Tebe tady nechceme! Jak si škola poradila s jinakostí

5. září 2021

Je to příběh se vším všudy, dramatickou zápletkou i happy endem. Před šestnácti lety získala mladá učitelka Marie Gottfriedová místo ředitelky na základní škole v Trmicích u Ústí nad Labem a záhy musela řešit problémového chlapce s Aspergerovým syndromem. Příběh této školy ukazuje, že lze úspěšně vzdělávat i děti, jejichž startovací pozice není jednoduchá. A také že ze školy se špatnou pověstí můžete udělat školu, kde se dveře netrhnou.

Vaše škola se dává za vzor jako místo, kde se daří začleňovat a vzdělávat žáky s různými druhy postižení nebo znevýhodnění včetně romských dětí. Co jste o inkluzi věděla, když jste do Trmic přišla?

Do trmické školy jsem přišla v roce 1999 hned po studiích a tehdy se o inkluzi vůbec nemluvilo. Nic jsem o ní nevěděla, ani na pedagogické fakultě jsme se nic takového neučili.

Po šesti letech jako učitelka jste se v Trmicích stala ředitelkou. V jaké kondici tehdy škola byla?

Byla to škola na ne úplně dobré adrese, neměla dobrou pověst. Řada Trmičáků dávala své děti raději do škol v Ústí nad Labem. Nebyl tady jediný kroužek, nejezdilo se na exkurze či na školy v přírodě. Byla to strohá škola osekaná ve své činnosti na kost.

Zásadním momentem ve směřování školy je příběh chlapce s Aspergerovým syndromem.

Ano, ale to nebyl ten prvotní impulz. Když jsem se stala ředitelkou, postupně jsme začali rozšiřovat repertoár školních činností, začali jsme otevírat zájmové kroužky a nabízet dětem něco navíc. A právě ve fázi našeho intenzivního společného přemýšlení o tom, jak udělat školu přitažlivější, se odehrála podstatná změna v našich hlavách. A tato změna pokračovala příběhem chlapečka s Aspergerovým syndromem.

Chodil k vám od první třídy?

Ano. Bylo to dítě velmi specifické, vědomostně byl hodně napřed, ale sociálně vykazoval deficity. Nebylo jednoduché ho učit.

Co přesně bylo obtížné?

Neudržel pozornost, byl hyperaktivní, ale byla u něj patrná i hodně výrazná asociálnost. Vzpomínám si, jak jednou přiběhla paní učitelka, že se jí chlapec ztratil během přestávky ze třídy a že ho nemohou najít. Nakonec jsme ho našli, jak běhá téměř svlečený kolem školy. Hodně těžko komunikoval se svými vrstevníky, nedokázal s nimi najít společnou řeč, štvali ho, protože nebyli naladění na stejnou vlnu jako on a při jeho inteligenci a při jeho odlišném vnímání světa mu byli hodně vzdálení. Takže někdy třeba popadl židli a po někom ji hodil.