Světoběžník s taktovkou. Semjon Byčkov

V půlce roku 2017 panuje v České filharmonii smutek. Zemřel Jiří Bělohlávek, šéfdirigent, legenda. Před pěti lety se vrátil z Londýna, kde řídil BBC Symphony Orchestra, a v Praze nastartoval revoluci, která filharmonii začala posouvat zpět do nejužší světové špičky.

Šéfdirigentský salonek v Rudolfinu, honosná „kancelář“ s pohovkou, nablýskaným klavírem a prostornou šatnou, zeje prázdnotou.

Schází se vedení orchestru, umělecká rada, první hráči.

Debatují. Koho oslovit, aby Bělohlávka nahradil?

Semjona Byčkova, shodnou se.

A je to shoda odvážná, Byčkov tou dobou už sedm let vytrvale odmítá nabídky na šéfovské posty ve vskutku extraligových tělesech, včetně zmíněného symfonického orchestru BBC. Už se nechce vázat.

Filharmonici to vědí – a stejně za ním jdou. Znají ho dobře, již víc než rok s ním intenzivně pracují, nahrávají Čajkovského. Vědí, že Byčkov je přísný jako málokdo, kvůli detailu je schopen nechat je kratinké místo hrát třicetkrát za sebou. Což je úmorné, ale strašně plodné, hráči sami slyší, jak se zvuk orchestru zdokonaluje. A navíc, spolupráce je lidsky příjemná, Byčkov, ač náročný, je také velmi vřelý a empatický.

A tak se v červnu, po posledním koncertě sezony, vydává k maestrovi do salonku asi dvacetičlenná delegace. Roli řečníka plní Josef Špaček, první houslista a koncertní mistr. Je mladý, bezprostřední – a umí skvěle anglicky.

„Řekl jsem něco v tom smyslu, že se nám s ním výborně pracuje, že si vážíme jeho přístupu k nám a že k němu chováme respekt,“ vzpomíná. „A že bychom chtěli, aby byl náš... No, tady jsem to prostě řekl tak nějak lidsky... Aby byl náš taťka. Daddy.“

Semjon je zjevně pohnut, později prozradí novinářům, že tak hezký proslov ještě neslyšel.

Vezme si čas na rozmyšlenou, ale zanedlouho potvrdí, že se od příští sezony stane „daddym“ České filharmonie.

 

Leningrad, 1964

Zimy jsou v Leningradě dlouhé, studené a vlezlé, hlavně kvůli vlhkosti, vždyť celé město je protkáno vodou. Kdo se tu nenarodil, zdejší chlad špatně snáší; to platí dodnes, i když je Leningrad (zaplaťpánbůh) už zase Petrohrad.

Onoho večera je taky hrozná zima, Semjon se choulí do kabátu. Je mu dvanáct a studuje Glinkovo sborové učiliště, elitní hudební školu pro nadané chlapce z celého Sovětského svazu. Když dělal přijímačky, hlásilo se pět set kluků, brali dvacet. Semjon studuje sborové dirigování a profesoři mu někdy kvůli jeho kudrnaté kštici říkají malý Puškin.

Malý Puškin, ač opravdu nevelkého vzrůstu, taky hraje volejbal za Dynamo Leningrad a má tolik elánu a chuti vítězit, že ho trenér nikdy nestřídá, dokonce ani když Semjon zrovna nemá den.

Onoho mrazivého zimního večera se ovšem má stát něco, co změní chlapcův život: otec najednou, jak tak kráčejí potemnělými ulicemi, začíná synovi vysvětlovat realitu života v SSSR.

Říká: „Nic z toho, co nám říkají, není pravda.“

Říká: „Celý Sovětský svaz je založen na lži.“

Před osmi lety, v únoru 1956, pronesl Nikita Chruščov na XX. sjezdu Komunistické strany SSSR legendární projev, v němž odsoudil kult osobnosti Josifa Stalina. V zemi se od té doby přece jen o něco volněji dýchá, nicméně i tak by Semjonův otec šel za podobné řeči okamžitě sedět.

Je však odvážný. Chce, aby syn rozuměl systému, ve kterém žije. A to v době, kdy se většina rodičů urputně snaží o pravý opak: politické debaty probíhají po nocích u kuchyňských stolů, jsou opatrné, polohlasné. Nikdo přece nechce, aby pak dítě pláclo něco nešikovného před soudružkou učitelkou...

Semjon otcova slova pochopí a zapíše si je hluboko do paměti.

 

Za jedenáct let ze SSSR odejde.

Ale k tomu se dostaneme.

 

Leningrad, 1957

Dům vědců sídlí na něvském nábřeží, v přepychovém Vladimirském paláci z 19. století. Nejhezčí pohled je na něj z protější Petropavlovské pevnosti.

Semjonovi je pět, když sem poprvé vkročí. Rodina má do klubu přístup – otec je vědec, vystudoval psychologii a elektrofyziologii mozku, teď pracuje jako výzkumník pro armádu.

V Domě vědců působí i Lina Fjodorovna Anikina Stěpanovová, absolventka varšavské konzervatoře ještě z předrevoluční éry. Dává lekce klavíru a Semjonova matka, která v dětství sama hrála, vede chlapce právě za ní: aby Lina Fjodorovna posoudila, zda má Semjon hudební nadání.

Má. Absolutní sluch a silný smysl pro rytmus, konstatuje profesorka. Následující dva roky k ní Semjon dochází na hodiny. Na prvním koncertě hraje sonátu Muzia Clementiho. Je mu šest a není ani trochu nervózní. Večer před koncertem ho Lina Fjodorovna učí, jak přijít na pódium, jak se uklonit.

Později Semjon hraje i Griegův Pochod skřítků.

„Myslíš, že skřítci existují?“ ptá se profesorka.

„Samozřejmě!“ Semjon nemá o existenci skřítků nejmenší pochybnost.

Právě Lina Fjodorovna rodičům doporučí, ať syna přihlásí na Glinkovu sborovou školu.

 

Leningrad, 1960–1970

Všichni žáci Glinkovy školy zpívají ve sboru, dokonce i v době, kdy mutují.

Hlavní dirigent Fjodor Michajlovič Kozlov Semjonovi ohromně imponuje, osmiletý chlapec okamžitě ví, čím chce být. Doma se s improvizovanou taktovkou nakrucuje před zrcadlem („Co taky jiného?“), hudba zní buď z gramofonu, nebo jen v Semjonově hlavě.

Následující roky neexistuje pro malého Puškina nic jiného než muzika a volejbal. Semjon přejíždí z hodin klavíru na tréninky a zpět, později začne po večerech chodit na koncerty a domů se vracívá před půlnocí. Je ale jasné, že až nastane moment rozhodnutí, volejbal půjde stranou.

Glinkovu školu absolvuje Semjon s vyznamenáním. Což mu automaticky zaručuje místo na prestižní Leningradské konzervatoři – za předpokladu, že půjde studovat sborové dirigování.

Jenže Semjon nechce řídit sbor.

Chce řídit orchestr.

Na orchestrální dirigování musí udělat přijímačky, a to je obrovský risk.

Uchazečů je 78, někteří by mohli být Semjonovými otci. Mnozí to na konzervatoř zkoušejí potřetí, popáté... Toho roku (1970) má být navíc přijat jen jeden (!) adept. A řekněte sami – proč by to mělo být zrovna tohle sedmnáctileté rozcuchané děcko? Takové nedochůdče by se správně nemělo ani hlásit! Aby mohl studovat orchestrální dirigování, musí být člověk vyzrálý. A úspěšný v jiných oborech, třeba skladbě či hře na nástroj. Tak aspoň smýšlejí prošedivělé profesorské hlavy.

Ale rozcuchané děcko na konzervatoř moc chce. A ne jen na konzervatoř, chce přímo k Iljovi Musinovi, fenomenálnímu dirigentovi a v té době nejspíš nejlepšímu pedagogovi v SSSR.

Zkoušky jsou těžké, až nechutně těžké. Uchazeči poslouchají skladbu z gramofonu a musejí ji – jen dle poslechu – zapsat do not. Nebo mají z partitury otevřené na náhodné stránce určit, o jaké dílo se jedná.

„Toto je Beethovenova symfonie číslo sedm.“

„Ano. A teď nám řekněte, ve které ze svých symfonií a na jakém místě Beethoven poprvé použije trombony...“

Semjon je nervózní, má pocit, že kazí jedno kolo za druhým. Ale k vlastnímu údivu se dostává – spolu s dalšími sedmi „přeživšími“ – až do kola posledního.

Zadání: dirigovat symfonický orchestr. Skutečný symfonický orchestr.

Semjon ještě nikdy žádný symfonický orchestr nedirigoval.

„Podívej,“ říkají mu kolegové, ti, co by mohli být jeho otci, „u dirigentského pultíku uslyšíš něco docela jiného, než na co jsi zvyklý z hlediště. Ničemu nebudeš rozumět, nebude ti jasné, kdo co hraje. Ale nic si z toho nedělej. Prostě diriguj.“

Semjon vstoupí do sálu, dojde k pultíku, zvedne taktovku.

A stane se něco úžasného. Orchestr hraje a chlapec slyší úplně všechno. Ví přesně, jak co zní. Je na správném místě.

Toho roku je jediným přijatým uchazečem oboru orchestrální dirigování na Leningradské konzervatoři.

Toho večera vypije se třemi kamarády tři litry vodky a lahev sladkého moldavského vína.

 

Vídeň, 1975

Semjon bezcílně – a blaženě – korzuje vídeňskými ulicemi. Mapu nemá, k čemu taky. Prochází trhem. Banány. U stánku se prodávají opravdové banány, jen tak, jako by opravdové banány byly něco samozřejmého. A ony taky jsou, jen ne pro emigranta ze Sovětského svazu, který za dosavadních 23 let života viděl banány možná třikrát, ale spíš jen dvakrát.

Semjon pokládá příruční tašku a kupuje celý trs.

Neprodleně s ním běží do přilehlého parku, jako by měl strach, že když se do nich hned nepustí, banány zmizí.

„Zhruba uprostřed banánu číslo sedm mi dojde, že jsem u stánku zapomněl tu příruční tašku.“

Semjonovi se zastaví srdce, vždyť uvnitř je celý jeho život: Rodný list. Oddací list (Semjon se poprvé oženil v roce 1973, manželka je s ním ve Vídni). Potvrzení o studiu z konzervatoře (vyhodili ho v půlce posledního ročníku poté, co požádal o vystěhování ze země). Diplom za první místo v Rachmaninovově dirigentské soutěži.

Vyděšený sovětský emigrant letí zpátky ke stánku.

Taška leží přesně tam, kde ji odložil.

Samozřejmě.

 

Vídeň, 1975

Pocit svobody je opojný. Dokonce i když člověk neví, co ho čeká.

Semjon myslí na otce. Po Šestidenní válce mezi Izraelem a okolními arabskými zeměmi (1967) Moskva přerušila s židovským státem diplomatické styky a antisemitismus, v SSSR trvale přítomný, jako by se utrhl ze řetězu. Otec, který zrovna odešel z armády, marně hledá práci. Ředitelé výzkumných ústavů, kam chodí na pohovory, jsou jeho spolužáci, přátelé. Přijmout ho nemohou, je Žid. Semjon sám ještě antisemitismus tolik necítí, snad až na sporadické slovní útoky na ulici. Žije v umělecké, intelektuální bublině.

Ale i na něho brzy dojde.

Mladý Puškin si navíc od procházky chladným Leningradem v zimě čtyřiašedesátého uchovává trvalou nenávist k sovětskému systému.

Také, ač je to pochopitelně nelegální, začne poslouchat Hlas Ameriky. Sověti se vysílání snaží ze všech sil rušit, ale daří se jim to jen částečně.

A Semjon, tak jako řada jeho známých, nakonec dospěje k definitivnímu přesvědčení: musí pryč. V Sovětském svazu jej nic dobrého nečeká.

Požádá tedy i se ženou o vystěhování. Vyhazov z konzervatoře dostane okamžitě, manželka zase musí odejít ze zaměstnání.

Čekají. Výsledek je krajně nejistý, tolika rodinám už úřady emigraci zamítly!

Místní KGB si mladé manžele předvolá na pátek odpoledne.

„Pátek odpoledne znamená jisté zamítnutí, tak to prostě chodí,“ bleskne Semjonovi hlavou.

Ale světe, div se: „Vaše žádost o emigraci byla pečlivě posouzena... a schválena.“

Semjon, v šoku, ze sebe vypraví jen: „A co teď máme dělat?“

Dokonce i strohý kágébák vyprskne smíchy.

O tři týdny později přistávají Semjon s manželkou ve Vídni.

Ještě téhož roku se usadí v USA.

V šestasedmdesátém přijedou i matka s bratrem.

Otce nechá ze SSSR odejít až Michail Gorbačov. V roce 1987.

 

Leningrad, 1941

Matka. „Tak jako celá její generace,“ říká Semjon, „žila i ona život, jaký si už dnes vůbec neumíme představit.“

Narodila se v Leningradě, její tatínek byl lékař, uznávaný plicní specialista. A také amatérský hudební skladatel. „Ano, odtud vítr vane. Navíc jeho otec, můj praděd, byl dirigentem v Oděse, což jsem dlouho nevěděl.“

Matka je ročník 1924. „Co to znamená? Že v jedenačtyřicátém je jí sedmnáct. A v sedmnácti člověk v SSSR opouští školu, odchází na univerzitu. V sobotu 21. června 1941 má celý ročník 1924, všichni v celém Sovětském svazu, maturitní ples. Oslavují dospělost. Můžou pít, kouřit, vdávat se a ženit, studovat vysokou nebo jít pracovat. Všichni mají sny. Na severu jsou bílé noci, takže se večírek protáhne, na něvském nábřeží se do rána tančí.“

Nikdo nejspíš ani neví, kolik je hodin, když přijde zpráva, že začala Operace Barbarossa. Hitlerovské Německo zaútočilo na SSSR. Je 22. června 1941.

Semjonova matka stráví celé obléhání Leningradu, všech těch 900 dní, ve městě. Není evakuována. Panuje všeobecný chaos a zmar, nic nefunguje. Denní příděl chleba na osobu je 125 gramů.

Sirény zase ječí, začíná další bombardování, lidi utíkají do sklepů. Na budovu, v jejímž podzemí se matka skrývá, dopadne bomba. Prolétne celým domem až do sklepa – ale nevybuchne. „Boží zásah.“

Po válce matka dokončí studium angličtiny a francouzštiny, stane se učitelkou.

Vdá se, má dva syny. Otec je armádou poslán do Kazachstánu, matka s chlapci zůstává v Leningradě, hlavně proto, aby Semjon nemusel opouštět Glinkovu sborovou školu. Pracuje, vychovává syny, ale nikdy si nestěžuje. Nemá na to čas.

 

USA, Evropa, 1975–2017

V Americe Semjon dokončuje studia, absolvuje newyorskou Mannes School of Music. Diriguje v Michiganu, v New Yorku, v jednaosmdesátém debutuje v newyorské Opeře s Carmen. O dva roky později se stává americkým občanem.

Tou dobou už roste jeho mezinárodní proslulost, Byčkov diriguje mimo jiné i Berlínskou filharmonii či nizozemský Královský orchestr. Podepisuje také desetiletou smlouvu s nahrávací společností Philips Classics Records, pro niž – právě s Berlínskými filharmoniky – nahrává i Šostakovičovu Pátou symfonii.

Po patnácti letech v USA se (již s druhou ženou, francouzskou klavíristkou Marielle Labèque) stěhuje do Paříže. Pravidelně se též – jako host – vrací do Sovětského svazu, respektive Ruska, spolupracuje s Petrohradskou filharmonií. Na sklonku devadesátých let se stává šéfdirigentem Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem. Přesně po 30 letech od momentu, kdy se coby čerstvý emigrant procházel ulicemi Vídně a v parku pojídal banány, diriguje ve vídeňské Opeře Wagnerova Lohengrina.

Z postu v Kolíně nad Rýnem odchází v roce 2010 na volnou nohu. Dávno patří k úplné světové špičce, může si vybírat repertoár i orchestry, s nimiž bude pracovat. Nabídky na pevné šéfovské posty vytrvale odmítá, už se nechce vázat. Až do chvíle, kdy za ním v červnu 2017, po posledním koncertě sezony, přichází dvacetičlenná delegace hráčů České filharmonie...

 

Praha, 2020

„Co vlastně děláme, my hudebníci? Interpretujeme hudbu stvořenou někým jiným. Jsme interpreti.

Vezměte si takového Daniela Day-Lewise. V každém filmu je úplně jiný. Když se připravuje na roli řekněme boxera, trénuje se skutečným boxerem. Když se připravoval na Posledního Mohykána, žil v rezervaci s indiány, učil se od nich, stal se takřka jedním z nich. Dělá to tak s každou rolí, a právě proto je v každé úplně jiný.

My musíme dělat to samé. Jenže jak, když se nemůžeme dostat pod kůži autorovi hudby?

Skrze hudbu interpretujeme i kulturu. Kulturu, v níž jsme se nenarodili. A abychom to mohli dělat, nesmíme zůstat pouhými turisty. Musíme danou kulturu žít. Jakkoliv, třeba ne každý den, ale žít ji. Jinak bychom byli limitováni pouze tou kulturou, v níž jsme se narodili, což znamená, že já bych mohl dirigovat jen ruskou hudbu. A to bych nikdy nepřijal.

Když chci dirigovat německou hudbu, musím absorbovat německou mentalitu, řeč těla, smysl pro humor... Neznamená to, že se stanu Němcem. Ale získám věrohodnost.

Svoje kořeny nemůžete úplně opustit, ani kdybyste sebevíc chtěli, genetika je až příliš mocná. My ale k tomu základu, z něhož pocházíme, musíme přidávat nové a nové vrstvy. Nechat vlastní identitu, aby procházela evolucí.

A co že mi dala česká identita? Zrovna nedávno jsem řekl kolegům filharmonikům: Víte, pozoruji vás. Jací jste, co vás utváří. A vidím velmi tiché a neokázalé lidi, upřímné, citlivé, enormně muzikální. A extrémně spojené se zemí, v níž se narodili.

Hrajeme Mahlera. Všechno, co napsal, musí být interpretováno jakoby se zvětšovacím sklem. Zdánlivě malinké věci u něj budou zvětšené stokrát, což pro vás, Čechy, není úplně přirozené. Filharmonici to dokážou. Jsou to tak vynikající muzikanti, že dokážou cokoliv. Člověk se musí adaptovat na to, co zrovna hraje. Stát se někým jiným, novým, pokaždé, když vykročí ze svého domácího teritoria...

Samozřejmě že ideální, absolutní interpretace neexistuje. Jedna věc ale absolutní je: autentická duše. Když tam je, pak jsou všechny rozdíly vítány. Když tam není, je to ztráta času.“