Jak lidé z StB a šíbři k pozemkům přišli

Report

V červenci skončil soud, který rozplétal kauzu majetku zabaveného komunisty, jenž se měl na základě porevolučních zákonů vrátit původním vlastníkům a jejich dědicům. Potíž byla v tom, že po hlavě rodu Bečvářových, jemuž patřily nejrozsáhlejší polnosti, nezůstali žádní příbuzní, takže za dědice úředník označil cizí lidi a ti pak restituovali. Na restituci pracovala a majetek posléze „zhodnocovala“ pozoruhodná skupina spolupracovníků Státní bezpečnosti a známých pražských šíbrů.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Dělat ze sebe popletu není nejlehčí ani nejpříjemnější role, ale Janu Horákovi asi nic jiného nezbývalo. Jak také vysvětlit, že někomu přiklepnete v restituci pozemky v miliardové hodnotě, a vlastně ani nevíte proč. 

Bývalý právník pozemkového úřadu snad každý den hlavního líčení vystoupil před soudem s tím, že už mu to moc nemyslelo, byl starý a nemocný. Byl prý také úplně „počítačově negramotnej“ a nemohl si nic ověřit v evidenci restitucí známé jako Erna. Ani papíry k miliardové restituci prý nikdy neměl po kupě. „Spis jsem nikdy neměl kompletní, jenom trosky,“ vypovídal doktor Horák, který skoro dvacet let řešil v Praze největší restituční kauzy. Okamžik, kdy si uvědomil, že to takhle dál nejde, údajně nastal, když měl vrátit v restituci benzinku na levé straně silnice, a místo toho vydal tu napravo. Tehdy si prý řekl, že těch chyb a omylů už je příliš, a odešel definitivně do penze.

Přes opakované sebemrskačství však nebyl právník pozemkového úřadu před soudem schopen vysvětlit několik detailů. Jak se mu mohlo stát, že cizí lidi označil za neteře a synovce dávno mrtvého prvorepublikového statkáře Jana Marii Bečváře? Jen kvůli tomuto jeho kroku se totiž ti lidé dostali k pozemkům za miliardu. 

„To není výmluva, já si vážně po tolika letech nepamatuji, jak se to stalo,“ opakoval Jan Horák a líčil, jak za svou kariéru na pozemkovém úřadu připravil přes dva tisíce restitučních rozhodnutí a tento konkrétní případ si nemůže vybavit, protože byl jen jedním z mnoha. „Já jsem rozhodnutí připravoval, přitom mi zvonily telefony, chodili lidi a dělal jsem ještě jiné případy. Je zřejmé, že došlo k omylu,“ vysvětloval s tím, že se vždy držel restitučního zákona a napravoval křivdy komunistického režimu.

Doktoru Horákovi, specialistovi na zvlášť složité případy, se přitom chyba při restituci takzvaného Bečvářova statku stala sedmkrát v průběhu čtyř let. Vždy šlo o „omyl“ tak specifický, že díky němu bylo možné vydat další kus majetku po třicet let vymřelém rodu Bečvářových, jemuž patřily dvory a polnosti v pražské čtvrti Strašnice a okolí. Co chyba, to další kus ze statku a polí – případně náhrady za ně, pokud původní pozemky nešly už vrátit. Jako když porcujete prase a přesně víte, kam říznout.

Podle prvního, a tedy nepravomocného rozsudku v trestní části kauzy Bečvářova statku o žádný omyl ani chybu v případě Jana Horáka a dvou jeho obžalovaných nadřízených nešlo. Městský soud v Praze v červenci vyčíslil škodu z neoprávněně vydaných pozemků a náhrad na 1,4 miliardy korun.

Během sedmi měsíců, kdy soud s bývalými úředníky pozemkového úřadu probíhal, bylo čím dál jasnější, že celá restituční kauza je mnohem barvitější a přesahuje příběh tří obžalovaných úředníků.

Majetek ukradený komunisty a vracený cinklými restitučními rozhodnutími neskončil u dědiců a údajných příbuzných rodu Bečvářových, ale skoro celý zamířil k nejznámějším šíbrům pražské politiky a k spolupracovníkům komunistické StB. Je hořkou ironií, že o parcelování majetku kdysi zámožného rodu Bečvářových, s nimiž komunistický režim zametl, se postaraly minimálně tři postavy spojené s bývalou Státní bezpečností: komunistický rozvědčík, agent udávající advokáty a vojenský kontrarozvědčík. 

Ale pojďme po pořádku, jak šel čas.

 

Tenkrát ve Strašnicích

Zakladatelem kdysi zámožného rodu Bečvářových byli Tomáš Bečvář a jeho syn Julius. Pražský obchodník expandoval v druhé půlce devatenáctého století z malé Prahy na tehdejší venkov do Strašnic (dnes už jde o čtvrť hluboko uvnitř Prahy). Koupil tam první hospodářský dvůr se zámečkem. Část se dochovala, stojí naproti metru Strašnická.

V průběhu let přikoupili Tomáš a poté Julius další statky a pole v okolí; rozprostíraly se na území od dnešních Strašnic po Žižkov. V roce 1922 se Strašnice připojily k Velké Praze a začal stavební boom. Pole se změnila na stavební parcely, statky na ubytovny. Část sedláků přestala hospodařit, protože bylo – dnešním slovníkem – výhodnější developovat. Tehdejší hlava rodu Bečvářových, statkář Julius Bečvář, udělal první ze dvou rozhodnutí, jejichž pochopení bude o století později podstatné při rozklíčování cinklé restituce, tedy naznačených „omylů“ doktora Horáka z pozemkového úřadu. 

V roce 1926 rozdělil Julius Bečvář část nemovitostí mezi své tři potomky. Prvorozený, sedmadvacetiletý Jan Maria, bude po tátovi sedlák. Dcera Anna se vdá a dostane od otce věno. A Josef, ten je budoucnost, bude z něj advokát v Praze. Tak byly v rodině rozdány karty, což po válce v roce 1945 Julius Bečvář sepsal do své poslední vůle. Prvorozený Jan Maria měl dostat statek na Žižkově s polnostmi, dcera Anna dvůr ve Strašnicích s okolím i dům v Týnu u Staroměstského náměstí, právník Josef milion tehdejších korun. Všichni tři dohromady získají pět velkých parcel v Strašnicích – bude poválečný stavební boom, stejně jako tomu bylo po první světové.

Z dobového tisku ovšem bylo zřejmé, že se vývoj vydá poněkud jiným směrem. Rudé právo již v roce 1945 otisklo reportáž o „vydřiduchovi“ Bečvářovi, jenž „dělný lid“ na statku oddělil od obytné vily dvojí zdí a ostnatým drátem „jako někde v Číně“, lidé udření z polí musí bydlet v nuzných domcích, zatímco statkář nakupuje další nemovitosti, v kterých sám nebydlí. „Na skvělý činžák měl pan Bečvář peněz dost. Je to činžák pro 36 partají, který mu nese alespoň takových, no, tři sta tisíc korun ročně,“ popisoval tehdy deník.

Přišel únorový puč a v roce 1950 Julius Bečvář zemřel. Sourozenci Bečvářovi museli následně opustit svůj majetek a ten postupně zabral komunistický režim. Například na konfiskovaných parcelách rodiny Bečvářových ve Strašnicích vyrostlo podél Soudružské ulice (dnešní Bečvářova) první poválečné sídliště Solidarita. 

 

 

Restituce se nedožili

Nikdo z kdysi bohatého rodu Bečvářových se restitucí nedožil. Hlavní část majetku sebral režim prvorozenému synovi – statkáři Janu Mariovi Bečvářovi. Ten zemřel v roce 1980 svobodný, bezdětný a ani nezanechal žádnou závěť. 

Jeho sestra Anna, provdaná Keilová, žila ve Všenorech u Prahy. Před smrtí v roce 1987 odkázala vše, co tehdy měla, přátelům svého zesnulého manžela z klubu zahrádkářů: místnímu učiteli Františku Činčerovi a stavbyvedoucímu Štěpánu Formanovi. „Po smrti paní Keilové se zjistilo, že vlastně odkázala v závěti veškerý svůj majetek, který tehdy byl minimální, panu Činčerovi a mému otci,“ uvedla před soudem jedna z dědiček, Markéta Šindelářová. 

Poslední žijící člen rodiny Bečvářových, vystudovaný právník Josef Bečvář, se jako jediný aspoň dočkal pádu komunismu. Zesnul v dubnu 1990 v osmaosmdesáti letech v Praze. Svůj tehdejší majetek odkázal sousedce z domu Emilii Bednářové. Paní Bednářová u soudu nevypovídala, je to již šestadevadesátiletá dáma, kterou posledních třináct let zastupuje advokát Daniel Honzík. O advokátovi Honzíkovi bude řeč za chvíli: v akciové společnosti, kterou spoluvlastnil mimo jiné s Romanem Janouškem a Tomášem Hrdličkou, nakonec skončila největší část pozemků z této restituce plné „omylů“.

Pro pochopení, jaký měly tyto „omyly“ význam, je potřeba ještě chvíli zůstat na začátku devadesátých let. Rodina Bečvářových i režim, který je zničil, už tehdy byly pryč; vedly se debaty, zda a jak vracet majetek zabavený komunisty. Zvítězil náhled, že se ukradený majetek vrátit má. Tabu ovšem představovalo navrácení věcí znárodněných před komunistickým pučem, tedy 25. únorem 1948, a majetku zabaveného na základě Benešových dekretů; pro veřejnost byla těžko stravitelná představa vracení půdy cizincům, emigrantům a třeba šlechtě. Pro navrácení nemovitostí proto vznikla v zákoně o půdě přísnější posloupnost, komu se může ukradený majetek v restitucích vrátit.

 

Bez dětí

Pro restituci kdysi rozsáhlého Bečvářova statku ona zákonná posloupnost znamenala, že o parcely sebrané právníkovi Josefovi Bečvářovi se mohla ucházet jeho sousedka, v poslední vůli uvedená Emilia Bednářová. Balík nemovitostí ukradený Anně, včetně Bečvářova dvora a historického domu v Týnském dvoře, mohli po právu restituovat jako dědicové ze závěti její sousedé ze Všenor. 

Avšak nejrozsáhlejší majetek po třetím sourozenci, statkáři Janu Mariovi Bečvářovi, nebylo komu vracet. V roce 1980 nezanechal závěť a žádné děti, na které by restituce přešla, neměl ani on, ani jeho později zesnulí sourozenci. Vydat jeho majetek cizím lidem, nepříbuzným dědicům po sourozencích, podle restitučních pravidel nebylo možné.

Dědicům po Anně a Josefovi, tedy zahrádkářům ze Všenor a sousedce z Prahy Emilii Bednářové, to muselo být zřejmé nejpozději v roce 2002, kdy jim pozemkový úřad zkrátil restituční nárok o jednu třetinu. Šlo o nemovitosti, které kdysi spoluvlastnili všichni tři sourozenci, a na podíl po Janu Mariovi tedy neměli nárok. „Ta restituce byla velice náročná velkým rozsahem a také tím, že nárok uplatnili nerodinní příslušníci,“ vysvětlovala právnička Adéla Mikešová, proč jim zkrátila restituční nároky o třetinu. Tehdy měla Bečvářův statek na pozemkovém úřadu na starosti ona.

Ještě v letech 2007 a 2008 se dědicové po Anně a Josefovi pokusili získat majetek po Janu Mariovi v dodatečném projednání dědictví, ale Městský soud v Praze je odmítl s tím, že se jen snaží obejít restituční zákon. Tehdy již všechny dědice ze závěti, tedy Činčerovy a Formanovy ze Všenor i Emilii Bednářovou z Prahy, zastupoval advokát Daniel Honzík. 

 

A jedeme

Tím by mohla kauza Bečvářova statku skončit, ale ona se teprve rozjela.

V letech 2009 a 2010 proběhlo na pozemkových úřadech i v sesterském pozemkovém fondu personální cunami. V tehdejší ODS probíhal boj o moc a spojence bylo třeba odměnit. Na nejvyšší posty nastoupili ve velkém straníci z Liberce i Prahy. V čele pozemkového fondu se objevil fanoušek libereckých Bílých Tygrů Radim Zika, jeho náměstkem přes právo a restituce se stal advokát Petr Šťovíček. (Později  na sebe nechtěně upozornil drahými dárky pro přítelkyni premiéra Nečase; obraz „Rittig jako nejvyšší řecký bůh Zeus“ k narozeninám lobbisty Ivo Rittiga připravil Šťovíčka v roce 2014 o vedení Státního pozemkového úřadu.)

Z pražského pozemkového úřadu jako první odešla již v roce 2009 právnička Mikešová, která restituci Bečvářova statku řešila a majetek po Janu Mariovi Bečvářovi nevracela. Spis přebral její kolega, specialista na složité případy Jan Horák, a hned třikrát, jak po letech tvrdil u soudu, se spletl. Do konce roku potvrdil restituentům zastoupeným Danielem Honzíkem náhrady za pozemky, které Jan Maria vlastnil nebo spoluvlastnil: existenci tohoto velkostatkáře bez dědiců v rozhodnutích úplně ignoroval.

Na pozemkovém úřadě v Praze se následně vyměnilo vedení. Ředitel po debatě na ústředí na ministerstvu zemědělství zjistil, že už vlastně „Prahu“ nechce dělat, a na jeho místo nastoupila nová ředitelka. Restituce Bečvářova statku se rozjela jak buldozer. 

Pokud přistoupíte na argumentaci restitučního specialisty doktora Horáka o „omylech“, potom musel být v této době již úplně popletený. Restituenty zastoupené advokátem Danielem Honzíkem začal v té době označovat v nových restitučních rozhodnutích jako pokrevní příbuzné statkáře Jana Marii Bečváře. Pro připomenutí, jemu ze tří sourozenců patřilo nejvíc nemovitostí sebraných komunisty a zemřel bez závěti. Děti neměl ani on, ani jeho sourozenci, statkářský rod ze Strašnic v roce 1990 vymřel. 

Doktor Horák přesto udělal ze sousedky Josefa Bečváře, Emilie Bednářové, jeho dceru – v rozhodnutích ji totiž označoval za neteř statkáře Jana Marii Bečváře. A ze sousedů Anny Bečvářové-Keilové ve Všenorech, učitele Františka Činčery a stavitele Štěpána Formana, se stali synovci mrtvého statkáře. V roce 2010 již ani jeden z nich nežil, takže v Horákových rozhodnutích figurovali tři potomci učitele Činčery a dcera pana Formana.

Rod Bečvářových tím vlastně vstal z mrtvých a mohlo se dál restituovat. Přesně tento „omyl“, změna na příbuzné, byl totiž jedinou cestou, jak se dostat k restitučním náhradám po statkáři Janu Mariovi Bečvářovi. Jak již bylo zmíněno, Městský soud v Praze nyní vyčíslil hodnotu těchto „omylů“ doktora Horáka a jeho nadřízených na 1,4 miliardy korun.

Restituenti proti označování za příbuzné a zjevně podivné restituci neprotestovali. Vše prý řešil s advokátem Honzíkem jen jeden z nich, a to Zdeněk Činčera. „Nijak jsem nereagovala. Řekla jsem to Zdenovi, hele, tohle je lež, jak jsem mohla reagovat?“ vypovídala u soudu jeho sestra Jana Řezbová.

Zdeněk Činčera, styčný důstojník mezi restituenty a advokátem Honzíkem, si prý ničeho nevšiml, dokud si o tom nepřečetl v novinách. Při čtení restitučních rozhodnutí se údajně soustředil na odškrtávání parcelních čísel. „Média z nás udělala podvodníky a falešné restituenty, to mě irituje a nemohu to vůbec překousnout,“ stěžoval si na novináře: jmenovitě na Vojtěcha Blažka, který o manipulacích s pozemky začal psát v Hospodářských novinách jako první. 

Pozemkový úřad v čele s novou ředitelkou Evou Benešovou začal v roce 2012 vydávat pozemky soukromých vlastníků, kteří je získali dříve v dobré víře a na základě dokumentů se domnívali, že se jich žádná restituce netýká. Společnost Metrostav měla v místě, kde býval žižkovský statek Jana Maria Bečváře, hotový dům s více než stovkou bytů k prodeji a další v přípravě; a zdálo se, že o pozemky může přijít. 

Právnička Metrostavu proto začala pátrat a z rodného a oddacího listu Emilie Bednářové, tedy sousedky Josefa Bečváře, zjistila, že s rodem Bečvářových nemá nic společného. Po Janu Mariovi tedy nemohla nikdy nic restituovat a klubko údajných „omylů“ se začalo rozplétat.

Pozemky z restituce Bečvářova statku byly v katastru zapisovány na jednoho z restituentů, konkrétně Zdeňka Činčeru. Podle jeho výpovědi se však mezi sebou dělili o výnos z prodeje náhradních pozemků všichni restituenti. Jedny z prvních pozemků prodal Zdeněk Činčera společnosti spojené s Davidem Michalem, což byl dvorní advokát Ivo Rittiga. Šest hektarů stavebních parcel na okraji pražské vilové čtvrti Hodkovičky prodal Zdeněk Činčera společnosti spojované s Rittigem za 44,3 milionu, přičemž pozemky se pak v sérii následných převodů prodaly za několikanásobek; naposled v roce 2017 většinu z těchto parcel získal developer Skanska Reality za 480 milionů korun.

Největší balík pozemků prodal Zdeněk Činčera firmám propojeným s akciovou společností Bečvářova, a to velmi levně:  za vyhláškové ceny pro oceňování restitucí z počátku devadesátých let. Tehdy bylo maximem 250 korun za metr stavebního pozemku v Praze.  Podle Činčery měli restituenti dostat z tohoto obchodu asi 85 milionů hrubého, tedy zlomek tržní hodnoty prodávaných pozemků.

Majiteli společnosti Bečvářova byli prý na počátku Zdeněk Činčera a advokát Daniel Honzík zastupující všechny restituenty, včetně nyní již šestadevadesátileté Emilie Bednářové. Komu a za kolik převedl svůj podíl ve společnosti Bečvářova, si Zdeněk Činčera u soudu také nevybavil. Nevěděl, zda čtyřicetiprocentní podíl ve firmě nyní drží Honzík pro něj a další restituenty, netušil ani, jakou může mít společnost Bečvářova naplněná lukrativními pozemky hodnotu. To byl překvapivý moment, protože Zdeněk Činčera je odborník a většinu kariéry pracoval v bankovnictví. Za minulého režimu pracoval ve Státní bance československé (SBČS), kde se v osmdesátých letech stal členem vedení. Jako prověřený člen KSČ však měl i paralelní kariéru. Byl dlouholetým příslušníkem vojenské kontrarozvědky v záloze, což bývala součást StB údajně bránící vojáky před vnitřním i vnějším nepřítelem. V listopadu 1989 byl povýšen na majora, zároveň v centrále SBČS vedl četu Lidových milicí. Po revoluci se Činčera stal členem prezidia Fondu národního majetku, radil poslancům s bankovnictvím a poté byl generálním ředitelem ústecké Universal banky, ovládané Mosteckou uhelnou a dalšími podniky ze severu.

Více světla do toho, jak se to má s majiteli společnosti Bečvářova, vnesl spolumajitel skupiny Syner a libereckých hokejových Tygrů Petr Syrovátko. K obchodům s pozemky jej jen prý náhodou přizval advokát Daniel Honzík a Petr Syrovátko se stal prvním investorem ve společnosti Bečvářova. Jeho vklad měl sloužit k vyplacení restituentů a zaplacení daní, následně se měly pozemky zhodnotit výstavbou. Do společnosti však vstoupili další investoři a Syrovátkův podíl se snížil z šedesáti na patnáct procent. Čtyřicet procent držel dál advokát Honzík, třicet procent trojice podnikatelů a lobbistů – Roman Janoušek, Tomáš Hrdlička a Karel Pražák. Zbylých patnáct procent získal bývalý liberecký zastupitel Jaroslav Mejstřík. 

Reportéři ČT nedávno zveřejnili přepis odposlechů Romana Janouška a Daniela Honzíka pocházející z případu spolupracovnice a partnerky premiéra Nečase Jany Nagyové (v kauze Bečvářova statku nebyly použity). Z nich mimo jiné vyplývá, že restituenti dostali zaplaceno jen jako nosiči restitučních nároků: a protože jim nebylo možné vrátit původní nemovitosti, získali podle zákona náhradní pozemky – a ty už si zmínění podnikatelé rozparcelovali: „My stát neokrádáme. Prostě zaplatili jsme dopředu restituentům a teď si dělíme to, co zbylo. Tak co, ať nám všichni políbí prdel,“ citovali Reportéři ČT Daniela Honzíka v rozhovoru s Romanem Janouškem.

Advokát Daniel Honzík toho u soudu moc vysvětlit nemohl, protože ho paní Bednářová a další restituenti nezbavili mlčenlivosti. Uvedl, že čtyřicet procent společnosti Bečvářova je jen jeho a s restituenty má dohodu o dělbě případných výnosů z akcií. Jeho výslech se poté stočil na historickou, estébáckou linku. Předsedkyně soudního senátu to následně vysvětlila zaskočeným obhájcům tím, že to je relevantní součást kauzy Bečvářova statku, protože v příběhu vystupuje v různých rolích více agentů bývalé StB.

Danielu Honzíkovi se na otázky okolo jeho spolupráce se Státní bezpečností odpovídat nechtělo a před soudem mlžil. Za komunistů prý pracoval pro vojenskou kontrarozvědku, jezdil „do zahraničí hájit naše občany, kteří se dostali do problémů v německy mluvících oblastech“. Měl prý služební diplomatický pas se jménem Danny. 

Realita však byla podle dokumentů StB méně romantická. Státní bezpečnost Daniela Honzíka zmáčkla zkraje osmdesátých let kvůli jeho nejlepšímu kamarádovi a spolužákovi z právnické fakulty Aleši Hušákovi, pozdějšímu vládci loterijní Sazky a českého sportu. Oba byli hyperaktivní členové SSM na Praze 10 a estébáci si mysleli, že chtějí vytvořit alternativní hnutí na právnické fakultě. Honzík svému kamarádovi při výslechu na StB moc nepomohl, když ho do protokolu citoval: „Hušák mi řekl, že jelikož je můj přítel, tak až budou věšet komunisty, tak mě odřízne.“ Hušákovi kvůli tomu hrozil vyhazov ze školy, nicméně oba to nějakým způsobem ustáli. Následně se také oba stali agenty StB. 

Daniel Honzík byl na vojně přeřazen k vojenské kontrarozvědce, poté se v rámci spolupráce s tajnou policií vrátil k boji proti vnitřnímu nepříteli. Jeho zaměřením byl podle záznamu u StB boj proti „exponentům pravice z řad bývalých pracovníků justice a prokuratury“. Podle dobových dokumentů agent Danny donášel na své kolegy z advokátní poradny číslo 2 v Ječné ulici, zejména na obhájce tehdejších disidentů. Magazín Reportér nalezl několik zpráv agenta Dannyho týkajících se právníků Milana Lindnera a také Otakara Motejla, který se stal po pádu komunismu soudcem, ministrem spravedlnosti a ombudsmanem.

Daniel Honzík před soudem odmítl, že by kohokoliv okolo restituce Bečvářova statku znal z doby před rokem 1990 nebo jako bývalého spolupracovníka StB. Doktora Jana Horáka, který svými „omyly“ restituci Bečvářova statku nafoukl o 1,4 miliardy korun, viděl možná jednou v životě na pozemkovém úřadu a o jeho spolupráci s tajnou policií nikdy nic nevěděl.

Jana Horáka zmínky o jeho spolupráci se Státní bezpečností rozzlobily. „Já to pokládám za totální nehoráznost. Nemá to žádnou souvislost s trestním řízením a smyslem je jenom moje dehonestace,“ uvedl. Horák prý jen pracoval na zastupitelském úřadě v Austrálii a shromažďoval údaje o čínských emigrantech v Austrálii. Vůbec nikoho v StB neznal, pouze jednou ho nějaký člověk požádal, aby tyto informace sbíral a odesílal do Československa. Po návratu domů už od něj nikdo nic nechtěl. „Jednalo se výlučně o zahraničí a sedmdesátá léta. Mně bylo 27 let tehdy, dnes mi je 70. Nikdy jsem nikoho neudal,“ reagoval Jan Horák.

I v jeho případě je to však podle dokumentů StB složitější. Státní bezpečnost ho vzala pod křídla krátce po škole jako soudruha z prověřené rodiny. Jeho otec totiž vedl původní hotel Praha určený pro vedení KSČ (jde o dnešní hotel Bohemia za Prašnou branou). StB  vedla Horáka seniora jako svého agenta od padesátých do osmdesátých let.

Horák junior se stal konzulárním úředníkem a spolupracovníkem rozvědky s krycím jménem „Douda“ vyslaným v 70. letech do Austrálie. Hlavní prací bylo získávání informací o Číně, československých emigrantech a hlídání ostatních úředníků. Horák alias Douda odeslal velké množství hlášení a absolvoval desítky utajovaných schůzek s tehdejšími komunistickými špiony. Koncem 70. let ho rozvědka poprvé vyškrtla kvůli riziku, že se jej pokusí získat proti-strana. Rezident rozvědky do jeho hodnocení napsal, že „Doudova neúměrná šetrnost hraničící s lakotou, touha po rychlém zbohatnutí a penězích“ je všeobecně známá.

V osmdesátých letech byl Jan Horák vyslán na ambasádu do Londýna. Jako spolupracovník rozvědky sbíral informace o NATO, vytipovával spolupracovníky mezi Američany a studenty škol a „bránil československou kolonii“ včetně pracovníků tehdejší Živnobanky. Jinak řečeno, hlásil vše podezřelé. Koncem roku 1986 se vrátil do Československa na ministerstvo zahraničí. Podle dokumentů mířil ke kontrarozvědce, u níž se měl hlásit smluveným kódovaným signálem. Na větu příslušníka StB – „Mám pro tebe pozdrav od Vlasty“ – měl Jan Horák odpovědět: „To už je zpátky z Londýna?“ Zda v boji proti nepřátelům režimu koncem osmdesátých let pokračoval, není z dostupných dokumentů zřejmé.

 

Verdikt

Městský soud v Praze Jana Horáka shledal v červenci vinným ze zneužití pravomoci veřejné osoby a odsoudil jej na sedm let. Jeho nadřízenou ředitelku Evu Benešovou potrestal šesti lety. Každý z nich má zaplatit peněžitý trest 4,5 milionu a poškozenému Metrostavu společně přes jedenáct milionů. Předchozí Horákův ředitel, Petr Chmelík, dostal roční podmínku a trest 800 tisíc za nedbalost. Rozsudek je nepravomocný a může se ještě změnit. Předsedkyně senátu Jana Miklová odmítla Horákovu obhajobu, že v jeho případě šlo o omyl nebo chybu. Podle ní šlo o „fatální porušení povinností“ a „naprostou svévoli v rozhodování“. Při odůvodnění rozsudku vypíchla řadu drobností. Jan Horák například tak „počítačově negramotnej“, jak líčil, rozhodně nebyl. Do elektronické databáze restitucí Erna se běžně díval. V době, kdy o Bečvářově statku rozhodoval, nahlížel na dokumenty výlučně k jiným případům, ale během posledních deseti dní v práci se k digitalizovaným údajům o této restituci přihlásil hned čtyřiačtyřicetkrát. Podle předsedkyně senátu je odpovídající také výše peněžitého trestu, mimo jiné i proto, že se doktoru Horákovi bezprostředně před obstavením účtů podařilo „rychlou akcí odklonit“ jinam dva miliony tři sta tisíc.

Soud také rozhodl o zabrání neoprávněně vydaných pozemků v majetku Zdeňka Činčery a akciové společnosti Bečvářova, protože jde o zřejmý výnos z trestné činnosti. „Státní pozemkový úřad vítá, že došlo k odhalení toho, jak celá věc proběhla, a celý případ doběhl do konce. Rozsudek je jednou z cest, jak napravit vzniklé škody a navrátit nesprávně vydaný majetek státu,“ uvedl Adam Rakovský z advokátní kanceláře Rakovský & Partners, která v kauze Bečvářův statek zastupuje pozemkový úřad.

Pokud by byl rozsudek potvrzen, propadnou pozemky státu. A je pravděpodobné, že zákulisní boj o lukrativní státní parcely v Praze vypukne nanovo. Předsedkyně senátu při odůvodňování rozsudku zmínila, že kauza Bečvářova statku vzbudila ojedinělý ohlas a soud již dostal řadu nevyžádaných dopisů. Jeden napsal i společník v Bečvářově, a. s., a známý šíbr Tomáš Hrdlička: v případě, pokud by soud rozhodl o zabrání a propadnutí některých pozemků, by prý měl eminentní zájem o jejich opětovnou koupi.

 

Tento příspěvek vznikl s podporou Nadačního fondu rodiny Orlických.

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama