Žádám jen spravedlnost

Report

I takové jsou dějiny střední Evropy. Adolf Schwarzenberg byl příslušníkem české zemské šlechty a mluvil stejně dobře německy jako česky. Po druhé světové válce, která skončila před pětasedmdesáti lety, přišel speciálním zákonem o majetek. Pomáhal československé exilové vládě, ale udělali z něj germanizátora, upíra a vykořisťovatele. „Nestěžuji si, jen upozorňuji, neprosím o milost,“ psal prezidentu Benešovi.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Tón dopisu nebyl právě optimistický. 

„Češi 10. července nechali parlamentem schválit zvláštní zákon, kterým mi zkonfiskovali prakticky všechno, co v Československu vlastním. Bez náhrady. Snažili se dokázat, že jsem nacista, kolaborant, zrádce, Němec a tak dále, aby mě mohli okrást. Jenže to se jim nemohlo podařit a museli uznat, že mé chování v průběhu války bylo bezchybné, tak zkrátka protlačili parlamentem zákon, který jim přinesl kýžený výsledek. Jsou to ale džentlmeni a demokraté, že ano?“ psal 31. října 1947 Adolf Schwarzenberg ze švýcarského exilu v Laussane svému příteli Ginovi Brunellimu.

Jakkoliv si ani v tak těžké situaci neodpustil svůj typický černý humor, zákon na něj těžce dopadl. Zemřel necelé tři roky po odeslání dopisu v únoru 1950 na ischemickou chorobu srdeční. Bylo mu 59 let.

Adolf Schwarzenberg je v československé historii zapsán jako člověk, proti němuž přijal stát speciální zákon nazývaný podle jeho jména – lex Schwarzenberg. Co vlastně životní příběh tohoto evropského aristokrata vypovídá o našich dějinách?

 

Dětství na Hluboké

Narození Adolfa, prince ze Schwarzenbergu, oznámilo 18. srpna 1890 vystřelení 101 dělových salv z hradu v Českém Krumlově. Na svět přišel prvorozený syn a budoucí hlava krumlovsko-hlubocké schwarzenberské větve, takzvané primogenitury, který měl převzít zodpovědnost za rozsáhlý rodový majetek. Domácí učitelé ho vedli ke studiu humanitních věd a umění. Malý Adolf – jenž pochází z jiné rodové větve než bývalý český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg – hodně četl, o přečtených knihách si musel dělat zápisky a posléze o jejich obsahu dlouze diskutoval s otcem Janem – aby se naučil argumentovat a kriticky myslet.

Otec také vyžadoval, aby všechny jeho děti hovořily jazyky zemí, ve kterých se nacházel rodový majetek. Adolf tudíž plynule hovořil a psal německy i česky. Při studiu na britské internátní škole Stonyhurst se naučil výborně anglicky a francouzsky; jazyky se staly jeho celoživotním koníčkem. „Rozuměl polštině a italštině, měl solidní základy latiny a v dospělosti experimentoval s turečtinou, arabštinou nebo svahilštinou,“ popisuje Martin Slaba, spoluautor knihy Poslední ráj Adolfa Schwarzenberga. „Podle svědectví pamětníků v nejrůznějších jazycích zejména s gustem klel,“ dodává.

Na vysokou školu v Praze se Adolf přihlásil po ročním vojenském výcviku u rakousko-uherské armády. V červenci 1914 získal titul doktora práv na Univerzitě Karlově. Téhož měsíce však vypukla první světová válka.

 

Z Prahy do Sýrie

Adolf nejprve bojoval v jezdectvu na ruské frontě, pak velel autokoloně v Itálii a nakonec v Turecku. Své zážitky z blízkovýchodní fronty barvitě vylíčil v útlé knížce „Pod praporem tureckého půlměsíce. Válečné vzpomínky na Sýrii a Palestinu“, kterou doprovodil kresbami.

Z úvodu knihy byla patrná jeho averze vůči rozdělování lidí podle příslušnosti k národu či rase – i jeho povaha. „Zásadně se vyhýbám tomu, abych – jako většina spisovatelů – psal o válce jen ze stanoviska vážného. Snažím se na ní postřehnouti, čemu nelze upříti jisté komičnosti. Činím-li zde vtipy o našich někdejších evropských neb asijských spojencích, nevyplývají z nějaké zlomyslnosti, nýbrž z nezkrotné mé náklonnosti nalézati na všem také trochu směšnosti,“ psal Adolf v úvodní kapitole.

Kniha popisuje politickou situaci i život v Orientu, třeba trable při shánění podnájmu: „Zajisté nejlépe by se bydlilo u Turka, neboť Turek jest zpravidla čistotný, ale turecký dům nepřijme žádného cizince, natož jinověrce. Bydliti u Arménů bylo vlastně zakázáno, neboť byli pokládáni za nepřátele. Ostatně jich nebylo mnoho, neboť byli z největší části masakrováni. Bydlilo se tedy u Řeků, jichž v Cařihradě jest velký počet a kteří většinou přijali turecké státní příslušenství.“

Adolfa se viditelně dotýkala chudoba obyčejných Turků i Arabů a netečnost vyšších vrstev vůči ní. „Co na mě působilo hrůzyplným dojmem, byl hlad chudého obyvatelstva. Zvláště děti zmírají hladem na ulici. Jsme-li pozváni u bohatého Araba-křesťana –, prohýbají se přímo stoly pod jídly, hnusně vtírající se přepych jest zřejmý v celém domě a venku křičí takový ubohý červ: ,Dahilak, bakšiš, ekmek!‘ (Prosím, almužnu, chléb!) A zmíněnému hodovníku nenapadne vyjíti ven a dáti tomu ubohému, hladovému dítěti kus chleba.“

Adolf si nebral servítky a neváhal si udělat legraci ani ze svých německých kolegů, což se mu mělo za několik let krutě vymstít. Karikatura německého vojáka, která je součástí kreseb v knize, byla součástí kritické zprávy, kterou o něm v roce 1939 sepsala nacistická tajná policie – gestapo.

 

Mezi válkami

Na konci války padl Adolf Schwarzenberg do zajetí, domů se vrátil až v roce 1919. V závěru Tureckého půlměsíce popisuje, jak málo měli v zajetí informací o politickém vývoji doma. „O monarchii se šířily nejrůznější zprávy. Že Čechy staly se samostatnými, bylo naprosto jisté, dohodové časopisy opětovně přinášely zprávy o království českém. O republice nebylo ani slechu. Teprve dlouho potom, co profesor T. G. Masaryk jako president přijel do Prahy, dozvěděli jsme se částečně o stavu věcí v otčině,“ popisoval tehdy devět-advacetiletý Adolf.

Po návratu do nově vzniklého Československa ho čekalo hodně práce. Nové státní zřízení ho zpočátku neuchvátilo. V rámci první pozemkové reformy v letech 1922–1932 přišli hlubočtí Schwarzenberkové o zhruba dvě třetiny majetku. Museli vymyslet strategii na udržení prosperity někdejšího „jihočeského ekonomického zázraku“, jak se schwarzenberskému dominiu léta přezdívalo. Adolf ještě nebyl hlavou rodiny, ale svému otci Janu Nepomukovi coby „generální zplnomocněnec“ významně pomáhal.

„Rodina ztratila okolo šedesáti procent půdy. Adolf se ve vyjednávání s vládou snažil udržet pivovary, doly, cukrovary, cihelny. Rozhodl se významnými investicemi podpořit průmysl a také se snažil o jeho zásadní modernizaci,“ popisuje Adam Pezold, pravnuk Adolfa Schwarzenberga. Stáli při něm i zaměstnanci. V rámci jihočeské společnosti vytvářeli specifickou komunitu, sami sebe po léta označovali jako „Švarcenberáky“.

„Už v 18. století založili hlubočtí Schwarzenbergové tzv. Penzijní fond pro zaměstnance, do nějž knížata odváděla finance. Z nich pak vyplácela penze vysloužilým zaměstnancům, ale také vdovám a sirotkům. Fond se pak různě reformoval,“ popisuje historik Václav Hořčička péči o zaměstnace, kteří měli v období první republiky zajištěné také mateřské školy, stipendia pro talentované studenty a starobní domovy. Adolf například coby nadšený automobilista domluvil s firmou Tatra výhodné podmínky pro nákup osobních vozů na splátky, čehož využila většina zaměstnanců. Na čem v regionu obývaném většinou Němci trval, byla dvojjazyčnost. Zaměstnanci museli mluvit česky i německy, aby se zabránilo případným národnostním třenicím.

Adolf spolu se svou ženou Hildou, princeznou lucemburskou, rádi cestovali, jezdili v automobilech či lovili. Adolfova neteř a adoptivní vnučka Alžběta Pezoldová popisuje, že ale neměl rád okázalost a snobské prostředí. 

„Dával přednost prostšímu bydlení. Byl velmi moderní člověk a zámek vnímal spíše jako součást svých povinností. S manželkou Hildou žil většinu času v dřevěném srubu, který stál u Boubína a po pozemkové reformě ho přesunuli do Staré obory. Považoval ho za mnohem pohodlnější,“ vysvětluje Alžběta Pezoldová, rozená Schwarzenbergová.

Její otec Jindřich byl Adolfovým bratrancem. Hilda s Adolfem si ho kvůli zachování celistvosti rodinného majetku osvojili, protože sami neměli děti. Jindřich se tak stal posledním správcem schwarzenberských podniků v Československu poté, co musel Adolf před nacisty prchnout do Itálie a posléze do Spojených států. 

Sám Jindřich strávil od října 1943 osm měsíců v gestapáckých věznicích, šest týdnů v koncentračním táboře Buchenwald a pak byl nasazen na nucené práce.

 

Mračna se stahují

„Před pár dny jsem byl v Německu. Vůbec se mi nelíbí vývoj, kterým to tam jde. Připomíná to jistý druh nacionálního bolševismu,“ psal Adolf Schwarzenberg v květnu 1933 Royi Homovi – správci farmy, kterou Adolf na podzim téhož roku koupil v africké Keni. Afriku měl rád coby cestovatel a lovec divoké zvěře: farmu však pořídil i jako potenciální úkryt pro případ „rozšíření bolševického komunismu“, jehož se ještě na počátku třicátých let obával především.

Mpala, jak své keňské útočiště Schwarzenbergovi pojmenovali, se během druhé světové války stala útočištěm pro rodinu jejich židovského přítele Maxe Beniese. Výdělky z produkce farmy pomáhaly částečně finacovat i československou exilovou vládu v Londýně.

Adolf a Hilda nesnášeli nacisty – což ostatně vyplývá i z posudku, který v roce 1939 vypracovala kancelář gestapa v Linzi. „Politické nastavení Dr. Adolfa Schwarzenberga a výběr jeho zaměstnanců nezaručují, že by se jeho rozsáhlé majetky daly využít pro šíření germánství a nacionálního socialismu,“ píše se v úvodu gestapácké zprávy. Mezi Adolfovy prohřešky patřilo, že mluví česky a považuje se za Čecha, manažeři jeho podniků jsou výhradně Češi, jeho kanceláře slouží jako zázemí „čechizujících asociací“ a jeho manželka Hilda se ve společenských kruzích v roce 1938 netajila tím, že chodí nakupovat do židovských obchodů. „7. 5. 1937 přijal Schwarzenberg na hradě Český Krumlov s velkou pompou prezidenta Beneše a pohostil ho snídaní (a věnoval mu milion korun na dostavbu československého pohraničního opevnění – pozn. red.). Naopak opakovaně odjel z města, když se na podzim 1938 slavilo jeho osvobození, a když Šumavu navštívil sám Vůdce,“ stojí ve zprávě gestapa.

Ještě před podepsáním mnichovské dohody se Adolf Schwarzenberg snažil přes své kontakty v Británii přesvědčit Angličany o nutnosti zachování celistvosti Československa. „Po anšlusu Rakouska prohlásil, že ,pokud britští blázni budou takto pokračovat, Hitler a Mussolini budou dohromady tak silní, že nás můžou roztrhat na kusy‘, a na znamení nesouhlasu nechal vyvěsit na svém vídeňském paláci černé vlajky. Když byl vydán zákaz vstupu Židům do vídeňských veřejných zahrad, nechal Schwarzenberg k bráně do vlastních palácových zahrad umístit ceduli ,Židé vítáni‘,“ píší Martin a Markéta Slabovi v knize Poslední ráj Adolfa Schwarzenberga.

„Posilování nacismu a ohrožení Československa vedlo ke sbližování Adolfa s českými politiky, byl patrný jeho stále silnější příklon k republice, kterou on zpočátku nemiloval, protože byl legitimista a rozpad rakousko-uherské monarchie byl pro něho událostí spíše negativní,“ popisuje historik Václav Hořčička. Na žádost československých vládních představitelů hostil Adolf Schwarzenberg v jižních Čechách britského lorda Runcimana, jehož mise sehrála významnou roli v dění, jež skončilo podpisem mnichovské smlouvy oklešťující Československo.

„Adolf původně Waltera Runcimana na svých velkostatcích vůbec přijmout nechtěl. Podvolil se ale přání českých vládních kruhů, jakkoliv Runcimana neubytoval ani na zámku Hluboká, ani v Českém Krumlově. Před služebnictvem údajně na jeho adresu řekl: ,Dejte mu nažrat a napít, ať mám pokoj,‘ a po jeho odjezdu prohlásil: ,To je divný chlap, nejí, nepije a nemluví,‘“ popisuje Angličanovu kontroverzní misi historička Dita Homolová.

Den po uzavření mnichovské dohody zemřel Adolfův otec. Adolf poté navzdory riziku odjel do Berlína a úspěšně orodoval za propuštění dvou zaměstnanců, které na podzim 1938 zatklo u Horní Plané gestapo. Dospěl ale k závěru, že se sám dlouho neubrání zatčení, a 15. března 1939 odešel do exilu. V tu dobu netušil, že navždy. 

Do Československa už ho nikdy zpátky nepustili.

Veškerý majetek schwarzenberské primogenitury zkonfiskovalo gestapo 17. srpna 1940. „Mezi jednotlivými představiteli nacistického aparátu se rozhořely boje o získání tohoto rozsáhlého majetku do vlastní správy,“ říká historička Dita Homolová. Hitler podobně jako později komunisté ale nechtěl schwarzenberský majetek dělit, a tak ho dostal na starosti říššký správní obvod – župa Oberdonau.

Adolf Schwarzenberg s Hildou se uchýlili do Spojených států. On studoval na Columbijské univerzitě a ona pracovala v pěstitelské školce. O dění v Československu se živě zajímali a finančně podporovali londýnskou exilovou vládu. „Viděl jsem ho za války v New Yorku několikrát. Národnostně se choval vzorně, hlásil se ihned, odboj podporoval a mohu jeho postoj jen pochválit. Byl a je vášnivým antinacistou,“ popsal po válce Adolfovy postoje ministr zahraničí Jan Masaryk.

 

Největší krádež v dějinách

Ani Masarykova přímluva ovšem nebyla Adolfu Schwarzenbergovi nic platná. Československé úřady mu po válce nepovolily návrat a pro „nepřítomnost“ na jeho majetek uvalily na základě Benešových dekretů nucenou správu.

Adolf se prostřednictvím svého právního zástupce proti konfiskačnímu výměru odvolal u Okresního národního výboru v Českých Budějovicích. „5. března 1946 sice Zemský národní výbor v Praze vydal prohlášení, že Adolf Schwarzenberg nebyl ve smyslu dekretu č. 12/1945 Sb. německé národnosti a bojoval za svobodu a územní celistvost Československé republiky, ovšem ve věci jeho odvolání vůči konfiskaci nikdy nedošlo k rozhodnutí,“ shrnuje Dita Homolová období před schválením lex Schwarzenberg. Adolf se ještě snažil dohodnout s českými úřady na vytvoření společné nadace, kam by majetek vložil a z jehož výnosu by byly financovány sociální a kulturní programy; se svým návrhem ale nepochodil.

Československý parlament schválil 10. července 1947 zákon č. 143/1947 Sb., který vešel do dějin jako lex Schwarzenberg a vyvlastnil majetek Adolfa Schwarzenberga bez náhrady. 

Jakkoliv se vláda v jeho paragrafu č. 5 zavázala poskytnout dosavadním vlastníkům alespoň zaopatřovací důchod, nikdy to nesplnila. Majetek navíc, oproti znění zákona, zabavili Češi i Adolfově manželce Hildě a dalším příbuzným.

Proti přijetí lex Schwarzenberg se vzedmula vlna odporu mezi Adolfovými zaměstnanci, kterým v srpnu 1947 adresoval z exilu tyto řádky: „Tento zákon zůstane navěky nevymazatelnou skvrnou v dějinách československého práva. Neuznávám platnost tohoto zákona, nikterak se nevzdávám boje a budu ze všech sil hájiti nadále svá i Vaše práva, neboť po staletí jsme byli jako jediná velká rodina – můj rod a jeho zaměstnanci. Nezapomenu na Vás a jsem přesvědčen, že i Vy nezapomenete na můj rod a naši společnou tradici.“

 

Boj s větrnými mlýny

O zrušení lex Schwarzenberg a navrácení majetku se snaží u českých soudů už 26 let adoptivní vnučka Adolfa Schwarzenberga Alžběta Pezoldová. Zatím marně, a to navzdory tomu, že řada právníků potvrzuje, že lex Schwarzenberg zůstává protiústavní součástí českého právního řádu. 

„Tento zákon je v rozporu s novými hodnotami, které si osvojila Česká republika, a tudíž měl být prohlášen za neplatný. On zrušen nebyl a faktem je, že účinným je, protože se podle něj stále soudí,“ říká bývalá místopředsedkyně Ústavního soudu Eliška Wagnerová.

„Část našeho majetku si zprivatizovali porevoluční kmotři jako pan Janoušek, Hrdlička, Mrázek a Dlouhý. Plno lidí mi říká, jaká nespravedlnost se nám stala, ale zároveň, když se dovoláváme spravedlnosti, jsme pro soudy a úřady jak největší nepřátelé. Soudci říkají: ‚Jděte do parlamentu za poslanci!‘ a ti zas říkají: ‚Nemůžeme nic komentovat, protože je to výhradně věc justice,‘“ vysvětluje svůj názor na léta nekonečných soudních tahanic Adam Pezold. Podle něj se český stát od doby, kdy rodinný majetek zkonfiskovali nacisté, jen snaží najít omluvu pro to, aby si ho nechal.

Alžběta Pezoldová uzavírá, že z její strany platí i po 75 letech stejná prosba, kterou psal Adolf Schwarzenberg v květnu 1947 svému známému a tehdejšímu prezidentovi Edvardovi Benešovi: „Nestěžuji si, jen upozorňuji, neprosím o milost, nýbrž žádám jen spravedlnost podle dosud platného právního řádu. Všeobecně uznávané zásady demokracie a rovnosti nepřipouštějí, ba přímo vylučují, aby zvláštním zákonem o vyvlastnění byla postižena pouze jedna osoba nebo jedna rodina, která se ničím proti státu neprovinila, nýbrž naopak má i určité zásluhy o národ, stát a národní hospodářství, aby bylo jednotlivci bráněno vlastnit nemovitosti a provozovati výdělečnou činnost, zejména když i cesta k Ústavnímu soudu o přezkoumání, zda takový zákon neodporuje ústavě, jest jemu velmi ztížena, ne-li vůbec znemožněna,“ psal Adolf Schwarzenberg Benešovi.

Na svůj dopis nikdy nedostal odpověď.

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama