Kdo chtěl zabít sponzora ČSSD?

Report

Pokus o vraždu sponzora ČSSD Ivana Lhotského z roku 1999 nebyl nikdy řádně vyšetřen – a dodnes patří k nejvážnějším mementům sociálnědemokratické vlády, kterou tehdy vedl současný prezident Miloš Zeman. Letos 1. března by měl být podle platných zákonů tento případ promlčen. Z informací magazínu Reportér vyplývá, že v roce 2005 dospěli policisté k závěru, že mají dost informací k jeho vyšetření. Policejní analýza však skončila v šuplíku.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Odložené případy – tak zní název televizního seriálu, v němž se speciální jednotka z oddělení vražd ve Filadelfii zabývá neobjasněnými zločiny z minulosti. Kdyby ovšem podobná jednotka existovala nikoli v Česku (a nejen v televizi), jeden nevyřešený případ by se jí přímo nabízel.

Jde o kauzu postřeleného sponzora sociální demokracie Ivana Lhotského v roce 1999, tedy v době, kdy vedl stranu nynější prezident Miloš Zeman.

Policie tehdy po necelém roce případ uzavřela s tím, že nezjistila pachatele, a případ odložila. A prvního března 2019 uplyne dvacetiletá promlčecí lhůta – pak už nebude možné případného pachatele dostat před soud. 

Magazín Reportér se k této kauze vrátil a objevil dosud neznámé skutečnosti.

Každá epizoda zmíněného amerického seriálu začíná návratem do minulosti, kdy můžeme vidět budoucí oběť v posledních dnech či hodinách jejího života. Poté následuje záběr na mrtvé tělo oběti, pak se děj přesune do současnosti, kdy se odloženého případu ujme zvláštní policejní jednotka a začne vraždu opět vyšetřovat. 

Takže nejdříve návrat do minulosti.

V pondělí 1. března 1999 se hodinu před půlnocí rozezvučel na parkovišti pražského sídliště Černý Most alarm. Zničehonic začalo houkat auto zaparkované v Cíglerově ulici. Podnikatel Ivan Lhotský ještě nespal.

Podíval se z okna, a když viděl, že houká jeho octavia, sebral se a šel se na alarm podívat. Myslel si, že mu vůz chtěl někdo ukrást. Ale jen co sešel dolů, auto se utišilo. Lhotský se rozhlédl kolem, ale nikoho neviděl. Šel tedy zpět domů. Zamkl za sebou velké prosklené vchodové dveře, chtěl se otočit směrem k výtahu, jenže v tu chvíli se před ním objevil maskovaný muž, jenž byl schovaný ve sklepě. Vytáhl zbraň a vypálil dvě rány. Jedna mířila do hrudi, druhá přímo do hlavy. Lhotský se zhroutil na zem. Maskovaný muž proskočil sklem vstupních dveří a zmizel v potemnělém sídlišti. Lhotského pak našla v tratolišti krve jeho žena.

Lhotský jako zázrakem přežil, měl však trvalé následky. Skončil jako invalida na vozíku a ztratil paměť.

 

•••

Jakou zbraň pachatel použil, policie neví. Vrah zřejmě použil lapač nábojnic, aby za sebou nenechal stopy a mohl rychle utéct. Podle balistické expertizy fragmentů střel z těla Lhotského policie nicméně zapsala do spisu, že mohlo jít o „střelu ráže 22 Flobert“.

Takzvané „flobertky“ nejsou typickou zbraní, které používají nájemní vrazi. Jsou ale lehce dostupné na trhu. Zblízka jsou nebezpečné i pro člověka, prostřelí měkké dřevo s tloušťkou jednoho centimetru. Možná právě proto, že nešlo o jinou zbraň, nakonec Lhotský přežil svou smrt. Střelec podle policie chtěl Lhotského zabít. Byl si totiž jistý že dvě rány, z toho jedna do hlavy, budou smrtelné.

Magazín Reportér ovšem zjistil, že policie nezveřejnila jednu zásadní věc. 

Měla totiž důležitého svědka přímo z místa činu, který si byl jistý, že hodinu před pokusem zavraždit Lhotského viděl u domu podezřelého muže. Jeho věk odhadoval na čtyřicet let. „Byl asi 180 centimetrů vysoký, štíhlé postavy. Vážil odhadem osmdesát kilo. Na očích měl brýle,“ řekl policistům svědek. A dodal, že tohoto muže viděl v domě už koncem ledna 1999.

„Když jsem vcházel v lednu 1999 do paneláku v Cíglerově ulici, viděl jsem u vchodových dveří chlapa, který stál u zvonků. Když jsem odemkl dveře, vešel se mnou dovnitř a jel se mnou výtahem. Ptal se na Lhotského, v kterém bytě bydlí,“ uvedl klíčový svědek.

Podle něj měl podezřelý v ruce tašku nebo kufřík černé či hnědé barvy. „Na sobě měl šedý plášť a šedý klobouk. Při rozhovoru jako by mírně zadrhával,“ uvedl svědek. „Svědek si je absolutně jistý, že se jedná o stejného muže, kterého spatřil 1. března 1999 hodinu před střelbou nedaleko místa činu,“ uvádí se v dokumentech policie.

Další svědek viděl v den střelby kolem deváté večer z okna svého bytu před domem bílou dodávku, zřejmě mercedes. 

 

U auta postávalo pět mužů. „Všichni se okolo sebe rozhlíželi, kontrolovali okolí. Jeden z mužů byl vysoký, měl sportovní postavu, světle hnědý dlouhý plášť, tmavé kalhoty a tmavý klobouk,“ uvedla svědkyně do protokolu. Policisté k tomu pak doplnili: „Popis se shoduje s popisem muže od klíčového svědka, jenž viděl podezřelého v lednu i v den vraždy.“

Tento muž byl podle svědkyně hlavní postavou skupiny mužů, rozhazoval rukama a mluvil; prý se zdálo, že ostatním něco vysvětluje. „Svědkyně odešla od okna a po návratu k oknu, asi za deset minut, již na ulici vozidlo neparkovalo,“ stojí v zápise detektivů.

Další svědek, který vykoukl ven z nedaleké výtopny ve chvíli, kdy se spustil alarm octavie, viděl od houkajícího auta odcházet muže s čepicí na hlavě. Měl na sobě sportovní „basebalku“. Pokud patřil k oné pětici, měl zřejmě za úkol vylákat Lhotského ven.

Další muž, kterého viděli svědci, byl patrně samotný střelec. „Dne 1. 3. 1999 ve 23 hodin a 15 minut spatřila další svědkyně muže, který vyběhl ze zadního vchodu domu č. p. 1088 v Cíglerově ulici. Muž seskočil ze schodů vedoucích k zadnímu vchodu domu a utíkal směrem na hlavní ulici, kde svědkyni zmizel z dohledu mezi domy. Svědkyně byla od vchodu domu vzdálena asi pět metrů, a když přišla na úroveň vchodu, tak si všimla, že sklo domovních dveří bylo rozbité,“ stojí v úředním záznamu. (Což odpovídá úvaze, že vrah po střelbě proskočil skleněnými vchodovými dveřmi a utekl.)

Jiná svědkyně slyšela dva výstřely, řinkot skla a křik muže. Bylo to krátce po 23. hodině. Z okna svého bytu pak zavolala na manžela, který právě seděl v autě před barákem se svým bratrem. „Jděte se podívat, co se stalo,“ křikla na něj z okna. Manžel svědkyně pak spatřil muže, jenž od domu utíkal. Byl to zjevně vrah. „Byl vysoký, měl tmavé oblečení a v pravé ruce držel světlou, asi igelitovou tašku,“ uvedl svědek.

Vrah v tašce podle policie schovával pistoli.

V témže okamžiku žena, která předtím volala na svého muže, uviděla ze svého okna, jak z nedaleké vedlejší uličky vyjelo rychle malé tmavé auto, pravděpodobně zahraniční výroby, a odjelo směrem, kde je vstup do metra Rajská zahrada. „Vozidlo vyjelo velmi rychle, aniž by zpomalilo svou jízdu při nájezdu na hlavní,“ píše se v záznamu policie.

V autě prý byli dva lidé. Podle všeho jeli nabrat střelce, který právě vbíhal na hlavní ulici od zadního vchodu domu, v němž Lhotský bydlel.

 

•••

Podle informací Reportéra policie tyto informace tajila před veřejností, protože byla na stopě, která mohla vést k objasnění zločinu. V červnu 2005 se proto rozhodla k případu znovu vrátit. Vypracovala několikastránkovou analýzu, která měla přesvědčit nadřízené a případně státního zástupce, aby byl případ znovu otevřen.

K tomu však nikdy nedošlo. Což vyvolává logické dohady, zda v horních patrech vedení státu vůbec existovala vůle tento případ, který byl spojen s vysokou politikou, objasnit.

Spis nyní leží v archivu jako „odložený“: nikdo už na něm zjevně nepracuje. „S ohledem na stáří věci není možné zjistit bližší informace prostřednictvím elektronického informačního systému. Papírový spis se nachází ve spisovně,“ řekl Reportéru tiskový mluvčí Městského státního zastupitelství v Praze Aleš Cimbala. 

Co vedlo policisty v polovině roku 2005 k závěru, že bylo možné případ objasnit? 

Zjistili totiž, kdo by mohl být muž s kloboukem na hlavě, který byl viděn na místě činu. Detektivové na to přišli poté, co se jim podařilo sestavit verze pravděpodobného motivu vražedného útoku.

Policie se od samého začátku domnívala, že v něm šlo o politiku. A to i přes původní ujišťování Miloše Zemana, že tomu tak nemohlo být. „Představa, že pan Lhotský by byl zavražděn, nebo že byl pokus o jeho zavraždění v jakékoli souvislosti se sociální demokracií, je natolik bizarní, že si myslím, že ani sebepitomější novinář tuto představu nebude hájit,“ uvedl Zeman pár dnů po útoku na Lhotského.

„Vyhodnocením všech soustředěných materiálů, operativních informací a veřejných zdrojů lze konstatovat, že útok na Lhotského má souvislost s finanční politikou ČSSD, a to buď jako celkové financování strany, nebo financování volební kampaně před parlamentními volbami v roce 1998,“ napsala policie do své analýzy v roce 2005.

Ivan Lhotský byl totiž podnikatel, jenž byl v letech 1998 až 1999 využit k tajnému způsobu financování ČSSD. Přes firmu TIA, kterou založil on a vlivný právník Miroslav Jansta, protekly na účty spojené se sociální demokracií desítky milionů korun. 

Po útoku na Lhotského vyšlo najevo, že ČSSD skrývala tajného mecenáše, který přes firmu TIA půjčil Zemanově straně 30 milionů: k nim se později přihlásil podnikatel Karl Heinz Hauptmann, spoluzakladatel developerské firmy ECM. 

Ovšem detailní rekonstrukce účetnictví ČSSD, kterou policie také držela léta v tajnosti, navíc ukázala, že z účtu další Hauptmannovy firmy Anverse, která sídlila v irském Dublinu, odešlo pro účely sociální demokracie od prosince 1997 do října 1998 v několika částkách celkem 63 milionů korun. Zčásti přes firmu TIA, zčásti přes společnost Nadace Euro a také přes sociálnědemokratickou společnost CÍL.

Ví se, že tento model financování vymyslel právník Jansta. V té době patřil ke křídlu sociálních demokratů, které reprezentovali Stanislav Gross, Petra Buzková či Vladimír Špidla. Tato grossovská skupina bojovala v té době o vliv v ČSSD s křídlem reprezentovaným Miroslavem Šloufem, šéfporadcem Miloše Zemana. (Jansta se přitom později, po roce 2012, stal podporovatelem Miloše Zemana v jeho prezidentském tažení.)  

Ze svědeckých výpovědí tehdejších členů Zemanovy vlády a vysoce postavených funkcionářů sociální demokracie si policie udělala plastický obrázek o dění ve straně.

„Je zcela evidentní, že ČSSD nebyla vnitřně jednotná, že existovala dvě uskupení, která mezi sebou soupeřila o vliv uvnitř strany… Před volbami 1998 přitom údajně existoval plán na převzetí moci lidmi kolem Šloufa, tedy výrazných přívrženců Zemana. Plán měl počítat s tím, že by se odstranili z funkcí nepohodlní Gross, Buzková, Špidla či Ivo Svoboda, nebo by se oslabil jejich vliv, jenž výrazně zesílil v roce 1997, kdy byl Ivo Svoboda zvolen místopředsedou ČSSD a stal se hlavním pokladníkem strany,“ uvedla policie v analýze.

Tento Šloufův plán však, jak se později ukázalo, narušil právě Gross tím, že před volbami 1998 zajistil financování kampaně. A kdo přinesl peníze do kasy, které pomohly vyhrát volby, ten si zajistil v ČSSD neotřesitelnou pozici. I když sociální demokracii šéfoval Zeman se Šloufem v zádech, nemohli oslabit či úplně zlikvidovat vliv grossovského křídla, jež si pak po volbách skutečně nárokovalo posty ve vládě a v parlamentu. Špidla se stal vicepremiérem a ministrem práce a sociálních věcí a Ivo Svoboda se usadil do křesla důležitého ministra financí. Petra Buzková uhájila post místopředsedkyně Poslanecké sněmovny, stejně jako Gross (jenž odešel z parlamentní funkce až v dubnu 2000, kdy se stal ministrem vnitra).

 

•••

Zajímavé je, že rozbuškou aféry kolem tajného financování ČSSD a odhalení identity Lhotského a firmy TIA jako prostředníka se staly povolební spory mezi oběma křídly sociální demokracie. 

V lednu 1999 totiž z okolí Miroslava Šloufa unikl na veřejnost jeden dokument týkající se financování strany – šlo o neproplacený šek na šest milionů, který vystavila firma TIA: zavázala se uhradit peníze reklamní agentuře MPL, která pracovala před volbami pro ČSSD. (Vedení této agentury mělo blízko ke Šloufovi.)

Jak popisuje policie ve své analýze – potíže nastaly, když Lhotský na dotaz novinářů ohledně šeku pro reklamní agenturu pracující pro ČSSD popravdě řekl, že jeho TIA skutečně posílala straně finance. „Logika a pravdivost jeho odpovědi spočívala v tom, že věděl o transferu peněz od společnosti Anverse Ltd. přes firmu TIA pro ČSSD, přestože peníze vždy předisponoval na Nadaci Euro nebo společnost CÍL. Konečným adresátem byla totiž vždy ČSSD. Okliku přes další subjekty v tomto transferu nebral Lhotský logicky v potaz,“ popsala policie vývoj případu. 

Vyjádření Lhotského odhalující konstrukci, jíž se financovala ČSSD, se však pochopitelně nezamlouvalo té skupině sociálních demokratů, která onen penězovod vybudovala. Barbora Snopková, poradkyně ministra financí Iva Svobody, jenž k této skupině patřil, vyzvala Lhotského, aby „se podíval, zda v účetnictví své firmy najde zmínku o bankovním spojení přímo na sociální demokracii“. 

Žádná taková zmínka však neexistovala, protože Lhotského TIA byla uprostřed řetězce, přes nějž peníze tekly. Lhotský tak svou původní informaci dementoval, „což ale vyvolalo další spekulace o věřiteli nebo sponzorovi,“ píše se v policejní analýze. „Lhotský tak byl atakován novináři, a proto mu bylo Janstou doporučeno, aby odjel mimo Prahu, než se situace uklidní. Z tohoto důvodu odjel Lhotský na hory, odkud se vrátil v polovině února 1999. Jansta k tomu uvedl, že poslal Lhotského na hory z obav, že by mohl podlehnout tlaku novinářů a říci ještě něco jiného. Co by to mělo být, nespecifikoval.“

V únoru 1999, kdy se vnitrostranický spor řešil stále v médiích a kdy ministr financí Ivo Svoboda odmítal společně se Snopkovou jmenovat skutečného věřitele  ČSSD s odvoláním na jeho přání zůstat v anonymitě, proběhlo podle policie několik schůzek. Těch se účastnili Gross, Snopková a Jansta. A za firmu ECM byznysmena Hauptmanna zapojenou do stranického financování byli na setkáních přítomni její zástupci Peter Fellegi a Milan Janků.

„Zde se řešila vzniklá situace s tím, že je to vážný problém,“ stojí v policejní analýze případu. „Na jedné ze schůzek měl Jansta prohlásit, že si tento problém vezme za svůj a že ho vyřeší. Gross tuto schůzku připustil a nepopřel ani možnost, že Jansta se takto vyjádřil. Uvedl však, že ,jestli to Jansta řekl, tak tomu nepřikládal žádnou velkou váhu, neboť většina takovýchto osob je velkohubých‘,“ napsali policisté. (Právník Jansta odmítl, že by měl se střelbou na Lhotského něco společného. „Později jsem dostal z BIS informaci, že se mě někdo snažil do případu Lhotský navlíknout. Ale byla to jen hra, jak mě potopit. Já s tím fakt nic nemám,“ řekl mi Jansta již dříve.)

Policie také zdůraznila, že špičky ČSSD od samého začátku věděly, že za tajnými půjčkami stojí firma Anverse patřící byznysmenovi Hauptmannovi, spoluzakladateli developerské firmy ECM. „Došlo k několika pracovním schůzkám a minimálně jedna schůzka proběhla i za společné účasti Miloše Zemana, Hauptmanna a Janků. Jinými slovy, Zeman i Gross věděli od samého začátku, kdo je věřitel ČSSD. Tuto skutečnost potvrzují ve svých výpovědích Jansta i Janků. Kdyby v té době byli nejvyšší představitelé ČSSD k médiím, vlastním voličům a ostatním občanům otevření a pravdomluvní, tak kauzy TIA a následně Lhotský pravděpodobně nemusely vzniknout,“ uvedla policie.

 

•••

Rok a půl po vražedném útoku se Ivanu Lhotskému z velmi malé části vrátila paměť: 4. září 2000 proto do protokolu uvedl, že se mu vybavila jedna skutečnost, která se váže k období před útokem. 

„Jednalo se o to, že jsem se setkal s Františkem Mrázkem, který mi nabízel částku 20 milionů korun za to, když mu odprodám dluh, který u společnosti TIA měla ČSSD. Tuto nabídku jsem odmítl. Víc si nepamatuji. Jen to, že moje firma poskytovala Mrázkovi daňové poradenství. Také se mi vybavilo, že jsme byli s rodinou na horách, ale na další skutečnosti z doby před útokem si nedokážu vzpomenout,“ sdělil Ivan Lhotský.

Policie již před tímto výslechem prověřovala na základě dalších výpovědí, zda za útokem na Lhotského nestojí právě Mrázek. V té době už figuroval v policejních databázích jako podezřelý z objednání minimálně dvou vražd. Mrázek byl považován za mafiánského kmotra, který měl osobní vztahy s politiky, byznysmeny, policisty a představiteli justice a zároveň udržoval i důvěrné styky s podsvětím.

Policie pak několik let sledovala a odposlouchávala Mrázka. „Kontakt na politiky udržoval jak napravo, tak nalevo politického spektra. Hlavní osobou ve vztahu k ČSSD byl Miroslav Šlouf… Prostřednictvím těchto kontaktů měl (Mrázek) přístup k různým informacím, které využíval ve vlastním ekonomickém zájmu,“ konstatovala policie.

Kdyby Mrázek vlastnil doklady o tajném financování ČSSD, určitě by toho využil a tlačil by na tehdejší vládu Miloše Zemana, aby mu vyšla vstříc. Mrázkovi šlo v té době zejména o takzvanou deblokaci ruského dluhu – tedy zaplacení částky, kterou Rusko coby nástupnický stát SSSR dlužilo České republice ještě z dob komunismu.

Mrázek sice při výslechu popřel, že by nabízel Lhotskému 20 milionů, ale potvrdil, že usiloval o provizi z deblokace ruského dluhu. To byl obrovský byznys, ve kterém se Mrázek angažoval se svým obchodním partnerem z Rakouska, izraelským podnikatelem Barakem Alonem, známým též kvůli podezření z několikamiliardového tunelu v Komerční bance. 

Alonova firma Korax Holding chtěla získat od české vlády povolení deblokovat ruský dluh, který se vyšplhal na astronomickou sumu 3,6 miliardy dolarů. Rusko naznačovalo, že by za určitých podmínek souhlasilo s částečným umořením dluhu ve výši 2,5 miliardy dolarů, v přepočtu (podle kurzu z března 1999) přes 85 miliard korun. Pro Mrázka by to byl životní kšeft.

Bývalý ministr financí Ivo Svoboda policistům Mrázkovu aktivitu potvrdil. „K osobě Mrázka Svoboda uvedl, že ho blíže nezná, ale ví, že nabízel na ministerstvu financí různé služby týkající se vymáhání finančních pohledávek ČR v zahraničí,“ píše se ve zprávě policie.

 

•••

„Nechápu, proč jsem spojován s útokem na Lhotského?“ řekl při policejním výslechu Mrázek. „Nepopírám, že jsem negativně známá osoba, která má napojení na podsvětí, jak to o mně píší média. Ale jsem si jistý, že v tomto případu jsem se někomu jen hodil jako ten, na kterého se to svalí. Já to ale nebyl a zájem na jeho smrti jsem neměl. Ani to nemá žádnou logiku, protože by se tím nic nevyřešilo,“ řekl policistům Mrázek.

Podle něho stáli za pokusem zabít Lhotského lidé, kteří chtěli změnit způsob, jímž se měl deblokovat ruský dluh. „Šlo jim o to, maximálně znevěrohodnit osoby, které se ucházely o deblokaci ruského dluhu, tedy osoby kolem rodiny Alonů,“ řekl Mrázek. Rodina Baraka Alona emigrovala, jak vysvětloval Mrázek, z Ruska a podnikala v Izraeli i Evropě. „Starý Alon (Šlomo) měl velmi vlivné kontakty na nejvyšší politiky v Rusku. S mnohými byli blízcí přátelé. Alonové využili těchto kontaktů a před rokem 1998 zabezpečili deblokaci ruského dluhu pro Maďarskou republiku,“ vysvětlil Mrázek. „Byl jsem tu jejich tykadlo,“ dodal.

Mrázek také uvedl, že v roce 1998 to na základě různých schůzek vypadalo, že plán na deblokaci ruského dluhu podle Baraka Alona vyjde. „Jenže pak se začaly dít opravdu hrozný věci. Vytvořila se proti nám skupina, která chtěla deblokaci taky dělat. Té šlo o to, aby byl odstaven z funkce ministr financí Ivo Svoboda, který Alony pro deblokaci prosazoval. Proti nám stál někdo, kdo byl daleko silnější než já,“ snažil se přesvědčit policisty Mrázek.

Vývoj událostí po střelbě na Lhotského nahrával skutečně verzi Františka Mrázka. Ivo Svoboda a jeho poradkyně Barbora Snopková se dostali do dalších vážných problémů: policie je obvinila z vytunelování jejich někdejší firmy, mělnického podniku na kočárky Liberta. Svoboda rezignoval na vládní funkci a ruce od něj dal pryč i Gross, který ho měl původně za svého spojence. Svobodu nahradil na financích Pavel Mertlík. S ním už Mrázek tak vřelé vztahy neměl. V odposleších zaznamenaných policií o něm mluvil jako o „Mertlošovi a umaštěncovi, kterému rozkope státní rozpočet“.

Alonova firma Korax Holding pak byla odstavena od možnosti deblokovat ruský dluh.

Tuto zakázku nakonec Zemanova vláda po intervencích Stanislava Grosse svěřila firmě Falkon Capital. Za ni se poměrně překvapivě postavily i tajné služby, když jí daly bezpečnostní garanci; členem dozorčí rady se stal i bývalý důstojník BIS Jaroslav Pacák. 

Šéfem firmy Falkon Capital byl Jozef Čimbora, bývalý pracovník podniku zahraničního obchodu Petrimex, kde začínal také současný premiér Andrej Babiš. Čimbora byl ve vedoucích funkcích Petrimexu už od roku 1969. (A stejně jako Babiš byl i Čimbora evidován jako spolupracovník někdejší StB.) 

Český stát získal do státního rozpočtu z deblokace 20 miliard korun. Dalších 30 miliard korun uvolněných ruskou stranou se rozplynulo ve veřejnosti neznámých přesunech peněz kolem českých a ruských prostředníků.

•••

Policie se nicméně rozplétáním složitých vztahů kolem Mrázka, ČSSD a deblokace dostala na stopu člověka, o němž získala operativní (tedy nepotvrzenou) informaci, že za odstranění Lhotského získal dva miliony korun.

Policie tohoto muže ve své dosud nepublikované zprávě z roku 2005 přímo jmenuje, ale protože nikdy nebyl nejen odsouzen, ale ani obviněn, jeho jméno zveřejňovat nebudeme.

Policie zjistila, že podezřelý muž se angažoval v případu deblokace ruského dluhu a zároveň figuroval i v obchodním případu, kde na jedné straně stála státní instituce a na druhé straně firma ECM, tedy skutečný sponzor ČSSD, figurující na začátku penězovodu směřujícího nakonec do sociální demokracie.

Jméno podezřelého muže tak přesně zapadalo do takzvané druhé a třetí vyšetřovací verze policie. (Ta první se týkala Mrázka.)

Podle druhé vyšetřovací verze chtěl někdo zabránit prozrazení skutečných sponzorů ČSSD, aby se nenarušil připravovaný obchod státu s firmou ECM. Šlo o prodej budovy a pozemků pro Národní bezpečnostní úřad. Za 600 milionů korun objekt prodala státu právě firma ECM. A v tomto obchodu se zmíněný „podezřelý muž“ angažoval.

Třetí vyšetřovací verze souvisela s deblokací ruského dluhu. 

„Podezřelý muž“ totiž spolupracoval s lidmi kolem firmy Falkon Capital, která nakonec deblokaci ruského dluhu získala. Policie se proto zaměřila na majetkové poměry „podezřelého muže“ a zjistila, že si měsíc po vražedném útoku na Lhotského vložil na svůj účet dva miliony korun v hotovosti u přepážky v bance. Půl roku nato získal při jedné obchodní transakci sumu 1,7 milionu korun od člověka spjatého s firmou významného sociálního demokrata.

„Podezřelá osoba se v daném okamžiku jeví jako jediná konkrétní osoba, kterou je možno na základě dosud zjištěných informací podezírat z účasti na pokusu vraždy Ivana Lhotského. Ve prospěch koho a ve spolupráci s kým konal, není dosud zcela uspokojivě vyjasněno. Ze všech osob, které byly vytěžovány a které by mohly mít nějaký prospěch z útoku na Lhotského, se ale podezřelý muž jeví jako nejslabší článek,“ napsali detektivové v závěrečné analýze a navrhli konzultovat se státním zástupcem další postup, „včetně případné vlastní realizace“ – což v policejním žargonu znamená zatčení a obvinění.

Případ ovšem skončil jen vypracováním této analýzy. Na stůl státního zastupitelství se nedostal. V té době byla u vlády stále ještě sociální demokracie.

 

•••

Miroslav Šlouf zemřel v únoru 2018 ve věku nedožitých sedmdesáti let. 

Ivan Lhotský zemřel v roce 2017. Bylo mu 64 let.

V témže roce zemřel ve svých osmašedesáti letech Ivo Svoboda.

Stanislav Gross zemřel v dubnu 2015, bylo mu 45 let. 

Františka Mrázka zastřelil v jeho nedožitých 48 letech dosud neznámý nájemný vrah v lednu 2006. Muž podezřelý z účasti na střelbě na Lhotského stále žije… Letos mu bude 60 let.

 

•••

Policisté později ukázali fotografie různých prověřovaných osob důležitému svědkovi, který viděl 1. března 1999 na místě činu člověka s kloboukem a v lednu 1999 spatřil téhož muže ve výtahu, kde Lhotský bydlel. Svědek určil z fotoalba muže, jehož policie prověřovala kvůli operativní informaci týkající se dvou milionů korun, které v hotovosti složil na svůj účet.

„Svědek zdůraznil, že muž měl v obou případech na hlavě klobouk. Svědek tento klobouk popsal a dle jeho popisu byl klobouk přikreslen muži ve fotoalbu. Na takto upravené fotografii svědek poznal muže, se kterým se potkal v domě a následně i dne 1. 3. 1999,“ stojí v závěrečné analýze policie.

 

•••

Když jsem před lety psal knihu Svědek na zabití o životě jednoho „kajícníka“ mafie Michaela Klimenta, zarazilo mě, že i on – člověk, který patřil k mafii – se podivoval nad neschopností či neochotou státu vyšetřit celou sérii mafiánských vražd, jež se po roce 1989 v Česku odehrály.

„Jen ti přečtu jeden seznam, jo?“ říkal mi Kliment v roce 2010 a pokračoval: „Takže: Ivan Lhotský, Ivan Hříbal, Roman Pjajka, Rudolf Javornický, Petr Šebesta, Jakub Konečný, František Mrázek, Bohuslav Hájek, Jiří Vrba, Míla Veis, Láďa Dědek, Václav Skála, Jandera… Lambert Krejčíř, Tonda Běla. Hele, nic z toho se neobjasnilo. Chápeš to? Vždyť ti policajti a státní zástupci vůbec nic neudělali, nic pořádnýho nevyšetřili.“

„Rozuměl jsem mu,“ napsal jsem na konec své knihy vydané v roce 2010, „pro mě to byl jeden z nejhorších zážitků, které mám od listopadu 1989. Tady se vraždilo, střílelo, unášelo jako na Divokém západě, mizeli záhadně různí lidé, ale jejich vrazi, únosci a objednavatelé nebyli nikdy nalezeni. Nikdo za to nepyká.“

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama