Po přeslici: Já, občan zeměkoule

Kultura

Skromný způsob života, zdrženlivost v konzumních nárocích, minimalizace uhlíkové stopy! Jak rádi se k tomu my, zodpovědní občané tohoto světa, hlásíme slovně. Každodenní realita má ale trhliny. Jak se můžeme hlásit k šetrnosti k životnímu prostředí, souhlasit s těmi, kteří chtějí změnu životního stylu, ohleduplnější přístup k přírodě a klimatu – a přitom žít normální, dnešní život? Jak to má člověk udělat, když nechce odhodit všechny výdobytky civilizace ani své touhy a radosti, a přitom nechce škodit planetě?

Ekologie života je jedno velké dilema. Nedávno jsme o našich postojích vášnivě diskutovali se synem, kterému jsem, když přišel večer nečekaně na návštěvu a byl hladový, namazala chleba husím sádlem. Nejdřív jsem se ho zeptala, jestli můžu. Souhlasil. Nic jiného jsem doma neměla; lednice byla vymetená. Husí sádlo, to je přece nevýslovná dobrota.

Jenže náš osmadvacetiletý syn nejí maso. Když před sebou namazané krajíce spatřil – sádlo ani moc vidět nebylo, do chleba se v teple kuchyně rychle vsáklo –, rozhodl se, že bude zásadový a krajíce nesní.

A proč jsi zásadový, až když sis je nechal namazat? Mohl jsi být zásadový hned. Ptala jsem se tě předem. Já dva chleby nesním, rozčílila jsem se. Odpověděl, že nechce, aby se kvůli němu zabíjela zvířata. Nechce jíst maso i z ekologických důvodů.

Kdyby lidi přestali jíst maso, planetě by se ohromně ulevilo. Řekl a talíř s namazanými chleby odsunul.

Podle mě by stačilo, kdyby se maso jedlo s mírou, třeba jedenkrát týdně. Oponovala jsem. I maso je k dobrému tělesnému, a dokonce i duševnímu vývoji potřeba. Je to důležitý zdroj bílkovin.

Lidi kdysi maso nejedli. Řekl syn.

Jo? A co jedli, než se naučili obdělávat půdu?

Syn chvíli mlčel. Pak řekl, že poté, co se stal z lovce člověk, který si uměl vypěstovat obživu, jsme se postupně změnili a naše tělo už maso nepotřebuje. Živočišné bílkoviny se dají nahradit jinak. Třeba červenou čočkou.

Právě že výzkumy říkají, že jsme se nijak nezměnili. Jen jsme vyšší. Ale možná ani to ne. Když se člověk narovnal a začal pronásledovat svou kořist, byl prý vysoký. A dokonce byl na živočišných bílkovinách, které se naučil lovit a jíst, životně závislý. Potřeboval být rychlý a mrštný. Až potom, když se usadil a začal svou potravu pěstovat, nějaké centimetry ztratil. Tvůj mozek i tvoje tělo potřebuje to samé, co tvůj prapraprapraprapředek.

Já to jíst nebudu.

Promiň, ale chováš se jako ekoterorista. Nechceš začít držet za planetu hladovku?

A ty zase argumentuješ jako Babiš.

Jak to myslíš?

Jsi demagog.

Šla jsem si vedle do pokoje pro kapesník, rozčilením se mi chtělo smrkat. A pozor, vzala jsem si ze skříně látkový! Nedávno jsem se k látkovým kapesníkům, které jsou ekologičtější než papírové, právě z důvodů šetrnosti k životnímu prostředí vrátila. Když jsem se vrátila i do kuchyně a chtěla se od syna dozvědět, v čem jsem demagog, dojídal první krajíc chleba se sádlem.

Řekla jsem smířlivě. Já jsem byla zamlada taky tak hrrr, taky jsem byla nějaký čas vegetariánka, dokonce jsem, přestože jsem lyžování milovala, celou svoji lyžařskou výbavu darovala. Nechtěla jsem už nikdy jezdit na vleku a chovat se tak proti přírodě; vždyť lyžování je jen rozmar. (Jak mě před týdnem na Benecku bavilo, dokonce na uměle zasněžené sjezdovce!) Taky jsem ve čtvrťáku na gymplu nedodělala řidičák; právě tehdy jsem se od konzumního života překotně osvobozovala. Já přece nikdy nebudu ničit planetu ježděním v autě!

Jenže pak mě život naučil, že musím najít rovnováhu mezi svými názory a realitou. Paradoxní je, že právě když jsme se přestěhovali na venkov a žili v souladu s přírodou, a ty víš, že jsme žili fakt skromně, bez auta jsme se nakonec neobešli. I telefon byl od nás vzdálený několik kilometrů. Člověk si ani neměl jak přivolat pomoc.

A když jste byli ty a bráchové malí a pořád nemocní, potřebovala jsem auto dennodenně. A potřebovala jsem ho, i když jste byli zdraví. Nechtěli jste chodit ve tmě v zimě lesem tři kilometry pěšky do školy, báli jste se. Já bych se taky bála.

Mami, mluvili jsme o tom, proč nechci jíst maso, a ty už jsi u spalovacích motorů.

Protože mi vadí, že nechceš kvůli uhlíkové stopě cestovat! No, já kdysi tohle dilema neměla, když jsem neměla cestovní pas. Ale myslela jsem si, a myslím si to pořád, že je důležité poznat svět a udělat si vlastní názor na jiné země a jiný způsob života. Pak i víc oceníš svůj domov.

Už zase mluvíš jako demagog. Já chci cestovat, a cestuju! Jde to i ekologicky.

Ale jenom někam, někam blízko. A já jsem třeba šťastná, že jsem teď na podzim byla v Bhútánu. Moc mě to obohatilo. Jenže jsem tam musela letět, a dokonce natřikrát. To mě na tom mrzí. Po světě jsem toho v životě nacestovala tak málo, že snad pro jednou…

Já ti to přeju, mami.

A já bych ti zase přála, abys viděl New York. A šel na Broadway na ty výborný muzikály, které tam dávají. Abys to děsně zajímavý město pocítil na vlastní kůži. Ale tam těžko pojedeš na jachtě jako Greta.

To těžko.

Tak co s tím?

Já myslím, že to neřeš. Řekl syn. Už dávno dojedl i druhý krajíc.

Chceš ještě? Zeptala jsem se.

Ne, díky.

Ty už nemáš hlad?

Mám. Ale nechutnalo mi to.

Tak proč jsi to jedl?

Protože mi to nechutnalo.

Oba jsme se rozesmáli. A pak jsme řešili, co má člověk dělat, aby tuhle planetu nezničil. A nevyřešili jsme to. My se přece nemůžeme vrátit do lesa, na stromy. Nemůžeme odhodit civilizaci a žít jako naši předkové. Máme v sobě potenciál, který nás nutí přemýšlet, zlepšovat, tvořit, jít dál. Přece to nemůžeme uměle zarazit. Nemůžeme, a ani nesmíme sedět za pecí a radovat se, že máme téměř nulovou uhlíkovou stopu. Je nesmírně důležité poznávat cizí kraje, zvyky a kultury.

Kdybychom brali skromnost a zdrženlivost absolutně, museli bychom konstatovat, že kultura je nepotřebná. Umění neekologické. Třeba v architektuře jsou všechny krásy světa předimenzované přezdobené nehospodárné zbytečné stavby. A jak jsou nádherné! Jak nás blaží! Jak nás bolela duše, když hořela Notre Dame.

A stejně nás bolí, když hoří Austrálie… •

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama
Advertisement