Jakešovo balábile

Píše se červenec 1989. Je mi právě devatenáct, absolvoval jsem první ročník žurnalistiky, v Praze bydlím na studentských kolejích na Hvězdě.

Alfonz, můj černošský spolubydlící, který má nad postelí na poličce busty Lenina, Castra a figurku Pinocchia a miluje kypré dívky, naštěstí na pár měsíců odjel kamsi do Sovětského svazu, a tak mám pokoj pro sebe. Z okna se dívám na zpustlý Břevnovský klášter, tedy bývalý benediktinský klášter, ve kterém se nachází střežený archiv ministerstva vnitra. Kostel sv. Markéty však slouží věřícím a působí v něm farář Alois Kánský, který se za půl roku stane šéfredaktorem Katolických novin, aby se nedlouho poté přiznal ke své spolupráci se Státní bezpečností.

Teď však vídám tohoto silného kuřáka v černé klerice s poďobaným, podivně narudlým obličejem nervně postávat před klášterní bránou a kouřit jednu cigaretu od druhé. Možná že se zrovna chystá podat zprávu svému řídícímu důstojníkovi a v mysli si formuluje podobu hlášení. Před třemi roky zde sloužil zádušní mši za básnického nobelistu a chartistu Jaroslava Seiferta a nad básníkovou rakví se v ten lednový den zatřepotal jako duch živý motýl, navzdory zimě i zaprodanému knězi.

Z okna vidíme přímo na břevnovský hřbitov a na bílou náhrobní kamennou stélu se jménem Jan Patočka. Teprve o pár měsíců později se dozvím, jak tento statečný a evropsky proslulý filozof zemřel a jaká ponižující opatření provázela jeho pohřeb. Plochodrážní motorky ze sousedního areálu řvaly tehdy stejně jako dnes.

Soudruh Kaštánek a perestrojka

Podél zdi břevnovského hřbitova scházím na tramvaj a jedu do centra, na Václavák. Jsem totiž přidělen na měsíční novinářskou praxi do redakce Zemědělských novin, kde se mám hlásit u soudruha Oldřicha Kaštánka, redaktora před důchodem, který tam vede domácí stránku. Netuším, proč jsem vyslán na praxi právě do Zemědělek, a nikoli třeba do Večerní Prahy. Patrně že pocházím z venkova, a mám mít tedy vztah k půdě.

Kaštánek nemá na mě moc času, na psacím stroji má rozepsaný nějaký článek, který musí do čtyř odevzdat sazečům. Sedne si na roh stolu, brýle si zvedne na čelo a začne: „Mladej, vítám tě, tady si to musíš vosahat sám, na nějaký zaučování nejni čas. Navíc je léto, vokurková sezona, hovno se děje. Budeš krátit z četky zprávy, a když ti to půjde, vyšlu tě na nějakou reportáž nebo si sám nějaký téma najdeš. Ale hlídej se, i glásnosť a perestrojka má svý hranice, je ti to doufám jasný. Mučit tě tu ale nebudem.“ Plácne mě žoviálně do zad, ukáže, kde mám sedat a kdy chodit, a jde ťukat na stroji svůj článek o jakémsi zlepšováku na rozmetadlech hnoje v JZD Slušovice.

Praxe se ukázala jako dobrá letní zašívárna. Krátil jsem zprávy z ČTK o počasí, stavu vody v koupalištích, úrodě a přípravě na žně a odpoledne jsem měl volno. Asi po týdnu za mnou Kaštánek přišel: „Mladej, teď si napíšeš nějakej článek. Mohl bys udělat reportáž o zeleninách v Praze, který provozujou jezeďáci. Vlezeš do obchodu, rozhlídneš se, něco koupíš, ohodnotíš. Ber si účtenky, proplatíme ti to pak. Stačí mi to do tejdne.“ K zeleninám jsem tehdy „přibral“ ještě vinárny či vinné sklípky, jež také patřily pod různá JZD (Blatnička, Šenkovna), a ke svým reportážním potulkám jsem přizval spolužáky a kamarády Mirdu a Evu, kteří stejně jako já hledali na své praxi v jiných novinách témata, a společně jsme na útraty redakce ZN zkoumali kvalitu vína, stav služeb, suplovali hygienickou i estetickou kontrolu.

Reportáž jsem na stroji nacvakal, předal Kaštánkovi a čekal před jeho kanceláří na verdikt. Po chvíli vykoukl. „Hele mladej, nějak ses nám rozjel, ale téma dobrý. Jen – seš moc kritickej, to bych měl na stole za chvíli dopisy vod vedoucích a ředitelů těch podniků, tohle si na triko nevezmu. Ale účtenky ti proplatíme, to je jasný, študente.“

Bojleří, brojleři a kůl v plotě

Uběhlo pár letních dní. Na louce za studentskou kolejí k večeru hrajeme s kamarády fotbal a pak ve veleslavínské hospodě popíjíme do noci levnou desítku. Po návratu na kolej jemně přiopilí ladíme u Aleše na pokoji rádio a chytáme Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu.

A jednoho večera ze Svobodné Evropy promluví mektavý hlas Milouše Jakeše, komunistického generálního tajemníka ÚV KSČ, který svým vzhledem připomíná přerostlého Hurvínka. Žvaní a žvaní na jakési uzavřené schůzi pro komunistické partajníky v Červeném Hrádku v západních Čechách.

"Mnohý pracujou – zahrádkáři a chovatelé drobného zvířectva, myslivci a další, ale všichni aby samostatně pracovali, a na té bázi Národní frontě i národního výboru se ten zájem sjednocoval, v něco vyúsťoval. My nemůžeme, nejsme proti tomu, ale co nám pomůžou jenom kritici. Vždyť my víme, že v Praze nebo v Plzni či jinde, kolik je tam špíny, tedy ve vzduchu mám na mysli, kolik je tam kysličníku siřičitého, to můžeme změřit, víme to, no k tomu nepotřebujeme, aby nám to někdo říkal. My víme taky, kdy to chceme realizovat, kolik na to máme, jestli na to vůbec máme, jestli to vůbec můžeme udělat, mám na mysli různá ta ekologická hnutí. Ale my potřebujem, aby vzali, prostě aby se sebrali řekněme a šli vyčistit konečně ten potok, pomohli a ne dělali demonstrace."

Při poslechu tohoto surrealisticko-dadaistického blekotání, které se nemělo dostat na veřejnost, jsme se na sebe v pokoji podívali a začali řvát smíchy. A představení pokračuje dál.

"Já jsem byl kdysi v Maďarsku, a ještě když jsem se zabýval zemědělstvím. Přišel jsem tam zkoumat ty otázky, jak oni to dělají, prostě oni vyrábějí, bych řekl, tu, tu, to obilí vyráběli v družstvě a tu živočišnou výrobu měli u těch družstevníků. Přišel jsem k jedné pani, byla to bankovní úřednice, skončila v bance, její muž byl traktorista v družstvu, dělal v družstvu. Měli tam bojlery, já nevím asi deset tisíc měli těch bojlerů, těch brojlerů, a měli sedm prasat, no. No tak s ní mluvím o tom, jak to dělá, kdo dělá, říká děti pomáhaj, všichni pomáháme a tak dál. Já říkám na to, no tak my taky jako se snažíme pěstovat, taky, my má... my pěstujeme koně. Ona se tak zarazila a dívá se na mě, koně, jak to, proč koně? Já říkám, železný koně. U nás totiž ty kravíny, ty chlívy se přeměnily v garáže a většinou tam stojí to auto. /.../ My jsme si zvykli už na rok, všechno jako by to bylo zapsaný v kalendáři, co bude, kdy pudeme na to, kdy uděláme to, kdy pudeme na chatu, a tak dál, a tak dál. Jinde to tak není, nikde. Jinde se musí prostě ty lidi rvát, i v tom kapitalismu. /.../ A proto je tak důležitý, ta podpora zespodu, aby my jsme mohli říct: né my si to přejem, to je ten lid, to žádá taky, my s tím souhlasíme, s tím lidem, my plníme jeho vůli, a ne prostě, aby my jsme tam byli sami, jak kůl v plotě, neměli jediný, jediné slovo podpory."

V následujících dnech a týdnech si Jakešův červenohrádecký výstup začal žít svým životem.

Byl šířen v přepisech, které kolovaly, a my se k němu v hospodě znovu vraceli jak k nějakému literárnímu textu z pera Jaroslava Haška. Tak tohle je ten obávaný komoušsky rudý leviatan? Takto plkají a myslí představitelé státu, který kriminalizuje, pronásleduje a mlátí své odpůrce? Vždyť je to trapné pimprlové divadlo hloupých pantátů, kteří se drží u moci jen záštitou kremelských soudruhů. Souvislosti s probíhajícími politickými změnami a polosvobodnými volbami v Polsku, v nichž drtivě zvítězila opozice, mi však nedocházejí.

Několik vět

Soudruh redaktor Kaštánek se nakonec rozhodl moji reportáž po jezeďáckých šenkovnách a zeleninách v ZN otisknout. Zda pod dojmem Jakešova blábolu a rozsypávajícího se režimu, či že zrovna neměl co dát na stránku „okurkové sezony“, to jsem se nedozvěděl. Podstatnější bylo, že jsem s kamarády v onom létě podepsal petici Několik vět žádající mimo jiné propuštění politických vězňů a svobodu shromažďování.

Naše jména, stejně jako jména všech signatářů, četli ve vysílání Svobodné Evropy. Nastal nový školní rok. V kavárně Slavia s námi sedí spolužák z vyššího ročníku Jirka Doležal a naříká, neboť byl předvolán vedením školy a navržen na vyloučení za to, že podepsal Několik vět a jeho jméno bylo čteno na Svobodné Evropě. Přitom jasně tvrdí, že on nic nepodepsal a že musí rozhodně školu dodělat, co by tomu řekl fotr-ředitel škrobárny v Meziříčí, a mě žádá, abych řediteli školy vysvětlil, že je to hloupá záměna s mým podpisem a jménem.

Na konci listopadu 1989, v revolučním varu, potkávám na žurnalistice Jirku Doležala, který na stávkovém výboru vystupuje jako nebojácný disident: „Mám za sebou těžký týdny, byl jsem pronásledován a postrkován vedením školy, jako signatář Několika vět mám zkušenosti, dokáži se orientovat v tom, kdo je kdo, pomohu vám s čistkama.“ Nevěřícně zírám.

V prosinci 1989 se jako televarietní výstup vrací Jakešův červenohrádecký projev, doprovázen hromadnými výbuchy smíchu. Na Špalíčku, domě stojícím na pražském Můstku a tehdy sídle Občanského fóra, totiž visí televize, ve které se jako smyčka promítá Jakešovo balábile. Před televizí stojí neustále hrozen lidí, kteří se jak v karnevalovém opojení nahlas řehtají. Občas někdo z hloučku nadějeplně pronese: „Konec debilů v Čechách!“ Kůl v plotě se stal výrazným symbolem pádu komunismu.

Poslední den roku 1989 jsem procházel kolem Špalíčku cestou na Hlavní nádraží. Bylo to dva dny poté, co byl Václav Havel zvolen prezidentem. Na chvíli jsem se zastavil, abych si Jakeše znovu vyslechl – teď již s úlevným výdechem unaveného a nedospalého revolucionáře. Najednou zpozorním. To když soudruh Milouš v červenci 1989 pronáší: "Západ z Havla by chtěl udělat polskýho Wałęsu, to je jejich cíl, to je jejich cíl, prostě tohleto. A taky oni mezi sebou, když mluví, tak mezi nimi jsou řeči, no Havel rovně na Hrad." Jakeš nikoli jako král blábolu, ale jako politický prorok?

P.S.

Onen projev z Červeného Hrádku mi teď znovu připomněl předseda vlády Andrej Babiš, který na výroční členské schůzce Česko-německé obchodní a průmyslové komory vystoupil s neodolatelnou jakešovskou dikcí: „Ale my v Čechách máme rádi přírodu, my chceme... máme obrovský program na vodu, my chceme zasadit deset milionů listnáčů, kůrovec nám žere lesy, my chceme znovu motýle, a ty včely mají rádi tu řepku, můžou si kecat novináři, co chtějí, mají, je to pravda, jsem byl v Lysé nad Labem na výstavě...“

Autor je držitel ocenění Kniha roku za dílo Jako bychom dnes zemřít měli.