na slavná pařížská jatka s trhem, která se mají za pár dnů bourat. A všechno nám to vlastně připadalo normální! Mezi písně jsem si připravila francouzský proslov, něco málo jsem francouzsky i zpívala a nikdo nemohl tušit, že za čtvrt roku přijedou do Československa tanky.

 

Hana Hegerová se rozhodla ukončit kariéru v osmdesáti…

… a já v pětasedmdesáti, Carmen byla lepší. Dvakrát jsem své předsevzetí porušila, nejdřív při oslavách stého výročí republiky, potom třicátého výročí Listopadu, ale oba ty koncerty pro mě byly utrpením.

 

Copak?

Bolí vás kolena a víte, že už své tělo úplně neovládáte; že si musíte sednout na barovou židličku a odválčit skoro celý koncert na ní. To je svazující. A já když něco nemůžu dělat stoprocentně, nedělám to radši vůbec. Naštěstí se mi po koncertech opravdu nestýská, ani si na ně nevzpomenu, tohle umím. Když mě před těmi padesáti lety zakázali, taky jsem ze dne na den lepila doma sáčky, jsem přizpůsobivá. Lepení sice smrdělo, ale peníze za to tehdy byly solidní!

 

Žijí ještě zpěváci vaší generace, se kterými si přátelsky voláte?

Vašek Neckář. Skoro všichni ostatní už odešli.

 

Jak to zvládáte?

Špatně. Nemůžeme se vymlouvat jen na covid, teď už nás kácí čas. Ale já sama umřít nemůžu, protože absolutně nemám uklizeno.

 

Vyluxováno?

O luxování nejde, ani o utírání prachu. Spíš třeba o to, že mám doma spoustu věcí po mamince a zatím jsem jim nedokázala dát řád. Maminka říkávala „jednou to postavíš do bazaru na Libeňák“, ale to by mi bylo líto, takže co se do mého bytu vešlo, to jsem tam zatím bez ladu a skladu nacpala.

 

Není vám líto, že nemáte domek za Prahou?

Kde bych na něj vzala? To si jen lidi myslí, že na mně rostou prachy… Ale líto mi to není, pár let života na Vysočině bylo poučných, od té doby si vážím bytu. Jsem městský člověk a se dvěma pudlíky jsme na té vesnici působili jako pěst na oko. Když zahnali hejno slepic přímo do Sázavy, Moravec se na břehu úžasně bavil, ale já je v bílých kalhotách lovila, protože co kdyby se nějaká slepice kvůli mým pudlům utopila? Když jsem po čtyřech letech tamního života nečekaně otěhotněla, dokonce jsem zasadila nějaké brambory, těm se dařilo, zato mrkev rostla divně a sousedka, která na žebříku vybírala holubník, kroutila hlavou: Paní Kubišová, to musíte občas taky projednotit, víte? Jak ráda jsem se začátkem osmdesátých let vrátila do pražské Výstavby sídlišť!

 

Plán na túru po hospodách

Jak jste zvládla posledních čtrnáct měsíců?

Po většinu času opravdu nevycházím z údivu. Plánovala jsem klidnou penzi, během které jenom napíšu tu knížku, ale jak mám najít soustředění, když se svět kolem hroutí?

 

V jakém smyslu?

Podle mě v politickém. O politice jsem se celý život bavila hlavně s maminkou a upřímně mě to zajímalo, i když jsem v ní netoužila po žádné aktivnější roli.

 

A přesto jste se stala mimo jiné jednou z prvních mluvčích Charty 77.

K tomu mě nejspíš dovedl Moravec, navíc to bylo v období života na Vysočině, kde jsem pilně poslouchala Hlas Ameriky a hlavně Svobodnou Evropu, která tam byla krásně slyšet – každopádně když se roku 1979 narodila Kačenka, na aktivní politiku jsem rezignovala. Ale i tak: když jsem cítila nespravedlnost, mluvila jsem o tom nahlas a hledala naději. A snad nikdy jsem si nepřipadala tak zvláštně bezmocná jako posledních čtrnáct měsíců.

 

Co vás trápí nejvíc?

Naši vládnoucí politici podle mě pandemii nezvládli, a to takovým stylem, že jsem si začala připadat jako v blázinci a dostala chuť dožít někde jinde. Jenomže pak si najednou uvědomíte, že vám zbývá jen rok do osmdesátky, máte zdravotní hendikep, denně potřebujete hrst prášků a žádné stěhování už byste nezvládl. Takže jste v prčicích; respektive v kleci.

 

Vyděsila vás ta nemoc?

Vyděsilo mě, jak se s ní nakládá. Se samotnou pandemií jsem se smířila, hned jsem věděla, že se potáhne dlouho, to mi – jako správnému doktorskému dítěti – nemusel nikdo vysvětlovat. Takže jsem si řekla, že tu nemoc bude, ale my s ní nějak musíme žít, už kvůli dětem. Nenapadlo mě, že se osmdesát let po válce dožiju takřka stanného práva, které jen politici nazývají jinak, ale podle mě šlo občas skutečně o obdobu stanného práva. Za všech okolností musíme dbát o svobodu a to se v Česku za této pandemie nedělo.

 

Až do očkování jste patřila k velmi rizikové skupině. O život jste se nebála?

To ne, nemám ustrašenou povahu. Covid bych odskákala, protože mám slabé plíce, ale jednoduše jsem si doma sedla na zadek a koukala na televizi. Když se v létě rozvolnilo, chodívaly jsme s mojí Káťou ven, v zimě jsem si zase sedla doma, ale pořád zvonil telefon, pořád jsem si s někým povídala, takže opuštěná jsem si rozhodně nepřipadala.

 

A na jaře jste se dočkala vakcíny.

Stejně zatím nikam moc nechodím… A mezi námi: já myslím, že jsem covid měla už v listopadu 2019, když jsem zpívala v té Lucerně. Bylo mi tehdy tak špatně, že nemít vedle sebe Vojtu Dyka, který mi pomáhal, všechno zruším. Ale nějak jsem to dala, zpocená jak myš.

 

I s přídavkem?

Jasně, to bylo Hej, Jude. A pak nastala neskutečná děkovačka.

 

Poplakala jste si?

Ne. Musela jsem naložit kytky do několika taxíků, protože jeden by je nepobral.

 

Jedné věci pořád nerozumím: Proč jste se pak nepustila do té své knížky?

Vždyť říkám: text chci otevřít současností a tu jsem ještě nevstřebala, je to pro mě příliš otevřená první kapitola. Zpočátku jsem chvíli spoléhala na politiky, že se problém pokusí řešit rozumně, s lidským přístupem, na jaký jsme byli zvyklí třeba za Havla, ale potom pochopíte, že se naše země řítí dolů takovou rychlostí, až je vám jí líto.

 

Pandemii zažíváme prvně, a tak je jistý chaos logický.

Chaos bych i odpustila – co se mi bude odpouštět těžko, to je spousta různých zámlk, obezliček a intrik. I chaotická situace se dá řídit slušně, otevřeně, pravdivě, což ale není náš případ. Po roce mi došlo, že nejde o chaos, nýbrž o řízený bordel a já v rámci duševního zdraví musím vypnout televizi a co nejvíc koukat do zelené trávy na sedmikrásky nebo pampelišky, protože aspoň tehdy se mi – coby důchodkyni – trochu uleví. Kdybych byla dejme tomu podnikatelka, neuleví se mi nejspíš nikdy. Té spousty šikovných podnikatelů, kteří přišli v lepším případě o úspory, těch je mi líto. Nebo dětí. A vlastně nás všech, protože svobodné nadechnutí z roku 1989 se za časů pandemie úplně vytratilo a zase už je cítit atmosféra totality. Ještě jednou opakuju: Ani hrozná pandemie podle mě nedává důvod k rezignaci na svobodu.

 

Víte už, koho v říjnu budete volit?

Rozhodně si vyberu jednu ze dvou opozičních koalic. V ODS mám ráda třeba Mirku Němcovou, Starostové jsou mi sympatičtí. Jakákoliv z těchto variant bude lepší než současnost.

 

Až pandemie skončí, vyrazíte si někam?

Do zahraničí rozhodně ne, vždyť snad všechno kromě Himálaje, Antarktidy a Arktidy už mám za sebou. Doma sleduju cestopisy a často si říkám: Tak tady jsme se měly s Káťou krásně!

 

Co do Saint-Tropez za delfíny?

Do Saint-Tropez ne, tam už to vypadá úplně jinak než za mého mládí, ani Brigitte Bardot už nemá tu vilu u moře. A delfíny jsem ve Francii stejně nikdy neviděla, to až v izraelském Eilatu, kde jsem s nimi dokonce i šnorchlovala… Ale ani tam se nechystám. Chci jen dopsat knížku a uklidit, aby Kačenka neměla starosti.

 

Na co se teď doopravdy těšíte?

Víte na co? Až ten covid skončí, vyrazíme s Káťou na dlouhou túru po dobrých hospodách – a v každé něco málo ochutnáme.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama