Jak těžké je psát

Názory

"Psaní jednoduše občas nenávidím, ale dlouhodobě miluji."

Audio
verze

Když se mnou před čtyřmi roky dělal rozhovor zkušený novinář z jednoho prestižního českého týdeníku, požádal jsem ho o radu. Zrovna jsem totiž byl v polovině psaní nové knížky a vůbec mě to nebavilo. „Petře, poraďte mi, prosím. Co děláte pro to, aby vás psaní bavilo?“ zeptal jsem se. Petr jen pokrčil rameny. „To se ptáte nesprávného člověka. Já rád mluvím s lidmi, sháním zdroje, vymýšlím koncepci článků… ale samotné ťukání do klávesnice rád nemám.“ – „A nevíte alespoň o někom z kolegů, koho by ťukání bavilo?“ nevzdával jsem se. – „Nevím o nikom. Podle mě psaní nesnáší všichni stejně.“

Pravda, určitě bychom našli i výjimky. Třeba takovému Salingerovi prý dělalo radost právě psaní a o vydávání knížek se moc nezajímal. Sám jsem ale tehdy dobře věděl, o čem Petr mluví. Kdykoli pracuji na nové knížce, často se zapřísahám, že už to nikdy neudělám. Pak ji ale po roce poprvé držím vytištěnou v ruce… a okamžitě začnu hledat náměty na další. Psaní jednoduše občas nenávidím, ale dlouhodobě miluji. Důvody k lásce si jistě dovedete představit – jedná se o romantickou a svobodnou činnost, při níž se dozvím spoustu nových věcí a poznám zajímavé lidi. O negativech sám moc nemluvím, abych nepůsobil nevděčně, ale přesto si dnes dovolím udělat výjimku.

První mrzutostí je, že ťukat do klávesnice jednoduše nepředstavuje žádnou velkou zábavu. Je to hluboce introvertní činnost, na kterou se musíte hodně soustředit. A text přibývá strašlivě pomalu. Představte si, že celý den prosedíte u počítače, a přibudou vám jen třeba dvě promile výsledného rozsahu. Navíc si nikdy nemůžete být jistí, zda jste je nenapsali zbytečně.

 

Pořád po sobě totiž něco předěláváte. To je další věc, která mě štve. Formulovat myšlenky do vět je totiž jako stavět vysokou věž z hromady kamení – nekonečně možností a žádný standardizovaný postup. A tak do vyčerpání ducha přidáváte, mažete a měníte slova, aniž byste si mohli být jistí, jaká formulace je nejlepší.

Když už jste konečně s něčím spokojeni, musíte si to po odevzdání rukopisu obhájit před editorem. Ten škrtá, mění, kritizuje – a co je vůbec nejhorší, obvykle má pravdu. Po mnoha bolestných změnách se s ním dohodnete na finální podobě textu a máte pocit, že je hotovo. To je ale jenom další past.

U knih totiž přichází dvě až tři kola pravopisných a stylistických korektur, při kterých se text znovu zbarví do červena. Tentokrát už dokonce na rozdíl od editorských úprav neřešíte odstavce, ale zabýváte se jednotlivými slovy. A těch je v průměrné knize kolem sta tisíc.

Když se knihy konečně ujme sazeč, přichází pro změnu období bolestných kompromisů. Ilustrace a další grafické prvky totiž skoro nikdy nejde umístit na ideální místo.

Sazba je konečně hotová a vy už jen čekáte. Kniha se několik týdnů tiskne, další týden trvá ji dostat do knihkupectví. Od začátku psaní uplynul rok a vy stále nevíte jednu věc. Je vůbec dobrá?

A to se dozvíte až za pár měsíců. Většinu knih totiž lidé kupují jako dárek k Vánocům. A teprve pak přichází ta opravdová chvíle zúčtování a kritiky.

 

 

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Advertisement
Reklama
Advertisement