Bára Poláková a Pavel Liška o rozchodu: Abychom jeden druhého úplně neztratili...

Lidé

Pro všechny tři to je neobvyklý rozhovor. Já sice vnímal, že Pavel Liška s Bárou Polákovou nemají učebnicový vztah, ale myslel jsem, že to spolu nějak lepí; a teď poslouchám, že bylo všechno jinak. Pro Báru s Pavlem je rozhovor těžký, protože si úzkostlivě chrání soukromí. Netuší, nakolik otevřeně mluvit, a já je přemlouvám: „Spousta lidí se v tom pozná – a někomu váš příklad pomůže.“ Rozpačitě kývnou: „Tou otevřeností jdeme proti vlastní přirozenosti, ale okolnosti nás k tomu nutí.“

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII

Žijete spolu?

Pavel: Jako partneři dlouho ne. Řekněme tři roky.

 

Jak je možné, že se o vašem rozchodu nikdo nedozvěděl?

Bára: Naše rodina a nejbližší okruh kamarádů to vědí, ale chápou křehkost situace, tak to nikam dál nezvonili. A my? My to vlastně dlouho neměli potřebu oznamovat nějak oficiálně. Asi jsme si ten čas potřebovali nechat pro sebe, nejdřív tak nějak zesílit. Zpevnit se.

Pavel: Jo. Potřebovali jsme si tu citlivou dobu odžít v tichosti – taky máme děti, svoje rodiny... Ono je to v něčem jiný, když se tyhle věci dějí lidem, kteří jsou veřejně vidět. Bulvár už si nás začínal hodně všímat, a protože podle mě žijeme v mediálně rozcapený době, kdy jsou rozmazaný hranice mezi etikou a právem na informace, normálně jsme se báli toho, co všechno si k nám dovolí. Žádný článek totiž nezmizí a jednou – brzy – i naše dvě dcery budou umět číst. Proto jsme čím dál intenzivněji přemýšleli, jak udělat, aby bylo naráz všechno vyřčeno, tím to mediálně zhaslo a my měli před veřejností tuhle kapitolu uzavřenou.

 

Proto tu teď spolu mluvíme?

Pavel: Na nic lepšího jsme nepřišli. Formou rozhovoru můžeme svůj příběh jednou a provždy osvětlit, vyjádřit se a mít tak tuhle nevítanou pozornost za sebou – každému můžeme odpovědět, že všechno, co jsme uznali za vhodné, bylo řečeno. Celé je to vlastně absurdní, protože už teď tu mluvíme o svém soukromí mnohem otevřeněji, než bychom oba kdy dřív dopustili.

 

Blátem na těžké motorce

Tři roky tajit, že spolu nejste, to teda muselo být na palici...

Bára: Někdy jo, no. Ale jak říkám, zároveň pro nás byl ten čas důležitý. Ani jeden nejsme typ, který by psal na Instáč dlouhé statusy o svém soukromí, nesdílíme fotky toho, co děláme doma, a vlastně jsme si ani neuměli představit, co bychom tam vzhledem k naší situaci měli dát za text nebo za fotku – a hlavně proč. Proč, když je to naše? Taky bylo jasné, že až to jednou řekneme, tak spolu, určitě ne každý zvlášť, ale postupně jsme to oddalovali, oddalovali a průběžně nás doháněly různé nepříjemné otázky a situace.

 

 

Třeba?

Bára: Třeba jsem měla před živě přenášeným koncertem, takže hlava plná starostí, přišli novináři, ptali se na muziku a ke konci rozhovoru zazněla jako smeč otázka: „Jak s Pavlem strávíte Vánoce?“ Vytryskly mi slzy – cítila jsem se dotčená, že se mě někdo snaží rozhodit.

Pavel: A přitom to je v podstatě úplně normální otázka!

Bára: Vždyť právě – uvědomovala jsem si, že kdybychom partneři byli, tak to normální otázka je, a tenhle rozpor mě uvnitř úplně rozsekal. Racionálně víš, že máš být v klidu; ale nejde to. Někdy mám pocit, jako by jenom malinká skupina nejcitlivějších lidí vnímala, že i jako takzvaná veřejná osoba máš svoje splíny, těžkosti, nálady a únavy, že nejsi nekonečná továrna na pozitivitu a postřeh... Každopádně vztah nás dvou jsem si potřebovala doprožít, odtruchlit a uvědomit si, co se vlastně děje.

Pavel: Všechno doprozkoumat – a z různých stran. Protože ono to není jen tak, jako když se rozejde svobodnej kluk se svobodnou holkou. Dlouho tu byla možnost, že jenom nějak panikaříme, ale řekl bych, že my jsme si dali sami se sebou poctivou práci a důkladně to prozkoumali.

 

Vyzkoumali jste něco?

Bára: Poslední dobou hodně přemýšlím nad tím, proč vlastně nejsme odmalička jasně vedení k tomu, že péče o tělo a ducha je úplným základem všeho. Jasně, každý zná nějakou frázi na tohle téma, ale třeba já to bohužel nemám automaticky prorostlé do každodennosti, i když aspoň něco o základní duševní hygieně tuším dlouho. Moc se mi líbil jeden z dílů Jamieho Olivera – ukazoval v něm dětem, z čeho jsou kuřecí nugety. V podstatě usmažil jen šlachy, tlusté maso a kůži. Výsledek dětem nabídl, všechny křičely, že to v žádném případě jíst nechtějí, a Jamie řekl větu, kterou si budu pamatovat navždy: „Tohle si prostě do oběhu nedáš.“

 

Jak to souvisí s vámi?

Bára: Za všech okolností, takže i ve vztahu, musíme pečovat o tělo jako o svoji schránku, o své bydlení. O bydlení pro svoji duši.

Pavel: Jinými slovy zkoumali jsme, co vlastně děláme tak blbě, a na některé odpovědi jsme už potřebovali někoho nad námi.

 

Začínám chápat: chodili jste na nějaké terapie.

Pavel: Jo. Pořád chodíme. U mě to je možná tím důležitější, že jsem měl zkušenost s rozvodem rodičů už jako dítě za bolševika; těžko jsem to tenkrát nesl a o to hůř pak prožíval, když se stejná prohra před třinácti lety nevyhnula ani mně v prvním manželství... Bývá to najednou obrovskej náklad a zodpovědnost, když se problém netýká jen vás a když chcete – pokud možno – zůstat co nejplnohodnotnějšími rodiči.

Bára: Terapie přišly na řadu, když jsme se oba shodli na tom, že už bychom brzy mohli přetáhnout ten čas, kdy se dva lidi přestanou vnímat a respektovat, čímž bychom o sebe přišli definitivně. Už to u nás příliš často lítalo do červenejch.

 

Do červenejch?

Pavel: To znamená jižní Itálii. Jen kousek od Sicílie.

 

Čili hádky.

Bára: Jižní Itálii občas říznutou Skandinávií, takže depkou a půl rokem tmy. Nechtěli jsme, aby děti chápaly naši neschopnost domluvit se jako partnerský vzor do budoucnosti; aby měly pocit, že takhle to na světě chodí. Našli jsme dva terapeuty, kteří společná párová sezení vedli, a ti nám hned na začátku řekli, že s námi nebudou věčně. Že nám snad pomůžou některé věci pochopit, ale nemůžou nás vést a držet náš vztah do konce života.

Pavel: Zrovna já byl dřív typ, kterému se nikdy nechtělo mluvit o citlivých osobních věcech s nějakým cizím odborníkem. Patlal jsem se v tom sám, snažil se najít pravdu a správnou cestu, ale nakonec jsem terapie zkusil a ono to zjevně funguje a má svůj smysl. Ocitnout se poprvé v životě na těžce naložený motorce v mokrým bahně bývá těžký, pořád padáš. A já už si dneska od někoho, kdo s tím má zkušenost, nechám rád poradit – vyslechnu, co si myslí o mojí jízdě a co podle něj dělám blbě. Budou mě zajímat jeho zkušenosti, třeba si dokonce přezuju lepší gumy se špuntama a nakonec to nějak projedu. Jo, budu padat pořád, ale už ne tolik a mnohem dřív se z těch sraček zase vyhrabu... Čili postupem času jsem pochopil, že nechat si u nás poradit s hypotékou je úplně normální, ale nechat si poradit s duší pro spoustu lidí pořád ne. Přitom co je složitější?

 

Každý máme padesát procent

Díky psychoterapiím se to mezi vámi začalo výrazně zlepšovat?

Pavel: I když teď možná působíme jako vyrovnaná dvojice, máme to pořád těžký a nevyrovnaný; proces trvá, je to cesta. K harmonii a nadhledu jsme ještě nedošli – ale řekl bych, že to podstatné cítíme stejně. Proto tu teď spolu taky sedíme.

Bára: Myslím, že jsme díky sezením objevili zásadní věc - každý má v jakékoli situaci svých padesát procent. Tedy ne, že já mám dvacet a ten druhý osmdesát. Ono je to nejdřív trošku náročné pro ego, ale později hodně osvobozující... I když v některých chvílích můžu cítit křivdu, pořád to jsou chvíle, do kterých jsem si sama skočila. Takže je důležitější rozklíčovat, proč do nich skáču, než zjišťovat, co k tomu vede toho druhého. Nedává mi smysl pomlouvat čas, který člověk prožil s někým, s kým se potom rozchází. Byl to čas společný, čas důležitý. Měl svůj důvod. U nás dokonce důvody dva a to naprosto přenádherné.

 

A přesto: tušíte, co váš partnerský vztah nejvíc kazilo?

Pavel: Hvězdy...

 

Mluv vážně.

Pavel: Podle mě to, že jsme si v mnoha věcech podobní – oba například v něčem komplikovaní, ostatní to s námi nemívají snadné. Oba vnímáme velmi podobně svou práci a umění vůbec, film, divadlo, humor, ale jak jsme skoro stejní, tak to zároveň v něčem drhne.

 

Potřebuju příklad.

Pavel: Nevím. Občas bychom oba potřebovali, aby nás druhý jenom tak obejmul, ale mám pocit, že jsme to potřebovali ve stejnou chvíli, a tak jsme se obvykle nedočkali.

 

Kdy jste ten problém vlastně začali vnímat?

Pavel: To není pro rozhovor důležité, na přesném čase nezáleží. Že nám není dobře, jsme cítili delší dobu. Najít toho druhého do vztahu je alchymie a pak asi i nějaká práce – na světě chodí tolik duší! Je tolik možností se navzájem potkat, ještě víc se nepotkat a často se stává, že se dvě duše sice potkají, vznikne z nich další život, ale ony po čase zjistí, že i přes ten další život se ve skutečnosti vlastně nepotkaly. Že bude pro všechny lepší, když dál půjdou každý zvlášť a pokud možno zůstanou v přátelství... Já jsem od dětství takovej snílek, idealista a představuju si dokonalou lásku, kdy spolu ještě po šedesáti letech chodí dědeček s babičkou ruku v ruce, a když jeden umře, druhý ho vzápětí následuje – i když si uvědomuju, že to je výjimka a životní výsada, která se povede tak... třem a půl procenta z nás?

 

Zhruba.

Pavel: Pak tu ještě vidím třetinu párů, které mají velkou naději, že spolu dožijí v úctě, lásce, jeden druhého si budou do smrti vážit a mít se rádi: ale stojí je to už nějakou tu práci. Potom tuším další třetinu lidí, ne-li víc, kteří spolu střídavě bojují, dokud to celé nějak nedobojují tím, že umřou. No a o poslední skupině, u které vztah znamená násilí a hrubiánství, vůbec nemluvím, z té se svírá srdce.

 

Co z toho pro tebe vyplývá?

Pavel: Pořád si idealisticky myslím, že pro tu nešťastnou část lidí není nutné, aby vztah protahovala donekonečna. Oni se často vymlouvají na děti, na věk, na to, že takhle je to všude a vlastně normální... což možná je, ale já to prožít nemusím. Podle jedné mé teorie je pravděpodobnost zhruba pade na pade, že až jednou umřeme, tak už pak nebude vůbec nic, už se nikdy nenarodíme, a dokonce nebude ani nic výš, a těch padesát procent je moc. Byla by škoda naši možná jedinou šanci promarnit – a ještě život dělat těžší druhým...

Bára: ... třeba tím, že dáš dětem hned zkraje života náklad řečmi o tom, jak spolu rodiče zůstávají kvůli nim – spousta dospělých si vzpomene, jak se cítili, když takové věty kdysi slýchali. Dětem je jasné, že jejich rodiče nejsou šťastní; že se trápí. Když do vztahu navíc časem začnou prosakovat lži a nevěry, všechno vycítí ze vzduchu a ukládají si to jako vzorečky pro svoji budoucnost. My dva s Pavlem se sice často míjíme, ale zůstali jsme věrní nějakým svým vnitřním pravdám a náš rozchod tenkrát nevyplynul z toho, že bychom si udělali vyložené ošklivosti, což si přejeme holčičkám ukázat. Ten fakt, že člověk něco nezvládne, je smutný – ale důležité je, jak se k tomu potom postaví. Oba jsme věřili, že to dopadne jinak, oba pořád zápasíme s pocitem selhání, ale zároveň taky oba vnímáme velkou vnitřní svobodu a pravdu. Tím pádem se k sobě můžeme přibližovat bez krunýřů a mluvit spolu jako lidi, kteří to sice podělali, ale nepodvedli se, nelhali si... O tom mluvím, když říkám, že jsme odešli včas. Předtím, než bychom se mohli navzájem ztratit.

 

Rozumím. Ale jak jste celou situaci vyřešili prakticky?

Bára: V pětadvaceti jsem žila s klukem, který měl šestiletého syna a střídavku po čtrnácti dnech. Částečně jsem tedy vychovávala školáka, brala to zodpovědně, ale taky jsem si tenkrát slíbila, že jestli se mi jednou stane něco podobného, moc si přeju, aby se moje děti nestěhovaly s batůžkem tam a zpátky. Pavel souhlasil, takže teď holčičky mají jeden domov a my dva každý svůj byt. Někdy jsme tam dohromady, někdy se střídáme, každopádně ony se nikam nepřemísťují. Takhle se jim snažíme nebrat bezstarostný pocit dětství – nenakládat na ně například zodpovědnost za to, že si nesmí něco zapomenout ve svém druhém bytě.

 

A nemůžou s tímhle vším zamíchat případní noví partneři?

Bára: Můžou, ale taky nemusí, to se uvidí. Domluvili jsme se, že ten jeden byt je jenom naší rodiny, ale to mi připadá tak nějak logické.

Pavel: Za pár let budou děti starší, my taky, nějak se nám to samo vyjeví, ale pro počáteční citlivou dobu nám to připadá jako nejšetrnější možnost. Čímž bych asi skončil: řečeno už toho bylo, myslím, víc, než jsme chtěli.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama