Kdyby…

Kultura

Stojím před domem, pěkným, honosným, ale omšelým. Opadává mu omítka (jakkoliv byl dům v roce 2005 opraven), balkony jsou vydrolené až k armování. Ani okna, zaprášená a jakoby slepá, nevypadají, že by za nimi kypěl život. Jen dole v přízemí ještě funguje restaurace. Svou slávu už ale taky ztratila. Nad vchodem je cedule, které chybí první písmeno. Možná se brzy ztratí další a další…

Audio
verze

Dům leží v Sofii, hlavním městě Bulharska, v ulici se zvláštním jménem Krakra. Ve dvacátých letech minulého století ho zakoupili Češi (a Slováci), pro které se stalo Bulharsko novým domovem. Tehdy ho nazvali Československý národní dům T. G. Masaryka.

Češi sem přicházeli už od šedesátých let 19. století, kdy se Bulharsko vymanilo z turecké nadvlády a zvalo do své země všechny, kteří by ji pozvedli a pomohli z ní vybudovat moderní stát. Přicházeli sem učitelé, inženýři, řemeslníci, archeologové i hudebníci. Koncem 19. století byli téměř všichni vojenští kapelníci Češi a česká hudební tradice prý velmi ovlivnila bulharské skladatele.

I můj pradědeček z maminčiny strany, Jindřich Spousta, byl důstojník bulharské armády a kapelník posádkové hudby. Jako violoncellista byl dokonce člen carského kvarteta! Druhý pradědeček, Otakar Corna, zase uměl řemeslo a v Sofii, kam přišel se ženou a čtyřmi malými dětmi, založil s bulharským partnerem firmu na kotle a ústřední topení. A protože Češi se v nové vlasti sdružovali stále víc, bylo jen otázkou času, kdy se zmůžou na koupi domu pro společné setkávání, ale i českou školu a jednotu Sokola, které založili taky.

Je říjen 2019 a já stojím v ulici Krakra před domem, v němž se při nácviku na všesokolský slet v Praze, kam se sofijští sokolové v roce 1926 chystali, babička s dědou seznámili. Dovnitř jsem se nedostala. Mají tam snad stále být dokumenty i se jmény mých prarodičů a možná i maminky, taky členky Sokola, ale i tak jsem se cítila zvláštně. Smutně a krásně zároveň.

Jako by bylo nějak předurčeno, že mi vyjde v bulharštině román Rok kohouta (Godinata na petela) měsíc a kus poté, co maminka umřela. Že mě právě teď do Sofie nakladatelství Perseus pozve a na mém pobytu se bude podílet České centrum v Sofii, které se stále menším počtem členů „ eskoslovenského klubu T.G Masaryka“, jak je bez prvního písmenka bývalý národní dům na ceduli u vchodu nazván, spolupracuje.

Alzheimerova nemoc mamince postupně a nenávratně brala minulost. Vzala jí všechny vzpomínky, ale i reflexi současnosti. Sebrala jí celoživotní schopnosti a dovednosti, a dokonce i laskavou povahu. Připravila ji o řeč. Ale když měla světlejší chvilku, promluvila bulharsky! Protože Alzheimerova nemoc ukusuje a požírá mozkové buňky odpředu, a tak to, co je uloženo nejhlouběji, přijde na řadu až jako poslední. Maminka dávno nevěděla, kdo je, že má tři děti a prožila zajímavý a taky jímavý život, ale dobar den a kak si a blagodarja, to říct uměla, dokud z ní nemoc ke konci života neudělala němou.

Shodou náhod se stalo, že jsem právě teď, kdy se s odchodem maminky dennodenně vyrovnávám a každou chvíli si ji v mysli promítám, přijela do země, v níž se narodila a kde v mládí žila. V Bulharsku se po druhé světové válce (země ji prožila celkem bezbolestně, přidala se k Hitlerovi, pak přešla k Sovětům) komunisté chopili moci už v roce 1946. A tak byla fabrika na kotle a ústřední topení, kde můj děda Vincenc pracoval (učil se řemeslu od základu) a kterou měl brzy převzít, ukradena. Znárodněna, jak se oficiálně té zlodějině říká.

 

Rodina se třemi dětmi (původně byly čtyři, ale nejstarší, devítiletý syn v Sofii zemřel pod koly tramvaje) se rozhodla k návratu do své pravlasti, Československa, kde byl, jak víme, komunistický puč o něco později a rodina pak přišla i o to málo, co se jí podařilo provézt. Mé budoucí mamince Anince, jak jí rodiče něžně říkali, tehdy bylo šestnáct let.

Mně je šedesát dva, když poprvé stojím v ulici Krakra. (Už vím, že Krakra Pernický hrdinně vzdoroval byzantskému obléhání.) Podvakrát mě sem dovedl překladatel Krasimir Prodanov, protože poprvé jsem zapomněla fotit. Kdyby nepřišla sametová revoluce, která nás vrátila k demokracii a svobodě, nebyla bych tu. Komunisti mi cestovní pas vzali a já nikam za hranice socialistického Československa nesměla.

Kdyby, kdyby… Přišla bych na svět, kdyby babička Anežka zůstala v klášteře, kam odešla, protože jí Vincenc, když ho táta před svatbou poslal na zkušenou do Německa a Prahy, přestal psát? Narodila bych se, kdyby za Anežkou Vincenc nepřijel až do dvora kláštera na motorce a nezpůsobil tam neskutečný poplach? (Byl jeden z mála, kdo v Bulharsku vlastnil motorku, a jeden z prvních plochodrážních závodníků!)

Vznikla bych, kdyby komunisté v Bulharsku rodině všechno nesebrali a neposlali ji tím zpátky do Československa? Potkala by Aninka v souboru Julia Fučíka, kam začala jako sboristka po příjezdu do Prahy chodit zpívat, sólistu a básníka, začínajícího dramatika Pavku Kohouta? Všiml by si jí táta (jakkoliv byla v souboru nejkrásnější), kdyby ho krátce předtím neopustila jiná kráska, herečka Alena Vránová?

Když se táta účastnil rozloučení se svou druhou ženou, s maminkou, které jsme pojali krásně a vesele jako její vstup do nového života v našich vzpomínkách (ne že bychom taky hodně neplakali), vyprávěl, jak byl kdysi díky mé babičce Anežce jen hodinu volný. Vracel se z rozvodu s Alenou, když na něho před domem babička čekala, aby mu sdělila, že je s ním jejich Aninka těhotná. A že si ji musí vzít!

A tak jsem se jako poslední ze tří Kohoutových dětí narodila Anince a ne Aleně Vránové, i když jsme si o tom kdysi s tátovou první ženou vesele povídaly. Při našem seznámení mi řekla: Vždyť vy jste skoro moje dcera!

Nejsem Bulharka jako potomci Čechů, kteří v Bulharsku zůstali se svými láskami a postupně ztratili české kořeny. Přišla jsem na svět tady, doma, v Praze, díky osudovým zvratům i náhodám v životě předků, i těch, co žili v Sofii.

Až dům v ulici Krakra prodají anebo až ho zboří, zmizí i kus mé historie, která by ani nezačala, kdyby…

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama