This is český ráj!

Lidé

Až začne mistrovství světa v Kataru, Ralph Davies u toho nebude. Přitom třímilionový Wales, odkud pochází, se na nejsledovanější turnaj planety probojoval po dlouhých čtyřiašedesáti letech a podruhé v historii. Místo toho bude padesátiletý učitel angličtiny, který už přes dvacet let žije v Brně, pokračovat ve své vášni a objíždět zápasy nižších soutěží po celém Česku. Strávil jsem s ním dvě říjnové soboty a nikdy na to nezapomenu.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Od rána je šedivo, teď se přidal déšť. Vystupuju z vlaku a hledám cestu ke stadionu. Přejdu most přes Labe a jdu tam, kde mapa ukazuje hřiště. Ocitnu se u vrat s omšelým nápisem AFK Kolín, za kterými je ticho. Aha, tenhle klub už neexistuje, napovídá Google – ukončil činnost před jedenácti lety, krátce předtím mu shořela tribuna a předseda byl obviněn z pojistného podvodu.

Stadion Sparty Kolín je o kilometr dál. Běží už dvacátá minuta zápasu a já hledám muže, se kterým mám domluvený sraz. Není to nic těžkého. Diváků, ochotných přijít v takovém počasí na fotbal s výkopem v 10:15, jsou sotva dvě stovky. Můj společník má navíc na hlavě nepřehlédnutelného žluto-černého kulicha.

Ralph Davies je ředitel jazykové školy v Brně, kde žije už přes dvacet let. Jeho víkendovou vášní je takzvaný groundhopping – objíždí fotbalová utkání po celé republice. Těžko najít stadion či hřiště, kde ještě nebyl, na některá místa se rád vrací. Objevuje tímto způsobem místní pamětihodnosti, krajinu a v neposlední řadě pivovary, navazuje nová přátelství. Zažívá přitom někdy až neuvěřitelná dobrodružství.

 

Šála nad postelí

„Wow, takže tvůj otec byl v roce 1966 na mistrovství světa v Anglii?!“ zajásá nevěřícně Ralph. Známe se sotva deset minut. Klábosíme o svém vztahu k fotbalu a po očku sledujeme zápas kolínské Sparty s Ústím nad Labem. Vyprávím, jaké to je, vyrůstat v rodině sportovního novináře, který měl to štěstí a v době politického uvolnění mohl na tři týdny vycestovat do fotbalového ráje – byť Československo se na šampionát neprobojovalo. „Takže byl i na finále ve Wembley?“ vyptává se Ralph s nepředstíraným zájmem.

Tehdejší slavné vítězství Anglie nad Německem jej ovšem nechává víc než chladným. Jako pravověrný Velšan má ve vzpomínkách nesrovnatelně víc zapsaný jiný zápas na legendárním stadionu na okraji Londýna. V květnu 1977 v něm Wales poprvé a zatím jedinkrát v historii porazil Anglii na její půdě. „Gól dal v poslední minutě první půle Leighton James, viděl jsem to pak snad tisíckrát,“ zasní se Ralph, kterému bylo tehdy pět let. „Můj otec byl na tribuně a přivezl mi šálu, která pak dlouho visela nad mojí postelí.“

Omlouvám se čtenářům, kteří k fotbalu mají vlažnější vztah, za tak zevrubnou vsuvku. Má však ilustrovat, jací týpci se sešli předposlední říjnovou sobotu pod stromem u rohového praporku na hřišti Sparty Kolín, která v této sezoně srdnatě bojuje o postup z třetí nejvyšší soutěže, České fotbalové ligy. Na konci zápasu jsme oba spokojení: domácí tým dvakrát prohrával, ale vždy dokázal vyrovnat a v 91. minutě urval vítězství 3:2. Takže napětí až do konce a pět gólů. A na závěr ještě strkanice mezi oběma týmy.

 

 

Nadšený cestovatel

Před stadionem nasedáme do auta, za jehož volantem sedí Ralphův kamarád David. Ti dva se potkali v Brně, kde David studoval vysokou školu. „Jsem Ralphovi vděčný nejen za to, jak mě naučil anglicky, ale ještě mě doporučil firmě, která mi pak dala skvělou práci,“ vysvětluje čtyřicátník, který žije s rodinou nedaleko odtud. Míříme na hřiště, kde za necelé tři hodiny začíná derby mezi domácím Malešovem a sousedy z Červených Janovic. Jde o okresní přebor čili osmou ligu. David hrál před časem za béčko Červených Janovic, za áčko nastupuje otčím jeho ženy.

U vlakového nádraží na předměstí Kutné Hory čeká Davidův bratr Daniel. Přestupujeme na lokálku směr Malešov a Ralph jásá, když za oknem spatří chrám svaté Barbory. „Look at that! What a wonderful cathedral. I love it!“ volá nadšeně. Spolucestující zvedají oči od mobilů a otáčejí se naším směrem. Podobné scénky se opakují i cestou od malešovského nádraží. Ralph obdivuje upravenou náves, zkoumá památník padlým, vypráví o zdejší husitské historii, kterou si předem nastudoval. Zkouší také vyslovit české slovo „tvrz“, které vidí napsané na turistické ceduli. Když dorazíme na dvůr Přátelského pivovaru Malešov, fascinovaně se zastaví a nemůže se nabažit pohledu na areál, kterému dominuje útulný výčep s pivnicí.

„Ještě něco jsem zjistil o Malešov,“ říká Ralph po druhém ležáku. Střídá angličtinu s češtinou, nyní nás chce informovat, jaký slavný rodák odtud pochází. „Hugo Meisl. Do you know him?“ Dozvídáme se, že jde o bankovního úředníka, který v letech 1919 až 1937 trénoval rakouskou reprezentaci známou jako Wunderteam a považovanou ve své době za nejlepší fotbalový tým světa. Stál rovněž u založení Středoevropského poháru, soutěže, která byla po jeho smrti přejmenována na Meislův pohár – po anšlusu Rakouska byl ovšem tento název kvůli Meislově židovskému původu zakázán.

 

Magické místo

Hřiště je kousek stranou od tisícihlavého městyse a zápas začíná za půl hodiny. Ralph se těší, že uvidí slavné hráče. Za hosty nastupuje Martin Jiránek, někdejší reprezentant, který strávil šestnáct let své kariéry v zahraničí – v Itálii, Rusku a Anglii. Teď je mu čtyřicet tři let, a když se rozcvičuje, Ralph zakroutí hlavou: „Nemůžu uvěřit, že se tohle opravdu děje! Fotbalista, kterého jsem viděl hrát Premier League, běhá pět metrů od nás!“ A zálibně se rozhlédne kolem. Vyšlo slunce, hřiště obklopují vysoké stromy, které hrají všemi barvami, David přináší tři čepované plzně ve skleněných půllitrech. „This is really český ráj,“ chechtá se Ralph blaženě.

Červené Janovice jsou v kraji proslulé tím, že se majitel klubu snaží přivádět bývalé hvězdy. Donedávna jejich dres oblékal i Tomáš Řepka (dříve Baník Ostrava, Sparta, Fiorentina, West Ham), ale v srpnu byl za urážku rozhodčího vyloučen a po vypršení trestu už se do klubu nevrátil. Loňskou sezonu zde absolvoval také další exreprezentant se zkušeností z Britských ostrovů Roman Bednář, nyní tady hraje dvojnásobný mistr české ligy Václav Koloušek. Největší příběh červenojanovického týmu ale píše hrající trenér Štěpán Kacafírek, kterému se loni v září podařilo vstřelit nejdříve deset a pak jedenáct gólů v jednom zápase, celkem jich za sezonu vsítil osmdesát sedm. V regionálních novinách je možné najít titulky jako „Řádění janovického Kacafírka nebere konce“ nebo „Bombarďák Červených Janovic zase promluvil“. V červnu pak o něm vyšlo: „Před deseti lety Lionel Messi překonal historický rekord Gerda Müllera v počtu vstřelených gólů během roku. Bylo jich 86. O jeden gól víc dal v letošní sezoně fotbalista z Červených Janovic. A to ještě tři zápasy chyběl kvůli zranění.“

Třiatřicetiletý odchovanec Sparty – k naší velké radosti – svou pověst kanonýra potvrdí i v zápase proti Malešovu: dává čtyři z pěti gólů svého týmu. Ještě větší nadšení ale prožíváme z napínavého průběhu zápasu. Ve dvaadvacáté minutě domácí prohrávají 0:3. Není se čemu divit, neboť bojují o záchranu, zatímco jejich soupeř útočí na postup. Potom ale Malešov sníží na 2:3 a nakonec otočí výsledek na 6:5. „To jsem nikdy nezažil!“ volá Ralph. K celkovému dojmu je třeba přičíst ještě devět žlutých karet a jednu červenou a také fantastickou nabídku zdejšího kiosku: kromě klobásy jsou k mání i řízky, zabijačková polévka a jitrnice, tlačenka. „What a magical place,“ zhodnotí to Ralph.

Jsme v údolí, kousek odtud je rybník a protéká tudy potok. Stmívá se a rychle padá mlha. Ralpha zaujalo, že všichni tři rozhodčí měli dorozumívací zařízení, přestože šlo o nejnižší soutěž. Jdeme tedy zkusit k jejich kabině zjistit, co je za tím. „Na kraji to vyhodnotili vzhledem k místní rivalitě jako rizikový zápas, tak nás sem poslali v téhle sestavě,“ říká muž s píšťalkou, který obvykle působí jako delegát třetiligových utkání. Poděkujeme za vysvětlení a přesunujeme se ke stánku, abychom stihli klobásu. Když se pán za pultem dozví, odkud je Ralph, a že ho teď čeká cesta vlakem do Brna otočí se k nám zády a začne něco balit. Za chvíli nám podává balík řízků. „Oh, man, I love football, I really love football. Such a great afternoon,“ pochvaluje si Ralph, když se ve tmě kolíbáme k nádraží. A nezvykle vážně dodá: „Marek, něco ti řeknu a budu upřímný: fotbal je pro mě vlastně záminka. Přes týden mám docela náročnou práci a potřebuju si vyčistit hlavu koukáním na něco, co nemůžu ovlivnit. Ale hlavně je to dobrý důvod objevovat tuhle zemi a lidi.“

 

The Blansko Klobása

O týden později se setkáváme znova, tentokrát v Ostravě. Ralph přijíždí z polské Gliwice, kde sledoval včerejší zápas Gornik Zabrze – Widzew Łódź. A hned vypráví, co ho zlákalo: „Chtěl jsem vidět na vlastní oči útočníka Lukase Podolského. Představ si to! Když mu byly v roce 1987 dva roky, jeho rodina emigrovala do Německa. Později hrál bundesligu za Bayern, tři sezony strávil v Arsenalu. A teď v sedmatřiceti letech se vrátil do města, odkud pochází jeho babička, protože jí to prý slíbil. Chápeš to?!“

Pro Ralpha mají podobné příběhy velké kouzlo. „Z ostrovů nic takového neznáme. Když slavní hráči ukončí své nejlepší fotbalové roky, fanoušci už nemají příležitost vidět je hrát jinou soutěž. Tady ve střední Evropě je to skoro normální.“ Podolski, bývalý reprezentant Německa (130 zápasů, 49 gólů) a mistr světa z roku 2014, se Ralphovi za jeho důvěru štědře odměnil: vstřelil svůj první gól za polský tým a na další přihrál, takže Gornik, potácející se u dna tabulky, smetl Lodž, usilující o titul, 3:0. „A kdybys viděl tu atmosféru! Vyprodáno, pětadvacet tisíc diváků, ohně a chorály od začátku do konce.“

Hledáme nástupiště, ze kterého jede vlak do Frýdlantu nad Ostravicí. Míříme na venkovní zápas FK Blansko, tedy klubu, se kterým Ralph spojil svůj zdejší osud. „Když jsem se na konci devadesátých let přestěhoval do Brna, nemohl jsem už každou druhou sobotu stávat na tribuně North Bank a fandit svému nejmilovanějšímu klubu Swansea City. Mým záskokem se stalo Boby Brno. Jenomže to bylo jako zamilovat se do někoho, kdo není tvoje dívka. Jednou jsem se proto zajel podívat, čím se může pochlubit takové Blansko,“ vysvětlil před čtyřmi lety v časopise Football Club zrod své věrnosti tomuto týmu.

Než nastoupíme, musíme ještě najít Chrise zvaného Wingy – dalšího člena skupiny, která si říká The Blansko Klobása. Založili ji tři Britové žijící v Brně a v okolí, poslední, Craggy, do party dnes chybí, je v Bratislavě se svojí kapelou Craggy Collyde. Třiašedesátiletý Chris je rovněž učitel angličtiny a podobně jako Ralph ani on nikdy nehrál fotbal na úrovni, která by stála za řeč. „Když jsem jeden čas žil v Londýně, scházeli jsme se v neděli v parku, abychom si trochu zakopali a hlavně dostali žízeň,“ usmívá se.

 

Pod Lysou horou

Projíždíme Frýdkem-Místkem. Ralph a Chris vzpomínají na zápasy, které tady zažili, naposled to byla porážka Blanska 0:1. Pochvalují si zdejší zastřešenou tribunu a domlouvají se, kam by mohli vyrazit příští víkend.

V tuto chvíli se sluší připomenout, že vztah k jejich oblíbenému klubu je v poslední době poněkud rozpačitý. Záhy poté, co se před lety poprvé objevili v ochozech FK Blansko, je fanoušci i hráči přijali mezi sebe jako vlastní. Není divu. Muži z uskupení The Blansko Klobása přinesli na zdejší zápasy to nejlepší z ostrovního fandění, a to jsou rýmované popěvky na známé melodie z rockových alb, muzikálů či opery. Příklad: „Když se některý z hráčů ocitne na zemi, zpíváme Bad Medicine od Bon Jovi,“ přibližuje Ralph.

Jenomže klub, který vznikl v roce 2004 sloučením ASK Blansko a TJ ČKD Blansko, postupně přerostl sám sebe. „Když to všechno začínalo, šplhali jsme z 1. A třídy přes krajský přebor do divize. Samozřejmě vládla velká euforie, bylo to něco nového, přibývalo diváků,“ vzpomíná Ralph. The Blansko Klobása přispívala k atmosféře na stadionu nejen oslavnými či posměšnými chorály, ale také šálami a dresy, které si tahle trojice nechala vyrobit. Craggy vozil i velký buben, do kterého vytrvale celý zápas bušil.

V roce 2008 vykopalo Blansko třetí ligu, hned ale zase sestoupilo a v letech 2011–2013 hrálo opět jen krajský přebor. Všechno se tedy vracelo do kolejí, na které byli fanoušci zvyklí. Pak vstoupil do klubu nový majitel a díky finanční injekci se podařil historický úspěch: FK Blansko v roce 2020 postoupil do druhé nejvyšší soutěže (Národní liga), kde čekali soupeři jako Hradec Králové, Dukla Praha, Viktoria Žižkov, Vysočina Jihlava... Aby tým obstál v profesionální soutěži, přišli noví hráči. A jiní odešli.

V druhé lize se ale Blansku nedařilo podle představ vedení a skončilo to sestupem. A mezitím se na vztahu k fanouškům včetně The Blansko Klobása něco porouchalo – a nebylo to jenom tím, že se hrálo kvůli covidu na zavřených stadionech. Ralph dostal od klubu legitimaci jako člen mediálního týmu, takže většinu zápasů navzdory lockdownům viděl. „Pamatuju si třeba prosincové utrpení s Vyšehradem na Rošického stadionu na Strahově. Prázdné tribuny, teplota kolem nuly, porážka 1:2,“ líčí výjezd do Prahy.

Letos hraje Blansko už zase třetí ligu a nevypadá to s ním dobře, hrozí další sestup. Ralphovi i Chrisovi chybějí hráči, s nimiž se skamarádili, komunikace s funkcionáři vázne, zmizela i jejich nejbližší duše v klubu „Saša the Physio“ – kustod a masér Alexandr Malits. Kvůli tomu všemu se ještě dva dny před zápasem Frýdlant–Blansko domlouváme, jestli raději nepojedeme přes kopec do Vigantic, za které nastupuje jedenačtyřicetiletý Milan Baroš. Zápas I. A třídy proti Rožnovu pod Radhoštěm začíná ve stejný čas...

Nakonec přece jen vystupujeme ve Frýdlantu nad Ostravicí. Ralph nadšeně ukazuje na siluetu Lysé hory, která vystupuje z oparu, a uvažuje o zítřejším výstupu. Přijeli jsme sem ale kvůli něčemu jinému.

 

Pár výhrad

„Dobrý den, prosím vás, kde je centrum?“ ptá se Ralph prvního člověka, kterého potkáme. „A máte krásný náměstí?“ ujišťuje se, když dotyčný ukáže směr. „A hospoda s pivo? Dobré pivo?“ nedá se Ralph odbýt.

Usedáme v jediném otevřeném podniku, který jsme našli. Dáváme se do řeči se štamgastem Karlem. Ralpha zajímá, který hráč Frýdlantu stojí za pozornost. „Literák, přišel letos z Frýdku. Je mu přes čtyřicet, ale pořád to má v noze,“ nezaváhá náš spolustolovník. K výkonům svého týmu je nicméně skeptický: „Vykopali si postup, tak ať to hrajou. Ale nemaj na to – málo peněz, nevyhovující kabiny,“ nastiňuje problémy klubu, který, podobně jako FK Blansko, v posledních dvaceti letech vystoupal z 1. A třídy čili šesté nejvyšší soutěže až do třetí ligy, kterou hraje letos poprvé. Ralpha překvapuje, že muž, který žije od malička na Beskydsku, fandí pražské Spartě, a ne třeba Baníku Ostrava. Karel vysvětluje, že mu v dětství učarovala kniha Železná Sparta a od té doby má jasno – je dokonce hrdým majitelem permanentky na Letnou, kterou nám vzápětí ukazuje.

„Karel, jak daleko je stadion?“ zjišťuje pak Ralph. „Jeden kilometr? Takže pěšky patnáct minuta. So, one more beer is o. k.,“ shrnuje kombinací dvou jazyků náš nejbližší program.

Vstupné je dobrovolné. Ralph si fotí vázu na stolku, do které vhazujeme menší obnos. Kupujeme si za deset korun slosovatelný prográmek a jdeme do fronty na pivo.

Obsluha není zběhlá v čepování, kelímky jsou samá pěna a za chvíli začíná zápas. Vzdáváme to. Ralph a Chris chtějí rozvinout vlajku, kterou mají s sebou, a připevnit ji na plot. Jsou na ní znaky FK Blansko a The Blansko Klobása, mezi nimi pak míč obkroužený nápisem Against Modern Football. Jak už možná z přechozího děje vyplynulo, mají oba chlapíci nemálo výhrad k tomu, kam nejpopulárnější sport směřuje, zejména pak ve vrcholné podobě tvořené evropskými superkluby. „Děti už nefandí lokálnímu týmu, ale globálním značkám, jako je Real Madrid. Hrací časy se přizpůsobují nikoliv fanouškům, ale požadavkům televizních společností. Nové stadiony jsou sterilní, samá mříž, pivo mizerné, lístky drahé. Majitelé se předhánějí, kdo utratí víc za hráče,“ zmiňuje Ralph podstatnou část argumentů.

„Come on, boys!“ volají Ralph a Chris na nastupující hráče Blanska, ti se ale naším směrem ani nepodívají. „Už je ani pořádně neznáme,“ posteskne si Chris a zavzpomíná na časy, kdy za Blansko hráli fotbalisté, které šlo potkat ve městě na ulici.

 

Výhra v tombole

Běží sotva desátá minuta a už třikrát nám vyhubovala paní, která sedí na lavičce opodál. Jakmile se na chvíli zapomeneme a odstoupíme od plotu s vlajkou, překážíme jí ve výhledu. „Pardon, pardon!“ omlouvá se pokaždé Ralph, ale ženu neobměkčí. „Jo, to už jsem od vás slyšela třikrát!“ odfrkne si pohoršeně. „Vy chodíte každý zápas?“ zkouší Ralph zapříst konverzaci. „Aby ne, dyť mi tady hraje vnuk. Ale zatím nikdy mi takhle nikdo nepřekážel jako vy.“

O poločase je na pořadu tombola a můj programový letáček s číslem 37 vyhrává jednu z cen – lahev slovenské borovičky. Jdeme si ji převzít do budky komentátora. Když nám kořalku předává, zakryje mikrofon, z něhož jde zvuk rovnou do amplionů kolem hřiště, a nabídne nám panáka z jiné lahve. Je poznat, že z ní už ochutnal.

Vracíme se na stanoviště a Ralph zpozorní: „Marek! Není to Vratislav Lokvenc?“ všimne si vyčouhlého chlapíka. Má pravdu. Představíme se mu. Je prý ve Frýdlantě na návštěvě, a když zjistil, že se hraje mistrák, neodolal. Téměř dvoumetrový hlavičkář získal se Spartou pětkrát titul mistra, pět sezon strávil v německé bundeslize a tři roky hrál za Salzburg, nasbíral také 74 reprezentačních startů. „A my jsme s ním mluvili,“ vydechne Ralph spokojeně.

 

Zpátky u nádraží

Blansko prohrálo 0:1 a kleslo na sedmnácté, předposlední místo tabulky. Sbalíme vlajku a míříme do výčepu u nádraží, kde se oba mí společníci chtějí dívat na přímé přenosy zápasů svých domovských klubů. V Ralphově případě je to velšský Swansea City, Chrisovo srdce bije pro severoanglický Middlesbrough FC. Oba týmy hrají druhou nejvyšší soutěž Championship. „Finished, 1:1, hotovo!“ Ralph na mobilu vyděšeně zjišťuje, že se na poslední chvíli změnil hrací čas. Ve městě, odkud pochází, už je tedy dohráno.

Objednáváme si dvanáctky radegast, do odjezdu vlaku zbývá hodina času. Chris se tak může v klidu dodívat na prohru svého týmu 1:2, my si s Ralphem mezitím vyměňujeme svoje fotbalové zážitky – z dětství, mládí i dospělosti.

Vášnivý fanoušek Walesu, který si málokdy nechá ujít příležitost vycestovat za svým národním týmem na venkovní zápasy, měl možnost získat lístky i na všechna naplánovaná utkání Velšanů na mistrovství světa v Kataru – s USA, Íránem a Anglií. Pro třímilionový Wales je to velká událost, reprezentace se na šam­­pionát probojovala teprve podruhé v historii a poprvé od roku 1958. Navíc se týmu kolem největší hvězdy Garetha Balea daří, na Euru v roce 2016 postoupil do semifinále.

„Čekal jsem na to celý život, ale myslím, že tam nebude správná atmosféra," říká Ralph. Vadí mu i to, že rozhodování o pořadatelské zemi provázela jak v případě Ruska (2018), tak Kataru řada skandálů, týkajících se hlavně podezření z korupce.

 

Velký den

V kvalifikační skupině se Wales potkal mimo jiné s Českem. Doma v Cardiffu vyhráli Velšané – i díky vyloučení Patricka Schicka – 1:0. Pražská odveta skončila 2:2. V následné baráži Wales přešel přes Rakousko a Ukrajinu, Češi vypadli se Švédskem.

Zatímco český národní tým tak bude chybět na světovém šampionátu už počtvrté za sebou, Velšané mohou upírat pozornost hlavně k 29. listopadu, kdy se jejich tým utká s odvěkým rivalem – Anglií.

Za Ralphem kvůli tomu přiletí kamarád, který s ním jezdí na zápasy Walesu už šestnáct let. Nevydají se však spolu na stadion Ahmada bin Alího v Kataru, ale do brněnské hospody. Ralph se zasměje: „Musíme vybrat nějakou, kde nebudou Angličani.“

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement