Žádné rodokapsy, o zábavu bude postaráno

Report

Je to organizace, kterou dnes mnoho Čechů a Češek zná patrně jen tak, že někdy zaslechli její název; někdo také mohl vidět svérázný klip YMCA od svérázné kapely Village People. Sdružení, které před sto lety založilo v Československu svou pobočku, nicméně mívalo v naší zemi pozoruhodný vliv. Z Ameriky sem YMCA přivezla dosud neznámé sporty a především pořádala tábory, které měly vychovávat novou elitu. Vlasteneckou, demokratickou, nikoli však nacionalistickou.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Jak se dostal do našich končin basketbal? Která organizace byla schopna ještě v dobách vrcholícího česko-německého konfliktu uspořádat společný česko-německý tábor mládeže?

Obě události se vážou ke sdružení YMCA, jehož československá pobočka vznikla před sto lety.

Právě tábory YMCA byly klíčovou a z hlediska vlivu této organizace patrně nejvýraznější aktivitou. „V táborech Ymky není mládež podceňována – a také nezklamává,“ zapsal si v roce 1928 nadšeně Pavel Stahl, otec jednoho z chlapců, kteří se tehdy táborů zúčastnili: jeho poznámky se nalézají v dobovém almanachu uloženém v archivu české YMCA.

První republice tehdy bylo deset let a optimistické vyhlídky nového státu ještě nekazila hospodářská krize. A československá YMCA se na budování nového státu – a nové společnosti – chtěla aktivně podílet: její letní tábory se pro to výborně hodily.

„Dejte mladým lidem do rukou opravdovou zodpovědnost, chtějte od nich práci a budou z nich opravdoví lidé, jako se z nich v táboře stávají dobří vůdci,“ sepsal Stahl své dojmy z tábora, kam se otcové dětí tehdy směli přijet na pár dní podívat. Z jeho slov je patrné, že to musel být i pro dospělého muže výjimečný zážitek. Bližší pohled na to, co tehdy organizace s trojúhelníkem ve znaku československé mládeži nabízela, ukazuje proč.

Ymkařské tábory fungovaly už od roku 1921, táborových základen postupně přibývalo po celé zemi, ty hlavní však byly dvě: tábořiště v Soběšíně u Sázavy a na Oravě na Slovensku. V Československu v té době působily i jiné organizace pracující s mládeží, například Sokol nebo Skaut, YMCA však byla jiná. „Já si myslím, že oni nás chvílemi brali téměř jako dospělé, rozhodně jako starší, než jsme byli. Řekl bych, že se na nás nakládalo víc než v těch jiných organizacích a že mně to teda velmi vyhovovalo,“ vzpomínal na své dvě táborové sezony na Soběšíně v letech 1948 a 1949 hudební publicista Jiří Černý. Tehdy mu bylo dvanáct, respektive třináct let.

 

 

Masarykovo angažmá

YMCA stavěla na křesťanských základech, pro mladé lidi měla propracovanou metodiku všeobecného rozvoje těla, hodnot i intelektuálních schopností. Vznikla v Británii v roce 1844 jako „Křesťanská organizace mladých mužů“, anglicky „Young Men’s Christian Association“ (později však nebránila v účasti na svých aktivitách ani dívkám). Na českém území pomalu zapouštěla kořeny už před první světovou válkou. Skutečná expanze přišla s poválečným založením československé Ymky v roce 1921, se kterým pomáhaly desítky organizačních pracovníků – takzvaných sekretářů – z USA.

Z Ameriky se k nám YMCA dostala díky legiím, pomáhala totiž jako humanitární organizace vojákům na frontách první světové války, kde se s ní seznámili i Čechoslováci a také pozdější prezident T. G. Masaryk: ten se o pozvání Ymky do Československa osobně zasadil. I když Ymku v tuzemsku později proslavily do velké míry právě unikátní tábory a volnočasové aktivity pro studenty, prvních pár let se věnovala, stejně jako za války, vojákům – provozovala desítky vojenských domovů a pečovala o válečné veterány.

Díky zmíněné velkorysé finanční (celkem asi 50 milionů korun) i organizační pomoci z USA přivedla právě YMCA do Československa sporty, které dnes bereme jako běžnou součást širší „české“ kultury – basketbal, volejbal, ale i exotičtější baseball či lukostřelbu. Ostatně v basketbalu byli ymkaři tak dobří, že nezanedbatelná část mezinárodních úspěchů československých basketbalistů před druhou světovou válkou i po ní byla do velké míry právě jejich zásluhou. Podrobněji o tom vypráví například film Zlatý podraz.

Kvůli podpoře z USA ale YMCA musela v prvních letech své existence v novém státě čelit i některým pověrám – dokonce spekulacím o tom, že je špionážním nástrojem USA nebo že si přes lákavé aktivity či zmiňované exkluzivní sportovní vybavení „kupuje duši českého národa“.

 

Rodokapsy nevozte

Abychom pochopili, proč bylo působení Ymky v Československu bez přehánění revoluční, vraťme se do zmíněného roku 1928. Nedaleko pražského náměstí Republiky se tehdy otevřel Palác YMCA. Unikátní budova od architekta Eduarda Hniličky budila zvědavost a obdiv od suterénu (krytý bazén) přes interiér (oběžný výtah či tělocvična s unikátní klopenou běžeckou dráhou) až po střechu (basketbalové hřiště). Výstavní budova byla nejen centrálou Ymky v Československu, ale i ubytovacím zařízením pro stovky mladíků, kterým organizace poskytovala vzdělání a volnočasové aktivity – kromě tehdy jedinečných sportovišť se tu konaly také přednášky, fungovaly kluby či kavárna. Studentům v Ymce přednášel třeba i Edvard Beneš.

Československo však nebyla jen Praha. Ve státě se sice mohutně budovalo, do vínku ale dostal i řadu chudých oblastí včetně jejich sociálních a národnostních problémů. Kdo je chtěl řešit, a YMCA chtěla, musel kromě hlavního města i na periferii. Už v roce 1922 proto ústřední ředitel Ymky v Československu W. W. Gethman na valném sjezdu nastínil ambiciózní plány vybudovat síť sídel po celé republice v následujících dvou desetiletích.

Republika tak dlouho sice nevydržela, YMCA se ale rychle rozrůstala a její moderní budovy vznikaly postupně od Hradce Králové přes Bratislavu až po Lučenec. Na jihu Slovenska se ymkaři zaměřovali na práci s maďarsky mluvícím obyvatelstvem, v českých Sudetech zase na Němce. Liberecká YMCA tak ještě v předvečer druhé světové války pořádala česko-německý tábor: „Pobyt s německými chlapci v táboře, pod společnou střechou a za společných zájmů napomáhá, aby chlapci čeští pochytili slovíčka a učili se užívat němčiny v praktické denní mluvě,“ stálo v letáku, jehož druhá polovina byla německy.

„Vzduchovku, karty a rodokapsy do tábora nevozte. Bude tam příležitost k lepším zábavám,“ četli rodiče před odjezdem dětí v organizačních pokynech. A ty očividně nepřeháněly.

„Bylo to ohromně pestré, jenom těch sportů, co se tam dělalo, basketbal, fotbal, playgroundball, což je v podstatě baseball – poprvé nikdo nevěděl, co to je. Tak nám dali pálky a ty rukavice, lapali jsme – to mě hrozně bavilo,“ vzpomínal Jiří Černý.

O zhruba patnáct let dříve, ještě před válkou, strávil několik táborových týdnů pod vlajkou Ymky na soběšínském tábořišti u Sázavy i Rudolf Holý, pozdější dlouholetý prezident Českého Yacht Klubu (zemřel v roce 2019). „Líbilo se mi třeba, jak se ředitel tábora Joe First nikdy neprojevoval jako nějaký představený něčeho, spíš to jenom organizoval a vedl,“ popisoval Holý, jak se v táboře dařilo hledat rovnováhu mezi disciplínou, pestrým programem a osobním přístupem vedoucích k chlapcům. Mladší kluky měli na starosti vedoucí jednotlivých stanů, ymkaři, vysokoškoláci.

 

Popravený odbojář

Jak propracovanou strategii YMCA měla a že tábory chápala doslova jako „rozvojový kurz“ po všech stránkách, ilustruje i táborový almanach z roku 1935. Tábor Soběšín právě vstupoval do 15. sezony a tehdejší srovnávací fotografie ukazují, jak velké stany během let vystřídaly dřevěné chaty a velká jídelna. Hluboko do říčního toku Sázavy zabíhalo vysoké molo, na kterém se účastníci učili plavat. Ročně tak díky Ymce prošly desítky dětí plaveckým i záchranářským kurzem.

I když řadu stránek almanachu plní zmínky o sportovních aktivitách, v táboře byl čas třeba i na práci s kůží nebo se dřevem. Fungoval táborový pěvecký sbor i táborový jazz. Perličkou ročníku 1935 byla návštěva Československého rozhlasu, který do těžko přístupného tábora dorazil i s velkým autobusem a pořídil záznam jednoho z táborových ohňů.

Už to by řadě přítomných stačilo na nezapomenutelné prázdniny. Cílem ymkařských táborů však bylo i něco víc – „výchova k občanství, společenské přizpůsobení, výchova vůdců, budování dobrých vztahů k bližnímu, k vlasti, společnosti lidské a k Bohu“, jak almanach zdůrazňuje hned na první straně. Tábor také nebyl levný, a aby se ho mohly účastnit i méně movité děti, poskytovala jim YMCA úlevy – konkrétně v roce 1935 šlo o 626 dnů bezplatného pobytu „potřebným účastníkům“. Stejně tak tábor vydával patnáct až dvacet obědů zdarma denně chudým rodinám z okolí. Podobně sociálně ostatně YMCA působila i jinde v zemi, třeba v chudých oblastech středního či jižního Slovenska.

To všechno ukazuje, že jedním z klíčových úkolů, který si organizace v Československu dala, bylo vychovat novou generaci samostatných, sebevědomých lidí, kteří v novém státě ponesou dál demokratické hodnoty, a i když budou vlastenci, nebudou podléhat pokušení nacionalismu.

„YMCA má výbornou příležitost mravní výchovu mládeže podporovati. Naší mládeži chybí dnes zvláště vnitřní disciplína. Povrchně se přenáší přes životní problémy, neumí se podříditi, neumí rozeznávati mezi samostatností a bezohledností. Mluvte s ní, o čem chcete, o křesťanství, o politice, o umění, jest hotova za pět minut,“ shrnul už v roce 1922 filozof Emanuel Rádl, jeden z členů prvního ústředního výboru československé Ymky. V něm bychom našli i další výrazné osobnosti té doby, například Václava M. Havla (otce prvního porevolučního prezidenta) nebo politika Františka Drtinu. O tom, že Ymce fandil a sám ji podporoval i prezident Masaryk, už byla řeč dříve.

Století Ymky v Československu však také věrně kopírovalo represe spojené s nástupem nacismu a poté i komunismu. Po vzniku protektorátu Čechy a Morava zabrala tábor u Sázavy organizace Hitlerjugend, YMCA samotná byla rozpuštěna v roce 1943. Část ymkařských sekretářů se zapojila do odboje a někteří za to zaplatili i životem. Jedním z nich byl Jaroslav Valenta, jehož postavu si coby reprezentačního trenéra vypůjčili i tvůrci zmiňovaného filmu Zlatý podraz o poválečné basketbalové horečce v Československu.

Po nástupu komunismu se YMCA ještě nějakou dobu snažila pokračovat v činnosti režimu navzdory. „Tam se to skoro nebo možná vůbec neprojevovalo,“ vzpomíná na ymkařské táborové léto v převratovém roce 1948 na Soběšíně Jiří Černý. Za tři roky už ale YMCA byla znovu rozpuštěna a na dlouhá léta se z veřejného prostoru vytratila. Nevyšel ani pokus o obnovení činnosti v době krátkého uvolnění v šedesátých letech. Vlajka s trojúhelníkem se tak nejen na Paláci YMCA v Praze, ale i na budovách v desítkách dalších českých a moravských měst znovu objevila až po sametové revoluci.

 

Běžte k volbám

„Doba se pochopitelně radikálně změnila. Společenské, kulturní, ale i technologické prostředí je naprosto odlišné. Výchova odpovědných a sebevědomých lidí, kteří převezmou otěže řízení společnosti, je ale prioritou, která se od prvorepublikové Ymky nemění,“ srovnává Ymku tehdy a dnes současný generální sekretář YMCA v ČR Vojtěch Rálek.

Dnešní YMCA má svá mateřská centra, aktivity pro teenagery i manželská setkání a další aktivity, kde se propojují generace. „YMCA o sto let později je jiná, a přece stejná. Říká to samozřejmě jinými slovy, ale duch svobody, demokracie, tolerance a otevřenosti je v ní stále přítomný,“ dodává Rálek s tím, že YMCA v minulých letech například vedla kampaně proti společenské lhostejnosti či vyzývala mladé lidi, aby šli k volbám.

 

Autor píše pro server HlídacíPes.org.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama