Bojujeme dál – v cizině

Lidé

Loni na jaře popsali v Reportéru, jak je v různých koutech planety zasáhla pandemie koronaviru. Jak se jim dařilo po roce, letos v dubnu? Všichni Češi a Češky (a jedna Slovenka) dál žijí a působí v cizině, i když někdo se přestěhoval do jiné země. Někteří bojují, někdo onemocněl, jiní však říkají, že se mají dobře. Mnozí z těch, kterým se loni v létě povedlo dostat do Česka, popisují, že je tehdy překvapila zdejší bezstarostnost.

img DALŠÍ FOTOGRAFIE V GALERII
Audio
verze

Andrea Filipi, Belgie

Přísnost ve Rwandě a svařák v Bruselu

Začátek pandemie zastihl doktorandku politologie a její tehdy dvouapůlletou dceru v africké Rwandě, letos se hlásila z Bruselu. „Tam jsme se jakýmsi zázrakem či díky notné dávce šílenství stihly během koronavirové krize přestěhovat,“ napsala. Do Česka se podívala loni v létě a byla překvapena tím, že se zde lidé chovali, jako by koronavirus nebyl.

Ťukám na dřevo, neb máme obrovské štěstí a nemoc zatím nezasáhla ani nás, ani nikoho dalšího v rodině. Přátele, které dostihla, nakazila jen ve své chřipkové podobě.

Příchod epidemie byl tak náhlý, že jsem ze Rwandy (kam mě zavál výzkum v rámci doktorského studia) ani nestihla odletět domů. Vláda totiž v březnu oznámila, že ve středu zavře letiště. Kamarád, co mermomocí chtěl zpátky domů do Česka, si koupil jedinou zbylou letenku na úterý, a to do business třídy.

Tehdy jsem netušila, že se letový provoz neobnoví celého půl roku. Jako „pozůstalým“ Čechům nám
velvyslanectví z Nairobi průběžně posílalo informace o občasných repatriačních letech pro občany EU. Byl v nich ale háček. Letenky byly drahé, návrat do vlasti by nás s dcerou přišel asi na 80 tisíc korun. Pozor, vlastně ne do vlasti. Let obvykle končil ve Frankfurtu nebo v Mnichově a odtud se už doprav domů, jak umíš. Nikdy jsem si nebyla jistá, jestli se mám smát, anebo brečet. Dnes už mi to svou absurditou ale zapadá do celkového obrazu světa během koronavirové krize. Naštěstí jsme do Prahy nutně nepotřebovaly, takže jsme vyčkaly až do srpna, kdy jsme konečně mohly odletět znovuobnovenou pravidelnou linkou.

Ve Rwandě jsem byla zvyklá na tvrdá koronavirová opatření, která se dodržovala pod hrozbou tvrdého postihu. Chodilo se v rouškách, a to všude, u každé restaurace a kavárny všem měřili teplotu. Na letišti při odletu mi doklad o negativním výsledku koronavirového testu kontrolovali hned čtyři různí lidé a údaje potvrzovali v počítači. Návrat do Evropy loni v srpnu byl pro mě velkým šokem. Ani v Bruselu na přestupu, ani v Praze nás na letišti nikdo nekontroloval. V Česku jako by žádný koronavirus vůbec ani nikdy nebyl. Narvaná MHD a nákupní centra, po rouškách ani stopy, o dodržování vzdálenosti mezi lidmi ani nemluvě. Zbytek příběhu známe…

V Belgii sice po debaklu s první vlnou brali věci vážněji, ale také jim to nebylo moc platné. Do Bruselu jsem se měla v září stěhovat na stáž na místní univerzitě. Lákali mne, že se na podzim bude normálně učit. No, co budu vyprávět: než jsme s dcerou stihly dokončit dvoutýdenní karanténu, byla uvítací recepce zrušena a univerzita se, jak se dnes říká, přesunula do online režimu. Dnes, po sedmi měsících, jsem ještě nevkročila ani do jedné její budovy, přestože jsem si byt strategicky našla za rohem, abych to neměla daleko do své kanceláře. Zatím doma ťukám celý den do počítače a směji se tomu, že jsem v „Bruselu“. Aspoň se tu celou zimu dal v parku na stojáka koupit svařák. Přece jsme s dcerou rády, že tu jsme, a těším se, že již brzo snad zajdu dál než do místní samoobsluhy.

 

 

Jindřich a Michaela Lázňovští, Bali

Hosté nejsou, staráme se o psy

Žijí spolu třicet jedna let. V listopadu 2017 se přestěhovali na Bali a tam si našli vilu u moře, do které zvou české turisty na rodinnou dovolenou jako u babičky – proto se jejich firma jmenuje Bába na Bali. Loni prvního dubna se manželé Jindřich a Michaela Lázňovští rozloučili s posledními hosty; od té doby nikdo nepřijel.

Nepřestává svítit slunce, jsme daleko od šílené české politiky, a tak je nám vlastně navzdory obtížné situaci dobře.

Při loňském rozhovoru jsme se těšili na to, že se turisté vrátí na Bali za pár týdnů, nejpozději v létě, ale nevrátili se dodnes. Anebo někteří vrátili, ale nemají turistické vízum, v Jakartě musí do pětidenní karantény, je to drahá legrace, a tak ji podstupují spíše lidé, kteří tu chtějí zůstat alespoň měsíc – pro klasické dovolenkáře to nemá smysl.

Přitom život na Bali je skoro jako před pandemií, všechno otevřené, chybí jen ti turisté. Další věc, která připomíná existenci covidu, jsou povinné roušky. Balijci bývají poslušní, a tak je vesměs nosí, i když ve zdejším horku často pod nosem. Horší je, že chudí lidé mají jen jednu špinavou roušku, což je až zdraví nebezpečné. Kdo by roušku na ulici neměl, platí pokutu: místní v přepočtu 150 korun, což je pro ně dost, cizinci desetinásobek.

Nám dvěma nezbylo než začít žít skromně. Mezi Balijci to jde snadno, protože oni se neustále usmívají, virus jim radost ze života nezkazil. V našem okolí navíc covid nezabíjí – dlouhé měsíce neměl nikdo ze širokého okolí dokonce ani vážnější příznaky.

 

 

Spousta lidí zchudla, ale tady jsou semknuté nejen rodiny, ale i celé vesnice, a kdo je v potížích, tomu ostatní pomáhají. Nám je to sympatické, a snažíme se chovat stejně. Nikomu z našich pěti zaměstnanců jsme nedali výpověď, i když práce skoro není. Dobře víme, že kdybychom je připravili o příjem, nebude to rána jen pro ně, ale pro celé široké rodiny.

Z nás dvou se stali patroni toulavých „Bali Dogs“ ze zdejší pláže Pantai Saba. Psy očkujeme, zařizujeme kastrování, krmíme je na pláži, což znamená denně dvě kila rýže, šest kilo granulí, kousky kuřete... Sami bychom to nezvládli, ale finančně pomáhají čeští přátelé ze starých časů i ze sociálních sítí.

Jinak jsme pořád doma, šetříme i na dopravě. Máme čas na zahradu, a tak jsme potravinově soběstační, roste nám tu všechno od jahod nebo rajčat až po ananas nebo mango.

Dávno si netroufáme tipovat, kdy se vrátí turisté, protože vláda termíny odsouvá. Teď mluví o červenci, ale my tomu uvěříme, až si na prvního hosta opravdu sáhneme. Třetina obyvatel Bali je naočkovaná a podle nás se čeká na chvíli, kdy se otevře velká asijská země typu Thajska.

Ještě nějakou dobu určitě vydržíme: ověřili jsme si, že spolu dobře vycházíme za všech okolností, a i ten skromný život je tady vlastně příjemný. Zatím se nehroutíme.

 

 

Andrea Morovičová, Německo

Jsme teď na pokraji sil

Anestezioložka a lékařka záchranné služby v saském Freibergu loni v dubnu říkala: „V práci nás to sblížilo, nevybuchujeme kvůli maličkostem. Proč mám být rozhozená, když něco nejde jako jindy?“ O rok později trpí nespavostí a obává se o budoucnost.

Každou chvíli je někdo z našeho týmu v karanténě. Stačí, aby jeho dítě bylo v kontaktu s někým pozitivním. Dvě kolegyně jsme museli úplně oželet, protože otěhotněly, což je v německém zdravotnictví v době covidu považováno za překážku v práci. Odešli i další čtyři kolegové, ale plnohodnotná náhrada za ně nedorazila.

Přibylo záskoků a služeb, obtížněji se lepí dohromady kompletní provoz. Projevuje se dlouhodobá vytíženost a stres, každý začínáme mít nějaké obtíže – poruchy spánku, depresivní ladění, projevy vyhoření, zhoršení fyzické kondice. Po týdnu osmi- až dvanáctihodinových služeb jezdím za přítelem do Česka. Abych si ale pořádně odpočinula a dala se dohromady, potřebuji aspoň jednou za rok do lázní nebo k moři. To teď nejde.

Spádovou oblast Freibergu v podhůří Krušných hor tvoří hlavně lidé starších ročníků, protože mladí odcházejí pryč za prosperitou. Na Slovensku, odkud pocházím, takovým oblastem říkáme „hladová dolina“. Přesto se tady dříve dalo posedět v kavárně, zajít do fitka. Když jsem ale šla nedávno po pěší zóně, každý druhý obchůdek měl prázdnou výlohu a ceduli „Skončili jsme, obsloužíme vás online“. Mám strach, že to tak už zůstane.

Covidních pacientů začátkem dubna v Německu opět přibývalo. U nás pro ně máme vyčleněné dvě třetiny lůžek a zatím to stačí. Jen jedinkrát jsem musela čekat ve dvoře nemocnice s pacientem naloženým v sanitce. Že by někdo ležel na chodbě oddělení, to se zatím nestalo vůbec. Problém ale je, že covidoví pacienti často potřebují i následnou péči. Nezotaví se z následků plicní ventilace, mají cévní komplikace, infarkty, embolie...

Do toho se navršily dlouho odkládané výkony – ortopedické, gynekologické či onkologické. Lidé se řadu měsíců báli chodit do nemocnic a postupně se to hodně naštosovalo. Dřív bývaly soboty a neděle ponechané bez plánovaného programu, teď tam vidím na každý víkend nabitý harmonogram, jak se to nemocnice snaží dohnat. Zvládnout to při oslabeném lékařském personálu a chronickém nedostatku sester je náročné.

Každá generace před námi si prošla nějakou vážnou krizí. Ukazuje se, jak bláhové bylo si myslet, že našemu pokolení se něco takového vyhne. Teď vidíme, že nadále podléháme prach-
obyčejným, ale nekompromisním zákonům přírody. Ještě víc se ale obávám, aby se všechny ty restrikce nezalíbily určitému typu lidí, kteří v epidemii vidí jedinečnou šanci hýbat celým společenským zřízením.

 

 

Viet Dinh, Vietnam

Šťastná odbočka do kouzelného údolí

Loni měl doprovázet české motorkáře po vietnamských horách, místo toho zůstal zavřený v jedenatřicátém patře paneláku uprostřed Hanoje. V jednu chvíli zvažoval, že využije repatriační let do Prahy, nakonec zůstal v zemi svých předků a pochvaluje si to: dostal se k nové a zajímavé práci.

Vietnam má téměř 100 milionů obyvatel, s covidem tady za celou dobu pandemie až do letošního dubna zemřelo 35 lidí, denní přírůstky pozitivně testovaných se držely pod číslem deset. Na začátku epidemie panovala ostražitost vůči lidem ze Západu, ale teď už všichni chápou, že je to globální problém. A že větší riziko představují Vietnamci, kteří ilegálně přecházejí hranice při návratu ze sousedních zemí, kde pro ně momentálně není práce.

Když loni povolila nejpřísnější opatření, vyrazil jsem na motorce prozkoumávat hory severního Vietnamu. Je tam úžasná krajina, která učarovala nejen mně, ale i mým fanouškům na sociálních sítích, na Instagramu. Strašně jsem si tu volnost užíval.

Koncem září jsem se ocitl v jednom svém oblíbeném průsmyku, který už jsem projel na motorce nejmíň pětkrát, ale nikdy mě nenapadlo odbočit do údolí. Až teď. A bylo to osudové rozhodnutí. Objevil jsem vesnici, která mě okamžitě nadchla, místo jedné noci jsem tam nakonec strávil týden. A navíc jsem tu potkal zakladatele projektu, který s dalšími dobrovolníky z Hanoje usiluje o to, aby tenhle kout země nepřeválcovala typická masová turistika.

Plácli jsme si a já teď pomáhám tvořit komunikační a marketingovou strategii pro udržitelnou turistiku. Žije tady etnická menšina Thái, jejíž jazyk se vůbec nepodobá vietnamštině. Nedaleko odtud už se masivně rozjíždí turistický průmysl a i zdejší lidé se ocitají v pokušení do toho naskočit. Snažíme se je vést k tomu, aby si zachovali svoji kulturu a hrdost a neprodávali lidem z města svoje pozemky.

Původně byl tenhle projekt zaměřen na cestovatele ze Západu, jenže hranice se budou otvírat teprve pozvolna. Musíme se tedy přeorientovat na tuzemské zákazníky, jenomže Vietnamci nejsou tak vzdělaní, co se týče odpovědnějšího turismu. Proto není snadné jim třeba vysvětlit, že se mají spokojit s ubytováním na matracích v pokojích pro patnáct lidí nebo že nemají hlasitě zpívat karaoke do nočních hodin a rušit celou vesnici.

Momentálně vyhledávám a prošlapávám trekingové trasy. Důležité je vzdělávat k udržitelné turistice nejen zákazníky, ale i místní lidi. Nedávno jsme zorganizovali soutěž v kreslení pro zdejší školáky, uklízíme společně odpadky, sázíme stromy. Chceme tady vytvářet pracovní příležitosti, aby odtud mladí lidé nemuseli prchat – velkou část roku tu není do čeho píchnout.

Hodně si užívám srdečnost a pospolitost zdejších lidí i domácí stravu. Včera jsme byli hledat červy, začala i sezona mladého bambusu, tak jsme šli do lesa něco nakopat. Občas zajedu na pár dní do Hanoje, jinak jsem pořád tady. Musím ale říct, že zima byla dost drsná, skoro celou jsem ji proseděl u ohně. V Česku jsem nebyl už rok a půl, stýská se mi po rodině, přátelích a pivu. Ale co se týče práce a uplatnění, jsem teď šťastný.

 

 

Ester Mlchová, USA

Po roce na hokeji, pak nemocní

Ester a Slávek Mlchovi přesně před rokem hlásili, že je Boston najednou městem duchů a že mají obavy z finanční krize, kterou tamní opatření proti covidu vyvolá.

Před rokem mluvil spíš manžel, ale dnes přebírám štafetu, protože Slávkovi ještě není dobře… Tak nějak jsem si myslela, že těžký rok skončí 25. března, kdy se prvně mohlo na hokej. Jsem fanynka Bruins, tak bylo jasné, že nesmím chybět, a to navzdory faktu, že do haly pustili jen dva tisíce diváků. Lístky se prodávaly po dvou, já šla s kamarádem a měli jsme štěstí na solidní cenu 240 dolarů za kus. Byl to nádherný zážitek. Diváci seděli právě po těch dvojičkách anebo čtveřicích, takže opticky halu docela zaplnili. Dokonce jsem si užila pár vteřin slávy: mé fandění zabraly kamery několika televizí...

Město se pomalu vrací do normálu, a to je přitom náš stát Massachusetts jedním z nejpřísnějších. Hospody jsou často skoro plné a například posilovny taky. Devadesát procent Bostoňanů chodí na ulici v roušce, ale jsou pořád optimističtější. Ono stačí zajet do vedlejšího New Hampshire – tam už funguje snad všechno jako kdysi.

Jak jsme se před rokem báli krize, ta zatím nepřišla. Nás se Slávkem živí pronajímání bytů, a tak jsme předpokládali, že část nájemníků nebude mít na zaplacení. Což se stalo, jenomže o lidi v nouzi je teď postaráno. Kdo doložil, že nemá na nájem, ten dostal výrazný příspěvek. Hladem netrpí nikdo – v Massachusetts se denně distribuují krabice s jídlem, a kdo potřebuje, ten si ji jednoduše vezme. Výrazně se zvýšila nezaměstnanost, ale lidé bez práce dostávali dlouho k podpoře ještě bonus 600 dolarů týdně. Zdá se, že ekonomicky Amerika pandemii zvládne, ačkoli podnikatelé, kteří se chtějí spoléhat na sebe, mají život komplikovanější a méně svobodný: ale to je spíš kvůli nástupu levicového Bidena.

Zpět ke mně: po Velikonocích jsem cítila mírnou teplotu. Protože nás o víkendu čekala oslava kamarádčiných sedmdesátin, zašla jsem na test, který byl překvapivě pozitivní. Tři dny jsem se léčila pitím čaje s medem, ale pak začala teplota šplhat přes 39 stupňů a celkově mi bylo špatně. Mám pocit, že kdyby mi hned předepsali antibiotika, vše by se uklidnilo, ale musela jsem počkat tři dny – až když se teplota dotkla čtyřicítky, pozvali mě na pohotovost a zjistili zápal plic. Pak byli velmi pečliví a fajn, jen mě šokovaly otázky tohoto typu: „Kdybyste nám odešla, máme se pokusit o oživování?“ V horečkách jsem tam ležela čtyři dny a pořád si říkala, že musím přežít, abych naplnila svůj sen: vybudovat v Bostonu budovu školy pro děti československých přistěhovalců.

Po propuštění jsem doma našla Slávka v ještě horším stavu, než jsem zažívala já, hrozný duben pokračoval, ale teď je líp a věříme, že květen bude pro Boston i pro nás novým začátkem.

 

 

Václav Rákos, Španělsko

O něco hladovější fronty

Manželé Rákosovi se po roce hlásí ze španělské provincie Alicante. „Zůstali jsme tam, kde nás pandemie zastihla, a snažili se i v těžké době věnovat své práci,“ říká dvaapadesátiletý Václav, milovník a znalec býčích zápasů.

Vůbec poprvé chodím ve Španělsku ve svetru. Taky jsme vypnuli jednu ze dvou lednic. Je totiž méně peněz – lidé tady na Costa Blanca hodně žijí z turistů, i my jsme nabízeli ubytování. Hostům není třeba chladit nápoje, tak šetříme na elektřině. A máte-li svetr, ušetříte za otop. Většinu těch svetrů jsem dostal od přátel, což je příznačné. Takoví byli Španělé vždycky: pospolití a solidární, což jim pomáhá zvládat nouzi.

Klienti nejsou, cestování je složité, brigádu v pohostinství těžko seženete, restaurace a kavárny spíš propouštěly – pokud nezkrachovaly. Bída je tu tvrdší. Hladové fronty na darované jídlo od charit byly vždycky, ale za pandemie výrazně zmohutněly. Hodně místních zkrachovalo. Neodvažujeme se odhadovat kolik, vládním údajům nevěříme – věřte vládě, která zemi řídila prostřednictvím fantomové „komise odborníků“!

Při soudržnosti místních klanů je ale vše snazší. Například trhy zůstaly až na nejtvrdší loňskou karanténu otevřené. Většina trhovců přežila, po loňském tragickém jaru jsme se vítali jako po válce. Někteří zmizeli; doufáme, že jen zkrachovali. Kamaráda zelináře jsme se ptali, jak mu pomáhal stát – vysmál se nám: „Kdybych nerozvážel zeleninu kamarádům po vsi, nepřežil bych.“ Já teď pro přátele ve čtvrti truhlařím a stal jsem se nájemným psovodem, což bylo výhodné o svátcích, kdy lidé odjížděli za rodinami. Člověk se chápe jakékoli příležitosti…

Dlouho nebylo možné pořádat koridu, což způsobilo obecním rozpočtům ohromné ztráty. Chovatelé divokých býků a profesionálové ponechaní napospas pandemii se ocitli na hranici hladomoru. Divokému skotu hrozilo vyhubení na jatkách. My pokračovali v tom, co jsme začali před rokem: naše česká sbírka se podílela na adopci dvou divokých býků, kteří tak přežili. Teď se býčí průmysl začíná zase roztáčet a nejhorší je snad za námi.

My se pořád snažíme něco podnikat, a tak jsme poslední dobou objevili nejstarší vinici v západní Evropě nebo nechali v českých novinách promluvit profesionála od býků, a to dokonce dívku, matadorku. Na legendy o „barbarské tradici“ a španělském machismu tak poprvé mohl reagovat přímý účastník…

... prostě snažíme se žít a pracovat jako kdykoli jindy – pandemie nepandemie.

 

 

Kateřina Michalcová, Peru

Ještěže návrat do Evropy nevyšel

Dvaačtyřicetiletá Kateřina Michalcová, žijící s peruánským manželem v hlavním městě Limě, loni v dubnu sdělovala, že se obává hladových bouří kvůli pandemii. Peru patří k hodně postiženým zemím, přesto je majitelka restaurace nakonec ráda, že se nevrátila do Česka.

V srpnu patřilo Peru podle počtu případů i úmrtí k nejhůře postiženým zemím, zatímco Česko vypadalo bezvadně. Tlačila jsem na manžela pro dobro našich dvou synů, kteří v tu dobu byli už skoro půlrok na nepříliš plodné výuce po internetu, abychom se přesunuli do Evropy. Muž je šikovný řemeslník, určitě by se u nás uplatnil. Odmítl to, což je při pohledu na to, kam se Česko dostalo, dobře.

Tam bychom za nouzového stavu začínali od nuly, ale tady přece jen máme zázemí. Manžel dostal koncem roku zakázku na to, aby zrekonstruoval interiéry šestadvaceti školek. Práce bylo tolik, že jsem každý den vyrážela s ním, abych natírala okenní rámy a dveře anebo uklízela po řemeslnících.

Moje restaurace ve středněpříjmové čtvrti San Martín de Porres proto nyní stála. Dělala jsem jen nárazovky jako třeba vánočky a cukroví na objednávku českých krajanů.

Před Velikonocemi jsme dodělali poslední školku. Manžel tak bude mít konečně čas na to, aby mi udělal slíbenou pec na pizzu, která tak doplní můj dosavadní sortiment hamburgerů, řízečků a salchipapas (hranolky s nakrájeným párkem). Nyní v Peru mohou být stravovací provozy otevřeny jen na třicet procent s velkými bezpečnostními opatřeními, ale nedá se nic dělat, pustím se do toho i přes tyto komplikace. Kromě toho se budu více soustředit na rozvážku, do které začlením i české moučníky z kynutého těsta. Peruánci jsou na sladké, tak věřím, že jim „koláče od gringy“ zachutnají.

Tady je v končícím létu situace statisticky ještě horší, než byla loni v nejtragičtějších měsících první vlny, ale už to nepřitahuje velkou pozornost.

V médiích se spíše řeší prezidentské volby a rostoucí kriminalita, která je důsledkem hospodářských dopadů pandemie. Nicméně Peruánci k mému překvapení pravidla stále docela dodržují. Na rozdíl od Česka tu nikoho nenapadne chodit ven bez roušky. Do autobusů se navíc musí nosit plastové kryty obličejů.

Očkování se tu rozjíždí pomalu. Jestli na mě přijde řada koncem roku, budu ráda. Jen se především kvůli dětem bojím, že vakcíny nebudou stačit na nové mutace. Já, manžel i synové jsme prozatím prošli pandemií bez nákazy, což je nám divné, protože každý den jezdíme nacpanou hromadnou dopravou. Navíc vidíme, kolik sousedů už koronaviru podlehlo. Je tedy pravděpodobné, že jsme chorobu prodělali bez příznaků. Naštěstí – vážně onemocnět s covidem může být v Peru konečná, protože v zemi schází lékařský kyslík. Bomby s ním se prodávají na černém trhu za ceny, které dokážou zruinovat rodinný rozpočet.

 

 

Vít Vaníček, Brazílie

Česko jako výlet na jinou planetu

Majitel vodácké cestovky a kajakářské školy v Brazílii je tam, kde byl loni v dubnu. Totiž opět v karanténě. Počet případů šel v zemi v novém roce prudce nahoru, takže se znovu zavedla přísná opatření, která šestačtyřicetiletého Víta Vaníčka zavřela doma v São Paulu.

Moje vodácká cestovka ani kajakářská škola nemohou nyní fungovat. Dřívější resty jako modernizace webu nebo editace fotek a videí už jsem splnil. Nyní připravuji pro své žáky videolekce. V tom je pandemie přínosná, že nás nutí pouštět se do nových věcí.

Do budoucna jsem optimista. Když loni v poslední čtvrtině roku došlo v Brazílii k rozvolnění opatření, cítil jsem v lidech velký hlad po outdoorovém sportu. S nadsázkou jsem zájemce musel odhánět pádlem, protože stále platila různá omezení. Předpokládám, že až opadne aktuální vlna nákazy, bude to podobně a lidé si budou chtít ty týdny strávené v domácím vězení nějak nahradit. Takže mi to současné výpadky výdělku aspoň částečně zmenší.

Ale nemohu si stěžovat, manželce jako zaměstnankyni státu chodila výplata normálně a já jsem dostal smlouvu u brazilského kajakářského svazu.

Sám jsem se několikrát testoval i proto, že místní nejsou v nošení roušky důslední. Ale zatím jsem covid nechytl, byť ho mělo dost osob v mé bezprostřední blízkosti včetně manželky. Snad už se mu vyhnu, protože vakcinace se tu konečně rozjela.

Nejvíce jsem se nákazy bál v neorganizované frontě na test před opuštěním letiště v Praze. Tato srpnová cesta za tátou pro mě byla zážitkem z jiné planety. Brazílie tehdy prožívala těžké období, ale konečně díky rozhodnutí guvernérů jednotlivých států zavedla nutná opatření. Jenže já se ocitl v lehkovážném Česku, kde jediným omezením bylo nošení roušek v metru.

České vedení v boji s pandemií selhalo, ale na druhé straně ji aspoň vzalo v potaz – na rozdíl od brazilského prezidenta. Před rokem jsem na tomto místě napsal, že Jair Bolsonaro je šašek. Tímto bych se chtěl všem šaškům, kašparům a klaunům omluvit, protože prezidentův ignorantský přístup ke koronaviru nemá obdobu. Obávám se toho, co nám Bolsonaro se svými diktátorskými sklony ještě předvede.

 

 

Petr Kubánek, Chile

Stali se i oni obětí vlastního úspěchu?

Když se dvaačtyřicetiletý softwarový inženýr Petr Kubánek loni počátkem března stěhoval z USA za prací na astronomickou observatoř La Serena v Chile, neměl o latinskoamerických schopnostech zvládnout pandemii přehnaná očekávání. Chilané ho překvapili. „Se situací se popasovali lépe než my,“ říká. Nyní se ale počet případů koronaviru v zemi začal opět zvedat.

Spousta věcí je tu digitalizovaných. Například od března po návratu přísné karantény kvůli druhé vlně má každý nárok na dva nákupy v obchodě během týdne. Stačí na internetu, případně do aplikace v telefonu zadat číslo osobního dokladu a přijde vám QR kód, který ukazujete na mobilu při vstupu do supermarketu nebo při případné policejní kontrole. Samozřejmostí je ale tady nakupování potravin po internetu.

Všichni si na covid zvykáme. Před rokem se na observatořích zastavil život. Nyní jsou nemocnice, které v Chile nemají zdaleka takové kapacity jako v Česku, obsazenější než loni, ale provoz nestojí. Stavba nového dalekohledu pokračuje, protože nikdo už nechce vyčkávat na blíže neurčenou dobu někdy po pandemii.

Loni nám, zahraničním pracovníkům, kteří nebyli pro provoz observatoře nezbytně nutní, nabídli, abychom se vrátili do vlasti a pracovali z domova. Rád jsem toho v červnu na půl roku využil – mohl jsem být s manželkou a dcerou, které kvůli koronaviru uvázly v domovině. Tehdy byl pro mě šok, když jsem po příletu do Česka musel uhánět hygienu, aby mě vůbec po návratu otestovali.

V Chile jsou mnohem důslednější. V rychlosti očkování jsou na globálním žebříčku hodně nahoře, za Izraelem a Velkou Británií. Daří se jim očkovat každý den okolo 250 tisíc osob. Nakoupili dost dávek, a tak se nezdržují registracemi. Mají kalendář, kdy na každý den připadá určená (nyní věková) skupina, která se má dostavit do libovolného očkovacího střediska. Ale možná se stali obětí vlastního úspěchu, protože s rychlým postupem vakcinace obyvatelé ztratili ostražitost a covid do ještě zdaleka ne imunní země vrazil s novou silou. A pod tím nečekaným náporem najednou dochází k „čechizaci“, kdy vláda vyhlašuje a brzy zpřísňuje nová opatření.

Nyní s manželkou čekáme na vakcínu, jejíž první dávka by na nás jako zdravé čtyřicátníky snad měla vyjít již v polovině dubna. A sledujeme, jak se vše vyvine v Chile i v Česku.

 

 

Jan Hvízdal, Norsko

Pozdrav z fjordu

Tři roky dělal Jan Hvízdal průvodce na Špicberkách, kde se staral o polární psy a vedl výpravy turistů na spřeženích. Loni na jaře přestali turisté jezdit, on Špicberky opustil, jeho skandinávské dobrodružství ale pokračuje.

Zdravím ze známého, nyní ale opuštěného fjordu Geiranger na západě Norska, kde si žiju jako spokojeně nezaměstnaný muž. V posledním roce se toho stalo dost: nejdřív jsem navštívil Česko, pak dobrovolničil ve švýcarských Alpách, v srpnu relaxoval v Chorvatsku, tři týdny fotil slovenské hory – a to už se dostáváme k říjnu, kdy začala druhá vlna, takže jsem koupil auto a odjel do Švédska. Nejdřív jsem pracoval se šedesáti tažnými psy, o něž se ale majitelé nestarali podle mých představ, tak jsem se posunul na sever – do Laponska. Ohledně covidu byla zhruba taková situace, že když jsem přišel na benzinku s rouškou, obsluha se na mě dívala jako na blázna, což je třeba chápat v kontextu: Skandinávci jsou zvyklí udržovat odstupy a virus to má obtížné.

V Laponsku jsem do konce roku pomáhal skvělému fotografovi, který má chatu na zamrzlém jezeře a z ní výhled na polární záři. V okolí jsou hlavně sobi, losi, polární lišky, ale pak ještě hrstka úžasných lidí. Což platí o Skandinávii obecně, protože čím menší hustota zalidnění, tím jsou podle mě lidé milejší a pohostinnější.

Chtěl jsem stabilnější práci v oboru, kterému se věnuju, což jsou psi anebo průvodcování, a nabídka přišla z Norska. Absolvoval jsem desetidenní karanténu a krásným tripem se přemístil do oblasti mezi Oslem a Bergenem – členité Norsko je na pohled zajímavější než Švédsko. Stal jsem se manažerem v lyžařském centru, ale v únoru se ukázalo, že nejezdí dost turistů.

Co se týče covidových opatření, v Norsku to mají okres od okresu odlišné. Když přibylo pozitivních v Oslu, tak byly restrikce přísné, skoro všechno zavřeno a obyvatelé nikam nejezdili, protože tohle je norská povaha: pokud od premiéra slyší, že by raději neměli nikam jezdit, zůstávají doma... Naopak na vesnicích, kde pozitivní případy skoro nebyly, se žilo bez omezení.

Když jsem přišel o práci, dali mi Norové podporu (zhruba dvojnásobek průměrného českého platu) a já odletěl na Špicberky, které jsou pořád bez turistů, takže jsem vzal saně a se psy projel dvě stě padesát kilometrů divočinou.

Jsem teď ale ve stadiu, kdy potřebuju slunce a zelenou trávu, tak jsem se po měsíci vrátil do Norska. Vhodná práce pro mě zatím není, takže  v obytňáku cestuju po kempech na pobřeží, běhám se svou fenkou po horách, cítím se svobodně. Žijeme skromně, podpora úplně stačí. Jsem za tu možnost vděčný; už jsem se dokonce rozhodl požádat o norskou rezidenturu.

Zatím mě baví jen tak si cestovat, ale jeden plán mám: podzim chci strávit jako průvodce na lodi plující ke břehům Antarktidy.

 

 

Jan Lorenc, Čína

Restaurace „U Krtečka“ nepřežila

Žije se svou čínskou manželkou v Pekingu a loni v dubnu popisoval, jak výuka na univerzitě stále probíhá online, i když už se situace zlepšovala. Letos se žije ještě více uvolněně, ačkoli byly stále potřeba roušky nebo QR kódy v mobilu pro vstup do kina. I tak by se chtěl Jan Lorenc moc podívat domů.

V Pekingu se neobjevilo mnoho případů nákazy, a atmosféra je tak docela uvolněná. Školy, restaurace, kina nebo parky jsou otevřené a v rámci Číny je již možné docela volně cestovat. Mnohá opatření jsou však stále v platnosti. Například kontrola „zdravotního QR kódu“ v mobilní aplikaci při vstupu na většinu veřejných míst, ať už to jsou supermarkety, nebo třeba kina. A samozřejmě nošení roušek, které se už tak nějak staly neodmyslitelnou součástí zdejšího života. Nosí se všude, na ulici, v metru, v kině nebo na přednáškách na univerzitě. Stejně tak testy na koronavirus si většina lidí prošla několikrát. Člověk je donedávna musel podstoupit pokaždé, když vyjel mimo Peking.

Pro většinu návštěvníků ze zahraničí je Čína stále ještě uzavřená. Já v současnosti studuji obor výuka čínštiny jako cizího jazyka na Pekingské univerzitě zahraničních studií (Beijing Foreign Studies University) a jsem tu mezi čínskými spolužáky jediný cizinec. Ostatní zahraniční studenti se výuky mohou účastnit pouze online ze svých zemí. To má samozřejmě negativní dopady na efektivitu výuky.

Také to znamená, že Čechů je v Pekingu o hodně méně než kdysi. Bohužel ani restaurace „U Krtečka“, dříve místo, kde se Češi čas od času scházeli, koronu nepřežila.

Pro mě a manželku už to bude skoro dva roky, co jsme naposledy byli v Česku. Plánovanou návštěvu Česka oddalujeme. Když bych totiž odjel z Číny, bude se mi jen velmi těžko dostávat zpět. Šance, že se do Česka podíváme v létě, tak není moc velká, ale doufáme, že v zimě bude návrat možný. I když je život v Pekingu nyní pohodlný, Česko nám už moc chybí.

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama

Sdílení

Reklama

Podpořte nezávislou žurnalistiku

I díky Vám mohou vznikat finančně náročné texty a reportáže v magazínu Reportér.

200 Kč 500 Kč 1000 Kč Jiná částka

On-line platby zajišťuje nadace Via a její služba darujme.cz

Reklama
Reklama